V novém Hattricku: Proč každý sní o angažmá v Realu Madrid?

Nedávno jsem na jednom britském webu četl článek o tom, proč si Erling Haaland jako své příští působiště určitě vybere Real Madrid. Byl plný „historie“, „trofejí“, „velkých hvězd“ či „Ligy mistrů“ a já si říkal, že tohle všechno platí minimálně o dalších deseti klubech ze Španělska, Anglie a Itálie. Jenže pak autor přednesl poslední bod: „Vždyť je to Real Madrid!“

A tak mě napadla další, mnohem hlubší otázka. Proč je vlastně Real Madrid tak cool? Proč nejlepší fotbalisté všech kontinentů a všech historických období vždycky chtějí hrát za Real?

Zvlášť, když třeba Španělsku zrovna vládne nedaleké Atlético, Evropě Barcelona a světu Bayern Mnichov? A to i když už třeba hrají za Liverpool, vedený patrně nejlepším koučem světa, a podílí se na produkci nejkrásnějšího fotbalu, na který lze vůbec koukat? Když nejlepší ligou světa je anglická Premier League a nejvášnivější fanoušci v Jižní Americe?

Jak jsem zjistil, stejnou otázku si položil i populární fotbalový publicista Simon Kuper už v roce 2002. Tehdy to shrnul tak, že v Anglii i severní Itálii moc prší, na jihu to stojí za prd a Londýn je i pro fotbalisty moc drahý. A jinde už se nejlepší fotbal prostě nehraje (Paříž tehdy „nebyla“ a Barcu označil za trosky. Asi proto, že byla „už“ tři roky bez titulu).

Nevím, v roce 2002 mi bylo sedm, ale nějak mi tohle zdůvodnění nestačilo. A to i přes to, že věřím, že faktory rozhodující o výběru fotbalistova angažmá jsou různé. Třeba Zinédine Zidane, jedna z největších ikon Realu (což Kuper v roce 2002 ještě nemohl vědět), prý kdysi kývl na nabídku Florentina Péreze hlavně proto, že jeho manželka už měla Turína po pěti letech „dost“. (Loni Zizu na své choti ztroskotal znovu, když měl převzít lavičku „rudých ďáblů“, ale Veronique prý nebyla z představy o životě v Manchesteru dostatečně odvařená.)

Zidane svou ženu potkal v devadesátých letech v Cannes, luxusním letovisku na jihu Francie, proslulém udílením filmových cen, jachtami, plážemi a super drahým životem. Málokdo by asi nesouhlasil s tvrzeními, že když máte rezidenci v Cannes, tak už musíte být někdo, nebo, že Cannes je fakt super místo, kam byste se jednou měli podívat. Přitom tam málokdo byl. Tak proč?

Protože Cannes je symbol. A na symbolech je postavená i magická aura Realu Madrid.

Zlatá písmenka v obručích a královská koruna nad nimi dělají z jeho znaku v podstatě korunovační klenot. Real Madrid je přece královský klub. A chtěli byste se raději pohybovat na královském dvoře, nebo spát ve „vlčím doupěti“, kokrhat s „kohouty“, běhat s „liškami“ či se upsat „rudým ďáblům“? Já asi vím.

Pak je tu ta krásná bílá barva, symbol čistoty, svobody a nekonečna. Pokud tedy zrovna nejste nepálští buddhisté, pro něž je barvou smuteční a berou si ji jedině na pohřeb. Bílé byly pláště lékařů, košile právníků, úbory tenistů, šaty nevěst a kalhoty boháčů. Nosit bílou zkrátka něco znamenalo. A když pak v téhle krásné bílé začal na přelomu padesátých a šedesátých let pod vedením Santiaga Bernabéua tančit Alfredo Di Stéfano se svým „komparzem“, vznikla k tomu ta slavná přezdívka Bílý balet, kvůli které „Reálku“ „fandí“ i moje přítelkyně, která z Ligy mistrů vidí vždy tak třicet minut, než usne.

Balet je tak vysoká forma kultury, že už jen při vyslovení toho slova by se jako člen nejvyšší ruské, francouzské nebo italské elity cítil i Roberto Carlos. A znovu, málokdo z nás byl kdy na nějakém baletním představení nebo si jen do uší pouštěl Čajkovského, ale všichni tak nějak tušíme, jací lidé to asi dělají – co mají v hlavě a kolik na účtu.

Tušíme, že se na baletu nebudeme bavit tak jako v kině s prsty umaštěnými od popcornu na čemkoli od Michaela Baye, ale přesto o tom mnohdy tajně sníme. Protože to je úplně jiná sféra než všechno, co známe. Něco mimo realitu, prostě „něco“. Konec konců ani Mbappému nestačí „dřepět“ v kině pod Eiffelovkou. Chce s ostatními hvězdami tančit na jevišti, aby ho tam viděl celý svět.

Nemyslím si, že Kylian Mbapéé (ani nikdo jiný) sní o Realu (jen) proto, že má ve znaku královskou korunu a hraje v bílých dresech. Ale symboly podvědomě vnímáme všichni, i profesionální fotbalisté, a mnohdy mají nad našim chováním větší moc, než by se mohlo zdát.

