Ujfalušiho nová role? Starám se o hráče a hledám talenty. Doufám, že jim pomůžu, přeje si exreprezentant

Aktuální život, nové pracovní zkušenosti či vzpomínky na souboje s Lionelem Messim, Cristianem Ronaldem i Zlatanem Ibrahimovičem. O tom všem hovořil v čerstvém interview pro Livesport zprávy čtyřiačtyřicetiletý exreprezentant Tomáš Ujfaluši, jehož zavála hvězdná hráčská kariéra nejen do Sparty, ale také do Hamburku, Fiorentiny, Galatasaraye Istanbul či Atlétika Madrid.

Letos uplyne už deset let od chvíle, kdy jste ukončil hráčskou kariéru. Jak vám to utíká, přijde vám to už dávno?

"Uteklo to rychle. Nejlíp je to vidět na dětech, mé dceři bude letos osmnáct let, tam člověk vnímá, jak to letí. Sem tam si člověk fotbálek s kamarády zahraje, u nás na vesnici nebo v rámci nějaké charity, ale abych se přiznal, tak mi to ani nechybí."

Kvůli kolenům ani moc hrát nemůžete, že?

"Je to tak, kvůli kolínkům to nejde. Sport jako takový jsem neomezil, pořád něco dělám, pořád se hýbu. Ale fotbal asi ze všeho nejmíň."

Zaujalo mě, že o svých kolenou ve všech rozhovorech mluvíte jako o "kolínkách"...

"Kolínka, jasně, je potřeba na ně být pořád milý, protože ještě nějaký pátek mě budou nosit."

Co vám vlastně dalo to, že jste byl profesionální fotbalista?

"Určitě mi to dalo to, že jsem poznal spoustu zemí, ve všech jsem strávil nejméně tři roky. Všude jsem se naučil jazyk, vyjma turečtiny, ta byla hodně náročná a dost se tam mluvilo jazyky, které už jsem uměl."

A jakým způsobem teď ty jazyky používáte?

"Pomůže to. Je vždycky příjemné, když přijedu do Itálie nebo do Španělska a snadno se tam domluvím. Anglicky se tam moc nemluví, německy už vůbec. Takže s kýmkoliv se tam potkám, můžu si s ním popovídat."

Jazyky asi byly důležité i pro to, abyste v kabině mohl plnit roli lídra, že?

"Ano, bez toho se člověk nedostane do kolektivu, proto pro mě vždycky byla priorita začít co nejdřív s jazykem. V Německu jsem hned po tréninku chodil na tři hodiny denně do školy, abych mohl pak komunikovat se spoluhráči. Protože jít někam ven, sedět tam se skupinkou, ale nevědět, o čem se baví, to není pro nikoho příjemné. Já jsem byl vždycky hodně kulturně založený, mám rád, když se chodí ven a když můžu s lidmi konverzovat."

Už ve třinácti letech jste odešel z domova do Olomouce, abyste hrál v Sigmě. Jaké to bylo začít v takhle mladém věku fungovat bez rodiny?

"Byl jsem hodně mladý, a když přišla nabídka, abych z Rýmařova odešel do Olomouce, tak máma nesouhlasila. Byla kategoricky proti. Ale táta byl fotbalista, nikdy se nedostal až na ligovou metu, nicméně měl pro to pochopení a probral to s mámou, přesvědčil ji. Nevěděl jsem sám, do čeho jdu. Bavil mě fotbal, to rozhodlo. Stýskalo se mi po rodičích, bez toho to nejde, ale bylo tam hodně dalších kluků, kteří na tom byli podobně a kamarádili jsme se spolu. Fotbal jsem prostě miloval a chtěl jsem to zkusit."

Ještě pár dalších momentů mě zajímá z pohledu vaší psychiky, mentální přípravy. Jak se člověk chystá na to, když jde do zápasu a ví, že bude bránit Messiho, Ronalda nebo Ibrahimovice?

"Není to speciální příprava. Jsou to hráči, kteří dělají nepředvídatelné věci, nachystáte se na něco, ale oni se pak chovají úplně jinak. Zjistíte, že to, co jste si plánoval, během zápasu nefunguje. Já byl třeba dobrý ve vzdušných soubojích, ale předskočit Ibrahimovice, to skoro nejde. On je tak chytrý hráč, že si na vás počká, dá vám tam tělo a nedostanete se před něj. Hodně jsem ale v takových zápasech komunikoval se spoluhráči, kteří hráli poblíž mě. Snažil jsem se s nimi mluvit, abychom si navzájem pomáhali. To fungovalo vždycky nejlíp."

V roce 2010 jste tvrdým zákrokem zranil Messiho. Co vám v tu chvíli proběhlo na hřišti hlavou?

"Já byl přesvědčený, pořád jsem, že jsem se trochu dotkl balonu. Můj táta říká, že podle něj už Messi ten kotník měl vyvrtlý, jak se mi snažil vyhnout, a já na něj jen trošičku šlápl. Když jsem druhý den viděl ty obrázky v novinách, tak to nebylo nic příjemného. Ani všechny ty rozhovory, které jsem musel podstoupit. Ale dobře bylo, že se nezranil vážně a po třech týdnech mohl hrát další zápas. Troufám si říct, že devadesát procent lidí, když vidělo ten obrázek, tak čekalo, že bude mimo hru několik měsíců."

Mohl byste hrát ve Španělsku dál, kdyby to zranění bylo vážnější?

"To je těžké říct. Taky jsem nad tím přemýšlel. Nevím… Ukázalo by se, jak velkou sílu má Messi. Když se bavíme o něm nebo Ronaldovi, nikdo jim nikdy nezpůsobil žádné vážnější zranění. Takže nevíme, jaká by byla odezva."

