Jaká je aktuální situace a pozice Gecova ve Fulhamu?
Exliberecký Marcel Gecov právě končí v londýnském Fulhamu svou první sezónu, ve které si vypil až do dna nováčkovskou úlohu a na trávníku se představil jen ojediněle. V obsáhlém rozhovoru s vicemistrem světa do 20 let samozřejmě nemohlo nedojít ani na jeho dojmy a pocity z toho, že nepatřil k vyvoleným trenéra Jola...
Po vaši premiéře v domácím poháru proti Chelsea jsem zaznamenal jen pozitivní ohlasy na váš výkon. Nečekal jste na základě toho, že těch šancí budete dostávat více?
Když budu upřímný, tak jsem čekal, že to přinese nějakou pozitivní odezvu. Na tu premiéru jsem čekal docela dlouho a myslím, že jsem ji zvládl poměrně dobře.
První ligový zápas jste si odbyl až v prosinci proti Liverpoolu, kdy jste do hry naskočil na posledních pár minut. Může i tak krátká doba pobytu na hřišti pomoct psychice hráče nebo jak jste se vůbec cítil?
Je fakt, že člověk by si měl pořád uvědomovat, že dostal šanci prosadit se v Premier League a že spousta kluků na takovou příležitost stále čeká. Navíc ani nominace na lavičku není samozřejmostí. Na druhou stranu už mi není osmnáct let, abych tvrdil, že jsem šťastný ze tří minut na trávníku.
Konec sezóny je blízko. Věříte, že byste se ještě mohl dostat za áčko na trávník, nebo už si šance nedáváte?
Myslim, že pro letošní sezonu je to pro mě uzavřené. Nepředpokládám tedy, že bych se na hřiště dostal, pokud by ale šance měla přece jen přijít, jsem na to připravený.
Naposledy jste odehrál slušné utkání za rezervu. Mělo to nějakou odezvu u trenéra A-týmu?
S Jolem jsme se o zápase za rezervu vůbec nebavili. Myslím, že může trenérovi pomoci jako nápověda o mé aktualní formě, ale upřímně se domnívám, že v těchto momentech se ode mě podobné výkony očekávají a pokud bych nebyl v zápase za rezervu platným hráčem, asi by nebylo něco v pořádku.
A mluvili jste s trenérem o vaší pozici v minulosti, nebo jak vy sám osobně ji vnímáte?
S trenérem je to takové zvláštní, já sám nevím, co si o tom mám myslet. Od té doby, co jsem přišel do Fulhamu, spolu komunikujeme a nemyslím si, že by mezi námi byla nějaká bariéra. Pořád dokola vlastně slyším, že mám být trpělivý a že ta šance přijde. Podle jeho slov je se mnou spokojený, ale vysvětluje to tím, že potřebuje dělat výsledky, čemuž abych byl upřímný, moc nerozumím. Možná sám je pod nějakým tlakem, že mě nemá moc odzkoušeného a že neví úplně přesně, co ode mě v těch náročných utkáních očekávat. Faktem je, že jsme dlouho neměli jistou záchranu, i když to zní divně, že by se zrovna Fulham neměl zachránit, ale realita byla taková. Já jsem se ho samozřejmě ptal, jestli dělám něco špatně a bylo řečeno, že nic špatně nedělám.
A jaké jsou reakce vašeho okolí?
Lidé, kteří se pohybují kolem fotbalu tady ve Fulhamu, říkají, že jsou se mnou spokojení a že to každou chvíli musí přijít. Ale přijde mi, že je to pořád dokola, takže nevím, co si o tom mám myslet. Vzdávat to ale rozhodně nechci, nejsem ten typ. Člověka povzbudí, když slyší zpětnou vazbu. Třeba spoluhráči po tréninku přijdou a řeknou, ať nemám strach, že hraju dobře a že na to mám. Od některých z nich jsem už taky slyšel, že nerozumí tomu, proč nedostanu víc příležitostí. Já ale jediné, co můžu dělat, je makat naplno.
