Pět podstatných důvodů, proč je Plzeň tam, kde je

Před sezónou téměř nebylo pochyb o tom, že titul a s tím související půlmiliarda z Ligy mistrů, kterou má letošní vítěz české ligy téměř jistou (pokud se letošní vítěz LM kvalifikuje do příštího ročníku přímo ze své soutěže), připadnou klubu z Prahy. Názory se různily jen v její městské části. Jenže po třinácti kolech k němu má až nebezpečně blízko plzeňská Viktoria, která zatím neztratila ani bod a zůstává imunní veškerým herním, výsledkovým i personálním krizím, se kterými se potýkají její konkurenti. Proč?

Vsadila na staré známé s touhou něco dokázat

Když v létě do Štruncových sadů přicházel Pavel Vrba, všichni tak nějak tušili, že právě on bude největší plzeňskou posilou. Ne Řezníček, Živulič, Čermák, Hruška nebo Kolář, jehož návrat mnozí považovali dokonce za jakousi službu za zásluhy, ale třiapadesátiletý kouč, kterému se v poslední době příliš nevedlo a potřeboval všem dokázat, že na to má.

Za sebou měl nepovedenou štaci u reprezentace a ještě nepovedenější v dagestánské Machačkale a Plzeňsko bylo zřejmě jediným krajem v Česku, kde ho lidé stále bezmezně milovali za obrovské úspěchy, kterých zde dosáhl. Podobně na tom byl také Daniel Kolář, jenž strávil předešlou sezonu v tureckém Gaziantepsporu, kde se však neprosadil a kvůli nepropláceným fakturám s ním v březnu rozvázal smlouvu. Stal se volným hráčem a spekulovalo se o angažmá v menším českém klubu, kde dohraje kariéru, ale Vrba věděl, že jej ještě dokáže probudit pro velký český fotbal a právě na něm postavil zatím nezastavitelnou červenomodrou mašinu.

„Samozřejmě je to pro mě trošku zadostiučinění. Jen málo lidí mi věřilo, dost se o mně pochybovalo. Doufám, že jsou mé góly znamení, že ještě něco umím a že mám nějaký přínos pro to, abychom s Plzní hráli nahoře,“ říká Kolář, jenž naposledy rozhodl šlágr se Slavií a před tím na Spartě.

Na rozdíl od hvězdných posil obou pražských „S“, ať už je to Danny, Altintop, Rotaň, Janko, Ben Chaim nebo Biabiany, kterým může být české publikum vcelku ukradené, protože už mají, jak se říká, nahráno, měl Kolář obrovskou motivaci postavit se na svůj milovaný post pod plzeňským hrotem a ukázat českým fanouškům, že ještě nepatři do starého železa. Navíc v klubu, který moc dobře zná a pod trenérem, který mu bezmezně věří. A má důvod.

Stejně tak se pod Vrbou znovu rozehrál Milan Petržela s Davidem Limberským a v rozhodujících momentech tým podržel další ze staré party Marek Bakoš, díky jehož dvěma gólům proti Larnace Plzeň vůbec hraje Evropskou ligu. Kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby se Vrbovi v létě povedlo přivést ještě Michala Ďuriše, o kterého prý moc stál.

Plzni se sázka na staré až nad očekávání vyplatila a stále může zbytku ligy dávat lekce z výhod angažování hráčů s československým pasem. Kromě Živuliče s Ivanschitzem, kteří do hry zasahují jen minimálně, nenajdete v kádru Viktorie žádného cizince a už sedmým rokem jí to nese pěkně šťavnaté ovoce. Nikdo si nemusí zvykat na české klima, českou kulturu nebo český jazyk, všichni zde spolu vesele sdílí lásku k českému pivu a působí jako jedna velká šťastná rodina, o které nikdo neřekne křivé slovo. I hráči, pro které je již Plzeň minulostí, si tamní partu nemohou vynachválit, a že dobrá parta je základem úspěchu spíše než soubor hvězdných individualit, ví snad každý. Teď už i na Letné.