Slavia? Jako rodina, pro Trpišovského bych udělal cokoliv, říká Ekpai. Táta ho kvůli fotbalu bil

Mohl byste mi na začátek přiblížit vaše fotbalové začátky?

"To už je spousta let, ještě na základní škole. Ale zpočátku jsem byl sprinter. Myslel jsem si, že budu za školu běhat sprinty, takhle jsem začínal. Měli jsme meziškolní závody a hledali někoho, kdo umí rychle běhat, tak vybrali mě. Jenže vedle běhání se hrával i fotbal a jeden z učitelů si všiml, že mi to jde s míčem. Vzal mě do školního týmu a tím to celé začalo."

Měl jste v té době raději běhání, nebo fotbal?

"Fotbal mě bavil víc. Jenže rodiče, hlavně táta, nechtěli, abych ho hrál. Chtěl ze mě mít doktora nebo něco podobného a přál si, abych se učil. To, že ze mě bude fotbalista, nebylo jejich rozhodnutí, ale moje. Kdykoliv jsem si šel ve škole zahrát a pak se vrátil domů, bil mě nebo přišel jiný trest, protože fotbal zkrátka nechtěli. Jediná možnost, jak si zahrát, byly ty školní turnaje. Mimo ně mi táta nedal šanci jít na trénink nebo dělat pro fotbal cokoliv navíc."

Kdy jste se nakonec dostal do klubu a stal se z vás opravdový fotbalista?

"Na školních turnajích jsem hrál pravidelně a skoro v každém zápase dal gól. Býval jsem nejlepším hráčem celého turnaje. Jednoho dne si mě vzal stranou jeden učitel a ptal se: 'Jak to vidíš se školou a fotbalem dohromady?' Řekl jsem mu, že to fungovat nebude, protože mi to táta zakazuje. Navrhl mi, že pro mě ve škole něco vymyslí a trénoval by mě po vyučování, pokud si najdu čas. Slíbil jsem mu, že si ho udělám. Po škole mi tedy dával tréninky navíc. Jenže jakmile jsem se vrátil domů pozdě, táta mě zbil, protože věděl, že jsem byl na fotbale. Naplno jsem se na fotbal začal soustředit až potom, co mi táta zemřel. Až pak jsem do toho šel po hlavě. Vstoupil jsem do akademie, hrál tam a odtud se dostal do mládežnických reprezentací."

Ač je to nepříjemné téma, tak to zní jako osud nebo zásah vyšší síly.

"Ano, nepříjemné to je, ale podle mě je důležité mluvit i o takových věcech, život není jen pěkný. V jisté fázi jsem se začal modlit. Prosil jsem Boha, aby pro mě něco udělal, pokud chce, abych hrál fotbal. Určitě jsem nechtěl, aby táta zemřel jen proto, abych mohl hrát, ale modlil jsem se. 'Bože, pokud si přeješ, abych hrál, musíš s tím něco udělat.' Pak jsem o tátu přišel. Byl nemocný a odešel. Byl to osud."

Pojďme k vaší kariéře v Nigérii. Prošel jste pár kluby a pak se v roce 2016 přesunul do Maccabi Haifa. Jak tahle etapa probíhala?

"Nebylo to vůbec jednoduché. Dostal jsem pozvánku do kempu olympijské reprezentace do 23 let. Čekal nás přátelák proti Brazílii, tak jsme tam odletěli. V jejich týmu tehdy hrál Gabriel Jesus, Fabinho, Marquinhos… Spousta velkých hvězd, které dnes válejí v špičkových národních týmech. Já jsem v tom zápase dal jediný gól a vyhráli jsme 1:0. To byl můj průlom směrem do Evropy. Po zápase se mi ozval agent s tím, že pro mě má nabídku z Maccabi. Jednali strašně rychle, do týdne bylo hotovo. Odletěl jsem do Izraele dotáhnout detaily a podepsal smlouvu."

Řekl jste si po podpisu s Maccabi: Wow, dokázal jsem to?

"Ano. Když se podíváte na historii Maccabi Haifa, je to jeden z největších klubů v Izraeli s obrovskou fanouškovskou základnou. Neváhal jsem ani minutu, klub jsem znal a nabídku hned vzal."

Jenže už po měsíci jste odešel na hostování do Slovanu Liberec. Proč?

"Podepsal jsem v Maccabi, odletěl do Izraele a začal trénovat. Jenže ten samý rok v Izraeli zavedli pravidlo, že za tým smí nastoupit jen pět nebo šest cizinců. Já byl nejmladší cizinec a navíc ten poslední, kterého přivedli. Chvíli to vypadalo, že půjdu na půl roku na hostování po Izraeli, abych si zvykl, a pak se vrátil. Jenže pak mi zavolala agentka, která mě sledovala, a zmínila Českou republiku. Já v té době vůbec netušil, kde Česko leží! Jakmile se dozvěděla, že mám jít na hostování, zatlačila na to, abych zamířil do Liberce. A tak jsem se tam dostal."

Co jste si o českém fotbale myslel, když jste dorazil?

"Rychle jsem si zvykl, protože jsem měl za sebou dobrou přípravu v Maccabi. Když přišel telefonát z Liberce, byl jsem připravený. Letěl jsem z Izraele přímo do Rakouska, kde byl Slovan na soustředění a hrál přátelák. Přistál jsem, dal si rychlou sprchu, šel rovněž do druhého poločasu, odehrál 45 minut a hned dal gól."