Při dalším zápase v Barceloně jste ale i tak zažil silnou reakci, když na vás sto tisíc fanoušků křičelo, že jste vrah…

"Nemohl jsem to během zápasu vytěsnit, slyšel jsem to. Ale věděl jsem, že s tím nemůžu bojovat. Pro balon jsem si k lajně chodil s hlavou dole, abych se na ně nedíval. Výhoda je, že tam jsou fanoušci dál od hřiště. Ale samozřejmě to vnímáte, to je jasné, při každém doteku na vás píská tolik lidí, to nejde nevnímat. Ale nemůžete s tím nic udělat."

A ovlivnilo to váš výkon?

"My jsme nikdy na Barceloně nehráli nějaký dobrý zápas. Vzpomínám na první zápas na Camp Nou, prohráli jsme 1:6, po poločase to bylo 0:4, takže nic krásného. Těšil jsem se na to a v poločase jsem přemýšlel, jestli si něco "nenatáhnu". Tam to smrdělo, že dostaneme další čtyři nebo pět gólů. Na Barceloně jsme všeho všudy uhráli asi jen jednu remízu. Ta nenávist fanoušků mě tenkrát asi ovlivnila v tom, že jsem se soustředil jen na obranu, moc jsem nevyjížděl, abych si hlavně odehrál to svoje. A Messi se, myslím, držel spíš na druhé straně hřiště."

Zažil jste vrcholnou éru Barcelony a její tiki-taka. Od té doby se fotbal asi posunul. Vnímáte to?

"Barcelona je pořád tým, který se snaží držet míč, ale hraje už víc vertikálně, už to tak neobehrává z jedné strany na druhou. Fotbal se hodně posunul fyzicky, preferují se silově, kondičně a rychlostně dobře vybavení hráči. Ale zase na druhou stranu, Gavi není rychlostní typ a dokáže se velmi dobře prosadit. Barcelona vždycky hrála specifický fotbal a myslím si, že pořád je pro ně důležité držení balonu. Za mé éry ale třeba často hráli bez klasického hroťáka, Messi si běhal, kde se mu zachtělo. Dneska mají čistou devítku v Lewandowském. Všeobecně platí, že fotbal je teď víc zaměřený na kondiční stránku věci."

Baví vás posun fotbalu k důrazu na fyzickou připravenost?

"Vždycky je v týmu někdo, kdo vám z fotbalu udělá radost. Nějaký pěkný moment, zasekávačka, pěkná nahrávka. Není to jen o běhání. Spousta zápasů ano, v Anglii se kolikrát hraje jen soubojově a pak rozhodne individuální akce. Ale z mého pohledu je pěkné, když máte v týmu aspoň jednoho nebo dva hráče, kteří něco hezkého vymyslí. Diváci chodí na hezké věci, nechtějí vidět jen běhavý fotbal nahoru a dolů."

A ještě jeden moment z vaší kariéry mě zajímá z pohledu vaší psychiky – červená karta na mistrovství světa 2006 v utkání s Ghanou. Jak jste to prožíval?

"Já měl výhodu, protože jsem měl dopingovou kontrolu a přímo po zápase jsem se s klukama neviděl. I ze stadionu jsem jel autem sám, takže nějaké jejich prvotní emoce na mě nedopadly. Řešil jsem to ale vnitřně, to ano, co řeknou spoluhráči a trenér. Pravdou je, že jsme tenkrát neměli zkušenosti s africkým fotbalem a hráči Ghany byli výborně připravení, hlavně fyzicky a rychlostně. Bohužel to dopadlo špatně a já u toho hrál negativní roli. Nepříjemná zkušenost, navíc jsem pak přišel o poslední zápas skupiny v Hamburku, kde jsem roky hrával. Ale člověk se to snaží hodit za hlavu a jít dál. To jsou zápasy, které vždycky budou, většina hráčů si to minimálně jednou v kariéře zažije."

Co děláte teď?

"Dívám se na fotbaly, spolupracuji s O2 v rámci vysílání Ligy mistrů. Jezdím do Itálie, kde mám statek s restaurací, tak to kontroluji. Od ledna taky spolupracuji s agenturou, která mě zastupovala, starám se o hráče, hledám talenty. Doufám, že jim pomůžu a tak, jak se starali o mě, tak se já teď budu starat o mladé talenty, které najdeme."

Někde jste vyprávěl, že chodíte brzo spát a brzo vstáváte… 

"Je to tak, chodím spát okolo desáté a vstávám v 5:45. Asi stárnu. Chodím spát tak brzo, protože přítelkyně brzo vstává do práce, tak si jdu lehnout s ní. A po sedmi hodinách jsem vyspaný."

Při rozhovoru na sobě máte tričko s vaší legendární větou o částce, která nesouhlasí. Nemrzí vás, že tohle je ve finále asi to hlavní, co si fanoušci s vaším jménem vybaví?

"Určitě je to to první, co si lidi vybaví. Ale s tím už člověk nic neudělá, stalo se to, co se stalo. Je to už víc než patnáct let a pořád si to lidi pamatují. Nemá cenu s tím bojovat, přijal jsem to za své a jsem rád, že z toho merche, který teď máme, jdou peníze na dobrou věc. Pro mladé fotbalisty a pro Nadaci Jakuba Voráčka."

A jak dlouho trvalo, než jste se tomu dokázal zasmát?

"Hned jsem se tomu zasmál, protože jsem to tak neřekl, novináři to trochu přetočili. Ale dneska jim můžu poděkovat, je to taková nesmrtelná hláška."

Kdo se Spartou neudělá titul, nemá tam co dělat, říká mezi Prahou a Dubají pendlující Ivan Hašek