Rozhodčí jsou tak špatní, jak se k nim špatně chová okolí

Rozhodčí jsou tak špatní, jak se k nim špatně chová okolí
ZAOSTŘENO NA OSTROVY

Ve veřejném prostoru se skoro každý týden vznáší dotaz sportovních fandů, proč není fotbal jako ragby, ať už co do kvality rozhodování a jeho transparentnosti, nebo co se týče úcty a respektu mezi hráči navzájem i směrem k sudím. Proč se nedaří potlačit buranství a hulvátství ve fotbale a proč nejde naočkovat nejpopulárnějšímu sportu planety větší dávkou gentlemanství? Zeptejte se už rodičů visících se sprostým slovem na rtech na plotě v přípravkových kategoriích…

Zatímco jeho polskému kolegovi Szymonu Marciniakovi se v březnu povedlo v derby pražských “S” získat si respekt a “vytáhnout” z utkání pozoruhodným způsobem negativní emoce, jeho kolega Bartosz Frankowski dopadl v neděli v Edenu o poznání hůř. Částečně si za to mohl svým přístupem a špatným výkonem sám, ale zažitý nedostatek respektu vůči jeho osobě nebo spíš jinak, vůči instituci rozhodčího, byl zjevný a nepřijatelný. I z televizní obrazovky, která ještě cudně skrývala některé excesy, bylo jasně vidět, že hráči a členové realizačního týmu Poláka až pronásledovali, přibližovali se k němu na vzdálenost měřitelnou v milimetrech a sprostě mu spílali. 

Ono se vlastně není čemu divit. Tenhle toxický vztah se vytváří už v době, kdy se věk hráčů vyjadřuje ještě jednomístnou číslovkou. Rozhodčí je verbálně napadán a neúspěch v zápase se před dětmi často svádí na člověka s píšťalkou. Do náctiletého období tak čeští fotbalisté vstupují sice s technickými nedostatky, ale v nadávání rozhodčímu a v nedostatku respektu k samé funkci sudího už české děti hladce zvládly přechod mezi dospělé. Když to vidí a slyší všude kolem sebe, přijmou to coby normu.

Píšu sice primárně o Česku, ale situace v jiných zemích není o moc lepší. Před pár lety vyšla v idealizované Velké Británii statistika, že každý rok skončí se soudcováním kvůli slovním a fyzickým útokům na rozhodčí kolem 5000 (!) mužů a žen s píšťalkou. V Anglii jsem ovšem taky osobně zažil, že diváci zavolali na verbálně agresivního rodiče při dětském utkání v londýnském parku policii, která dorazila, vzala celý incident velmi vážně a dotyčný měl svého hulvátského chování velké oplétačky. 

I ten sebehorší rozhodčí na nejnižší amatérské úrovni by neměl jít na plac ve strachu z toho, že najde před stadionem prořízlou pneumatiku nebo že ho bude dokonce jím vyloučený hráč autem pronásledovat, což se v Česku nedávno skutečně stalo. U profesionálních sudích v nejvyšší soutěži by to snad mělo být samozřejmé. Rozhodčí má samozřejmě tu možnost, že jakmile se kolem něj vytvoří výhrůžný hlouček hráčů mužstva, jež se cítí být poškozeno, a někteří jedinci zajdou tak daleko, že naruší “intimní zónu” sudího nebo se ho dokonce úmyslně dotknou, vytáhne kartu. A vlastně by jich mělo být víc, k čemuž bohužel arbitr nemá zpravidla odvahu, takže se stane součástí jakéhosi divadélka na pokračování, kdy si na něj fotbalisté příště troufnou zase. Výtržníky by měla tvrdě “natřít” média a disciplinární komise by měla přijít se stejným trestem, jaký “lepí” na červenou kartu po hrubém, zdraví ohrožujícím faulu. 

V Anglii pak přišli s kolektivním trestem pro týmy, jejichž hráči se začnou chovat jako zvěř a hodí na hřišti pravidlo o dodržování disciplíny za hlavu. Za porušení pravidla E20.1 s diplomatickým výkladem “failing to ensure its players conduct themselves in an orderly fashion” aneb neschopnost zajistit, aby se hráči chovali pořádaným způsobem, se lepí tučné pokuty. Ty nese nelibě klubové vedení a ani sponzoři nejeví nadšení z toho, že finančně podporuje organizaci, jejíž hvězdy se neumějí chovat. Jako se propírá nevhodné chování fotbalistů na veřejnosti, alkohol za volantem a další delikty, si novináři a veřejnost všímají “fakanského” počínání hráčů vůči rozhodčím. A právě i díky tomuto odstrašení konkrétně v Premier League takových excesů prudce ubylo. 

Pomáhá i to, že ve veřejné debatě jsou rozhodčí takřka nedotknutelní, a pozor na pusu si dávají nejen fotbalisté a trenéři těsně po zápase, ale i slovutní komentátoři s větším časovým odstupem. Bobříka mlčení pak drží i anglická komise rozhodčích PGMOL, která jen v případě nejkřiklavějších arbitrovských přehmatů uzná chybu a postiženému týmu se omluví. O případné stopce pro daného rozhodčího se už ale nedozvíme. Jasně, i angličtí sudí chybují a někdy páchají hrozné minely, ale jsou i s chybami bráni jako součást krásného sportu a ne coby vnější aktéři dlouhodobých českých představ o cíleném nadržování nebo poškozování ze strany rozhodčích. 

Každá společnost a fotbalová kultura je odlišná a věci fungující na Britských ostrovech nemusejí v české kotlině padnout na úrodnou půdu. K tomu, abychom se začali chovat méně hulvátsky a přestali vulgárně pořvávat na rozhodčího na žákovských turnajích, bychom snad mohli dospět sami bez inspirace v cizině. Ona se nám časem ta “deburanizace” českého fotbalu vyplatí nejen ve vztahu k rozhodčím, uvidíte.    

ZÁCHRANA NEWCASTLU? NEJEN PENÍZE, ALE TAKY KNOW-HOWE

Jiří Hošek - novinář a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně, který se dlouhodobě zajímá o Premier League

Premier League - STATISTIKY

Rozsáhlé klubové a hráčské statistiky spolu s podrobnými tabulkami naleznete zde.