V Olympii je nejlepší parta, co jsem kdy zažil, můžeme porazit každého, říká Opluštil

Po deseti zápasech má na kontě 900 odehraných minut a vítězný gól ve Frýdku-Místku. Třiadvacetiletý stoper a odchovanec Viktorky Žižkov Marek Opluštil zažívá v přestěhované Olympii veselé časy. S nejlepší partou, kterou kdy zažil a jejíž celková tržní hodnota na specializovaném webu transfermarkt.de je z celé druhé ligy úplně nejnižší, ztrácejí na první místo jen tři body, a to mají jeden zápas k dobru. V ruce drží skalpy Pardubic, Příbrami nebo Vlašimi a bod uhráli i s Budějovicemi, většinu z toho navíc získali v početní nevýhodě. Padli jen v rozjetém Třinci a hlásí, že liga je letos tak vyrovnaná, že mohou porazit každého.

Ale pojďmě postupně…

„K fotbalu mě odmalička vedl táta, díky němu se dnes mohu živit tím co mám nejraději, a jsem mu za to moc vděčný. Prakticky od doby, co jsem se naučil chodit, se mnou trénoval, a když mi bylo pět let, vzal mě na Spartu na nábor. Uspěli jsme, a hrál jsem tam až do svých čtrnácti, bylo to super, ale pak jsem přestal hrát a táta říkal, že v tomhle věku je to to nejdůležitější, tak jsem přestoupil na Viktorku Žižkov. To bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Na Žižkově jsem poznal skvělé trenéry od A žáků přes dorost až po A tým a spoustu kamarádů, který mám už na celý život.“

V devatenácti už jste hrál druhou ligu, v čem to byl po fotbalové stránce největší skok oproti dorosteneckému fotbalu?

Nejdůležitější je to zvládnout psychicky, člověk najednou sedí v kabině mezi dospělými chlapi, nemá tam kamarády z dorostu, na které je zvyklý, a musí to hlavně zvládnout v hlavě. Jinak po fotbalové stránce se to samozřejmě nedá srovnat, je to mnohem rychlejší a tvrdší, zkrátka velký rozdíl. Já měl tu výhodu, že už v sedmnácti jsem odehrál pár zápasu za béčko Žižkova, které hrálo ČFL, takže jsem měl ten přechod takový postupnější a myslím, že jsem ho zvládl dobře.

Po třech sezonách ve druhé a třetí lize ve Viktorce, respektive na hostování v Horních Měcholupech, jste hrál jen juniorskou ligu v Jihlavě a Budějovicích, mohlo to zpomalit váš vývoj? Jak na vás ta soutěž působí?

Bohužel se mi tam nepodařilo prosadit se do sestavy. Na mě ta soutěž (juniorská liga) působí, jakoby se člověk vrátil o dva tři roky zpátky do dorostu. Naštěstí jsem ji moc dlouho nehrál, v Jihlavě půl roku a v Budějovicích jen jeden zápas.

Není tedy zbytečná? Neprospělo by mladým hráčům víc právě angažmá ve druhých a třetích ligách nebo dokonce v divizích?

Určitě ano. Myslím si, že by bylo lepší mít B týmy jako to bylo dřív.

Stramaccioni pláče, ale má pravdu, že tu chybí respekt. A vítězí provinciální křupanství

Jak byste celkově zhodnotil své angažmá v Jihlavě? Jak po sportovní, tak osobní stránce.

Šel jsem tam s velkým očekáváním, že si konečně splním sen a zahraju si ligu, ale bohužel to nemůžu hodnotit kladně. Celkově mě ten půlrok v Jihlavě nezastihl v dobrém období jak po sportovní stránce, kdy se mi nedařilo a nehrál jsem, tak ani v osobním životě. Nějak mi to tam nesedlo a byl jsem rád, že v zimě přišla možnost jít hostovat do Budějovic.

Tam vám to sedlo?

Tam to bylo super, skvělá parta, výborný realizační tým... Rád na to vzpomínám, ale bohužel jsem tam odehrál jen šest mistrovských utkání, protože v té době tam řádily příušnice a já jsem je dostal. Ale vzpomínám na to dobře a jsem moc rád, že se klukům letos daří, moc jim fandím.

Mohl byste srovnat obě města ve vztahu jejich obyvatel k fotbalu?

Budějovice jsou krásné velké město, ale lidé tam bohužel chodí spíše na Motor na hokej. Ale věřím, že začnou snad chodit v takovém počtu i na fotbal, každý si to tam přeje. Jihlava je menší, ale není špatná. Lidé tam na fotbal docela chodí, ale přijde mi, že hokej je také populárnější. Upřímně, mně se o Jihlavě nemluví moc dobře, protože jsem tam v přípravě slyšel třikrát stejný verdikt: „nebudeš hrát, jdeš na hostování!“ a vždycky to pro mě bylo velké zklamání.

Pak jste se zase vrátil na Žižkov a loni jste zde odehrál skoro celou sezonu ve druhé lize. Zajímá mě, v jaké je teď vlastně Viktorka kondici. Dobře to tam znáte, jaké tam jsou sportovní a ekonomické cíle? Jde někomu o postup do ligy, nebo je tam spíše uspokojení s druhou?

Loňska sezóna na Žižkově byla skvělá. Viktorka se po velkých problémech vrátila z ČFL a já byl strašně šťastný, že se zse můžu vrátit domů na Žižkov. Cíl byl jasný – vyhnout se jen sebemenším problémům se záchranou a hrát klidný střed, což se nám po celou dobu dařilo, takže se sezóna mohla hodnotit kladně. Letos na Viktorce už nejsem, ale co mám zprávy, prý by se postupu nebránili. Bohužel to na něj zatím moc nevypadá. Já mám ten klub strašně rád, mám ho v srdci, beru se za jeho odchovance a jsem na to hrdý. Za mě Žižkov historicky jednoznačně patří do ligy a určitě tam chybí.

