I Have a Dream

I Have a Dream

U washingtonského Lincolnova památníku se natřásá na čtvrt milionu lidí. Píše se 28. srpen roku 1963 a ve vzduchu visí totální změna poměrů v americké společnosti. V tom na pódium vystoupí Martin – baculatý třicátník s módním knírkem a krátkými kudrnatými vlasy – a nasměřuje k lepšímu celý svět.

Pozdraví shromážděné ze všech koutů od Louisiany po Maine, nervózně si přejede prsty přes knírek, upraví si mikrofon, odkašle si a z kapsy saka vytáhne zmuchlaný papírek s textem, jehož poslední část podle všeho opsal od svého někdejšího přítele reverenda Archibalda Careyho, a v přesvědčení, že účel světí prostředky spustí jeden z nejznámějších a bezesporu nejvýznamnějších proslovů v moderních dějinách.

„Před pěti sty lety jeden významný Američan, v jehož duchu zde dnes stojíme, podepsal Vyhlášení emancipace. Tento významný dekret přišel jako velké světlo naděje pro miliony če****ských otroků, kteří byli uraženi zničujícím neprávím. Přišel jako radostný rozbřesk, aby ukončil dlouhou noc jejich zajetí,“ rozbrnká na historickou strunu a opojené davy mu zběsile aplaudují.

V podobném duchu „hraje“ následujících pár minut, a v jisté fázi dokonce roztleská i betonového Abrahama Lincolna sedícího opodál ve svém třímetrovém betonovém křesle, jenž stejnému boji zasvětil svůj politický i fyzický život. Zkušený řečník dál obratně žongluje slovy a emocemi a plynule přejde do oné pravděpodobně opsané a rozhodně nejznámější části.

„Mám sen, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou moci synové dřívějších otroků a synové dřívějších vlastníků otroků sedět u jednoho stolu bratrství.

Mám sen, že jednoho dne i stát Mississippi, stát sužovaný horkem žáru nespravedlnosti a útisku, bude přeměněn v oázu svobody a spravedlnosti.

Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v národě, ve kterém nebudou souzeny podle barvy kůže, ale podle jejich charakteru.

Dnes mám sen!

Mám sen, že jednoho dne, dole v Alabamě, s jejími zkaženými rasisty, s jejím guvernérem, kterému rty přetékají slovy o „intervenci“ a „zrušení“ – jednoho dne právě tam v Alabamě budou malí če****š*i a malé če***šky moci chytit za ruku malé bělochy a bělošky, jako by to byli jejich sestry a bratři.

Dnes mám sen!“ vygraduje své životní vystoupení a předá šílící davy následujícímu řečníkovi.

K pultíku rychle přistoupí mladý Fin se západoafrickými kořeny, bez módního knírku, bez kudrnatých vlasů a také bez zmuchlaného papírku, neb poselství, které se právě chystá předat rozvášněným davům mu prý ve vteřině a devíti setinách pošeptal do ucha sám Bůh, a naváže na Martina.

„Já mám taky sen!

Jaký sen měl mladý Fin a jak na něj reagovaly davy shromážděné pod Lincolnovým památníkem, se dočtete v černobílém čísle časopisu HATTRICK, které je právě teď na stáncích. S Kúdelou na titulní straně!