Bosák v interview pro HATTRICK: Jsem pro video ve fotbale. Za chyby nemůže technologie, ale lidi

Bosák v interview pro HATTRICK: Jsem pro video ve fotbale. Za chyby nemůže technologie, ale lidi

Ve fotbale to dotáhl Jaromír Bosák do divize. V profesi televizního sportovního komentátora ale „kope“ téměř třicet let extraligu. Jeho komentáře jsou zasvěcené, není z nich cítit příklon k jednomu ani druhému mužstvu a divák se při nich nenudí. Míra, jak mu říkají přátelé, je osobnost. Navíc mu pomáhá skutečnost, že vyrůstal ve Františkových Lázních a odmala se díval na německou televizi, takže je považován za specialistu na bundesligu. Ale nejen na ni. O tom všem pohovořil v obsáhlém interview pro magazín HATTRICK.

K fotbalu vás přivedl, jak to v rodinách bývá, tatínek?

Táta sice měl o fotbale nějaké povědomí, ale já si k němu našel cestu spíš sám. V praxi to vypadalo tak, že když jsem viděl jít kluky někam kopat, tak jsem se k nim přidal.

Čím byli rodiče?

Táta byl lázeňský doktor a máma pracovala v lázních jako sekretářka. Původně byla rentgenová laborantka. A aby to bylo úplné, ségra je zdravotní sestra. Já jsem ale věděl, že se kolem zdravotnictví motat nechci. Tři lidi z rodiny úplně stačí.

Fandil tatínek nějakému fotbalovému mužstvu?

Pamatuju si, jak jsme spolu jezdili na Rudou hvězdu Cheb. Dokonce jsme měli permanentky. Maminky se fotbal nijak nedotkl.

Takže jste fandil Rudé hvězdě?

Jako kluk jsem byl dokonce její skalní fanoušek, a když v roce 1979 postoupila do první ligy, nadšeně jsem mával klubovou vlajkou a křičel: „Hvězda, Hvězda“.

Ještě existuje?

FK Hvězda Cheb (po zániku a znovuzrození klubu došlo v roce 2011 k jeho přejmenování – pozn. aut.) dnes hraje, myslím, divizi. Ligové ambice už samozřejmě nemá. Tehdy to byl klub ministerstva vnitra, kam přišla na vojnu spousta výborných mladých fotbalistů (například Jozef Chovanec, Tomáš Skuhravý, Horst Siegl, Ivo Knoflíček, Pavel Kuka, Peter Herda, Zdeněk a Vladimír Hruškové, Jan Stejskal, Luděk Mikloško, Vítězslav Lavička, Vlastimil Petržela, Jaroslav Šilhavý, Pavel Vrba, Radek Drulák a Roman Kukleta – pozn. aut.), kteří byli rádi, že můžou hrát ligu. Ruda hvězda se o ně přetahovala s Duklou Praha, a protože měla dobré vztahy se Spartou, našel byste tam dost sparťanů. Nejlépe skončila třikrát šestá (v letech 1980/1981, 1986/1987 a 1990/1991 – pozn. aut.). Nebyl to špatný mančaft.

Vzpomenete si na první zápas, který jste viděl v televizi?

Je zajímavé, že nedávno jsem dával dohromady knížku, a ta je o zápasech, který mi změnily život. První zmínka je o utkání Německo – Polsko z mistrovství světa v roce 1974, který se hrálo ve Frankfurtu nad Mohanem, kvůli průtrži mračen začalo o čtyřicet minut později, hasiči vysávali z trávníku vodu a domácí vyhráli 1:0 (brankou Gerda Müllera – pozn. aut.).

Jaká jména vám z té doby utkvěla v paměti?

Určitě Franz Beckenbauer, Gerd Müller, Sepp Maier, Johan Cruijff, Rob Rensenbrink. Z toho mistrovství si pamatuju taky Rivelina a Poláky Grzegorze Lata, Kazimierze Deynu a brankáře Jana Tomaszewského. Zaplať pánbůh, že to dávala německá televize. Sice až večer a rodiče mě honili spát, ale vždycky jsem to nějak ukecal.

Jaké československé hráče jste obdivoval?

První velká vlna mého obdivu přišla v roce 1976, kdy jsme se stali mistry Evropy. Jako kluka mě nadchl Antonín Panenka, Karol Dobiaš a báječný stoper Anton Ondruš. Úžasný bylo, když jsem si mohl později kopnout s Františkem Veselým, Tondou Panenkou i Karolem Dobiášem. V Realu Top Praha, za něž nastupuju, už hrajou mladší „kluci“, jako Jan Koller, Vladimír Šmicer, Jan Rajnoch, Radek Sňozík, Antonín Rosa, Tomáš Hunal nebo Patrik Berger. Zakopat si s nimi je pro mě pohlazení po duši. Když ti pošle Pavel Horváth centr přesně na nohu a nemusíš se nikam honit – přihrávka do běhu už je v našem věku vlastně faul (smích) – je to pro mě splnění klukovskýho snu. Dostal jsem taky pozvánku zahrát si v týmu Pavla Nedvěda. To bylo velké vyznamenání. I proto, že Pavel je rodák ze Skalné, která je pár kilometrů od Frantových Lázní. Ti pánové fotbal pořád umějí, a když už to v něm člověk nikam nedotáhl jako hráč, tak si to s nimi může „strčit“ aspoň jako známej ksicht. To tu radost ale nijak neumenšuje.

