Vorlický otevřeně: Fotbal je pofidérní a neupřímný svět, člověk se v něm musí naučit chodit

O tom, jak se cítí fyzicky i mentálně

"Odjel jsem celou přípravu, což je po letech bez zimní přípravy dobré a musím zaklepat, že jsem to vydržel. Přesto platí, že zameškané roky nelze nahradit jinak než dvaceti třiceti zápasy v kuse, až pak se člověk může spolehnout na tělo i koleno. Pořád to beru jako první sezonu, kterou můžu od roku 2020/21 poprvé dokončit až do léta. Fyzicky je to náročné, protože zatím nevím, co bude zítra.

Neznamená to, že něco nezvládám, jen potřebuji určité úlevy a hledat míru tréninku tak, abych nepřetížil koleno a zvládal zápasy. Realizační tým ve Zbrojovce s tím umí skvěle pracovat. Mentálně vím, co mám za sebou a co ještě dokážu, i když navenek působím sebevědomě a uvnitř mívám pochybnosti, jsem závislý na podpoře okolí a minulost mě poznamenala. Jsem zranitelný, hodně věci prožívám a denně bojuju s hlavou i tělem. Není to snadné, ale snažím se být pozitivní, mít entuziasmus, věřit si a být odvážný, i když se mě spousta věcí dotýká."

Podcast s Lukášem Vorlickým

O tom, jestli se hodí do fotbalu

"Fotbalový svět je v lecčems pofidérní a neupřímné prostředí. Není to stížnost, spíš realita, kterou nezměníme, a člověk se v ní musí naučit chodit a nepřenášet ji do osobního života, což je těžké. Pomohla by větší upřímnost, říct na rovinu: 'už nejsi dobrý, jdi.'

V něčem se do fotbalu nehodím a často se cítím špatně, ale měl jsem štěstí na zdravé kabiny i trenéry a největší boj vedu sám se sebou a svou hlavou. Představuju si věci, pak si uvědomím, že nejsem od představ, ale od toho dělat dobře svou práci. Vím, že některé věci vnímám jinak, než jak ve fotbale jsou, ale ten svět jsem si vybral a chci v něm pořád vidět podstatu – hřiště a balón – a zbytek se snažím neřešit, i když se ho nelze úplně nedotknout."

O tom, co by bylo, nebýt zranění

"Nechcete to v sobě mít, ale vždycky to tam je a nechci se za to stydět. Nemám rád rady typu 'zapomeň na to' – nejde to zapomenout ani přestat řešit, možná by mi s tím po letech pomohl psycholog. Každý den to cítím, ale snažím se to nepřenášet na hřiště ani na lidi kolem a být vděčný, že to je aspoň takhle. Byl jsem ve fázi, kdy jsem nevěděl, jestli ještě vůbec budu hrát. Doktor mi po poslední operaci řekl, že na světě možná hrají jen tři hráči s tak specifickým typem zranění. Nechci ze sebe dělat jedinečného, jen popisuju, co mi řekl.

V hlavě se mi to pořád honí, ale jsem rád, že hraju za Zbrojovku a že se vracím k podstatě. Hraji doma, v klubu, který mám rád, lidé se na mě chodí dívat a po zápase si můžu dát s tátou pivo a povídat si o životě. Vím, že jsou na tom lidé i hráči hůř, někteří museli skončit. U mě ale byla očekávání a ambice tak silné, že je těžké se s tím srovnat, protože už to časově nedoženu. Snažím se být spokojený, šťastný a žít přítomností, ale je těžké vysvětlit, že jsem kdysi seděl v kabině s top hráči italské ligy a slyšel od nich, že jednou budu lepší než oni. A pak hrát druhou ligu – byť z vlastní volby – není jednoduché. Je to život, je to fotbal."

O svém vztahu ke Slavii

"Už před příchodem jsem věděl, že nejsem zdravý, a chci obrovsky poděkovat Jirkovi Bílkovi a Přemovi Kovářovi, že mě i tak přivedli, protože věřili, že po vyřešení problémů mám pro klub potenciál. Dali mi klid, začal jsem v béčku, postupně se vracel, ukazoval, že na to mám, a přípravu s áčkem jsem odehrál dobře. Měl jsem informaci od předchozího doktora, že se bolest se zvyšující zátěží zklidní a stal se opak – bylo hůř. V Německu zjistili, že první operace křížového vazu byla špatně, chrupavka byla rozbitá. Museli odstranit vaz, převrtat díry, vyjmout šrouby, dát nové a transplantovat chrupavku.

Slavii a panu Tvrdíkovi děkuju za maximální péči – vše uhradili, umožnili mi pracovat s Martinem Janouškem i Pavlem Kolářem, být na Slavii nebo si vzít volno, když jsem potřeboval. Realizační tým, Houšťa i trenér Trpišovský mě denně podporovali a dávali mi pocit, že jsem pořád fotbalista a že na mě čekají, čehož si nesmírně vážím. Ten operační zákrok byl nutný i pro běžný život – nevyšel jsem schody a přesto jsem s tím hrál. Touha a láska k fotbalu mě vrátily k pokusům hrát dál, i kdyby to měly být jen Boskovice a krajský přebor."

O tom, zda by něco udělal jinak

"Čím dál víc si uvědomuji, že se všechno děje uvnitř vás a pak se to projevuje navenek. Kdyby mi bylo šestnáct, řekl bych si: 'uklidni se, jsi dobrý, jen trénuj a hraj.' Chtěl jsem být v sedmnácti v lize a v osmnácti v áčku Atalanty, protože jsem s ním trénoval. Dnes je mi čtyřiadvacet a mám pocit, že pořád honím něco, co už před sebou reálně nemám. Hodně jsem se hnal, ale i okolí ve mně vidělo velký potenciál a přehlíželo realitu, na kterou jsem upozorňoval. Po první sezoně a křížáku jsem se vrátil, hrál půl roku a v zimě mě chtěly na hostování Basilej i Parma.

Chtěl jsem jít postupnou cestou, ale Atalanta mě kvůli víře, že budu hrát u nich, nepustila. Trénoval jsem s áčkem, hrál Primaveru a očekávání se rozcházela s tím, jakou realitu jsem cítil. Ve dvaceti jsem se po zranění hned ocitl v áčku, třikrát nastoupil, ale cítil jsem, že potřebuji dohnat dva tři roky bez herní praxe. Trenér mě nikam nepustil, protože věřil, že můžu pomoct hned. Možná kdyby moje očekávaná kvalita nepředbíhala realitu, vyvíjelo by se to jinak, ale nezměnilo by to fakt, že koleno bylo špatně odoperované. Dotkl jsem se věcí brzy a pak to kvůli zranění skončilo, i proto se to neslo těžko."

O budoucnosti

"Potřebuju, aby ve mně někdo věřil, věděl, k čemu mě chce použít, a řekl mi na rovinu: 'tohle po tobě chci, tohle ne.' Všechno v tréninku zvládám, ale potřebuji podporu a věřím, že ji někde najdu. Možná je to naivní, ale je to moje přání. Ve Slavii to logicky není snadné, protože musíte vyhrávat, být silní a bojovní, a já často působím zranitelně a pro někoho křehce. Nevím, jestli se tam vrátím. Cítím ale, že mě fanoušci měli rádi, já je taky, a klub mi dal víc, než jsem já stihl dát jemu, což mě mrzí a rád bych to jednou napravil. Za tři až čtyři měsíce se to bude znovu řešit, dveře do Slavie podle mě zavřené nemám."

Obrat jako prase! Fanoušci pražských "S" reagovali na derby. Internetem kolovaly známé scénky