Vaniak o koupených výhrách i o pitce v národním týmu za Brücknera...
[b]NOVINKA[/b] Co si budeme povídat, většina knih o fotbalistech bývají celkem nudné adorace, oslavy a „svatořečení“ hvězd. Všechno zajímavé a ožehavé bývá často na přání oslavovaných z jejich životopisů vymazáno či pečlivě vyretušováno. Až na čestné výjimky (např. Zemánkova publikace o Janu Bergerovi). Ve středu 25. září 2013, na 100. výročí narození Josefa Bicana, měla ve slávistickém fanshopu v pražském Edenu křest kniha Martina Vaniaka a Zdeňka Pavlise „Čaroděj“ s podtitulem „Autorizovaná biografie brankářské legendy“ z nakladatelství XYZ. A to je úplně jiná káva. Otevřená zpověď se čte jedním dechem, zajímavé jsou jak začátky Vaniakovy éry, tak jeho olomoucká, drnovická, řecká, mostecká i závěrečná slávistická kapitola. Dozvíte se o Vaniakových napjatých vztazích s trenérem Karlem Jarolímem, o tom, proč jeho první námluvy se Slavii skončily krachem, i o tom, jak jej Michal Petrouš vyřazoval z kádru a zase jej do něj vracel. Vaniak se však nečekaně otevřeně rozhovořil i o korupci ve fotbale či o bujarých oslavách při srazech národního týmu, které jeho osobně nejspíš stály účast na portugalském EURO 2004 a bronz z tohoto úspěšného ME.
Prohru Slavie zavinil Fenin! Kvůli nesmyslné pauze bude mít Koubek čas na čistku
Naprostá většina fotbalistů vám oficiálně řekne, že se s korupcí ve fotbale nikdy nesetkala, v lepším případě, že o ní sice cosi zaslechla, ale že to šlo kolem nich, že je přímo nikdo nikdy neoslovil. Víme své. Martin Vaniak ve své knize ovšem nic netají a třeba o korupci v řeckém fotbale a o tom, jak podezřele se jeho tehdejší klub Panionis Atény v sezoně 2005 až 2006 zachraňoval v nejvyšší soutěži, mluví zcela otevřeně:
„Zachránili jsme se, což bylo podstatné. Bylo to sice hodně vachrlaté a víc než podezřelé, protože majitel klubu Beos kupoval zápasy, aby svůj klub udržel v lize…
... Panionis se tak za mého působení zachránil, což mi majitel ostatně omlátil o hlavu, když jsem v klubu končil a došlo na finanční vyrovnání. Dlužil mi deset tisíc eur, což mu i jeho účetní potvrdila, ale on z toho problém neměl.
Dostaneš pět, protože záchrana mě stála hodně peněz, nedělal si sebemenší násilí. Musel asi opravdu hodně platit, protože v posledních třech kolech jsme třikrát vyhráli, devíti vstřelenými góly a jediným obdrženým gólem jsme si vylepšili i skóre, takže jsme se vyškrábali na dvanáctou příčku. Ale i tak to bylo na nervy. Chodil jsem do brány s tím, že nesmím udělat chybu, protože člověk netušil, co všechno se může stát.
A ono se stávalo. V aténském derby s Atromitosem tři kola před koncem jsme měli tutově vyhrát. Polepené to bylo, to jsme věděli. Anebo alespoň řečtí kluci tušili, že majitel Beos nic náhodě rozhodně neponechá. Jenže sotva začala druhá půle, sudí proti nám foukl penaltu a Zacharopoulos dal gól. Rozklepaní jako sulc jsme všichni mudrovali, co se děje a kdo z konkurentů asi našeho majitele přeplatil. Obavy to byly nakonec zbytečné, protože k naplnění dohody došlo. Za tři minuty jsme vyrovnali, za sedm dalších Breška skóre otočil a my 3:1 vyhráli.“
Potěšilo mě, že Vaniak ze sebe nedělá pitomce jako někteří jeho kolegové a že o běžné praxi otevřeně promluvil. I když šlo „jen“ o řeckou ligu, ale i tak je to počin vcelku nevídaný a odvážný.
Stejně tak, jako když Martin Vaniak vykládá o obří oslavě při reprezentačním srazu za Brücknera v srpnu roku 2002 před přátelským utkáním se Slovenskem (4:1).
„Den před reprezentačním srazem se nám narodil syn, což se pochopitelně neutajilo. Už v pondělí v Praze o tom všichni věděli, a když se pak přijelo do Olomouce, začalo velké hecování, že musíme kluka pořádně zapít. A my malého Martínka zapili.
Hned po tréninku jsem pozval všechny kluky na panáka. Samo sebou, že to Brückner věděl. Anebo se to prostě okamžitě domákl, protože on měl své lidi všude. U repre, v hotelu, v celém městě.
Však si mě také zavolal, ještě než jsme se rozprchli do ulic, a já hned věděl, že je v obraze. Doufám, že nevyrážíte někam slavit?! Udeřil na mě a já zapíral, jako když tiskne.
