Lákal ho Galatasaray, místo přestupu ale málem došlo k tragédii. Medunu zachránil brankář soupeře

Oba útočníci byli součástí početné československé enklávy, jež se v sezoně 2005/2006 vytvořila v řadách tureckého Manisasporu. Vedle nich ji tvořili ještě Petr Johana a Lukáš Zelenka. “S Petrem jsme do klubu přišli v létě 2005, Filip a Lukáš nás poté doplnili v zimním přestupovém období,” vzpomíná Meduna. “Samotný přestup ze Sparty do Turecka v mém případě proběhl poměrně jednoduše. Když jsem se vrátil do Prahy po dovolené na letní přípravu, bylo mi oznámeno, že se mnou trenér Hřebík dále nepočítá. Spartě se následně ozvalo několik zájemců a vedení se nakonec rozhodlo využít nabídky z Manisasporu,” přibližuje okolnosti.

Tehdejší mistr ligy, který v rudém sparťanském dresu ochutnal i Ligu mistrů, poznamenává, že úvodní dny na nové pracovní adrese pro něj znamenaly šok, zejména co se týká samotného města. “Přestože má Manisa přes 280 tisíc obyvatel, město samotné má rozlohu jako například Kolín. Rozdíl je, že tady v jednom bytě bydlelo osm až devět lidí,” oprašuje vzpomínky odchovanec Lázní Bohdaneč. Nelze se proto divit, že se místo v Manise zabydlela celá čtveřice v násobně větším Izmiru.

Pohoda v Izmiru

V něm si se svými kumpány vytvořili onu pověstnou československou pohodu. “S Petrem a Filipem jsme měli svoje baráky prakticky vedle sebe. Lukáš bydlel sice trochu jinde, ale stejně jsme i s ním drželi při sobě,” pokračuje vzpomíná Meduna s nostalgií v hlase. “Mně bylo v době přestupu ze Slovanu Liberec do Manisasporu 22 let, a právě tihle starší kluci mi hrozně usnadnili začátek,“ vstupuje do hovoru Hološko.

“Především jsem měl blízko sebe někoho, s kým jsem mohl mluvit stejnou řečí. Navíc jsme si sedli i jako kamarádi a fungovalo nám to jak v soukromí, tak i na hřišti,” pronáší slovenský fotbalista, jenž nakonec strávil v zemi půlměsíce devět let.

Na otázku, zda se v šatně Manisasporu hrála obdobně jako například v některých hokejových kabinách NHL česká muzika, ale oba zavrtí hlavou. “Tamní nátura je, co se týká chodu kabiny, dost jiná než u nás. Kvůli tomu, že jsme měli jako hráči na stadionu zařízeny své pokoje, tak se v kabině člověk zdržoval minimálně,” porovnávají rozdíly mezi českým a tureckým prostředím. “Vlastně se jde na trénink, po tréninku na oběd, pak natáhnout na pokoj a na odpolední trénink už šla většina hráčů ustrojená přímo z pokoje,” doplňuje Meduna.

Kolaps a slzy

Ačkoliv to v té době netušil, odehrál vysoký útočník v Turecku poslední zápasy profesionální kariéry. Devatenáctého srpna roku 2006 totiž zkolaboval během domácího utkání proti Galatasarayi. Smutnou ironií je fakt, že právě se slavným istanbulským klubem v té době východočeský fotbalista jednal o možném přestupu. Namísto fotbalového umění vytipované posily však sledovali zástupci klubu spolu s celým Tureckem Medunův boj o život.

Děsivou podívanou měl na trávníku přímo z první řady i Hološko, jenž se při pohledu na kamarádův kolaps nedokázal ubránit slzám. “Pamatuju si, že byl Michal kousek ode mě a říkal mi: ‘Filo, mně je špatně, prosím, zavolej doktora.‘ A najednou se otočím a Michal leží na zemi,“ líčí dramatické okamžiky hráč působící v současné době v pražských Úvalech. 