Po Liberci, kde jste se rychle adaptoval a odehrál jednu sezonu, jste odešel do Zlína. Proč právě tam?

"Ve fotbale je snem každého hráče hrát Ligu mistrů nebo Evropskou ligu. Na chvíli jsem se vrátil do Maccabi, ale vybral jsem si Zlín, protože postoupil přímo do základní skupiny Evropské ligy. Byla to skvělá příležitost ukázat se v Evropě, nejen v české lize."

Přemýšlel jste stejně, když jste odcházel do Viktorie Plzeň, která hrála Ligu mistrů?

"Přesně tak. Plzeň je taky jeden z největších klubů v Česku, těm se prostě neříká ne. A Liga mistrů byl jeden z mých největších snů… zahrát si proti Realu Madrid. Jsem moc šťastný a děkuju Bohu, že jsem si mohl zahrát na té největší scéně. Zahrát si Ligu mistrů je sen každého mladého fotbalisty."

Proti Realu jste hrál na podzim 2018, přitom do Maccabi jste přestupoval v roce 2016. Za pouhé dva roky jste se z Nigérie dostal až do Ligy mistrů. Jaké to bylo?

"Ve fotbale se všechno děje hrozně rychle. Váš osud závisí na tom, jak jste připravení a jak tvrdě pracujete. Já makal vždycky. Když chcete hrát ve velkých klubech, musíte makat ještě víc. Kamarádi, rodiče ani agenti vás nahoře neudrží, udrží vás tam jen vaše vlastní práce. Mladým hráčům vždycky říkám, že fotbal je jen o tvrdé práci, oddanosti a soustředění."

Pak jste se posunul do Slavie, zároveň i za trenérem Jindřichem Trpišovským, stejně jako v Liberci. Pod žádným koučem jste v kariéře neodehrál víc zápasů. Jaký vztah s ním máte?

"Hrát pod tímhle člověkem je jako žít s vlastním tátou. Když vám řekne, abyste něco udělali, uděláte to celým srdcem. Trpišovský je jako táta pro spoustu afrických hráčů, kteří přijdou do Česka. Rozumí nám a usnadňuje nám život. Když jsem šel do Slavie, abych pod ním zase hrál, nebylo o čem přemýšlet. On ví, jak udělat, abyste se cítil jako doma. I když neuměl plynule anglicky, přišel za vámi a dal vám pocit, že jste vítán. Tak proč byste pro takového člověka nenechal na hřišti 120 procent? Je to jeden z nejlepších trenérů, pod kterými jsem kdy hrál."

Říká se, že Trpišovského realizační tým vytváří hodně rodinnou atmosféru. Souhlasíte?

"Ano, je to pravda. Je to tam jako v rodině. Abyste ve Slavii uspěli, musíte se stát součástí té rodiny. Jedinec tam nepřežije. Musíte se přizpůsobit českým klukům i trenérům. Proto tam někteří dobří hráči pohoří. Ne proto, že by byli špatní, ale protože nepřijmou rodinnou kulturu."

Je tedy charakter tím nejdůležitějším pro úspěch v českém fotbale?

"Přesně tak. Bez dobrého charakteru nepřežijete. Neplatí to jen pro hráče z Afriky, i někteří čeští kluci přijdou a mají problém zapadnout do kabiny. Když nezapadnete do kabiny, uspějete jen velmi těžko. Musíte si pomoct sám tím, že budete přátelský, milý a týmu blízko."

Jenže ve Slavii to nakonec neskončilo úplně ideálně…

"Vrátil jsem se z hostování na letní přípravu a odehrál skoro všechny zápasy. Jenže pak mi bez udání důvodu řekli, že musím jít na hostování. Dodnes je mi z toho smutno, protože jsem měl formu a s trenéry výborné vztahy. Nikdo mi nic neřekl do očí, o svém hostování jsem se začal dočítat na Instagramu. Nechci moc rozebírat interní věci klubu, ale Slavia mi nedala vůbec žádné vysvětlení. I trenérovi to bylo líto, což znamenalo, že to rozhodnutí nešlo od něj. Trenér se mnou problém neměl, přišlo to z vedení."

Po krátké epizodě v Kosovu, kam jste šel ze Slavie, jste se vrátil do Česka, konkrétně do Dynama České Budějovice. Do historicky nejhorší sezony…

"Do Dynama jsem přišel v době, kdy na tom byli špatně, ale já moc jiných možností neměl. Šel jsem tam, ale viděl věci, které neměly s profesionalitou nic společného. Problémy šly od shora až po hráče, kteří to nebrali vážně. Mnohým chyběla potřebná kvalita i mentalita. Lidé se chovali, jako bychom už sestoupili, a přestali na hřišti nechat všechno."

V létě jste podepsal v třetiligových Zápech. Jak k tomuhle kroku došlo?

"Měl jsem odejít do Dubaje, dohoda byla z 80 procent hotová. Jenže hráč, kterého jsem měl nahradit, nakonec zůstal, protože mu padl přestup jinam. A já už nechtěl jen sedět a čekat bez fotbalu. Když dlouho nehrajete, lidi si myslí, že jste zraněný nebo že už v zemi vůbec nejste. Vzal jsem v Zápech smlouvu na tři měsíce do prosince, jen abych se udržel v kondici, hrál zápasy a pomohl týmu. V prosinci pak budu volný pro nové angažmá."

Úkaz v MSFL! Tým školáků vede 24letý kouč. Soupeři mě posílají na základku, říká Holiš