Fáral v dole a pařil po diskotékách. Teď bývalý kanonýr Baníku přiznává: Jsem na sebe hrdý

Ani po šedesátce si Samec život bez fotbalu nedokáže představit. “Pohybuji se u něj celý život a moc dobře vím, že bych bez něj nedokázal existovat. Pravidelně si chodím zahrát se starou gardou Baníku, a starými pány z nároďáku,” líčí.

Hořký konec

I když v ostravském mužstvu působil až na sklonku hráčské kariéry, fanoušci ho dodnes berou jako jednu z klubových legend. Během baníkovské štace zažil i nástup několika budoucích reprezentačních hvězd.

“Baník byl tehdy plný talentovaných kluků jako Marek Jankulovski, René Bolf nebo Milan Baroš. Sice teprve začínali, ale už bylo patrné, že to mohou dotáhnout pořádně daleko,” vzpomíná.

Přiznává však, že kvůli způsobu, jakým ve slezském týmu skončil, mu vzpomínky na něj značně zhořkly. “Nerozešli jsme se v dobrém. Majitelem klubu byl tehdy pan Alois Hadamczik, který mě, když věděl, že po sezoně končím, nechal přeřadit do B-týmu, aniž by mi někdy vysvětlil proč. Musím přiznat, že mě to hodně otrávilo,” tvrdí zklamaným hlasem.

Baník? Chyba vedení

Trpký tón ho neopouští ani při hodnocení aktuální situace tehdejšího zaměstnavatele. “Pohled na tabulku mluví sám za sebe. Před sezonou došlo k velkému počtu odchodů klíčových hráčů, což je za mě obrovská chyba ze strany vedení, které k nim dalo souhlas, aniž by mělo adekvátní náhradu,” poukazuje.

“I tak si myslím, že je – zvláště po zimním posílení – současný kádr dost kvalitní na to, aby neměl po šestadvaceti kolech pouhých dvaadvacet bodů a hrozil mu přímý sestup,” kroutí hlavou.

Místo fotbalu diskotéky

První fotbalové krůčky začal rodák z Frýdku-Místku dělat v oddílu NH Ostrava, odkud se později odrazil k velmi dobré kariéře. Sám však připouští, že stačilo málo a skončil už v mládeži.

“Na přelomu mezi žáky a dorostem nás v týmu rozdělovali do áčka a béčka. Mě zařadili do slabšího B-týmu, kvůli čemuž jsem byl hodně zklamaný, a dá se říct, že jsem na fotbal zanevřel. Dorostenecké roky jsem tak místo hraní trávil vandry nebo po diskotékách,” přiznává.

Na chuť oblíbené hře přišel znovu během působení v nižších soutěžích za Sokol Hrabůvka a Rudou hvězdu Planá, kde si odbyl povinnou vojenskou službu. Po ní následovala kratší anabáze v ligových Vítkovicích, návrat do mateřského NH Ostrava a přestup do druholigového Havířova.

Ze hřiště na šachtu

V nejmladším městě republiky si vyzkoušel i práci v dolech. “Docházelo k tomu, když pan Kopecký, jenž nás trénoval, usoudil, že jsme do zápasu nedali všechno. Následující ráno jsme nastoupili na šichtu, kde jsme makali od šesti do desíti, než nám začal klasický trénink. Musím uznat, že to alespoň v mém případě často fungovalo jako výborná motivace, proč další zápas odjezdit naplno,” usmívá se.

“Delšímu pobytu na šachtě jsem ale neunikl. V polovině listopadu 1989 jsem se dohodl na zimním přestupu do Sigmy Olomouc, čímž jsem rozhněval havířovské vedení. Funkcionáři se rozhodli, že mi to dají, lidově řečeno, sežrat, a já musel další měsíc a půl povinně fárat až do prosince, po kterém jsem se přesunul na Hanou,” pokračuje.

Chebské časy

Následně vedla jeho cesta přes Olomouc, České Budějovice a Drnovice až do chebského Unionu, kde podle svých slov zažil nejlepší období kariéry. “Rád vzpomínám zejména na sezonu 1993/94. Na jaře před ní jsme postoupili do ligy a v létě přišel trenér Bokša. Pod jeho vedením jsme předváděli vynikající výkony a do posledního kola bojovali o evropské poháry,” popisuje.

“Bohužel, přestože jsme na jaře neprohráli patnáct zápasů v řadě, skončili jsme vinou remízy v předposledním kole s Baníkem až čtvrtí a Evropa se nekonala. Z pohledu Chebu se ale jednalo o velký úspěch,” zdůrazňuje.

Evropská sláva

Pohárovou Evropu si tak Samec zahrál až o dva roky později v Hradci Králové, kam zamířil ze západních Čech. S Votroky si pod Lízátky vyzkoušel tehdjší Pohár vítězů pohárů.