Jasně, že ne, trenére. Vždyť o tom v mančaftu nikdo neví. Je vy a masér Jirka Vít, a ten jen proto, že jsme jeli všichni tři jedním autem do Prahy na repre sraz.
Do jedenácti jsme popíjeli, než nás objevili uřícení kustodi. A že se máme okamžitě sbalit a vrátit se do hotelu, že Karel je strašně nervózní a naštvaný a že s ním budeme mít peklo, a proto bude ze všeho nejlepší, když za nám zaklapnou na pokoji dveře a nepolezeme mu na oči.
Na oči jsme mu samozřejmě přišli, protože si na nás v recepci počkal a všichni jsme tudíž věděli, jak je to vytočený. Ale dveře od pokojů za námi v Gemu nakonec přece jen zacvakly. Jenže v noci jsme na tah vyrazili znovu. A pařili až do rána…
Dodnes vzpomínám na Méďu, jak nám za pípou čepoval pivo. Na to, jak jsme si udělali jednu z nejlepších nočních párty, kterou reprezentace zažila a na niž i po letech vzpomínáme. Jak Koller, Šmicer, Lokvenc, a vůbec celá parta poskládaná z opravdových es světového fotbalu se mnou zapíjela na jedné z olomouckých diskoték syna.
…Tak jako se trenér okamžitě domákl panáků v hotelu, věděl hned druhý den ráno o našem nočním tahu. Musel o něm vědět, protože v Olomouci byl doma a dozvídal se všechno jako první. Jen já byl tak neskonale hloupý a naivní, že jsem myslel, že noční jízdu utajíme a před Karlem ututláme. Zaplatil jsem za to hřebíkem do své reprezentační rakve. Zklamal jsme ho a on zklamání neodpouštěl. Podobné podrazy tipláme ne. Asi si myslel, že naše olomoucká eskapáda by mohla představovat teprve začátek, že bych ostatní dál sváděl a tahal je po diskotékách a barech, že bych mu dělal v mužstvu bordel. To tak! Stačilo, že měl v mančaftu Ujfalušiho, Kováče, Baroše a podobná esa, a ještě k nim přibrat Vaniaka?!
Uznávám to opravdu nešlo! Určitě byl přesvědčený, že by podobná konstelace nedělala dobrotu, takže jsem u Brücknera skončil. Raději mít v kádru slušného, klidného a Tichého pohodáře Tondu Kinského než průšviháře Martina Vaniaka.“
Tolik Martin Vaniak upřímně o svém průšvihu, který jej už v roce 2002 nejspíš připravil o evropský bronz v roce 2004. Ovšem „repremejdany“ pokračovaly i bez něj, v březnu 2007 v dejvickém hotelu Praha na jeden takový, ještě divočejší (i s dámami na pokojích), po prohře s Německem přišla tehdy bulvární novinářka Kateřina Šmídová.
Jak už bylo řečeno, „Čaroděj“ vybočuje z řad autobiografických fotbalových knih. Stojí za to si ho koupit, ostatně zajímavě o Vaniakovi vyprávějí i Vladimír Šmicer, exmajitel Slavie Tomáš Rosen, Petr Uličný či Martinova manželka.
Pavel Procházka, šéfredaktor magazínu HATTRICK
[img id="35619"]
Naprostá většina fotbalistů vám oficiálně řekne, že se s korupcí ve fotbale nikdy nesetkala, v lepším případě, že o ní sice cosi zaslechla, ale že to šlo kolem nich, že je přímo nikdo nikdy neoslovil. Víme své. Martin Vaniak ve své knize ovšem nic netají a třeba o korupci v řeckém fotbale a o tom, jak podezřele se jeho tehdejší klub Panionis Atény v sezoně 2005 až 2006 zachraňoval v nejvyšší soutěži, mluví zcela otevřeně:
Dostaneš jen půlku svého dluhu, záchrana mě stála hodně peněz…
„Zachránili jsme se, což bylo podstatné. Bylo to sice hodně vachrlaté a víc než podezřelé, protože majitel klubu Beos kupoval zápasy, aby svůj klub udržel v lize…
... Panionis se tak za mého působení zachránil, což mi majitel ostatně omlátil o hlavu, když jsem v klubu končil a došlo na finanční vyrovnání. Dlužil mi deset tisíc eur, což mu i jeho účetní potvrdila, ale on z toho problém neměl.
Dostaneš pět, protože záchrana mě stála hodně peněz, nedělal si sebemenší násilí. Musel asi opravdu hodně platit, protože v posledních třech kolech jsme třikrát vyhráli, devíti vstřelenými góly a jediným obdrženým gólem jsme si vylepšili i skóre, takže jsme se vyškrábali na dvanáctou příčku. Ale i tak to bylo na nervy. Chodil jsem do brány s tím, že nesmím udělat chybu, protože člověk netušil, co všechno se může stát.