Hapal či Gabriel opět hvězdami Sparty? Tihle synové slavných otců chtějí prorazit na Letné!

Má ten klub ještě budoucnost? Může se někdy vrátit tam, kde byl před lety?

Každý by si ho tam přál. Postoupit není tak jednoduché, ale já věřím, že se Viktorka jednou do ligy vrátí a bude hrát nahoře, tak jako kdysi. Do ekonomické stránky klubu nevidím a můžu hodnotit jen to, co jsem zažil sám. Bohužel to nefunguje jako třeba právě v Jihlavě nebo v Olympii, kde chodí výplaty vždycky správně a včas, ale zase to není jako kdysi. Zažil jsem tam strašné časy. Pan Rýva to hodně zvedl, ale pořád to není úplně bez problémů, a proto Žižkov stále vázne jen ve druhé lize. Vím, že to nemá jednoduché. Jinak tréninkové podmínky a zázemí jsou tam dobré. Hřiště na Vítkově je úplně v pohodě, případně areál Horních Měcholup v letní přípravě zrovna tak, a klubové zázemí je normálně na hlavním stadionu Viktorky. V tomhle ohledu žádný problém nevidím.

Přestože jste měl ve Viktorce povedenou sezonu, šel jste v létě do Olympie, v Praze nového a neznámého klubu, od kterého zřejmě nikdo nevěděl, co čekat. Proč?

Hodně mě štvalo, že se mnou v Jihlavě znovu nepočítali a řekli mi, že mě pošlou na hostování. Cítil jsem se dobře a věřil jsem si, ale bohužel se nedalo nic dělat. Můj manažer pan Řehák mi hned řekl o zájmu Olympie, z čehož jsem byl trochu nervózní, protože jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Měl jsem strach, abychom ve druhé lize nebyli spíše jen do počtu, protože každý, kdo v posledních letech postoupil z ČFL do druhé ligy, tam uhrál tak patnáct bodů, ať už to byl Vltavín, Kolín, nebo Vyšehrad. Důležité pro mě bylo, že tam šel můj kamarád ze Žižkova, brankář Lukáš Soukup, se kterým jsme si volali, a říkal mi, že je tam dobrý tým a že se nemám čeho bát.

Měl pravdu?

Po prvních trénincích a přípravných zápasech jsem o tom byl přesvědčený.

Zatím jste odehrál všechny zápasy, jaký máte z týmu dojem dnes?

Dneska, po jedenácti kolech, jsem strašně šťastný, že tady jsem. Je tady nejlepší parta, kterou jsem kdy zažil, připomíná mi to partu z žižkovského dorostu. Charakterově se ten tým složil výborně, jsou tu skvělí kluci a hlavně realizační tým, který nás nenechá ani na moment upadnout do sebemenšího pocitu uspokojení, co se týče postavení v tabulce a získaných bodů. Například po vítězství v Příbrami jsme se všichni plácali po ramenou a trenér druhý den přišel do kabiny, v ruce měl tři A4 popsaného papíru, pustil video a hodinu jsme si ukazovali chyby. Kolikrát není příjemné slyšet kritiku, ale nesmírně mi ten přístup vyhovuje. Člověk pak nemá pocit uspokojení a toho, že to půjde samo, naopak jde na trénink s tím, že jsme sice vyhráli, ale do příštího zápasu musíme odstranit chyby a hrát ještě lépe. 

Po jedenácti kolech ztrácíte na první místo jen tři body, a to máte zápas k dobru, myslí Olympia na postup?

Hlavní cíl je letos záchrana. Víme, že na ni stačí dvaatřicet bodů a na nic jiného se zatím nesoustředíme. Soutěž je letos enormně vyrovnaná, takže můžeme porazit každého, ale nesmíme nikoho podcenit.

ČFL: Domažlice doma opět nadělovaly, odnesl to Vyšehrad. Jirny obraly lídra

Když odhlédneme od té sportovní stránky, jaký na vás dělá klub dojem? Někteří hráči se v létě Olympie trochu báli třeba kvůli nejisté finanční situaci…

Finanční podmínky jsou tu příjemné hlavně v tom ohledu, že co majitel řekne, to platí, a za to jsem strašně rád. Působí to tady na mě hodně férově. Trenér se s námi vůbec nemaže, je na nás jako pes, ale všichni jsme za to rádi a víme, že to přináší ovoce. Vlastně jen tréninkové podmínky jsou dost skromné. Předzápasové tréninky máme na Strahově, ale přes týden trénujeme na malém starém hřišti na Balkáně, které není nic moc, ale už jsme si všichni zvykli. Co se týče Olympie, tak si nechci a ani nemůžu na nic stěžovat. Jsem tu šťastný a věřím, že mě tenhle půlrok může hodně posunout.

Kam až vlastně? Věříte, že se prosadíte v první lize, případně třeba v zahraničí?

Prosadit se v první lize je odmalička můj sen a věřím tomu. Samozřejmě mě mrzí, že jsem do ní ještě nenakoukl, zvlášť když si pustím v televizi fotbal a vidím tam stejně staré i mladší kluky, se kterými jsem hrál, a oni už jsou o ten stupínek výš. Ale snažím se na sobě každý den pracovat a zlepšovat se, aby se mi to brzy povedlo. Na zahraničí nemyslím, chci hrát první ligu, a chci ji hrát dobře, to je pro mě teď největší cíl.