Zmínil jste spoluhráče. Jací jsou? Je to předpokládám velký rozdíl oproti tomu, jak to chodí v Čechách…
Určitě. V Čechách mi přijde, že je to založené více na tom kolektivu. Je to dáno také tím, že týmy u nás nemají tolik prostředků na to, aby si trenér ukázal na hráče, které chce, a vzápětí je dostal. Takže se ta mužstva většinou musejí semknout a hrát srdíčkem. I když je to asi klišé, myslím si, že to tak opravdu je. Tady si kouči vybírají, koho chtějí, hráči přicházejí ze všech koutů světa, takže je to jiné. Nechci říkat, že si tady každý jede to svoje, ale že by tady byla nějaká velká parta, to určitě ne. Na druhou stranu vztahy mezi sebou máme dobré.
Když hráč odejde z Česka do zahraničí, většinou pak do novin tvrdí, jak jsou tréninky venku mnohem náročnější a jak byl problém si na to zvyknout. Čeští trenéři pak zase říkají, že tomu tak není, mohl byste to tedy uvést na pravou míru?
Já bych řekl, že je to prostě jiné. Nemůžu mluvit za ostatní, protože mám zkušenosti jen z Anglie, ale co jsem měl tu možnost vyzkoušet, přijde mi, že se v Čechách dokonce někdy trénuje víc. Byl jsem zvyklý na to, že v zimě a v létě jsme museli absolvovat drastickou přípravu. Tréninky jsou během ní třikrát denně a opravdu to hodně bolí. V Čechách je to tak nastavené, je tam dlouhá pauza a nic moc jiného se dělat nedá. Zatímco tady v Anglii se jede bez přestávky a na takové věci ani není prostor, svoji roli hraje i fakt, že těch zápasů je v sezóně víc, a tak je třeba dobře rozložit tréninkové dávky, více vytížení hráči trénují méně a klade se větší důraz na regeneraci, naopak hráči, co tolik vytížení nejsou, sáhnou si kolikrát v týdnu na dno. Obecně jsou tréninky kratší, ale o to intenzivnější.
[img id="37841"]
Můžete zmínit nějaký hlavní faktor, v čem je hlavní rozdíl v trénincích během rozjeté sezony v Česku a Anglii?
Podle mě jsou tréninky v Čechách docela dlouhé. Ale to má zase své odůvodnění, protože tam má trenér třeba jen jednoho svého asistenta a k dispozici má jedno tréninkové hřiště. Tady ve Fulhamu je hřišť několik, z toho tři, která na sebe navazují, kouč má i větší množství svých spolupracovníků. Takže to pak vypadá tak, že na jednom hřišti probíhá rozcvička, na druhém už asistenti staví kužely na tréninkové cvičení. Tím tak odpadají dlouhé prostoje a nemusíme čekat, než se nachystají brány nebo něco jiného. My pak jen přejdeme z jedné věci na druhou a jede se dál. Místo hodiny a půl tak trénujeme jen hodinu a deset minut. Po tréninku je pak na každém z nás, jestli si přidá. Pro tyhle případy zůstává skoro po každém tréninku někdo z asistentů na hřišti a je nám k dispozici. Hráči jsou také zvyklí trávit vice času v posilovně.
Když jsem se byl podívat na vaše vítězné utkání s Arsenalem, nevšiml jsem si toho, že by fanoušci Fulhamu vytvořili takový ten klasický kotel, jak tomu bývá zvykem u jiných týmů. Šlo o výjimku nebo je tomu tak běžně na všech vašich zápasech?