A ono se stávalo. V aténském derby s Atromitosem tři kola před koncem jsme měli tutově vyhrát. Polepené to bylo, to jsme věděli. Anebo alespoň řečtí kluci tušili, že majitel Beos nic náhodě rozhodně neponechá. Jenže sotva začala druhá půle, sudí proti nám foukl penaltu a Zacharopoulos dal gól. Rozklepaní jako sulc jsme všichni mudrovali, co se děje a kdo z konkurentů asi našeho majitele přeplatil. Obavy to byly nakonec zbytečné, protože k naplnění dohody došlo. Za tři minuty jsme vyrovnali, za sedm dalších Breška skóre otočil a my 3:1 vyhráli.“
Potěšilo mě, že Vaniak ze sebe nedělá pitomce jako někteří jeho kolegové a že o běžné praxi otevřeně promluvil. I když šlo „jen“ o řeckou ligu, ale i tak je to počin vcelku nevídaný a odvážný.
Proč Vaniak přišel o bronzové EURO 2004
Stejně tak, jako když Martin Vaniak vykládá o obří oslavě při reprezentačním srazu za Brücknera v srpnu roku 2002 před přátelským utkáním se Slovenskem (4:1).
„Den před reprezentačním srazem se nám narodil syn, což se pochopitelně neutajilo. Už v pondělí v Praze o tom všichni věděli, a když se pak přijelo do Olomouce, začalo velké hecování, že musíme kluka pořádně zapít. A my malého Martínka zapili.
Hned po tréninku jsem pozval všechny kluky na panáka. Samo sebou, že to Brückner věděl. Anebo se to prostě okamžitě domákl, protože on měl své lidi všude. U repre, v hotelu, v celém městě.
Však si mě také zavolal, ještě než jsme se rozprchli do ulic, a já hned věděl, že je v obraze. Doufám, že nevyrážíte někam slavit?! Udeřil na mě a já zapíral, jako když tiskne.
Jasně, že ne, trenére. Vždyť o tom v mančaftu nikdo neví. Je vy a masér Jirka Vít, a ten jen proto, že jsme jeli všichni tři jedním autem do Prahy na repre sraz.
Do jedenácti jsme popíjeli, než nás objevili uřícení kustodi. A že se máme okamžitě sbalit a vrátit se do hotelu, že Karel je strašně nervózní a naštvaný a že s ním budeme mít peklo, a proto bude ze všeho nejlepší, když za nám zaklapnou na pokoji dveře a nepolezeme mu na oči.
Na oči jsme mu samozřejmě přišli, protože si na nás v recepci počkal a všichni jsme tudíž věděli, jak je to vytočený. Ale dveře od pokojů za námi v Gemu nakonec přece jen zacvakly. Jenže v noci jsme na tah vyrazili znovu. A pařili až do rána…
Dodnes vzpomínám na Méďu, jak nám za pípou čepoval pivo. Na to, jak jsme si udělali jednu z nejlepších nočních párty, kterou reprezentace zažila a na niž i po letech vzpomínáme. Jak Koller, Šmicer, Lokvenc, a vůbec celá parta poskládaná z opravdových es světového fotbalu se mnou zapíjela na jedné z olomouckých diskoték syna.
…Tak jako se trenér okamžitě domákl panáků v hotelu, věděl hned druhý den ráno o našem nočním tahu. Musel o něm vědět, protože v Olomouci byl doma a dozvídal se všechno jako první. Jen já byl tak neskonale hloupý a naivní, že jsem myslel, že noční jízdu utajíme a před Karlem ututláme. Zaplatil jsem za to hřebíkem do své reprezentační rakve. Zklamal jsme ho a on zklamání neodpouštěl. Podobné podrazy tipláme ne. Asi si myslel, že naše olomoucká eskapáda by mohla představovat teprve začátek, že bych ostatní dál sváděl a tahal je po diskotékách a barech, že bych mu dělal v mužstvu bordel. To tak! Stačilo, že měl v mančaftu Ujfalušiho, Kováče, Baroše a podobná esa, a ještě k nim přibrat Vaniaka?!
Uznávám to opravdu nešlo! Určitě byl přesvědčený, že by podobná konstelace nedělala dobrotu, takže jsem u Brücknera skončil. Raději mít v kádru slušného, klidného a Tichého pohodáře Tondu Kinského než průšviháře Martina Vaniaka.“
Tolik Martin Vaniak upřímně o svém průšvihu, který jej už v roce 2002 nejspíš připravil o evropský bronz v roce 2004. Ovšem „repremejdany“ pokračovaly i bez něj, v březnu 2007 v dejvickém hotelu Praha na jeden takový, ještě divočejší (i s dámami na pokojích), po prohře s Německem přišla tehdy bulvární novinářka Kateřina Šmídová.
Jak už bylo řečeno, „Čaroděj“ vybočuje z řad autobiografických fotbalových knih. Stojí za to si ho koupit, ostatně zajímavě o Vaniakovi vyprávějí i Vladimír Šmicer, exmajitel Slavie Tomáš Rosen, Petr Uličný či Martinova manželka.
Pavel Procházka, šéfredaktor magazínu HATTRICK
[img id="35619"]
Komentáře (0)
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)