Taky si nemyslím, že cokoli vytržené z tohoto článku je samo o sobě „tím“ důvodem, ale všechno dohromady to skládá mozaiku, která by jím klidně být mohla.

Zajímavý je třeba ještě jeden Kuperův postřeh. V onom roce 2002, kdy Real už třetím rokem (a zároveň po třetí) trénoval Vicente del Bosque (do té doby se na Bernabéu měnili trenéři i dvakrát třikrát ročně), psal o tom, jací jsou fotbaloví koučové elegáni. Zmiňoval třeba Marcella Lippiho, Fabia Capella nebo Arsèna Wengera, oproti kterým vypadá del Bosque jako kustod. Tak jak to, že vydržel na lavičce nejelegantnějšího klubu světa takovou dobu?

Protože hráči Realu prý nechtějí trenéra. A protože na to del Bosque přistoupil, všechno šlapalo. Mohl na tréninku postavit kužele, a možná dokonce i odpískat přesuny mezi stanovišti, ale měnit rozestavení nebo vést předzápasový proslov v kabině? Tak to ani náhodou! Na to tam byl Fernando Hierro, a to tak, že se i Zidane s Raúlem báli otevřít pusu. Promluvit mohli až po jeho konci v roce 2003. Později byli zase faktickými šéfy týmu Iker Casillas, Sergio Ramos či Cristiano Ronaldo a dnes je to prý Karim Benzema s Casemirem a Tonim Kroosem.

Je pravdou, že pod autoritativními trenéry v čele s Mourinhem to hráčům Realu nikdy moc nevonělo, přestože třeba Beckham s Ronaldem byli z Old Trafford zvyklí na toho úplně nejvíc autoritativního a tam jim nevadil. Hodně se naopak psalo o tom, jak jsou „bílí baleťáci“ spokojení se Zidanem (v roli kouče)… Tak že by to bylo proto, že věděl, jaká jsou v kabině Los blancos pravidla a ctil je?

Nevím, ale i z vyjadřování Florentina Peréze je vždy znát, jak své hvězdy chrání. Cení si jich. Toho, že je „má“. Uvědomuje si, že jsou pro něj vším. Protože dres se jménem kouče si přece nikdo nekoupí.

A koluje-li mezi fotbalisty pohádka o klubu, který řídí hráči, kde po vás nikdo neřve a kde střídáte, kdy chcete, tak se nedivím, že je pro všechny borce jako Kaká, Beckham, Ronaldo, Pogba, Mbappé nebo Haaland vysněný. Vždyť je to „hanspaulka“ na té nejvyšší úrovni…

Ale znovu: nemyslím si, že Mbappé chce do Realu proto, aby s Casemirem vymýšlel taktiku na zápas. Chce tam (asi) hlavně proto, že vyrůstal v pokojíčku polepeném plakáty Cristiana Ronalda, který tehdy právě jeho dres oblékal. A myslím taky, že není úplně náhoda, že „Cristyho“ idolem byl zase Brazilec Ronaldo Nazario, jenž za Real válel v letech 2002 až 2007 (jenže jeho idolem byl Marco van Basten, a tak po 127 zápasech na Santiago Bernabéu zamířil v jeho stopách do AC Milán). Brazilského Ronalda nejvíc obdivoval taky Karim Benzema, a podívejte se, kde skončil.

Právě v tomhle totiž spočívá možná největší kouzlo Galacticos. Na trhu nikdy nespí, a i když se jim zrovna sportovně daří, pořídí si Edena Hazarda, kterého milují stovky tisíc malých Belgičanů. Protože možná je mezi nimi i ten, který bude za patnáct let superstar a bude chtít jít po stopách svého vzoru.

Belgie je samozřejmě v portfoliu Realu geografickým trpaslíkem, ale v brazilském (Carlos, Ronaldo, Robinho, Marcelo, Vinícius), německém (Khedira, Özil, Kroos) nebo francouzském (Karembeu, Anelka, Makélélé, Zidane, Varane, Camavinga) měřítku to Realu funguje úplně stejně. Zato Nizozemci mají kvůli Cruijffovi s Koemanem slabost spíš pro Barcu a nejinak tomu asi bude i v Argentině, přestože tam Real „před Messim“ odvedl kus slušné práce.

A právě to je důvod, proč si myslím, že kouzlo Realu není trvalé. Musí se pořád živit. Protože fotbalisté narození včera už nebudou mít na plakátech Cristiana Ronalda. A proto Real nutně potřebuje koupit Mbappého – aby další miliony Francouzů SNILI o tom, že si zahrají za „bílý balet.“

Trojefe

Až dosud šlo spíš o takové „měkké“ důvody, ale měl bych i jeden „tvrdý“. Trofeje. A nemyslím těch třináct ušatých pohárů pro vítěze Ligy mistrů ani těch čtyřiatřicet mistrovských trofejí. Jak už jsem řekl v úvodu, minimálně deset klubů na světě má totiž „velkých“ trofejí plnou „konferenčku“. Ale hráči většinou chtějí ty trofeje, které teprve přijdou…

Pokračování článku a mnoho dalšího najdete v novém čísle HATTRICKU, které je právě teď na stáncích.