Johana vzpomíná na kariéru: Hrát proti Seedorfovi a dalším hvězdám byl zážitek. Ve Spartě mě odstavili

Nenápadný hráč s velkou kariérou? Do takové kategorie by se dal zařadit i Petr Johana. Dlouholetý ligový fotbalista, mistr ligy i hráč, co má v reprezentaci dvouciferný počet startů. Momentálně dělá šéftrenéra mládeže v rozvíjejícím se Mostě. Pro eFotbal.cz promluvil nejen o své nové roli, ale také o své bohaté kariéře.

Rozhovor bych rád začal hned v dětství. Jaký byl váš fotbalový sen?

„Dostat se co nejvýš. Hrát co nejvíc, co to půjde. A obětovat tomu vše, abych si mohl říct, že jsem nemohl udělat víc. Abych nelitoval.“

A litujete něčeho?

„Ne, zrovna u mě se to povedlo až nad míru. Má kariéra daleko předčila mé sny. Jsem strašně rád za to, co se mi podařilo. Co jsem zažil, koho jsem potkal.“

Je někdo, kdo se vám z fotbalových trávníků ihned vybaví?

„Je jich hodně. Působil jsem v národním týmu v době, kdy tam byl jeden z nejlepších týmů poslední doby. Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Vladimír Šmicer. V Liberci Jiří Štajner, Václav Koloušek i další. Zahrál jsem si proti Kaká, Seedorfovi, Ševčenkovi.“

V Mostě jste zažil velmi dobré roky, ze kterých pramenil přestup do Liberce. Jak se později ukázalo, byla to trefa. Souhlasíte?

„Pro tu cestu, která následovala, to byla ideální destinace. Moje nejlepší životní i fotbalové roky byly právě tam. Měli jsme tam skvělou partu, doteď se potkáváme.“

Liberec tehdy patřil k top týmům, navíc jste měli očividně dobrý kolektiv. Jak těžko se vám odcházelo do Sparty?

„Byl jsem tam tři a půl roků, to je celkem dost. Udělal se úspěch, chodili noví hráči, takže – musím přiznat – jsem v některých věcech trochu polevil. Byla to pro mě další výzva. Ve Spartě byla výzvou i Liga mistrů.“

Hned po dvou letech padla volba na turecký Manisaspor. Splnilo Turecko vaše očekávání?

„Trenér ve Spartě si mě nepřál v týmu. Bylo to dané, jiná možnost nebyla, ve Spartě jsem nemohl pokračovat. Naskytlo se Turecko. Byl jsem se tam podívat, nakonec po pár telefonech a pár dnech jsem se rozhodl, že do toho půjdu. A jsem rád. Byl to slušný klub. Co se placení týče, jeden z nejslušnějších v Turecku, byl tam velmi silný sponzor. Na jednu stranu dobré angažmá, na tu druhou mě trochu hlodalo, jestli jsem ve Spartě nemohl dokázat víc. Chtěl jsem se o to rvát, ale prostor jsem nedostal.“

Vrátil jste se do Mostu. Proč jste tam nevydržel déle a šel jste do Rakouska?

„Z Turecka jsem si přivezl nějaký vir, který mi bral vyživování svalů a vláken. Často se mi teda trhaly svaly. Trápilo mě to dlouho. V Mostě se to opakovalo, půl rok jsem nehrál. Pak jsem se vrátil, ale ligu jsme nezachránili. O mé pokračování tam nebylo zájem, změn tam bylo hodně.“

Po návratu odtud jste zažil ještě velmi plodné roky v Mladé Boleslavi, po nichž následoval další návrat do Mostu. Tehdy jste měl prý i další ligové nabídky, zvítězilo ale srdce, jste patriot?

„Jsem z Mostu, mám odtud rodinu, klub mě nakopl do velkého fotbalu. Chodili sem velcí hráči, hrál se tu dobrý fotbal na úrovni. Po Boleslavi jsem měl nabídky z ligy, ale když přišla mostecká, tak jsem neváhal a vrátil se.“

Jak jste vůbec vnímal pád do krajského přeboru?

„Těžce. V sezoně, kdy se sestupovalo, tu bylo plno zahraničních hráčů a nefungovalo to. Najednou se to zjistilo, tak se začali dělat hráči s blízkostí k regionu. Ale bylo pozdě, byla tam velká ztráta. Padalo se dál, nebylo to nic příjemného.“

Most jde fotbalově nahoru, v minulé sezoně přežil v ČFL a má smělé plány. Jak vidíte potenciál klubu vy?

„Hlavně co se týče zázemí a tréninkových ploch, v tom vidím potenciál velký. I díky velké podpoře města. Teď jsme ve třetí lize, snažíme se i pořádně pracovat s mladými hráči. Chceme se dostat na úroveň, abychom neměli ve třetí lize sestupové starosti. K druhé lize nám ale finance chybí, město samo to nezvládne. A profesionální soutěž se bez peněž hrát nedá. Snad jsme ale všem ukázali, že jsme konkurenceschopní a hráči sem budou chodit radši.“

Po kariéře jste se vydal na trenérskou dráhu. Byla to jasná volba?

„Jasná asi ne, nebyl jsem zrovna klidný hráč, vždy jsem měl velké emoce. To mi zůstalo i jako trenérovi. Ale naplňuje mě to. Jsem u fotbalu, jsem v kolektivu. Vždy jsem byl týmový hráč, takže tohle mě těší.“

Trénoval jste u A-týmu Mostu, nicméně později jste se přesunul k mládeži. U většiny trenérů je to přesně naopak. Našel jste se u mladých?

„Než jsem skončil ve druhé lize, tak jsem přestoupil na Souš. Začal jsem tu trénovat malé děti, takže jsem si to prošel i před áčkem. Nebyl to vyloženě skok do velkého fotbalu, taky jsem si tím trochu prošel. Každý má ve fotbale jinou cestu, stejně to platí i u trenérů. Mně otevřela oči nejen práce s mladými, kterou by si měl projít každý, kdo chce trénovat, ale i studování trenérské licence.“

Poslední otázka, jaká je vaše role v klubu teď?

„Jsem šéftrenérem mládeže a trenérem týmu do devatenácti let. Je to dennodenní práce.“

Foto: FK Baník Most - Souš