Porazil Manchester United s Rashfordem, dnes hraje ČFL. To je život, říká Grobár

Už to bude čtyři roky, co v dresu Sparty přihrával Matěji Pulkrabovi na gól do sítě slavného Manchesteru United, který tehdy i s Marcusem Rashfordem v sestavě deklasovali 3:0. „Nedá se úplně říct, že to byla ta nejlepší sedmnáctka, kterou by dal Manchester dohromady, byli tam i někteří o dva roky mladší hráči, pár stejně starých, ale byl to prostě Manchester United,“ vzpomíná dnes dvacetiletý záložník třetiligové Čížové Miroslav Grobár.

Narodil se v roce 1997 v Písku, kde jej už od třinácti let pravidelně sledovala pražská Sparta a po ukončení tamní základní školy si jej přivezla do hlavního města. „Byl jsem v takovém dlouhodobém sparťanském testu a po škole jsem si mohl vybrat, jestli půjdu právě do Sparty, do Slavie, do Budějovic nebo do Příbrami, ale bylo to docela jednoduché, protože Sparta se neodmítá.

A Slavia jo?

Já jsem byl odmalička sparťan, tak proč bych chodil do Slavie…Sparta v té době také udělala skvělé mládežnické centrum a Slavia na tom nebyla tak dobře jako dnes, takže jsem měl jasno.

Jaké to bylo pro patnáctiletého kluka, opustit rodinu a přestěhovat se sám do cizího města?

Ten začátek rozhodně nebyl jednoduchý, šel jsem do nové školy, bydlel jsem na intru a vlastně jediný, koho jsem v Praze znal, byla vychovatelka z intru a trenér ze Sparty. Všude jsem se musel seznamovat a v týmu jsem to zprvu měl docela složité… asi jako každý nováček. Popravdě to bylo docela kruté, ale asi by to bylo podobné, i kdybych šel třeba jen do Budějovic. Prostě nové prostředí, na všechno jste sám a musíte si zvykat.

V šestnáctce nebo později v devatenáctce jste se setkal třeba s Matějem Pulkrabem a Michalem Sáčkem, vyčnívali už tehdy nad ostatními?

Matěj byl gólovej a Michal měl úplně všechno… první dotek, pohyb… ten byl výbornej, ale když jsme se spolu setkali, tak zrovna neměl svou nejlepší sezonu.

Zlínská posila Holzer: Odchod do Sparty? Nemrzí mě. Dalším cílem je nároďák!

V devatenáctce vás pak vedl také trenér Holoubek, jaký tehdy byl?

První půl rok v té sedmnáctce super, to se mi dařilo a hrál jsem (smích), ale na jaře jsem z toho nějak vypadl a už jsem si moc nezahrál. Každopádně proti němu nemůžu říct ani slovo.

Na jaké chvíle ve Spartě nejraději vzpomínáte?

Jednou jsme vyhráli dorosteneckou ligu, dvakrát skončili druzí, hráli jsme třeba proti Interu Milán, ale moje nejkrásnější vzpomínka je určitě na zápas proti Manchesteru United, který jsme na Slovensku porazili 3:0. Pamatuji si, že jsem tenkrát přihrával Matěji Pulkrabovi na gól… to byla nádhera. Na druhou se nedá úplně říct, že to byla ta nejlepší sedmnáctka, kterou by dal Manchester dohromady, byli tam i někteří o dva roky mladší hráči, pár stejně starých, možná i pár starších, ale byl to prostě Manchester United. A byl tam Marcus Rashford.

Jaký byl?

Já jsem si to zrovna asi před půl rokem pouštěl na videu a musím říct, že mi nepřišel tak skvělý. Samozřejmě byl výborný a bylo vidět, že má potenciál, ale abych si řekl, že za dva roky bude hrát Premier League, to asi ne. Byli tam dva takoví šikovní černoušci a ten druhý mi přišel ještě o něco lepší. Ten nás tam všechny motal a nikomu nepůjčil balon, ale vůbec nevím, kdo to byl.

A co bylo s vámi po přesunu do devatenáctky?

První půlrok dobrý, hrál jsem, dařilo se mi, ale na jaře už jsem seděl. Přijde mi to trochu nešťastné, jak jsou ty dvě kategorie (osmnáctky a devatenáctky) spojené v jednu, zvlášť ve Spartě, kde je ten přetlak obrovský. Přijdete do devatenáctky, a když nejste vyloženě extratřída, tak sedíte, a to zrovna ve věku, kdy potřebujete pořád hrát, ale místo toho hrají ti starší, protože ti zase seděli rok před tím.

