Mít stejného vlastníka jako velkoklub? Hrozí hněv fanoušků i stopka v evropských pohárech

Při pohledu na současnou situaci v tabulce Ligue 1 by se mohlo zdát, že příznivci RC Štrasburk prožívají radostné časy. Ve skutečnosti je však vztah mezi týmem z Alsaska a jeho fanoušky spíše napjatý. Důvodem jejich roztrpčení je fakt, že se klub jejich srdce stal součástí tichého fenoménu, který se ve fotbalovém světě rozšiřuje již několik let.

Tímto fenoménem je takzvané multiklubové vlastnictví. Jak již název napovídá, jde o situaci, kdy jeden majitel vlastní více fotbalových klubů. O rozšiřitelnosti tohoto jevu svědčí čísla uvedená na webu irského rozhlasu RTÉ: zatímco v roce 2012 fungovalo v Evropě méně než 40 týmů na této bázi, o jedenáct let později jejich počet vzrostl na více než 230.

V létě 2023 se součástí jedné takovéto struktury stal i štrasburský Racing, když jej koupila společnost BlueCo Todda Boehlyho, známého především jako majitele londýnské Chelsea. Nutno dodat, že po výsledkové stránce toto spojenectví tradičnímu francouzskému klubu, jehož dres oblékal během své hráčské kariéry i současný trenér české reprezentace Ivan Hašek, velmi prospívá.

Za dva roky se z častého účastníka bojů o sestup proměnil v účastníka evropských pohárů. Loni zakončil sezonu na sedmém místě tabulky francouzské ligy, což mu zajistilo start v Konferenční lize.

Během léta se navíc klub činil i na přestupovém trhu, odkud přivedl 18 nových hráčů za celkovou částku 110 milionů eur. Přesto se na adresu klubu valí z řad jeho fanoušků tvrdá kritika.

Pěšák na šachovnici

Fanouškům se bouří krev v žílách z faktu, že se z jejich milovaného klubu prakticky stává farma, která slouží zájmům slavného klubu ze Stamford Bridge. Důkazem je například prapodivná sága kolem mladičkého obránce Ishé Samuelse-Smithe: během jednoho přestupního období se nejprve přemístil z Londýna do Francie, aby o pár dní později zamířil zpět na britské ostrovy, na hostovaní do waleské Swansea.

Obdobně hořkou pachuť vyvolal u fanoušků rok dopředu oznámený přestup nizozemské hvězdičky Emanuela Emeghy, jenž se bude příští léto stěhovat právě do Chelsea, nebo naopak letošní příchod Bena Chilwella, který již nevyhovuje herním potřebám aktuálního vítěze mistrovství světa klubů.

Hlavním terčem fanouškovského hněvu je prezident klubu Marc Keller. Keller působil ve Štrasburku jako hráč v 90. letech a po krachu klubu v roce 2011 se jako člen vedení podílel na jeho postupném návratu z amatérských soutěží až na první scénu francouzského fotbalu. Prodejem týmu do rukou BlueCo se však stal pro mnohé lidi v Alsasku vyvrhelem.

“Dnes není ničím víc než komunikátorem pověřeným obhajobou politiky BlueCo,“ stojí v jednom z fanouškovských vyjádření na síti X, kde jeho tvůrci kritizují ztrátu klubové identity.

Kromě nevole fanoušků musí kluby, co se dostanou do podobné role jako Štrasburk, mít na paměti i hrozbu, než na ně číhá v případech, kdy se kvalifikují do stejného evropského poháru jako celky, jež mají v rámci vlastnických sítí prvořadou roli.

Riziko v pohárech

Tímto rizikem je článek 6 pravidel UEFA, který zakazuje jednomu vlastníkovi mít alespoň 30 % hlasovacích práv ve více klubech účastnících se stejného ročníku soutěže.

Na to doplatila například Dunajská Streda, která přišla o možnost účastnit, se kvalifikace Konferenční ligy, protože jejímu majiteli Oszkáru Világimu patří zároveň i maďarský FC Győr, jenž dostal přednost.

