Fotbal v Tuhani mířil k zániku, zachránili ho mladí nadšenci. Jaké to je vést klub od nuly?

Jaké byly začátky?

David: Tři roky jsme tu o letních prázdninách organizovali fotbalové turnaje. Dostaly se k nám informace, že je na tom klub špatně a že dokonce musel rušit zápasy. Párkrát jsme se sem byli podívat a začali jsme řešit, jestli bychom klub nemohli převzít. Zjistili jsme, že by to šlo, absolvovali jsme schůzky na obci a postupně se to vyvinulo v to, že na nás klub přepsali.

Jak dlouho celý proces trval?

Pavel: Od nápadu k realizaci to trvalo přibližně dva roky. S obcí jsme jednali tři čtvrtě roku.

A před vaším nástupem to tu mířilo k zániku?

Pavel: To říkalo i předchozí vedení – že už je to nebaví a tým se pomalu nescházel. Povedlo se nám ale klub převzít a teď chodí na domácí zápasy kolem sta lidí, takže jsme spokojení.

Jaké byly vaše první kroky po převzetí?

David: Prvně jsme vyhazovali bordel. Byly tu staré gauče, které jsme i s ostatními věcmi odváželi do sběrného dvora. Třídili jsme, co tu chceme a co ne, a nakonec tu nezbylo skoro nic. Navíc jsme to převzali čtrnáct dní před plánovaným turnajem, takže jsme chtěli především dát do pořádku trávník. Hodně jsme tedy zalévali, hnojili a sekali. Potom jsme se vrhli na zázemí, abychom tu mohli s kluky pobývat.

Věnovali jste se poté spíše renovaci areálu, nebo změnám v kádru?

Pavel: Nejdříve jsme se věnovali kádru.

David: Některé hráče jsme oslovovali už před oficiálním převzetím, abychom věděli, jestli do toho vůbec jít. Převážně jsme mluvili s našimi kamarády a příbuznými. Postupně se to pak nabalovalo – ten přivedl kamaráda, ten bráchu a postupně jsme z toho sestavili mužstvo. Bez nich bychom do toho asi ani nešli.

Vy nepocházíte z Tuhaně, ale z nedalekých Neratovic. Nebáli jste se, jak to místní přijmou?

Pavel: Ze začátku to nebylo ideální, protože tři čtvrtě kádru je z Neratovic. Zprvu jsme to tedy od lidí schytávali, že tým není složený z místních. Hodně rychle si na to ale zvykli, když se začalo vyhrávat.

David: Z Tuhaně tu ani nikdo hrát nechce. Z původního kádru zůstali čtyři hráči, ale ti sem stejně dojíždějí.

A je pravda, že vám hráči pomáhají i s celkovou rekonstrukcí?

Pavel: Je to tak, kluci jsou skvělí. Pomáhají nám i skrze to, co dělají za práci. Potřebovali jsme například materiál na nové sprchy, tak ho jeden kluk sehnal a další se vrhnul přímo na jejich renovaci. A není to tak, že bychom je nutili, dělají to sami od sebe.

David: Před zápasem vynášíme ven slunečníky a další věci, takže tu bývá třeba pět kluků o hodinu dřív, než vůbec musí. Pomáhají nám připravit zázemí pro fanoušky. Občas někdo z nich poseká trávník a celkově jsme tu jako jedna rodina.

Zatímco mužstvo před vaším převzetím schytávalo debakly, nehlo se ze dna tabulky a některé zápasy muselo i kontumovat, vy jste aktuálně v 10. lize o skóre na třetím místě a na vedoucí tým ztrácíte pouhý bod. Je vaší ambicí postoupit?

David: O postupu se bavíme, ale nevíme jistě, jak to bude. Máme tady opravdu dobrou partu a je rozdíl vyhrávat každý zápas a být v dobré náladě oproti tomu být ve vyšší soutěži, kde se může stát cokoliv. Je to ještě daleko.

Zatím máte jen A-tým. Plánujete klub ještě více rozvrstvit?

David: Začali jsme dělat akce pro děti, věnovali jsme jim i jeden zápas. Snažíme se je naučit, že v Tuhani fotbal je, protože se tu chodí spíše na hasiče. Od příštího roku pak plánujeme založit nejmladší kategorii. Uvidíme, jak se nábor rozjede.

A jak se na váš příchod tvářili obecní zastupitelé?

David: Nejdříve nám nevěřili. Volali nám, jestli vůbec víme, že musíme sekat hřiště. Mysleli si totiž, že tu budeme pořádat párty. Po převzetí se tu ale byli párkrát podívat a viděli, že to funguje. Teď se konaly volby, tak uvidíme, jak to bude s novým vedením.

Pavel: Jak jsme ale zmiňovali naše kluky, tak jsou tu i místní, kteří nám různými způsoby pomáhají. Někteří se nabídli a svářeli nám tu branky nebo opravili traktůrek. Zároveň za pomoc nic nechtějí a jen řeknou, ať hrajeme dobrý fotbal, to jim stačí.