Fulham má opravdu specifické fanoušky. Těžko soudit, já tady nejsem úplně tak dlouho, ale i co jsem slyšel od kluků, ti fandové se považují za jedny z nejslušnějších vůbec a že se na ten fotbal chodí opravdu spíš koukat než fandit. Pro mě je zvláštní to, že stadion je pokaždé plný, ale atmosféra tomu pak moc neodpovídá. Když se povede akce, zatleskají, když se dá gól, tak samozřejmě klasika, panuje radost, ale euforii a lidi ve varu jsem zažil snad jen v jednom utkání. I ten konkrétní zápas s Arsenalem mi v tomto ohledu přišel poněkud zvláštní.
Ve Fulhamu jste už více než půl roku, takže mě zajímá, jestli cítíte, že jste se po fotbalové stránce v něčem skutečně zlepšil?
Hodně mi to pomohlo. Všechno se dá považovat za zkušenost. Spousta lidí si může myslet, že jsem přišel do Anglie a nehraju, ale ono je to o tom, jak si to člověk přebere v hlavě. Tady to prostředí v Anglii dá člověku šanci, že pokud se chce rozvíjet, tak může, a nemusí hrát zrovna pravidelně každé utkání. Když jsem cítil potřebu si zahrát, domluvil jsem se s trenérem a šel jsem odehrát zápas za béčko. Lidí v klubu je ale tady samozřejmě hodně a všichni vám tu vyjdou vstříc, takže pokud má člověk opravdu zájem zdokonalovat se, pak tady je ta příležitost skutečně velká. I když nehraju zápasy, pořád si myslím, že zatím spíš získávám, než abych na něčem ztrácel. Od spoluhráčů, kteří už něco dokázali, se můžu hodně naučit i během tréninku.
Když byste měl srovnat společnost tady a v Čechách, takové ty hlavní rozdíly, co by vás jako první napadlo?
Musím říct, že je to diametrálně odlišné. Nemůžu porovnávat přímo lidi, protože sám tady většinou nevím, jestli ten člověk je a nebo není Angličan. Pravých Angličanů tu opravdu moc není, většinou jde o přistěhovalce snad ze všech koutů světa. Když bych to ale měl porovnat, nechci aby to vyznělo nějak špatně, já nemám nic proti nikomu, ale asi si potrpím na větší pořádek, než je tady. Přijde mi, že lidi tady mají v tomto ohledu posunuté hranice, co je ještě normální a co už je nepořádek. Setkali jsme se s tím v mnoha případech včetně toho, když jsme hledali byt. Jinak že bych chodil a zkoumal, v čem jsme jiní, to ne. Spíš mi přijde, že my v Čechách jsme se naučili nadávat sami na sebe, říkáme, jak u nás je tohle špatně a že jinde ve světě to není. Já si naopak myslím, že v Česku se tak špatně nežije.
Ještě se pojďme trochu vrátit v čase. Před tím, než jste se rozhodl pro Fulham, visela ve vzduchu nabídka přestupu do Sparty. Co nakonec rozhodlo, že jste zvolil londýnský klub?
Bylo to v přestupovém období a těch nabídek tam bylo více. Člověk s každou nabídkou zaujímá nějaká stanoviska, přehodnocuje svá rozhodnutí a tak podobně, takže se to pořád měnilo. Nabídka Sparty tam ale byla a já musím říct, že jsem do ní chtěl jít. Volali mi a z mé strany to bylo upřímné, vůbec jsem nehleděl na to, že jsem byl před tím ve Slavii. Sparta je prostě nejlepší klub v Česku a já jsem chtěl hrát za ty nejlepší. Už to bylo v podstatě na spadnutí, ale pak se ozval Fulham. Po konzultaci s manažerem jsem usoudil, že to bude asi nejlepší volba a teď jsem tady.
Nelitujete teď zpětně s odstupem času, že v případě přestupu do Sparty jste mohl být více na očích reprezentačnímu kouči Michalu Bílkovi, čímž byste podstatně zvýšil své šance na nominaci pro evropský šampionát?