Zvlášť výrazně na sebe upozornil v předkole proti Vaduzu, do jehož sítě se ve dvou utkáních trefil hned sedmkrát. V dalším kole proti Kodani přidal další dvě branky a výrazně tak přispěl k vítězství 5:0, které po remíze 2:2 v odvetě poslalo Hradec do další fáze soutěže.

Tam však Východočeši na penalty vypadli s Dynamem Moskva. Devět Samcových gólů přesto znamenalo, že se stal v konkurenci jmen jako Bebeto či Youri Djorkaeff nejlepším střelcem soutěže.

Chtěla ho Sparta i Slavia

Přestupu do Hradce však Samec paradoxně trochu lituje. Zájem o něj měly tehdy i oba pražské kluby „S“.

“Se Spartou jsem absolvoval osobní schůzky s majitelem Machem a trenérem Chovancem a byli jsme prakticky domluveni. Do Sparty jsem měl jít, jakmile odejde Horst Siegl, jenže jeho odchod se protahoval a z přestupu nakonec sešlo,” konstatuje.

Z ligového fotbalisty rapperem? Přednost dostává hudba, říká Kučera. Přesto bojuje o postup do ČFL

“Podobné to bylo i se Slavií, kde se vše zadrhlo kvůli čekání na odchod Patrika Bergera. Do toho za mnou navíc přišel majitel Chebu Mlatilík a řekl, že pokud neodejdu do určitého data, už mě nepustí. Nakonec jsem tedy zamířil do Hradce a poté do Baníku,” dodává.

Po angažmá v Ostravě ještě následovaly zastávky v Dolních Kounicích a Hlučíně, kde svou kariéru uzavřel. V lize odehrál 117 zápasů a vstřelil 48 gólů. K tomu přidal i devět startů a dvě branky za reprezentaci.

Opět v Ostravě

Na hráčskou kariéru se pokusil navázat jako trenér. Vedl například Hlučín, kuvajtský Al Fahaheel, Háj ve Slezsku, ale i B-týmy Karviné a Baníku, u jehož áčka působil dvakrát jako asistent. Poprvé v sezoně 2014/15 pod Petrem Frňkou, podruhé ve štábu Radima Kučery mezi červencem 2017 a březnem následujícího roku. Ani na jednu zkušenost ale nevzpomíná v dobrém.

“V prvním případě byl klub v katastrofální finanční situaci za vedení pana Šafarčíka, čemuž odpovídala i kvalita týmu. Ve druhém případě se mi nelíbil přístup klubu ke mně,” vybavuje si.

“Původně jsem se měl vrátit z Karviné jako hlavní trenér juniorky. Na schůzi s vedením mi ale oznámili, že u ní působit nebudu, a nabídli mi místo asistenta u áčka. O pár měsíců později mě kvůli neuspokojivým výsledkům odvolali. Zajímavé je, že jsem skončil o měsíc dříve než hlavní trenér Kučera, což mi dodnes nikdo nevysvětlil,” hovoří rozmrzele.

U mládeže ho to baví

Momentálně působí ve Štáblovicích nedaleko Opavy. “Pomáhám mládežnickým trenérům s výchovou mladých kluků. Musím říct, že mě to opravdu baví, zvlášť když vidíte jejich posun. Zároveň se ale nevzdávám ambice vrátit se do profesionálního fotbalu. Pokud by přišla nabídka, určitě bych ji zvažoval,” říká.

Reprezentační vzpomínky

Za největší zážitek považuje reprezentační zápasy. “Měl jsem trochu smůlu, že jsem narazil na mimořádně silnou generaci, která došla až do finále Eura. Jsem ale hrdý, že jsem se i v takové konkurenci dokázal do nároďáku alespoň občas dostat,” prohlašuje.

Nezapomenutelné jsou pro něj především vzpomínky na přátelské utkání s Francií z roku 1994. “Když se dnes podívám na jména jako Zidane, Cantona nebo Desailly, přejíždí mi mráz po zádech,” říká.

“Možná ještě víc si vážím kvalifikačního zápasu s Nizozemskem na De Kuip. Remizovali jsme 0:0 a já jednou trefil břevno. Dodnes mě mrzí, že to neskončilo gólem – možná bych měl víc reprezentačních startů,” dodává.

Ohledně současné reprezentace je zdrženlivý. “Nechci znít pesimisticky, ale jak Irsko, tak pravděpodobně Dánsko mají velmi nepříjemné, v případě Dánů i kvalitnější týmy než my. Vidím to zhruba padesát na padesát,” uzavírá rozhovor rozborem českých šancí před baráží o postup na letošní MS.

První gól dal na Spartě, teď Pavlík pomáhá v páté lize a v zaměstnání tahá lidi z dluhů