Komentátor Petr Svěcený v Hattricku: Fotbalu jsem nechal kvůli atletice

Komentátor Petr Svěcený v Hattricku: Fotbalu jsem nechal kvůli atletice
ROZHOVOR

Ke sportu měl Petr Svěcený vždycky blízko, a k fotbalu zvlášť. Od šestnácti let pracoval ve sportovní redakci České televize, kde nakonec zakotvil na dvacet let. Přes funkci ekonomického ředitele mužstva FK Mladá Boleslav a šéfa komunikace a mluvčího ČMFS, kam se vydal se svým kamarádem Ivanem Haškem, se dostal později jako vedoucí fotbalové redakce do O2 TV Sport, kde současně moderuje a má tu oblíbený pořad TIKI-TAKA.

Od jeslí až po vysokou školu jste se pohyboval na Žižkově. To byl důvod, proč jste si vybral Vysokou školu ekonomickou, která tam sídlí?

Mně to ve škole vždycky šlo a chtěl jsem jít na vejšku. Kromě toho jsem toužil pracovat v televizi jako sporťák. Od roku 1990 jsem díky tátovi, který tam byl zvukař, dělal brigádu v redakci sportu, takže jsem se tam setkal s lidmi, ke kterým jsem vzhlížel – se Štěpánem Škorpilem, Jaroslavem Suchánkem a dalšími. A protože v té době musela spousta z nich odejít, naskytla se mi naopak šance se tam uplatnit.
A co se týká studia, přihlásil jsem se k přijímacím zkouškám na tři školy – na ekonomku (že je dobrá pro život), novinařinu (která mi přišla užitečná pro směr, který chci dělat) a přírodní vědy, a na všechny jsem se dostal. Na přírodovědecké fakultě, kde jsem skončil celkově druhý, jsem se omluvil, že nastupuju jinam a dělal jsem souběžně ekonomku a žurnalistiku. Po roce jsem ale novinařinu přerušil a už nikdy se na ni nevrátil. Pro ekonomku jsem se nerozhodl kvůli Žižkovu – i když bylo fajn, že jsem to měl kousek do školy –, ale proto, že se mi může vždycky hodit.

Je zajímavé, že spousta mužů přiznává, že chtěli být sportovními komentátory.

Dříve to byla meta, ale dnes už to asi tak není. Nevím, protože už jsem mladé generaci věkově vzdálený, ale když jsem byl malý, tak jsem měl pocit, že po tom touží každý druhý kluk. Navíc jsem chodil na sportovní školu do Jeseniovy ulice na Žižkově, kde jsme chtěli být buď sportovci, nebo sporťáci. Pro mě to byl sen, ale moc jsem mu nevěřil. Asi proto, že jsem si sám nevěřil. Byl jsem spíš submisivnější. To se změnilo až v průběhu gymplu a pak v televizi.

Jak se člověk stane ze submisivního někým, kdo si věří?

Nikdy jsem nebyl třídní šašek. Věřit jsem si začal postupně praxí. Pamatuju se, jak jsem po dvou letech, kdy jsem tam sbíral informace o zápasech – nezapomeňte, že nebyl internet – se o mě začal starat Robert Záruba, který byl akorát po vejšce. Měl na starosti hokej, rodilo se Bully a svůj první rozhovor jsem točil v Českých Budějovicích s trenérem Jaroslavem Jágrem – který nemá s Jaromírem nic společného – a byl jsem tak vyklepanej, že jsem položil otázku a on mi řekl: „Hele, dáme si to ještě jednou. Uklidni se, o nic nejde.“ Ostruhy jsem získával v hokejových kabinách. Dvakrát týdně jsem někam jel, a to mi strašně dalo. První reportáže mně nebyly příjemný. Měl jsem problém i někomu zavolat a domluvit se na natáčení. Naštěstí byli ti lidi vstřícní a během dvou let jsem se otrkal.

Hodně jste si během komentování užil cestování.

To jo, až mi to paradoxně začalo vadit a z České televize jsem kvůli tomu odešel. Jak jsem tam byl od šestnácti a všechno jsem zažil brzo, tak mi přišlo, že už je toho moc. K tomu se přidaly zdravotní problémy, rozvod, takže jsem si nakonec uvědomil, že musím pryč.

Na základní sportovní škole jste dělal atletiku a prý jste kvůli ní musel nechat fotbalu?

Chtěl jsem ho hrát a asi čtrnáct dní jsem byl na Viktorce Žižkov. Ale atletičtí učitelé fotbalisty nesnášeli, tak jsme museli všichni s fotbalem skončit.

Jak vypadá taková sportovní škola?

Každý den jsme měli tělocvik, k tomu si připočtěte tréninky a soustředění. Až do osmičky. Nejvíc mi asi šly delší tratě. Osm set a patnáct set metrů. Byl jsem hodně malý a dost jsem tím trpěl. Tenkrát nikoho nezajímalo, že když mám sto čtyřicet centimetrů, nepřeskočím švédskou bednu kotoulem letmo. Honza Poděbradský, atletický mistr Evropy a můj spolužák, měl sto osmdesát. V zimě jsme dělali gymnastické testy, v létě atletické. V páté třídě nás začínalo třicet šest a v osmé nás končilo osmnáct. Zbytek musel z výkonnostních důvodů odejít. Takže považuju za úspěch, že jsem tam vůbec vydržel. Připomínalo to trochu vojnu, ale dalo mi to dost do života.

