Zilvar po 20 letech opouští Uhelné sklady. Veškeré náklady na fungování klubu jsem platil ze svého, přiznal

Po Praze letěla spousta zaručených informací ohledně vaší budoucnosti. Můžete prozradit, jak to tedy je?

Moje budoucnost je aktuálně spjatá s Přední Kopaninou, kam jsem před pár dny oficiálně přestoupil a poctivě se s ní připravuji na sezonu. S Kopaninou mám za sebou už několik přípravných utkání, minulý víkend jsem na chvilku naskočil i do zápasu proti Meteoru v MOL Cupu. (Zilvar nastoupil na 15 minut i ve včerejším divizním utkání proti stejnému soupeři, v němž Přední Kopanina prohrála 1:3 - pozn. red.)

Zájem mělo více klubů, prý to byla doslova přetahovaná, je to tak?

Je pravda, že těch nabídek, nebo řekněme možností, kde s fotbalem v roli aktivního hráče pokračovat, bylo víc, a to rozhodování pro mě byla jedna z nejtěžších věcí za poslední dobu. Touto cestou bych tedy rád ještě jednou poděkovat všem klubům, se kterými jsem byl od konce minulé sezony v kontaktu, jejich zájem mě samozřejmě moc potěšil a jsem upřímně vděčný za příležitost si s nimi zatrénovat či zahrát přátelské utkání.

Proč jste se nakonec rozhodl právě pro Přední Kopaninu?

To, co ten pomyslný jazýček vah nakonec vychýlilo ve prospěch Přední Kopaniny, byla reálná šance si ve 43 letech ještě kopnout divizi, byť jen posledních deset minut v zápase, ve kterém už o nic nejde. Pro spoustu lidí bude tenhle důvod asi těžko pochopitelný, řeknou si, že přece nemám zapotřebí už cokoliv komukoliv dokazovat. Já to ale beru jako výzvu, která mě motivuje na sobě i nadále pracovat.

Jaké to bude po těch letech nosit jiný dres?

Zvláštní, hodně zvláštní… Kopanina má ale naštěstí opravdu moc hezké dresy, a tak mi snad nebude trvat dlouho, než si na tuhle změnu zvyknu (usmívá se)

Jde ještě o nějakou výzvu? Kde berete motivaci?

Jednoznačně. Pro mě byl totiž fotbal vždycky jedna z nejdůležitějších věcí na světě, zároveň jedna z věcí, ve které jsem dlouho i nejvíce vynikal. Vyhrát zápas, v němž se navíc člověku podaří skórovat nebo na gól alespoň nahrát, je jeden z nejsladších pocitů, který jsem ve svém životě okusil, a tohle se prostě nikdy neomrzí. Teď už je to každopádně víc o posouvání hranic, jak dlouho ještě můžu vydržet, být pro mužstvo, za které hraji, alespoň trošku užitečný a ideálně tím pomoci k nějakému týmovému úspěchu.

Neuvěřitelné. Klokan Jindřišek se v novém působišti zapsal do historie, stačilo mu deset minut

Jak moc bolela příprava?

Čím je člověk starší, tím to samozřejmě bolí víc, to by myslím potvrdil každý. Zároveň je ale o to důležitější, protože ten fyzický fond se nabírá pomaleji a rychleji se zase vytrácí. Paradoxně se proto poslední roky snažím trénovat mnohem častěji a usilovněji, než když mi bylo třicet. Bez toho to prostě nejde, alespoň ne na úrovni, kterou chci ještě hrát.

Zvažoval jste i konec kariéry?

Konec kariéry zvažuji posledních cca deset let. (směje se) Myslím, že jsem docela soudný a co se fotbalu týče, tak i dost sebekritický. Zatím jsem ale nenabyl dojmu, že bych byl na hřišti jen do počtu, takže se na konci každé sezony zatím vždycky rozhodnu, že zkusím odkroutit ještě jednu další. Momentálně tedy končit neplánuji, fotbal bych chtěl aktivně hrát dál, dokud to jen půjde, dokud mi to zdraví dovolí.

Už máte rozmyšlené, budete ve fotbale fungovat později i v jiné pozici?

Určitě ano, v jaké to bude, to ještě nevím. Může to být pozice trenéra, ale i funkcionáře, kterou už jsem si vyzkoušel a během posledních let v ní nasbíral nějaké zkušenosti.

To se dostáváme k Uhelným skladům. Váš odchod znamená hodně špatný signál směrem k budoucnosti. Už to nešlo dál?

Asi šlo, asi jsem se mohl hecnout a jednu sezonu klidně ještě vydržet. Už mi to ale nedávalo smysl, ten pohár trpělivosti jednoduše přetekl. Musíte si uvědomit, že co se fungování týmu mužů týče, tak jsem tam poslední roky byl na vše úplně sám. Sháněl jsem hráče, angažoval trenéry, domlouval přátelské zápasy, zajišťoval tréninkové plochy přes zimu, dělal zápisy k utkání, na zápasy pokaždé vozil dresy a balón... To možná všichni neví, ale já tam nepůsobil jen jako hráč, ale zároveň jako vedoucí, kustod a v neposlední řadě i sponzor. Prakticky veškeré náklady na fungování jsem platil ze svého, přestupy hráčů, výplatu trenéra, pronájmy umělky, dresy, míče, rozhodčí… to všechno šlo za mnou.

Teď asi čtenáři zírají s otevřenou pusou. Kolik vás fotbal stál?

