Krmenčík otevřeně o angažmá v šesté lize: Chci to dělat čistě z radosti a proto, že mě to baví

Byla ve vás myšlenka na nižší fotbal celou dobu, nebo to bylo něco impulzivního?

"Říkal jsem, že jsem ztratil chuť k profesionálnímu fotbalu. Přece jenom jsem ale fotbal nezačal hrát kvůli penězům ani ničemu podobnému. Proto se chci vrátit do mládí a dělat ho proto, že mě baví. Nebudu muset předtím absolvovat 150 milionů hodin rozcviček a posilovny. Chci to dělat čistě z radosti, fotbal mě prostě baví."

Co se týče Boršic, byla to jasná volba, nebo jste uvažoval i o jiných variantách?

"Abych byl upřímný, za ty dva dny po konci profesionální kariéry mě oslovilo asi šest nebo sedm týmů z okolí Hradiště. Ale i díky vazbám vyhrály právě Boršice."

Budete absolvovat vše bez úlev?

"Je to tak. Trénují jednou nebo dvakrát týdně, v neděli se hraje zápas. Určitě chci na tréninky docházet. Uvidíme, jak to bude časově vycházet s prací v agentuře. Ale pro to, abych v neděli odehrál zápasy, udělám sto procent. Abych byl na místě a připravený."

Víte, co čekat?

Popravdě skoro vůbec. Doufám však, že tam potkám kluky, kteří milují fotbal stejně jako já. Každý do toho dáme sto procent a budeme chtít postoupit, což je cíl Boršic. Chceme vyhrávat každý zápas, klidně i s větším brankovým rozdílem, a hlavně se fotbalem bavit, protože o to jde především."

Na co se v šesté lize těšíte nejvíc?

"Opadne všechno kolem. Nikdy jsem nebyl velký stresař, ale už mě přestávala bavit ta každodenní rutina. Mít přesně nalajnované, kdy mám vstávat, kdy mít rozcvičku nebo kdy se jede k zápasům. Musím říct, že to ze mě spadlo. Jsem moc rád, že tyto jasně dané termíny už nemusím řešit, a neskutečně si to užívám."

Jste typem hráče, na kterého se z tribun křičelo v podstatě neustále, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Co očekáváte od vesnického fotbalu, kde jsou diváci metr od vás?

"Je mi to upřímně úplně jedno. Ze slov lidí si nic nedělám už od doby, kdy jsem získal nálepku kontroverzního hráče. Fanoušci soupeřů jsou mi ukradení. Když na mě bude někdo řvát, tak se mu vysměju a možná mu po zápase i zaplatím pivo za to, že se na mě přišel podívat. Naši fanoušci z Boršic mi lhostejní nejsou, ale ostatní týmy mi byly jedno vždycky a bude to tak do konce života."

Moderní fotbal? Nic pro mě

Z vašich odpovědí mi vyplývá, že moderní pojetí fotbalu příliš nesedlo. Je to správná domněnka?

"Je to naprosto správná domněnka. Fotbal se, podobně jako celý svět, posouvá. Dnes ho mohou hrát hlavně kluci s atletickou postavou, kteří za zápas naběhají 12 kilometrů a mají skvělé hodnoty v datech. Fotbal je dnes strašně digitální. Neustále se sleduje, kolik toho uběhnete a v jaké rychlosti. Nedávalo mi už smysl být hodnocený za to, kolik toho naběhám, namísto toho, kolik dám gólů. To mi nepřidávalo na psychice a přispělo to k mému rozhodnutí skončit. Už jsem nechtěl být součástí této éry."

Zrálo ve vás toto rozhodnutí delší dobu?

"Když jsem s profesionálním fotbalem začínal a hrál v Plzni, používali jsme maximálně sporttestery. To se dalo skousnout, museli to absolvovat všichni a bylo to v pohodě. Postupem času ale dostanete čipy, vesty a měří vám každý krok. Zjišťují, zda jste zdravý, jak vysoko vyskočíte s ohledem na koleno nebo kolik zvednete na bench-pressu. Už mě to zkrátka stresovalo. Neříkám, že to pro mladé a běhavé kluky, kteří mají kariéru před sebou, není posun vpřed. Pro ně určitě ano. Já jsem ale ještě ze staré školy, kdy to nebylo potřeba. Nepřikládal jsem tomu takový význam jako většina dnešních kondičních trenérů v Česku i ve světě."

Byl během všech těch měření moment, kdy jste se pousmál a řekl si, že tohle nemáte zapotřebí?

"Takových momentů bylo osmdesát procent. Ve světě je to běžné, tam jsem věděl, že to zkrátka musím splnit. Ale když se pak tady v Česku měly dělat určité věci, na rovinu jsem řekl, že to dělat nebudu a prostě jsem to nedělal. Do tréninku mi to nic nedávalo a nijak mě to nezlepšovalo, takže na některá tato cvičení už jsem pak ani nechodil."

V rozhovoru pro Sport.cz jste řekl, že se chcete v Uherském Hradišti usadit. Objel jste celý svět, tak proč zrovna Hradiště?

"Měli jsme a stále máme možnost bydlet v Praze, kde máme byt. V něm jsme vychovávali děti do určitého věku, než jsme se rozprchli do světa. Během fotbalového života jsem poznal mnoho kultur a myslím si, že dnešní doba je strašně uspěchaná. V Hradišti lidé žijí klidným způsobem. Líbí se nám, že je tu vlastně všechno, co v Praze, ale v pěší vzdálenosti. Líbí se mi tu i proto, že zde mám bývalé spoluhráče a kamarády, které mám moc rád. Patří mezi ně Lukáš Droppa, Péťa Reinberk, Milan Petržela nebo Standa Hofmann. Rozhodování o tom, kde budeme žít, nebylo vůbec těžké."

K rozhodnutí usadit se vám přitom stačily jen dva roky.

"Máte pravdu. Ale pokud mohu mluvit za celou naši rodinu, cítíme obrovskou vděčnost za to, jak nás lidé v tomto kraji přijali. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se na nás usmívají. Je to úplně jiné než v Čechách, lidé jsou zde strašně soudržní, přející a se vším vám chtějí pomoct. Jsem moc rád, že jsme si vybrali právě Uherské Hradiště. Líbí se nám tu a chceme zde vychovávat děti. Jsem vděčný i za to, že jsem tu našel opravdové kamarády, které jsem před chvílí zmínil."

Není konec jako konec! Krmenčík bude pokračovat, zlákal ho tým ze šesté ligy