Exkluzivní zpověď legendy! Chci hráčům říkat věci do očí, i když to bolí, tvrdí trenér Recoba

Álvaru Recobovi je 50 let a za svůj život je vděčný. Směrem ke své fotbalové kariéře nemá žádné výčitky. Působení v Interu Milán mu nepřineslo jen trofeje, ale pomohlo mu také dospět v lepšího člověka. Úcta a upřímnost jsou pro něj zásadní a právě tyto hodnoty se snaží vštěpovat hráčům i ve své současné roli trenéra ve venezuelském klubu Deportivo Táchira.

V zahraničí nyní působíte jako trenér poprvé. Jak si angažmá v Táchiře užíváte?

"Užívám si to velmi. Jsem v klubu, který je kvůli tomu, co představuje, prakticky povinen vyhrávat. A daří se nám. Od postupu do finále Apertury nás dělilo jen několik gólů a stále bojujeme v Clausuře. V celkové tabulce však samotné vítězství pravděpodobně stačit nebude. Budeme potřebovat i další výsledky, které nejspíš nevyjdou."

"Jakmile se dostaneme do play off, budeme se ho muset pokusit vyhrát. Celkově si tedy myslím, že nejlepším výsledkem by bylo získat trofej. Záleží na tom, jak zvládneme zbývající část sezony, která pro nás bude stejně jako pro ostatní týmy náročná."

"U hráčů jsme zaznamenali individuální růst a někteří z nich byli také povoláni do národního týmu. Deportivo Táchira je klub, který pravidelně dodává hráče reprezentaci. Měli jsme radost z povolání Luise Cariaca, stejně jako Carlose Sosy, Delvina Alfonza a dalších."

Jaký cíl jste si stanovil po příchodu do Venezuely? Jak vnímáte současnou situaci v zemi?

"Když pomineme argentinskou, brazilskou, kolumbijskou a ekvádorskou ligu, které patří k nejlepším, myslím si, že zbytek jihoamerických soutěží je konkurenceschopný. Nemáte stejnou finanční sílu na získávání hráčů ze zahraničí, takže se snažíte najít kvalitní fotbalisty doma. Díky tomu jsou rozdíly menší."

"Místní liga je konkurenceschopná, má ale určitá specifika. Například v Caracasu hrají čtyři týmy na stejném stadionu. Pro nás je kvůli poloze blíže kolumbijské hranici logistika pokaždé, když cestujeme k zápasu, složitá. Na některá místa se letadlem nedostanete a někdy musíte absolvovat dva lety. Předpokládám ale, že podobné problémy řeší každá země, kterou jsem nezmínil."

"V letošních soutěžích Copa Libertadores a Copa Sudamericana jsem měl pocit, že venezuelské týmy začaly velmi dobře. Vstup do soutěží se jim povedl, pak ale začaly ztrácet. Podle mě má venezuelský fotbal obrovský prostor k růstu. Hráč, který v naší lize vyniká, okamžitě odchází do silnější soutěže, takže potenciál rozvoje je zjevný."

"Problém je, že Venezuela v současnosti nemá televizní práva, která by tento růst umožnila. Kluby nedostávají peníze za vysílání zápasů, zatímco téměř ve všech ostatních částech Jižní Ameriky tomu tak je. Je to postavené na hlavu, protože pokud chcete konkurovat, musíte přivádět hráče. Často je ale nemůžete podepsat, protože finančně nedokážete dorovnat nabídky klubů z jiných lig. Na tom je potřeba zapracovat."

"Netvrdím, že je to nezbytné, ale myslím si, že důležitým krokem by bylo zajistit zdroj příjmů, který by nepocházel pouze od sponzorů."

Co si myslíte o městě San Cristóbal?

"Jsme ve městě, které dýchá a žije fotbalem. Lidé myslí na Deportivo Táchira 24 hodin denně. O týmu se mluví, když vyhraje, i když prohraje. Nevím, jestli to někde jinde funguje stejně jako tady, ale mně se to líbí."

"Pro nás, kteří fotbal milujeme, je takový tlak a potřeba soutěžit a vyhrávat něco, co si užíváme. Užíval jsem si to jako hráč a jako trenér jsem měl také to štěstí, že jsem vedl klub jako Nacional, který je v podobné situaci. Musíte splnit cíl v podobě zisku titulu a kvalifikace do Copa Libertadores."

"To je cesta, po které jdeme. Po osmi nebo devíti měsících v zemi známe všechny týmy i místa, kde je velké horko a vlhko. Mám důvod, proč jsem tady, a obyvatelé San Cristóbalu měli důvod, proč mě tak vřele přivítali. Cítíte se tu jako doma, protože lidé jsou velmi přátelští. To je realita a právě proto má město přívlastek 'přátelské'. Opravdu jsou velmi laskaví. Když ale nevyhrajete, také vám to dají pořádně sežrat (smích)."