Celoevropské pozdvižení způsobil příběh vítěze FA Cupu Crystal Palace. Ten byl přeřazen z Evropské ligy do Konferenční ligy, protože v rukách jeho tehdejšího vlastníka, amerického podnikatele Johna Textora, se nacházel kromě Eagles i Olympique Lyon, zaměstnavatel Pavla Šulce a Adama Karabce. Pikantní je, že na úkor Crystal Palace byl do Evropské ligy posunut tým Nottingham Forest Evangelose Marinakise.

Svéráznému Řekovi, do jehož majetku patří i mistr řecké ligy Olympiakos, hrozilo, že by se oba jeho vlastněné kluby mohly kvalifikovat do Ligy mistrů. Ve snaze obejít toto regulační pravidlo tak přemístil celý svůj podíl v anglickém klubu do svěřeneckého fondu. Po poklesu formy Nottinghamu a zmizení rizika se podíl přesunul z fondu zpět pod Marinakisovu kontrolu.

Zde vyvstává otázka, proč například minulý rok hrály stejnou evropskou soutěž Manchester City s Gironou, která patří do společnosti City Football Group, nebo týmy Salzburgu a Lipska, jež spadají pod nápojový gigant Red Bull?

Odpověď leží v promyšlené vlastnické struktuře obou gigantů. City Football Group oficiálně vlastní pouze Manchester City, ostatní kluby (Girona, Palermo, Troyes atd.) spravuje prostřednictvím holdingů a dceřiných společností. Red Bull je pro změnu u svých klubů zapsán oficiálně jako investor a sponzor, nikoliv jako přímý majitel.

Ukázky vzorové spolupráce

Právě na druhé jmenované skupině lze vidět jeden z nejvíce vzorových příkladů spolupráce mezi “hlavním“ a farmářským klubem, konkrétně mezi RB Lipsko a RB Salcburk. Od sezóny 2014/15 proběhlo na trase Salcburk – Lipsko téměř dvě desítky přesunů, mezi nimiž figurují i jména, která se saskému klubu podařilo později zpeněžit za poměrně tučné částky, například Benjamin Šeško, Dominik Szoboszlai, Naby Keïta či Dayot Upamecano.

Důležitou součástí sítě je i druhý rakouský tým pod správou Red Bullu, Liefering, který působí ve druhé lize a prakticky funguje jako B-tým Salzburgu, odkud talentovaní hráči postupně stoupají na vyšší úroveň.

Co se týká těchto interních přestupů do hlavního týmu v rámci skupiny, je sít Red Bullu vpřed i vůči v současnosti asi nejvýznamnějšímu hráči v této oblasti, již zmíněné skupině City Football Group. Z klubů nacházející se v jejím portfoliu, se zatím na stadion hlavního týmu celého uskupení Manchesteru City dostalo celkem osm hráčů, A-tým Sky Blues ale okusili pouze dva: Frank Lampard, který přišel na hostování z New York City, a brazilský útočník Savinho z Troyes.

Cesta Savinha kluby spadající pod CFG je vcelku zajímavým úkazem. Ve francouzském klubu totiž neodehrál ani minutu, protože byl po přestupu z PSV Eindhoven poslán na hostování do Girony, která je hierarchii skupiny výše postaveným týmem.

Po jedné sezoně ve slunném koutě Španělska se minulý rok přesunul na chladný sever Anglie k týmu trenéra Guardioly. Manchester City za něj zaplatil Troyes 25 milionů eur, sumu, která ovšem představovala pouhou polovinu jeho odhadované tržní hodnoty. Na případu Savinha je tak dobře ilustrováno i to, jak může spolupráce klubů ve vlastnictví jedné skupiny efektivně šetřit finanční prostředky majitele.

Krejčí? Fanoušci ho vidí jako první jméno na soupisce, dělají z něj kapitána. Experti smekají