Má titul s Baníkem, kvůli zdraví ale skončil. Varadi vyměnil míč za volant. Sport mi zakázali, říká

Vzápětí upozorňuje Hološko na případy hráčů Miklóse Fehéra a Marca Viviena Foea, kterým se několik let před Medunovým případem stalo zkolabování během utkání osudným. “Když jsem viděl bezmocně ležícího Michala, hlavou mi probleskly osudy těchto dvou kluků. Najednou mi z očí vytryskly potoky slz a já se jen modlil, aby to pro něj dopadlo dobře. Díky Bohu se tak stalo,” vrací se Hološko opět vzpomínkami do avizovaného srpnového večera. 

Oba pak nechtějí opomenout jméno tehdejšího brankáře istanbulského giganta Faryda Mondragóna. “Brankářskou rukavicí vytáhl Michalovi zapadlý jazyk. Následně přijela sanitka a odvezla Michala do nemocnice. Druhý den jsme šli jako tým Michala navštívit,” vzpomíná mistr turecké, české, slovenské a australské ligy.

Vtíravé myšlenky

Nedlouho po srpnových událostech se cesty obou přátel na dlouhou dobu rozešly. Zatímco Hološko pokračoval dále v dobývání fotbalové slávy, kterou získal během působení v dalším z tureckých velkoklubů Besiktasi, jeho o tři roky starší parťák se vrátil zpět domů do Pardubic.

Zde se jako obchodní zástupce jedné z firem n úspěšně vrátil do civilního života. K milovanému sportu si Meduna posléze našel cestu v nižších soutěžích, v nichž oblékal dresy Živanic, Rosic, Torpéda Pardubice nebo rakouských celků Eibensteinu a Pregartenu. 

Vršovice v šesté lize? Jsou jako PSG, hrají si svou soutěž, hlásí kanonýr. Měli jsme je na lopatě

Sám ale přiznává, že se kvůli svému smutnému konci v profi fotbale dlouhou dobu trápil. “Prakticky dokud jsem viděl někde hrát někoho z mých bývalých spoluhráčů napříč kluby, pořád mi v hlavě šrotovalo, co všechno mohlo být jinak. První roky jsem se dokonce nebyl ani schopný koukat v televizi na ligový zápas,” svěřuje se Meduna. “Díky příchodu rodiny jsem se začal na celou věc koukat přece jen jiným pohledem. Uvědomil jsem si, jakou jsem měl ve skutečnosti kliku, že jsem to přežil,” odkrývá díky čemu se zbavil trudných myšlenek.

Návrat do Turecka a shledání po letech

Nejdůležitější věcí na celém Medunově příběhu je bezpochyby fakt, že se z nenadálé rány osudu dokázal bývalý hráč Synotu či Sparty oklepat a nyní žije šťastný život. Nicméně příběh má ještě jeden fotbalový epilog, kvůli kterému vlastně celý rozhovor vznikl. Na konci letošního října se totiž někdejší útočník do Turecka vrátil v dresu veteránského týmu GardaCZ, se kterým se zúčastnil prestižního veteránského turnaje Efsaneler Master Cup.

Mimo to, že daný podnik skončil pro bývalého účastníka Ligy mistrů a jeho spoluhráče suverénním vítězstvím, se opět sešel v jednom týmu se svým dávným kamarádem Hološkem, jenž společně s Václavem Kolouškem vyšperkoval sestavu vítězného týmu složeného především z východočeských hráčů.

“Když jsem se dozvěděl o tom, že letí kluci z gardy do Turecka a že za ně bude hrát Filip, strašně moc jsem chtěl jet taky,” usmívá se. “I já jsem velmi rád, že jsem Michala po těch letech mohl vidět. A že jsme se mohli znovu spolu kopnout jako za starých časů. Musím říct, že to Michal v noze pořád má,” přidává Hološko poklony na Medunovu adresu.

“Vybavily se nám vzpomínky z různých zápasů. Zasmáli jsme se během připomenutí věcí, nad kterými jsme tehdy v Turecku kroutili hlavou. Opět jsme si spolu ťukli na hřišti, což je pro mě taky strašně důležité, a navíc jsme ten turnaj vyhráli,” shrnuje Meduna už s vážnou tváří setkání se svým starým známým.

Návštěvou Turecka prý definitivně uzavřel téma nešťastného konce kariéry. “Žiju, mám krásnou rodinu a jsme šťastní, to je přece v životě nejdůležitější,” uzavírá povídání.

Zbrojovka se učila od nizozemských odborníků. Jak funguje továrna na talenty v Alkmaaru?