Jak se Premier League snaží chvályhodně zpřetrhat ruské vazby

Sobotní předprogram na Anfieldu se zpěvem kultovního songu You`ll Never Walk Alone byl asi tím nejdojemnějším, co se v Premier League na podporu bojující Ukrajiny zatím povedlo. Přenosy s logem nejlepší fotbalové ligy zasazené do ukrajinské vlajky postoje soutěže jasně deklarovaly. Právě proto taky v Číně uplynulý víkend kvůli zásahu cenzorů Premier League lidé sledovat nemohli. 

Ukrajinské vlajky na tribunách, dojemný rozhovor obránce Oleksandra Zinčenka s Garym Linekerem na BBC, charitativní akce a samozřejmě hlavně urychlený prodej Chelsea rusko-izraelsko-portugalským oligarchou Romanem Abramovičem. Válka Ukrajinců s ruským agresorem je v anglickém fotbalovém prostoru vidět a slyšet. Kromě zviditelnění “elementu dobra,” v čemž je Premier League tradičně marketingově silná, jde anglické fotbalové soutěži o hodně. Některé věci pro ni a její aktéry nemusejí být úplně příjemné. Snaží se ale jednat rychle a to je dobře.

Premier League je exkluzivní produkt založený na tom, že si liga a její aktéři hážou do svého nákupního košíku to nejlepší zboží, které šustění bankovek dlouhodobě nedokázalo odolávat. A proč taky. Bavíme se nejen o hráčích a trenérech, ale o expertech nejrůznějších profesí na hřišti i mimo něj, od trávníkářů přes fyzioterapeuty až po datové analytiky. Premier League se až donedávna moc neptala, odkud horentní částky pocházejí, pokud nešlo vysloveně o výnosy z trestné činnosti. Ani tam se obávám, že screening prestižní soutěže nebyl dostatečný.

Nákup Newcastlu saúdskoarabským státním investičním fondem bohatství už celkem poprask způsobil. Spíš než tlak lidskoprávních organizací a médií jsme ale zaznamenali odpor samotných klubů, kterým bohatě stačí jeden Manchester City. Konkurence na špici soutěže je už teď brutální a o další finanční štiku tu nikdo nestojí. Ale v čistě věcné rovině, mít tu anglický klub s přímou majetkovou vazbou na korunního prince Muhammada bin Salmána, bez něhož se v Saúdské Arábii nepohne ani lísteček a od něhož takřka jistě vyšel pokyn k vraždě novináře Džamála Chášakdžího, to už snad dám přednost Romanu Abramovičovi.    

À propos tenhle oligarcha, jehož peníze (a uznejme i dobrá strategická rozhodnutí) přinesly Chelsea během 19 let 19 velkých trofejí, se teď snaží klub svého srdce urychleně prodat. Jenže převést současného klubového mistra světa a vítěze Ligy mistrů, to není jako “střelit” použitou pohovku. Povede se tenhle jindy zdlouhavý proces dotáhnout do konce, než na Romana Abramoviče dopadnou sankce a nebude smět ve Velké Británii nakládat se svým majetkem? A dopadnou vůbec? Pokud se prodej zadrhne a Abramovičovy potíže se prohloubí, jak to dopadne na chod klubu?          

Když se někdo ocitne v nemilosti, Premier League a její subjekty s ním dokážou za několik desítek hodin nekompromisně zamést. Přesvědčil se o tom oligarcha Ališer Usmanov, který měl na rozdíl od svého kolegy Abramoviče i v posledních letech prokazatelně blízko k Vladimiru Putinovi. Někdejší držitel menšinového podílu v Arsenalu byl se svými firmami z hodiny na hodinu odstřižen od spojení s Evertonem, kde měl Usmanov získat práva na pojmenování stadionu Toffees.   

“Derusifikace” v Premier League jde ale ještě dál, až tam, kde to soutěž může zabolet. Řeč je o televizních právech na nejsledovanější fotbalovou ligu, na kterou se pochopitelně dívají i Putinovi poddaní, nebo by se rádi dívali. S jejich koníčkem to přitom nevypadá moc dobře. Pro území Ruské federace je do konce této sezóny držitelem vysílacích práv společnost Rambler Media a její streamovací platforma Okko. Ty patří i v Česku dobře známé státní bance Sberbank, kterou Spojené království zařadilo na sankční seznam. Roční hodnota kontraktu se odhaduje na 8.2 milionu dolarů. 

Šéf Premier League Richard Masters v rozhovoru pro Financial Times uvedl, že právníci soutěže prověřují, jak se případně vyvázat nejen z této smlouvy, ale taky z kontraktu následujícího. Ten by měl za šestileté období přinést lize od ruské Match TV. Tu kompromituje nejen fakt, že ji vlastní Gazprombank figurující na americkém sankčním seznamu, ale taky skutečnost, že televizi zřídil v roce 2009 dekretem číslo 715 sám, tušíte správně, Vladimir Putin. Až se Rusové kromě mnoha dalších nepříjemných otázek ohledně propadu měny, platebních karet nebo nemožnosti cestovat, budou ptát na to, proč si nemůžou pustit North London Derby, měli by vytočit číslo Kremlu. 

Nestydatý Abramovič jakoby předává správu Chelsea