Vůbec nad tím takhle nepřemýšlím. To člověk nemůže nikdy odhadnout, jak by to bylo nebo jak by to mohlo být. Já jsem tady rád a myslím si, že mám na to, abych hrál. Hrozně mě mrzí, že jsem zatím nedostal pořádnou šanci. Protože pokud by to nemělo dopadnout dobře, nikdo se nebude ptát, proč jsem nehrál, prostě jsem se neprosadil a konec.
Když budu upřímný, tak jsem čekal, že to přinese nějakou pozitivní odezvu. Na tu premiéru jsem čekal docela dlouho a myslím, že jsem ji zvládl poměrně dobře.
První ligový zápas jste si odbyl až v prosinci proti Liverpoolu, kdy jste do hry naskočil na posledních pár minut. Může i tak krátká doba pobytu na hřišti pomoct psychice hráče nebo jak jste se vůbec cítil?
Je fakt, že člověk by si měl pořád uvědomovat, že dostal šanci prosadit se v Premier League a že spousta kluků na takovou příležitost stále čeká. Navíc ani nominace na lavičku není samozřejmostí. Na druhou stranu už mi není osmnáct let, abych tvrdil, že jsem šťastný ze tří minut na trávníku.
Konec sezóny je blízko. Věříte, že byste se ještě mohl dostat za áčko na trávník, nebo už si šance nedáváte?
Myslim, že pro letošní sezonu je to pro mě uzavřené. Nepředpokládám tedy, že bych se na hřiště dostal, pokud by ale šance měla přece jen přijít, jsem na to připravený.
Naposledy jste odehrál slušné utkání za rezervu. Mělo to nějakou odezvu u trenéra A-týmu?
S Jolem jsme se o zápase za rezervu vůbec nebavili. Myslím, že může trenérovi pomoci jako nápověda o mé aktualní formě, ale upřímně se domnívám, že v těchto momentech se ode mě podobné výkony očekávají a pokud bych nebyl v zápase za rezervu platným hráčem, asi by nebylo něco v pořádku.
A mluvili jste s trenérem o vaší pozici v minulosti, nebo jak vy sám osobně ji vnímáte?
S trenérem je to takové zvláštní, já sám nevím, co si o tom mám myslet. Od té doby, co jsem přišel do Fulhamu, spolu komunikujeme a nemyslím si, že by mezi námi byla nějaká bariéra. Pořád dokola vlastně slyším, že mám být trpělivý a že ta šance přijde. Podle jeho slov je se mnou spokojený, ale vysvětluje to tím, že potřebuje dělat výsledky, čemuž abych byl upřímný, moc nerozumím. Možná sám je pod nějakým tlakem, že mě nemá moc odzkoušeného a že neví úplně přesně, co ode mě v těch náročných utkáních očekávat. Faktem je, že jsme dlouho neměli jistou záchranu, i když to zní divně, že by se zrovna Fulham neměl zachránit, ale realita byla taková. Já jsem se ho samozřejmě ptal, jestli dělám něco špatně a bylo řečeno, že nic špatně nedělám.
A jaké jsou reakce vašeho okolí?
Lidé, kteří se pohybují kolem fotbalu tady ve Fulhamu, říkají, že jsou se mnou spokojení a že to každou chvíli musí přijít. Ale přijde mi, že je to pořád dokola, takže nevím, co si o tom mám myslet. Vzdávat to ale rozhodně nechci, nejsem ten typ. Člověka povzbudí, když slyší zpětnou vazbu. Třeba spoluhráči po tréninku přijdou a řeknou, ať nemám strach, že hraju dobře a že na to mám. Od některých z nich jsem už taky slyšel, že nerozumí tomu, proč nedostanu víc příležitostí. Já ale jediné, co můžu dělat, je makat naplno.