Vzhledem k tomu, že jste mladé vedení a v týmu máte své kamarády a příbuzné, jste asi nejmladším mužstvem v soutěži, že?

David: Určitě ano a od soupeřů to hodně schytáváme. Všude, kam přijedeme, jsme za namachrované mladé blbečky. Přitom jsme v životě neřekli, že chceme soutěž vyhrát. Někteří kluci nehráli fotbal několik let a na nic jsme si nechtěli hrát. Snažíme se jim ukázat opak například i v tom, že po sobě uklízíme šatnu. Pak koukají, protože si mysleli, jací jsme mladí namachrovaní burani, a nakonec smeknou klobouček, že to před námi nikdo nedělal.

Pavel: Snažíme se tak měnit jejich pohled na nás, a to jak u soupeřů, tak u místních. I příznivci ostatních týmů nám říkají, že hrajeme hezký fotbal.

Mimo fotbal tu organizujete i další akce?

David: V létě tu máme zábavu. Jinak se teď snažíme každý domácí zápas lidem nějak zpříjemnit. V plánu máme například drakiádu a opékání buřtů. Při zápase věnovaném dětem tu byl skákací hrad a různá stanoviště za brankou. Opravdu se snažíme udělat z každého zápasu akci, aby to nebylo jen o fotbale. Děláme i poločasové soutěže o párek v rohlíku nebo klobásu. Máme tu moderátora, reproduktory a hlásíme sestavy.

První zápas jsme lákali na to, že za každý gól bude o korunu levnější pivo v kiosku. Nakonec jsme vyhráli 4:1, takže se pivo zlevnilo o čtyři koruny. Dále jsme například seděli u ohýnku a zpívali. Děti měly buřt a malinovku zdarma.

Pavel: Chceme se odvděčit lidem za to, že sem celou sezonu chodí, a povzbudit ostatní, aby chodit začali. Naším cílem je přilákat co nejvíce lidí a hlavně dětí, i kvůli náboru v příštím roce.

Celková klubová renovace musí být nákladná. Platíte to všechno z vlastních zdrojů?

David: Teď jsme sehnali nějaké sponzory. Máme to nastavené tak, že každý zápas sponzoruje jiná firma. Je to tak záměrně, aby to nebyl nikdo dlouhodobý, kdo nám třeba ještě tolik nevěří. U nás si tak může vybraný domácí zápas koupit kdokoliv. Poté věšíme po obci plakáty a dáváme pozvánky na Instagram, kde to vidí třeba i 10 000 lidí. Tam je vždy napsáno, kdo je partnerem daného zápasu.

Po partnerovi se pak jmenuje poločasová show a na zápas si daná firma může dát banner. Máme tu třeba i digitální turistickou známku od firmy Placerion. Pomocí kódu nás může kdokoliv naskenovat v aplikaci, kde máme popis naší historie a celkově to působí, jako když člověk chodí po hradech a zámcích.

Pavel: Co se týče věcí, které musíme kupovat, tak David většinou platí benzín do sekačky a já použiju to, co mi zbyde na stavbě. Někdy něco koupí i kluci z týmu. Co komu doma přebývá, to se přinese a dohromady to nějak poskládáme. Zápasové míče jsme kupovali z týmových pokut. Vždycky pak nadhodíme nějaké téma v šatně a hráči nám volají s nápady, co by se dalo ještě udělat.

Takže i samotní hráči jsou do dění v klubu ponoření naplno?

David: Po prohraném zápase mi kluci psali, že nemůžou spát a že chtějí individuální tréninky. Trénujeme dvakrát týdně a chodí nás minimálně dvanáct. Chtějí prostě pořád trénovat a neustále se ptají, co mohou zlepšit. Některým klukům už jsem připravil individuální plány a udělal soukromé tréninky.

Někteří si dokonce kvůli fotbalu vzali i volno v práci. Na druhý zápas nás mělo být deset a šest hráčů si kvůli tomu vzalo neplacené volno. Utratí za to i vlastní peníze, vůbec jsme to nečekali. Někdy musíme dělat i nominace, protože je nás v kádru 24 a na zápas může být zapsaných jen 18 hráčů.

Vy, Davide, nyní zastáváte pozici trenéra. Máte s tím předchozí zkušenosti?

David: Až teď. Neměl jsem to v plánu, chtěl jsem hrát, ale do hry mě nepustilo zranění kolene. Říkali jsme, že budeme hledat trenéra, ale první tréninky jsem si vzal na starost já a postupem času mě to začalo bavit. Rád si ale i zahraju, až budu v pořádku. Na Dukle nás v žácích a dorostu vedli k tomu, že každý z hráčů občas vedl trénink. Tyto zkušenosti a konkrétní cvičení se snažím uplatňovat i v Tuhani. Když pak nevím, co dělat, vymýšlím to za pochodu. Řekl bych, že fotbal vidím i skrze FIFU (fotbalová videohra, pozn. red.), u které jsem strávil dost času.