Zmínil jste své působení v roli hráče i trenéra. Co jste se naučil od koučů, kteří vás během profesionální kariéry vedli, a co dnes uplatňujete?

"Takticky hodně záleží na hráčích, které máte k dispozici, a na tom, jakým způsobem chcete pracovat. Kromě toho jsem si od trenérů odnesl mnoho, zejména jejich pohled na život mimo fotbal. Být k hráčům upřímný a říkat jim věci do očí, i když to bolí nebo se jim to nelíbí. Nikdy ale nebudou moci říct, že jsem jim něco provedl za zády. To jsem si odnesl od trenérů, které jsem měl. Stejné vlastnosti vidím i u koučů, kteří jsou mými přáteli."

"Pokud hráč necítí, že za ním stojíte nebo že jste k němu upřímní, je to těžké. Proto chci, aby si pamatovali především to, co jsem jim jako člověk předal. Až klub opustím a oni si vzpomenou na to, co jsme společně udělali, ať už to bylo dobré, nebo špatné, chci, aby to přijali s úsměvem."

V Interu jste pracoval s mnoha různými trenéry. Ke kterému jste měl nejbližší vztah?

"Nemám jednoho konkrétního. Jak už jsem řekl, žádný trenér ve mně nezanechal tak výraznou taktickou stopu. Ovlivnili mě ti, kteří se mnou mluvili přímo a vždy mi říkali pravdu. Takové trenéry jsem měl rád."

"Mohl bych jmenovat téměř každého trenéra, kterého jsem měl. S kým jsem měl nejlepší vztah? Na konci hráčské kariéry jsem pracoval s Marcelem Gallardem. Teprve začínal jako trenér a byli jsme téměř stejně staří, takže jsme si velmi dobře rozuměli."

"Měl jsem trenéry jako Marcello Lippi, se kterým jsem si velmi dobře rozuměl, nebo Héctora Cúpera, s nímž jsem měl také dobrý vztah. V Benátkách mě vedl Novellino, v Interu můj první trenér Simoni a na konci kariéry v Nacionalu Álvaro Gutiérrez."

"I další trenéři měli tyto vlastnosti. Byli to lidé, kteří s vámi mluvili přímo, pomáhali vám, podporovali váš růst a vážili si toho, když jste jim pomoc oplatili. Tak vidím život a tak vidím i fotbal. Myslím si, že jsme trenéři, ale zároveň také vychovatelé. Musíme po sobě něco zanechat."

Když se ohlédnete zpět, jaká je vaše celková vzpomínka na působení v Interu? Jaké bylo žít v Miláně a být součástí tamního prostředí?

"Dalo mi to hodně. Dalo mi to možnost živit se něčím, co zpočátku bylo jen koníčkem – hraním fotbalu. Fotbal by chtěl hrát každý. Jak vždy říkám, i kdybych nehrál profesionálně, stejně bych hrál. I při hraní s přáteli bych se považoval za fotbalistu."

"Co mi tedy Inter dal? Umožnil mi živit se jedním z mých koníčků. Dostával jsem zaplaceno za něco, co bych dělal tak jako tak. Díky tomu jsem se mohl živit, zajistit rodině finanční stabilitu, vydělávat peníze a pomáhat otci, matce i sourozencům. Kromě toho mi Inter umožnil poznat novou kulturu a získat mnoho přátel. Dal mi klub, kde si mě lidé i teď, když je mi 50 let, stále pamatují pokaždé, když přijedu do Itálie, a vítají mě s velkou radostí. To je to, co zůstává."

"Nakonec jsem měl tu čest hrát za jeden z největších klubů na světě. Jak už jsem řekl, možnost pomáhat rodině a pokračovat v tom mi dala všechno. A nejen Inter, ale také Nacional. Strávit tolik let v tak významném klubu, jako je Inter, se nepoštěstí každému. Já měl tu výsadu tam působit mnoho let."

Mnozí říkají, že jste měl talent stát se jedním z nejlepších hráčů Serie A všech dob, ale zabrzdila vás zranění.

"Nevím. Nikdy jsem neměl žádná vážná zranění. Je neuvěřitelné, že jsem měl vždy jen drobné problémy – natažený zadní stehenní sval, lýtka a podobně. Nevím, jestli jsem mohl dokázat víc. Nikdy nelituji toho, co jsem udělal, ani toho, co jsem neudělal. Rozumíte? Protože si myslím, že lítost je to nejhorší."

"V té době, když jsem hrál, jsem věřil, že dělám maximum, respektive maximum v rámci svých možností. Možná jsem mohl dokázat víc, ale jak to můžeme vědět? Čas vrátit nejde. Co se stalo, stalo se. Měl jsem velmi dobrou kariéru. Mohla být lepší, stejně jako mohla být horší. Měl jsem tu čest reprezentovat svou zemi, hrát na mistrovství světa, nastupovat za významné týmy a dokázat ve fotbale důležité věci. Možná jsem tedy mohl dokázat víc, ale také jsem mohl dokázat méně."