Zmínil jste spoluhráče. Jací jsou? Je to předpokládám velký rozdíl oproti tomu, jak to chodí v Čechách…
Určitě. V Čechách mi přijde, že je to založené více na tom kolektivu. Je to dáno také tím, že týmy u nás nemají tolik prostředků na to, aby si trenér ukázal na hráče, které chce, a vzápětí je dostal. Takže se ta mužstva většinou musejí semknout a hrát srdíčkem. I když je to asi klišé, myslím si, že to tak opravdu je. Tady si kouči vybírají, koho chtějí, hráči přicházejí ze všech koutů světa, takže je to jiné. Nechci říkat, že si tady každý jede to svoje, ale že by tady byla nějaká velká parta, to určitě ne. Na druhou stranu vztahy mezi sebou máme dobré.
Když hráč odejde z Česka do zahraničí, většinou pak do novin tvrdí, jak jsou tréninky venku mnohem náročnější a jak byl problém si na to zvyknout. Čeští trenéři pak zase říkají, že tomu tak není, mohl byste to tedy uvést na pravou míru?
Já bych řekl, že je to prostě jiné. Nemůžu mluvit za ostatní, protože mám zkušenosti jen z Anglie, ale co jsem měl tu možnost vyzkoušet, přijde mi, že se v Čechách dokonce někdy trénuje víc. Byl jsem zvyklý na to, že v zimě a v létě jsme museli absolvovat drastickou přípravu. Tréninky jsou během ní třikrát denně a opravdu to hodně bolí. V Čechách je to tak nastavené, je tam dlouhá pauza a nic moc jiného se dělat nedá. Zatímco tady v Anglii se jede bez přestávky a na takové věci ani není prostor, svoji roli hraje i fakt, že těch zápasů je v sezóně víc, a tak je třeba dobře rozložit tréninkové dávky, více vytížení hráči trénují méně a klade se větší důraz na regeneraci, naopak hráči, co tolik vytížení nejsou, sáhnou si kolikrát v týdnu na dno. Obecně jsou tréninky kratší, ale o to intenzivnější.
[img id="37841"]
Můžete zmínit nějaký hlavní faktor, v čem je hlavní rozdíl v trénincích během rozjeté sezony v Česku a Anglii?
Podle mě jsou tréninky v Čechách docela dlouhé. Ale to má zase své odůvodnění, protože tam má trenér třeba jen jednoho svého asistenta a k dispozici má jedno tréninkové hřiště. Tady ve Fulhamu je hřišť několik, z toho tři, která na sebe navazují, kouč má i větší množství svých spolupracovníků. Takže to pak vypadá tak, že na jednom hřišti probíhá rozcvička, na druhém už asistenti staví kužely na tréninkové cvičení. Tím tak odpadají dlouhé prostoje a nemusíme čekat, než se nachystají brány nebo něco jiného. My pak jen přejdeme z jedné věci na druhou a jede se dál. Místo hodiny a půl tak trénujeme jen hodinu a deset minut. Po tréninku je pak na každém z nás, jestli si přidá. Pro tyhle případy zůstává skoro po každém tréninku někdo z asistentů na hřišti a je nám k dispozici. Hráči jsou také zvyklí trávit vice času v posilovně.
Když jsem se byl podívat na vaše vítězné utkání s Arsenalem, nevšiml jsem si toho, že by fanoušci Fulhamu vytvořili takový ten klasický kotel, jak tomu bývá zvykem u jiných týmů. Šlo o výjimku nebo je tomu tak běžně na všech vašich zápasech?
Fulham má opravdu specifické fanoušky. Těžko soudit, já tady nejsem úplně tak dlouho, ale i co jsem slyšel od kluků, ti fandové se považují za jedny z nejslušnějších vůbec a že se na ten fotbal chodí opravdu spíš koukat než fandit. Pro mě je zvláštní to, že stadion je pokaždé plný, ale atmosféra tomu pak moc neodpovídá. Když se povede akce, zatleskají, když se dá gól, tak samozřejmě klasika, panuje radost, ale euforii a lidi ve varu jsem zažil snad jen v jednom utkání. I ten konkrétní zápas s Arsenalem mi v tomto ohledu přišel poněkud zvláštní.