Ročně se jednalo o nízké stovky tisíc korun, což vám asi kluby potvrdí, že jsou na téhle úrovni naprosto směšné peníze, ale o to větší výzva to pro mě byla. Protože není umění vařit se solí, ale bez soli, to je umění. Takže zpětně to beru trochu jako zázrak, že jsem to vůbec dokázal udržet při životě takhle dlouho. Bohužel se mi ale za celou tu dobu nepodařilo najít nikoho, kdo by mi s tím pomohl. V tom jsem naopak selhal. A v jednom člověku se to dlouhodobě dělat prostě nedá, ani na nižších úrovních.

Léta platilo, že když se řeklo Uhelné sklady, první, kdo člověka napadl, byl Lukáš Zilvar. Říkal jste si, že tam vydržíte tak dlouho? A když to řeknu s nadsázkou – co všechno jste v klubu vydržel?

Do Uhelek jsem přišel v roce 2005 a tehdy by mě určitě nenapadlo, že bych mohl vydržet až do roku 2025. Zažil jsem toho tam opravdu hodně a vzpomínek mám nespočet. Vystřídalo se tam se mnou hned několik hráčských generací, mezi nimiž byla spousta výborných fotbalistů s ligovými zkušenostmi, od kterých jsem se toho hodně naučil. Měl jsem tu čest trénovat pod fotbalovými legendami jako byl pan Mysliveček nebo pan Pauřík, anebo v novodobé historii třeba pod Zdeňkem Šenkeříkem. Dvakrát jsem s Uhelkama spadl o soutěž níž, poprvé z divize do přeboru a pak o mnoho let později z přeboru do A třídy. V přeboru jsme ale většinu sezon hráli o špici, dvakrát byli ve finále poháru a jednou ho vyhráli. Takže pozitiva jednoznačně převažují.

Asi byly situace, které byly hodně složité a některé vypadaly až neřešitelně.

Jedna taková byla například po odchodu trenéra Roberta Hlavici, kdy to s Uhelkami vypadalo opravdu bledě a po Praze už kolovaly zaručené informace, že tradiční klub od Cibulky končí. Tehdy jsem se ale zapřísáhl, že nemůžu dopustit, aby Uhelky zmizely z mapy Prahy, a rozhodl se udělat maximum pro to, aby se tak nestalo. Měla to být ale jen krátkodobá mise, způsob, jak si koupit nějaký čas a doufat, že fotbalový oddíl nadřazeného sportovního klubu mezitím získá potřebnou nezávislost, a to jak finanční, tak i co se týče práva na užívání celého areálu. To se bohužel ani po pěti letech nepodařilo a já už teď bohužel nevěřím tomu, že by se na tom v blízké budoucnosti mohlo něco změnit. Došel jsem k závěru, že jakákoliv snaha pokračovat je jen prodlužování něčeho, co je stejně nevyhnutelné. Prostě jsem se vyčerpal, vyhořel...

Škoda v Braníku? V to jsem ani nedoufal, říká šéf klubu. Ve hře je ještě jedno velké jméno

Jedna z těch situací nejspíš nastala teď v létě. Viděl jsem na internetu kolovat video, kde Uhelné sklady lákají nové hráče – prakticky na všechny pozice. Chápu to správně, že tedy odešlo více hráčů?

To, že nehodlám podávat přihlášku do soutěže na další sezonu, jsem klukům řekl už někdy v březnu tohoto roku, aby měli dostatek času si případně najít nové působiště. To se taky drtivé většině z nich povedlo a pokud vím, tak z loňské soupisky v Uhelkách v nadcházející sezoně nikdo pokračovat nebude. Stávající vedení sportovního klubu Uhelné sklady Praha, tj. bývalé tělovýchovné jednoty, se od svého zvolení, ke kterému došlo, politicky řečeno, velmi pochybným způsobem, tuším někdy v roce 2016, o fotbal prakticky vůbec nezajímalo. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že soutěž pro muže pro nadcházející sezonu přihlásilo. Motivacím, které je k tomu vedly, upřímně nerozumím, na to se budete muset zeptat přímo jich. To, co teď koluje po sociálních sítích, je každopádně výsledek jejich práce a já mám potřebu se od toho distancovat.

Viděl jste to video? Jak vám bylo?

To video jsem samozřejmě viděl, tomu nešlo uniknout, a musím bohužel připustit, že je mi z toho upřímně smutno. Přestože jsem byl rozhodnutý v Uhelkách skončit už delší dobu, chtěl jsem, aby k tomu došlo, pokud možno důstojně. Strašně moc jsem si třeba přál, aby se v minulé sezoně nespadlo, aby se soutěž dohrála s hlavou nahoře a nepovídalo se pak po Praze, že Uhelky skončily právě kvůli sportovním neúspěchům. Co se ale bude povídat teď, to raději ani nechci domýšlet.

Co si vybavíte vy, když se řekne Uhelné sklady?

Zejména nezapomenutelných dvacet let svého života. A dále pak klubové barvy – černá, bílá a zelená, které navždy zůstanou zapsány v mém srdci.

Ustojí teď klub těžkou situaci?

Říká se, že naděje umírá poslední, a jistě tu existují scénáře, jak tuhle těžkou situaci ustát. Loni se například v rámci snahy o získání té nezbytné nezávislosti fotbalového oddílu založil nový spolek FC Uhelné sklady Praha, za který v kategorii mladších žáků hraje i můj syn, takže veškeré vazby s Uhelkami jsem ještě zdaleka nezpřetrhal. Na rovinu ale říkám, že i budoucnost tohoto nového spolku a jeho dlouhodobého fungování je podle mě kvůli stávajícím nevyjasněným vlastnickým vztahům velmi nejistá a křehká. Snad se v tomhle ale mýlím, a jednou, kdo ví, se na Uhelky v nějaké roli třeba opět vrátím. Ostatně bydlím asi pět minut chůze od hřiště, takže budu mít možnost ten vývoj sledovat z první ruky.

Další zajímavé příběhy a rozhovory z pražského fotbalu najdete zde.