"Nelituji toho, co se stalo, ani toho, co jsem na hřišti udělal. A samozřejmě, jak už jsem řekl, vždycky se najde někdo, kdo vám poví: 'Ne, mohl jsi dokázat víc.' Ano, ale také jsem mohl dokázat méně. Záleží na tom, jak se na to díváte. Vždy jsem byl spokojený. Možná to byl problém. Spokojil jsem se s tím, co jsem měl, možná kvůli způsobu, jakým jsem kopal do míče, nebo kvůli něčemu jinému. Byla to také doba, kdy kolem vás nebyli lidé, kteří by vám říkali, abyste preventivně posilovali nebo pracovali na síle. Nebylo to jako dnes, víte?"

"Možná kdybych hrál v jiné době a s jiným přístupem k tréninku, odehrál bych více zápasů. Nebo méně. Jsem ale smířený s tím, že když jsem hrál fotbal, dal jsem do toho všechno. Fotbalu budu vždy vděčný. Díky fotbalu jsem před 30 lety poznal svou manželku. Mám dvě děti: syn hraje za Las Palmas a dcera žije na Plaza del Plan Zano."

Na který přímý kop nebo gól z působení v Interu vzpomínáte nejraději? A je nějaká trofej nebo okamžik, kterého litujete či byste si přál, aby se odehrál jinak?

"Bylo tolik krásných gólů, že je těžké vybrat jeden. Mnoho z nich padlo po střelách z dálky, po kličkách, ranách z půlící čáry nebo po zakončeních z pohybu. Bylo jich opravdu hodně. Ošklivých tolik nebylo (smích). Nakonec se ale všechny počítaly stejně. S Interem jsem zažil nezapomenutelné chvíle, získal Scudetto, Coppa Italia a to, čemu bychom dnes říkali Evropská liga."

Když se přesuneme k Uruguayi, která na začátku Forlánovy éry nedávno rozdrtila Jižní Koreu a Indii, jak vnímáte nový proces u národního týmu?

"Mám pocit, že o tom, zda nakonec u národního týmu zůstane, rozhodnou výsledky. Má předpoklady k tomu, aby Uruguay vedl. Možná mu chybí zkušenosti, stejně jako mně, ale ví, co znamená být reprezentantem, protože jím sám byl, a řada hráčů v současném kádru k němu vzhlíží."

"Rozhodně má výhodu v tom, že ho většina hráčů zná. Diego si zaslouží to nejlepší a doufám, že toho dosáhne. Také musíme počkat, jaké rozhodnutí o jeho pokračování po volbách učiní svaz, AUF. Dokud tam bude, povede si dobře. Proč? Zná prostředí národního týmu, zná hráče, ví, jaké je hrát na mistrovství světa, a ví, jaké je trénovat. Poté bude záležet na tom, co dokáže hráčům sdělit z lavičky."

"Diego je připravený. Doufám, že Uruguay učiní správné rozhodnutí. Momentálně nemáme tlak v podobě nutnosti kvalifikovat se na další mistrovství světa, protože Uruguay už má postup zajištěný. Doufám, že výsledek bude pro zemi nejlepší."

"Poslední období národního týmu všichni hledali viníka a bylo to vyčerpávající. Řeklo se mnoho věcí a nevím, které z nich byly pravdivé. Na mistrovství světa jsme dorazili vyčerpaní a to, co se nakonec stalo, si vybralo svou daň: vypadli jsme ve skupině."

V jakých oblastech se podle vás musí Uruguay zlepšit, aby znovu mohla bojovat o trofeje?

"Mezi brazilským a argentinským fotbalem se vytvořila mezera a v menší míře také mezi nimi a zbytkem kontinentu. Uruguay byla vždy zemí, která hráče vyvážela, protože je vždy prodávala do zahraničí. Dnes mají místní kluby menší sílu a možná se objevuje méně talentů než v minulosti."

"Když se uruguayský tým nebo jakýkoli celek mimo Brazílii dostane do důležité fáze Copy, jeho prvním cílem je prodat hráče, kteří podávali dobré výkony. Taková je realita. Existují mnohem bohatší kluby. Nakupují a utrácejí 20 nebo 30 milionů dolarů a podobně. Když zaplatíte více, máte větší šanci přivést lepší hráče. Říkám to proto, že jsem to zažil jako trenér Nacionalu."

"Dnes máme například Torque, který hrál semifinále Sudamericany. Kdyby mi každý rok někdo řekl, že uruguayský tým postoupí do semifinále nebo finále poháru, prohlásil bych, že znovu konkurujeme. Tohle je ale ojedinělý případ."

"U mnoha lig je podle mě návrat na nejvyšší úroveň klubového fotbalu stále obtížnější. Když přijde čas udělat další krok, mnoho našich týmů nemá finanční prostor. Místo přemýšlení o nákupu hráčů myslí mnohem více na jejich prodej, protože potřebují peníze. Taková je realita."