Ve Fulhamu jste už více než půl roku, takže mě zajímá, jestli cítíte, že jste se po fotbalové stránce v něčem skutečně zlepšil?
Hodně mi to pomohlo. Všechno se dá považovat za zkušenost. Spousta lidí si může myslet, že jsem přišel do Anglie a nehraju, ale ono je to o tom, jak si to člověk přebere v hlavě. Tady to prostředí v Anglii dá člověku šanci, že pokud se chce rozvíjet, tak může, a nemusí hrát zrovna pravidelně každé utkání. Když jsem cítil potřebu si zahrát, domluvil jsem se s trenérem a šel jsem odehrát zápas za béčko. Lidí v klubu je ale tady samozřejmě hodně a všichni vám tu vyjdou vstříc, takže pokud má člověk opravdu zájem zdokonalovat se, pak tady je ta příležitost skutečně velká. I když nehraju zápasy, pořád si myslím, že zatím spíš získávám, než abych na něčem ztrácel. Od spoluhráčů, kteří už něco dokázali, se můžu hodně naučit i během tréninku.
Když byste měl srovnat společnost tady a v Čechách, takové ty hlavní rozdíly, co by vás jako první napadlo?
Musím říct, že je to diametrálně odlišné. Nemůžu porovnávat přímo lidi, protože sám tady většinou nevím, jestli ten člověk je a nebo není Angličan. Pravých Angličanů tu opravdu moc není, většinou jde o přistěhovalce snad ze všech koutů světa. Když bych to ale měl porovnat, nechci aby to vyznělo nějak špatně, já nemám nic proti nikomu, ale asi si potrpím na větší pořádek, než je tady. Přijde mi, že lidi tady mají v tomto ohledu posunuté hranice, co je ještě normální a co už je nepořádek. Setkali jsme se s tím v mnoha případech včetně toho, když jsme hledali byt. Jinak že bych chodil a zkoumal, v čem jsme jiní, to ne. Spíš mi přijde, že my v Čechách jsme se naučili nadávat sami na sebe, říkáme, jak u nás je tohle špatně a že jinde ve světě to není. Já si naopak myslím, že v Česku se tak špatně nežije.
Ještě se pojďme trochu vrátit v čase. Před tím, než jste se rozhodl pro Fulham, visela ve vzduchu nabídka přestupu do Sparty. Co nakonec rozhodlo, že jste zvolil londýnský klub?
Bylo to v přestupovém období a těch nabídek tam bylo více. Člověk s každou nabídkou zaujímá nějaká stanoviska, přehodnocuje svá rozhodnutí a tak podobně, takže se to pořád měnilo. Nabídka Sparty tam ale byla a já musím říct, že jsem do ní chtěl jít. Volali mi a z mé strany to bylo upřímné, vůbec jsem nehleděl na to, že jsem byl před tím ve Slavii. Sparta je prostě nejlepší klub v Česku a já jsem chtěl hrát za ty nejlepší. Už to bylo v podstatě na spadnutí, ale pak se ozval Fulham. Po konzultaci s manažerem jsem usoudil, že to bude asi nejlepší volba a teď jsem tady.
Nelitujete teď zpětně s odstupem času, že v případě přestupu do Sparty jste mohl být více na očích reprezentačnímu kouči Michalu Bílkovi, čímž byste podstatně zvýšil své šance na nominaci pro evropský šampionát?
Vůbec nad tím takhle nepřemýšlím. To člověk nemůže nikdy odhadnout, jak by to bylo nebo jak by to mohlo být. Já jsem tady rád a myslím si, že mám na to, abych hrál. Hrozně mě mrzí, že jsem zatím nedostal pořádnou šanci. Protože pokud by to nemělo dopadnout dobře, nikdo se nebude ptát, proč jsem nehrál, prostě jsem se neprosadil a konec.
- 17:00 - 
- 17:30 - 
- 18:30 - 
- 19:00 - 
- 20:30 - 
- 21:00 - 
Komentáře (0)
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)