Jaký jste byl fotbalista?  

Docela mi to šlo. Závodně jsem hrál odmalička a v šestnácti už jsem nastupoval za áčko.

Vždycky jste byl stoper?

Ne, začínal jsem v bráně, ale v patnácti letech mě to přestalo bavit a chtěl jsem hrát. Brankářské řemeslo mi přišlo moc statické.

Ještě v roce 2016 jste nastupoval za Union Strašnice. Hrajete někde dodnes?

Jelikož bydlím v Šestajovicích, působím tam jako hrající trenér. Ale na hřiště jdu jen tehdy, když je málo kluků. Doufám, že to ještě nějakou chvíli vydrží.

Nastupuje za vás ještě starší bratr Tomáše Rosického Jiří?

Jirka už hrát nechodí, protože má problémy s koleny, ale Tomáš – když má čas – občas chytá. A jde mu to moc dobře. Kromě toho hraju už nějakých dvanáct let za zmíněný charitativní Real Top Praha.

Pokud vím, v Chebu jste se věnoval i basketbalu.

Basket mě hodně bavil. Sice jsem nepatřil mezi nejvyšší hráče (dnes měří 185 cm – pozn. aut.), ale měl jsem dobrou ruku. Nepříjemnější období bylo, když jsem jeden den trénoval fotbal a druhý basket. Někdy jsem měl i dva tréninky denně, a to mě extrémně bavilo. Když jsem ovšem přišel do Prahy, už se nedaly dělat oba sporty najednou a já se rozhodl pro fotbal.

Dodnes jste vnímán jako znalec německého fotbalu.

Stejně intenzivně sleduju Premier League. To jsou podle mě dvě nejkvalitnější soutěže v Evropě. Podívám se i na důležité zápasy španělské ligy, ale to už je na hraně toho, co stíhám, poněvadž musím dávat velký pozor hlavně na českou ligu, a když máš před sebou víkend, čeká tě i čtrnáct zápasů, takže se tam už toho moc dalšího nevejde.

Kdy jste měl při fotbale jako divák pocit, že už nikdy víc nezažijete?

Nedá mi to, abych to nespojil s komentátorstvím. První zážitek byl ze zápasu Česko – Nizozemsko na mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku. Takový zápas komentuješ jednou za život. To byl dokonalý příběh, včetně šťastného konce (Češi brzo prohrávali 0:2 – branky dali Bouma a Van Nistelroy – do přestávky snížil Jan Koller a ve druhé půli výsledek obrátili Milan Baroš a Vladimír Šmicer; zápas byl považován za nejlepší v turnaji – pozn. aut.). Druhý zážitek bylo finále Ligy mistrů v roce 2005 v Istanbulu, kdy Liverpool prohrával o poločase s AC Milán 0:3 (jeden gól dal Maldini a dva Crespo), jenže po přestávce vstřelili „Angláni“ tři branky (Gerrard, Šmicer a Xabi Alonso) a vyhráli na penalty (rozhodující dal Vladimír Šmicer, naopak milánský Andrij Ševčenko ji zahodil). V zápase hrál do osmdesáté páté minuty i Milan Baroš, takže měl dvojí českou stopu. Vláďa Šmicer původně neměl nastoupit, ale ve třiadvacáté minutě nahradil zraněného Harryho Kewella. Bylo Šmícovo poslední utkání v dresu Liverpoolu a mně se hluboce vepsalo do paměti.

Jak jste přivítal ve fotbale videorozhodčí?

Já jsem pro. Mnozí na ně nadávají, jenže za chyby nemůže technologie, ale lidi. Když ji umí využívat hokej a americký fotbal, proč by se to neměl naučit fotbal. Troufám si říct, že bez VARu to v budoucnosti nepůjde. Šlo to v roce 1975, kdy se hrálo oproti dnešku v pochodovém tempu. Dnes je to dynamická, rychlá hra a řekni mi, jak ve chvíli, kdy někdo pošle z hloubi vlastního vápna balon na vysunutého Erlinga Haalanda, který umí stovku za deset, ho má rozhodčí stíhat? A co když při zakončení navíc dojde ke střetu s gólmanem? Jak to má na padesát metrů vidět? Nebo jak má asistent rozhodčího poznat, jestli šlo o těsný ofsajd, když přihrávka letěla čtyřicet metrů a on musí současně vidět, jestli v době, kdy došlo ke kopu, neměl útočník o čtyřicet metrů dál nos za obráncem? To nejde pochytat. Pokud mají být zápasy řízeny férově, tak to bez VARu nepůjde.

Celé obsáhlé interview s Jaromírem Bosákem si přečtěte v aktuálním čísle magazínu HATTRICK, které je stále na trhu.

Česká liga - STATISTIKY

Rozsáhlé klubové a hráčské statistiky spolu s podrobnými tabulkami naleznete zde.