Lennonův konec na psychiatrii? U fotbalistů jen špička ledovce

Tentokrát přišla pomoc naštěstí včas, i tak záložník Evertonu Aaron Lennon pořádně vyděsil nejen fotbalovou Anglii, ale celý svět. Před pár dny si patrně chtěl ublížit na zdraví, což mu policie rozmluvila a umístila jej na psychiatrii. Ačkoliv se rychlonohý křídelník podle posledních zpráv bez následků zotaví, alarmující je, že podobných případů mezi špičkovými hráči přibývá.

Čerstvou otřesnou zkušenost má i Česko, které se před několika dny loučilo s Františkem Rajtoralem, jenž si v Turecku sáhl na život. V neděli se k němu málem přidal i Lennon, policie s ním však několik desítek minut vyjednávala a poté jej převezla do psychiatrické léčebny, jelikož měla důvodné obavy o jeho duševní zdraví.

Poslední zprávy z Anglie hovoří o tom, že bývalý anglický reprezentant netrpí žádnou dlouhodobou psychickou poruchou, ale jedná se pouze o problém z nedávné doby. Lékaři očekávají, že třicetiletý hráč se může vrátit k fotbalu. V poslední době se na hřišti neobjevil, za Everton nastoupil naposledy v únoru.

Lennonův pokus o ublížení sobě samotnému opět otevřel otázku psychických problémů špičkových fotbalistů. Hráčská asociace v Anglii eviduje neustálý nárůst fotbalistů, kteří žádají o pomoc. Jen v minulém roce tak učinilo 62 současných a 98 bývalých hráčů. „Číslo rok od roku roste,“ varuje šéf zdravotnického centra Michael Bennett.

Walker se rozhádal s Pochettinem. Tři možné kluby, kam by mohl v létě odejít

Jaké potíže hráče nejčastěji trápí? Deprese z konce kariéry, závislosti na hazardu, u některých jsou to dokonce finanční trable, protože nedokázali peníze z profesionální kariéry správně investovat, ať už svojí či cizí vinou.

O pomoc žádali v nedávných letech i hráči z PremierLeague – například někdejší kapitán reprezentace a obránce Manchesteru United Rio Ferdinand se těžko vyrovnával s úmrtím manželky, která podlehla rakovině. Vyhledal pomoc i kvůli tomu, že poté nedokázal najít způsob, jak správně komunikovat se svými třemi dětmi.

Otevřeně poté mluvil o svých depresích i někdejší obránce Burnley a bývalý předseda hráčské asociace ClarkeCarlisle, který se pokusil vzít si život, když skočil pod auto. „Bylo mi tehdy opravdu hodně špatně. Ale pracuji se svojí nemocí denně a je mi velmi dobře,“ ohlíží se Clarke, kterého trápil i fakt, že přišel o místo televizního fotbalového experta.

Vyděláváš miliony? Na deprese nemáš nárok

Hráči, kteří o svých problémech veřejně promluvili, se shodují v jednom – okolní svět o jejich potížích nechce slyšet. „Vnímají nás tak, že pokud vyděláváme tak obrovské peníze, nemusí se o nás nikdo starat. Takový přístup hraničí až s ignorací,“ říká bývalý útočník Chelsea či Celticu Glasgow ChrisSutton.

I on prožil složité období kariéry, které se týkalo jeho angažmá v Chelsea, kam v roce 1999 přestoupil za velké peníze, ale nedařilo se mu. „Měl jsem mizerný start, zahazoval jsem šance, které jsem dával se zavřenýma očima. Začal jsem o sobě pochybovat a už jsem se z toho nedostal. Ačkoliv jsem třeba na tréninku předstíral, že jsem v pohodě, byl jsem na kolenou. V té době mi plat nikdy nepřišel na mysl. Vyměnil bych strašně rád svoje peníze za góly. Cítil jsem se sám,“ popisuje Sutton, který nabral druhý dech až po odchodu co Celticu Glasgow.

Kroos, nebo Fabiho. Takové je přání Manchesteru United

Už v roce 1999 přiznal psychické problémy i další útočník Stan Collymore. Byl tehdy jeden z vůbec prvních sportovců ve Velké Británii, který požádal o pomoc, ale jak tvrdí, s velkým úspěchem se nesetkal.

„Trenér v AstonVille mi tehdy řekl, že moc fanoušků se mnou mít soucit nebude, protože vydělávají 300 liber za šedesát hodin týdně v práci a jsou to oni, kdo má být v depresi. Jedny noviny dokonce napsaly, že by mě fanoušci měli z klubu vypudit. Cítil jsem se úplně izolovaný. A když jsem se vrátil z nemocnice, v kabině to vypadalo jako španělská inkvizice,“ smutní dnes šestačtyřicetiletý Collymore, který hrával i za Liverpool a třikrát oblékl dres anglické reprezentace.

Další výrazný problém je podle Suttona fakt, že špičkoví hráči odmítají přiznat nějakou slabinu, byť se nejedná o herní vlastnost. „Je jednodušší o tom promluvit až po konci kariéry, během ní se hráčům nechce. Je to otázka cti. Nikdy neukázat slabinu, strach, pochybení. Pokud by to někdo zjistil, budou se stydět,“ upozorňuje Sutton.

Od doby, kdy usilovně hledal pomoc Collymore, je v současnosti podstatná jediná věc – chtít. Pomoci je totiž k dispozici výrazně víc. „Když srovnám rok 1999 a 2017, je to jako černá a bílá,“ míní Collymore. „Podstatné je hráčům vysvětlit, že je v pořádku, když přijdou. Můžeme pro ně udělat hodně, ale musejí přijít,“ nabádáBennett z centra zdraví pro hráče.