A necítíte se nyní, jako když hrajete kariéru ve FIFĚ? Co se týká skladby kádru a dalších věcí…

Pavel: Řešili jsme, že je to něco jako Football Manager (simulátor fotbalového managementu, pozn. red.). Nakonec je to ale úplně jiné. V té práci je daleko více úřadování, než jsme si mysleli.

David: Stejné je to například při skládání sestavy. Chtěl jsem třeba dát prostor klukům, co si během posledních dvou těžkých zápasů moc nezahráli. Zbytek je ale úplně jiný.

Co pro vás bylo největším překvapením po převzetí klubu?

David: Určitě cena přestupů. Je šílené, kolik kluby chtějí za hráče z desáté ligy. Myslel jsem si, že mezi vesnicemi chodí kluci za dva balóny nebo že je třeba jim poslat jen hezký e-mail. Oni ale chtějí třeba 12 000 korun a ten konkrétní hráč tam ani nechce hrát. Chce být tady, kde i trénuje.

Pavel: Jednoho kluka z deváté ligy jsme vykupovali za 22 000 korun. Je ale možné, že jak v tom ještě nejsme zběhlí, nevíme, jakou dát protinabídku nebo co vymyslet. Teď, když nejsou volné přestupy, tak si za hráče z nejnižší soutěže dokážou některé kluby říct i 50 000 korun, protože ho nechtějí pustit.

Co jste ještě museli platit?

Pavel: 3 000 korun za registraci do soutěže a fotbalové asociaci se ještě před sezónou platí rozhodčí. Poté se hradí pokuty a zasedání disciplinární komise, když se kontumuje zápas. Za vyřízení přestupů a nové fotky se pak platí další poplatky.

David: Plusem ale je, že FAČR dává před sezónou možnost, že si jeden hráč z kádru může udělat jednodenní zkoušku na rozhodčího, a když ho pak dáme do zápisu, pošlou klubu peníze. My to ale nemáme, protože jsme se to dozvěděli pozdě.

Čemu jste se věnovali v rámci renovace zázemí?

Pavel: Byla tu vyhořelá kabina. Tu jsme zatím obložili OSB deskami a udělali okno, protože tam žádné nebylo. Prioritou je nyní klubovna. Chceme, aby se v ní dalo být přes zimu a mohli jsme uvnitř uspořádat rozlučku. Zadělávali jsme všechny díry, aby sem nelezly myši. Hodně jsme se věnovali úklidu, udělali jsme nové schody. Koupili jsme nové sítě do branek a vytrhali plevel, kterým byly obklopeny střídačky.

David: Trávník se nezdá, ale v létě je potřeba ho sekat co tři dny a zabere to i 5 hodin. Venku bylo všechno zarostlé, takže jsme dělali hezčí zázemí pro fanoušky. Zkrátka co by přišlo člověku normální, když přijde na fotbalové hřiště, to tady nebylo.

Kolik vám práce v klubu bere času?

Pavel: Před a po tréninku jsme tu chvíli a poté je vždy potřeba uklidit po zápase. Celková práce okolo klubu dá třeba na deset hodin týdně. Na začátku ročníku se hodně řeší administrativa, ve větším měřítku pak zase až na konci. Řešili jsme i přepis elektřiny a podobné věci při příchodu, ale jak se to vyřeší, nastane normální režim. Nečekali jsme, že stát se předsedou a místopředsedou zabere tolik času a papírování. Museli jsme ověřit podpisy, dát to na rejstříkový soud a schválení chvíli trvá. To bylo asi nejhorší.

Doporučili byste lidem s podobným nápadem na převzetí klubu, aby do toho šli?

Pavel: Určitě, ale ať počítají s tím, že to zabere spoustu práce, času a nervů.

David: Když jsme u těch nervů – jsme na vesnici, investovali jsme do trávníku, děláme věci kolem a lidi jsou stejně schopní sem jít se psem a nechávat po sobě nepořádek. Dokonce mi volali místní v 9 večer, že je tu 10 lidí, kteří sedí uprostřed hřiště a pijí alkohol. Tomu moc nerozumím.

Pavel: Toho je nám opravdu líto. Dávali jsme to vědět i starostce, jestli to může dát na stránky, aby se to nedělo. A u toho příspěvku jsou pak vysmáté emoji a přijde jim to normální.

A jak to zvládáte psychicky?

Pavel: Pořád máme kapacitu na to, vzít si větší přítěž a vytvořit tu mládež. Nás to baví, motivuje a chceme věci posouvat a dělat lépe.

David: Pořád je tu většina normálních lidí, kteří nemají potřebu dělat bordel a podporují nás. Nesmíme si to nechat znepříjemnit.

Nevídané! Čtvrtá liga se hraje na vsi, která nemá ani 450 obyvatel. Na jaře byl tým v okresním přeboru