Tak je to ale všude…

Jo, ale také to spoustu mladých otráví a raději s fotbalem končí, než aby rok vysedávali na lavičce. Když jste dítě, tak není lepší klub, kde byste se mohl rozvíjet, než Sparta, její koncepce je úžasná, ale ta návaznost na áčko tam podle mě, a asi nejen podle mě, trochu pokulhává. Na druhou stranu, abyste se ze sparťanské mládeže dostal do áčka, musíte být prostě extratřída, zvlášť dneska, a když tam ti nadstandardní hráči nejsou, tak je asi hloupost tam na sílu někoho cpát jen proto, aby byla návaznost áčka na mládež.

Gólman lvíčat a Dynama Staněk: věřím, že kvalita je tady obrovská a ligu dokážeme vykopat

Přesto jste už v dorosteneckém věku šel do juniorky…

To sice jo, ale devatenáctka tehdy hrála dorosteneckou Ligu mistrů, takže ti lepší tam zůstávali a do juniorky odcházeli ti horší. Hodně kluků také skončilo, protože už o ně nebyl zájem, a já věděl, že v juniorce, kde pořád byli hráči narození v roce 1995 i 1994, bych si asi moc nezahrál, tak jsem po letní přípravě, která byla mimochodem skvělá, odešel zpátky do Písku, který hrál tehdy třetí ligu. Ty podmínky ve sparťanské juniorce byly dokonalé, servis jako v první lize, možná ještě lepší než v některých prvoligových klubech, a bylo hezké vidět, kolik lidí se o vás stará, ale říkal jsem si, že třetí liga dá osmnáctiletému klukovi do fotbalového života víc než ta juniorská.

Říkáte si to pořád?

Určitě, juniorský fotbal je pořád takový dětský, nedůrazný a stojím si za tím, že i divize dá mladému hráči víc než juniorská liga. Myslím, že byla chyba, když se zrušila béčka. Chce to prostě ten kontakt s dospělým fotbalem, ale mně to v Písku nevyšlo z úplně jiného důvodu.

Z jakého?

Tamní dorost byl na padáka a šlo o to, aby se zachránil, protože když nemáte mládež, nemáte licenci, takže jsem chodil hrát hlavně za dorost, méně za béčko a ještě méně za áčko. Na pár minut jsem v té třetí lize vždycky naskočil, ale myslím, že jsem nedostával tolik prostoru, kolik bych si zasloužil, a tak jsem šel na půl roku hostovat do Táborska, kde jsem v třetiligovém béčku docela hodně hrál, získal nějaké zkušenosti a vrátil se do Písku.

To bylo letos v létě, ale už jste zase pryč, proč?

Není žádným tajemstvím, že Písek chce do dvou let hrát druhou ligu, a tak už tomu začal přizpůsobovat kádr, do kterého jsem se zatím prostě nevešel, a Čížová projevila zájem, tak jsem toho využil.

Jak se vám tam líbí?

No, hned při generálce jsem se zranil, takže jsem první dva zápasy vynechal a teď se do toho teprve dostávám, ale je to složité. Nemáme domácí stadion, prakticky hrajeme pořád venku a v tabulce jsme poslední… ten rozdíl mezi divizí (ze které Čížová loni postoupila) a třetí ligou je obrovský a asi bude chvíli trvat, než si na to zvykneme. Musíme zabrat.

Máte dnes ještě nějaké vyšší fotbalové ambice? Alespoň druholigové?

To musíte mít pořád, jinak to nemusíte ani hrát. Teď se věnuji studiu a zatím se to dá zvládat obojí, takže uvidíme, jak se to vyvine. Ale zase jsem realista a myslím, že ta druhá liga je maximum.

Když se ohlédnete za tím, jak jste slavili výhru nad United, nevyčítáte si, že je z toho jen třetí liga?

Nevyčítám… to už je život. Na druhou stranu, hrát ve dvaceti třetí ligu není žádná tragédie.

Podniká a hraje ČFL. Návrat do ligy? Láká mě meta 200 zápasů, ale už to moc nevidím, tuší Volešák