Hrál jste někdy fotbal?

Jenom v té přípravce a pak jsme měli televizní tým, za který jsem nastupoval nějakých sedm let. Objížděli jsme republiku. Hráli tam Míra Bosák, Robert Záruba, Pavel Zuna, Pavel Čapek, Martin Severa. Bylo to fajn.

Jaké sporty vás lákají dnes?

Hodně hraju tenis a jsem blázen do golfu. Bohužel mám trvalé problémy s ledvinami, což znemožňuje intenzivní zátěž. Proto jsem musel přestat hrát squash. I fotbal, takže ho nevyhledávám.

První přenos jste komentoval s Jiřím Vrbou, šlo o utkání Pohári UEFA Slavia Praha – Racing Lens.

Ano, v roce 1995. Byl jsem nervózní a Jirka pro mě byl velkou oporou. Na O2 Sport komentujeme taky ve dvou, což je pro fotbal docela dobrý. Dva komentátoři, kteří se střídají – ne jako za Československa po dvaceti minutách, ale po minutě – si mohou pomoci. Druhý přenos byl s Pavlem Čapkem Sparta – AC Milán. Od jara 1996 už jsem jezdil sám. Jako první na mě vyšel zápas Juventus Turín s Realem Madrid. Pak jsem jel do Atén, a nakonec na finále Ligy mistrů. Bylo mi jedenadvacet. To byla škola! Na první zápas jsem se připravoval týden.

I dnes se musejí komentátoři připravovat, ne?

To jo, ale dnes je úplně jiný přístup k divákovi i k informacím. Tehdy jsme byli jejich prvními nositeli, takže jste to mohl pojmout zčásti i jako osvětu. Říct divákům něco, co nevědí. Dnes toho někteří ví víc než my, takže je třeba, abych k tomu podle toho přistupoval. Musím být přesný, nedávám věci na odiv a snažím se popisovat to, co vidím. Člověk už není průvodcem zápasu, spíš působí jako doprovodný prvek zážitku.

Já bych se přimlouval za střídmost v komentáři. Kdysi jsem se o tom bavil s vaším předchůdcem Luďkem Brábníkem, který říkal, že by mu jako divákovi taky nebylo příjemné, kdyby mu do fotbalu někdo ustavičně mluvil.

U nás je to specifické tím, že každý z diváckého spektra chce něco jiného. Něco se dá označit za typicky německý komentář, který je skutečně velmi střídmý, komentáře v jižních státech, jako je Španělsko a Itálie, jsou zase plné emocí, euforie a slov. U nás je to mix.

Kdy vám bylo při komentování nejlíp?

Svoje největší komentátorské zážitky nemám z fotbalového prostředí, přestože jsem zažil obrat Manchesteru United ve finále Ligy mistrů nebo putování našeho národního mužstva mistrovstvím Evropy v Portugalsku. Nejsilnější pro mě bylo vítězství Šárky Strachové (tehdy ještě Záhrobské) na mistrovství světa 2007 v Åre, triumf Aleše Valenty na olympiádě v Salt Lake City 2002 a Martina Doktora na mojí první olympiádě v roce 1996 v Atlantě. Celkem jsem jich absolvoval sedm.

Při komentování jste zažil i okamžik, kdy vám začal během vysílání omdlívat fotbalový expert Antonín Rosa.

To bylo zhruba před rokem v Edenu. Tehdy jsme měli studia na stadionu, já tam byl s Tondou a najednou jsem si všiml, že se na mě kouká divně, jako bych říkal nesmysly. Až zle se díval. Vytřeštěný oči. Tak jsem začal v duchu probírat, co jsem to řekl, pak se začal během vteřiny nadměrně potit, po obličeji mu stékaly čůrky, změnil barvu obličeje na šedozelenou a začal se kácet. A za ním bylo zábradlí a pětimetrová díra, ochoz. Tak jsem ho instinktivně chytil, aby tam nespadl. Všechno se odehrávalo v přímém přenosu. Určitě to je někde na YouTube. A přitom jsem se ho furt ptal, jestli je v pohodě. Trvalo to asi dvacet vteřin. Zakončil jsem to slovy: „Tak já se podívám, jestli je Tonda opravdu v pohodě a zatím se podívejte na příspěvek,“ Tonda si sednul, lidi mu házeli láhve s vodou, tak jsem dal napít, a nakonec ho odvezla sanitka. Byl dehydrovanej a trpěl ztrátou cukru.

Pokračoval jste bez něj?

Dodělal jsem to sám, akorát o přestávce a po zápase mi přišel vypomoci reportér David Sobišek, který dělal rozhovory na ploše. Naštěstí to s Tondou dobře dopadlo. Do rána byl v nemocnici na pozorování, a ještě večer mi psal, že mi děkuje. Byla trošku náhoda, že jsem takhle zareagoval. Kdyby spadl z toho ochozu, tak by to asi nedopadlo moc dobře.

Celé obsáhlé interview s Petrem Svěceným si přečtěte v magazínu HATTRICK, v čísle s koláží Daniela Křetínského na titulní straně, které je sále na trhu.