Rada je přesvědčen, že selhal princip důvěry

Vedení Českomoravského fotbalového svazu zvolilo v úterý na přechodnou dobu za nového trenéra reprezentace Františka Straku. Jeho předchůdce Petr Rada (50) se však ještě v rozhovoru vrací ke svému působení.

Skončil jste ve funkci 8. dubna po osmi měsících a je to pro vás nepochybně zklamání. Víte, kde jste udělal chybu?

Vím o třech. V případě té první jsem vsadil na princip důvěry. Byl jsem několik let asistentem mého předchůdce Karla Brücknera. Hráče jsem dobře znal a věděl jsem, co umějí. Byl jsem si vědom toho, že i když ve svých klubech podávají špičkové výkony, tak v reprezentaci to v posledních dvou letech nebylo úplně v pořádku. Doufal jsem, že se to vrátí před rok 2006. Mockrát jsem o tom s hráči mluvil a věřil jsem jim. Ale tenhle princip důvěry selhal a je to věcí svědomí každého z nich. Měl jsem být mnohem nekompromisnější a ideál důvěry nechat scénáristům romantických filmů o rytířích. Ve druhém případě jsem podcenil běh času a mentálního vývoje. Ti špičkoví hráči například z roku 2004 byli přece jen o něco starší, bohatší, spokojenější, sebevědomější, ale vývoj profesionálního fotbalu kolem nich se nezastavil. Profesionál dá do každého zápasu všechny síly až na hranici sebeobětování, pokud je zdravý, stojí na nohou a dokud neřekne - končím. Tohle se vytratilo. Nechť si každý přebere, komu co patří, určitě nejde o všechny. Třetí chyba jde rozhodně na můj vrub. Neměl jsem stavět fotbalisty, kteří se neprezentovali ve svých klubech jako hráči základní sestavy. Nebyli oporami. Pokud jde o přípravu týmu, analýzu hry soupeře, sestavu, taktiku a podobně, tak si žádné chyby vědom nejsem.

Znamená to, že reprezentanti nepodávali v národním týmu výkony, které se od nich v reprezentačním dresu očekávají?

Jsem zvyklý nazývat věci pravými jmény. Takže v principu ano. Oni se nestali horšími hráči a lidmi, než jakými bývali dřív. Stejně jako dříve se na reprezentaci těšili a rádi jezdili na srazy. Ale po letech velké zátěže v klubech, dlouho úspěšné reprezentační rutiny a rostoucí sebedůvěry vzniklo klima, které by se dalo charakterizovat slovy: nároďák, fajn, vypadneme z klubu, ze stereotypu, potkáme se s klukama, pokecáme, potrénujeme a zahrajeme si trochu fotbal. Ono to zase dobře dopadne jako vždycky, vždyť jsme dobří! Taková ta rvavost a hlad po úspěchu ochabovaly. Nebylo to jako dřív.

Jak jste se snažil tohle klima změnit?

Dobře jsem ho vnímal a odchod osobností, jakými bývali Pavel Nedvěd, Karel Poborský nebo Jan Koller, neměl adekvátní náhradu. Snažil jsem se k návratu přemluvit Pavla Nedvěda. Dvakrát. Na počátku své funkce jsem za ním byl v Itálii, jednou jsme se sešli v Praze na sklonku minulého roku. Dvakrát mi řekl – ano, pomůžu mančaftu, zavolej. Nic z toho nebylo. V případě Jana Kollera šlo o tři pokusy. Po našich rozhovorech mi třikrát – a věřím, že v té chvíli to myslel skutečně upřímně – slíbil: ano, pomůžu, zavolej. Pokaždé se o dva až tři dny později stalo vždycky totéž. Zavolal mi, že o tom uvažoval, a když si to vyhodnotil, tak změnil názor. Bylo mi jasné, že se nerozhodoval jenom sám za sebe, ale tohle bych nechtěl dál rozvíjet.

Jak byste tedy vlastními slovy zhodnotil své působení?

Jako neúspěšné, jinak asi nelze. Už Karel Brückner věděl, že síla mužstva má klesající křivku, koneckonců si dobře všichni pamatujeme, jak jsme dopadli na EURO 2008. Věděl jsem, že to budu mít těžké. Ale trénovat národní tým je snem každého kouče. Chtěl jsem se pokusit tu křivku namířit zase nahoru, prostě to otočit. Nepodařilo se mi to.

Jakou roli sehrála v posledním roce a během letošního jara absence Tomáše Rosického?

Říkává se, že jeden hráč mužstvo nedělá, ale v případě kreativních hráčů typu Rosického to není pravda. Je to výjimečný fotbalista a máme jen jednoho v téhle kvalitě. Místo něj to na jeho postu zkoušeli Matějovský, Jarolím, Polák, Plašil. A kolikrát to vyšlo? Jen jednou v říjnu roku 2007 v Německu, kde báječně zahrál Marek Matějovský. Sami jsme se tomu nestačili divit. Fotbalový tým bohužel není auto, zvláště ne v případě reprezentace. Píchlou gumu nebo žárovku ještě vždycky nějak nahradíte a dojedete. Ale když se rozbije převodovka, tak tu v kufru nevozíte. A co když teprve auto necháte odtáhnout do servisu a tam vám řeknou, že takovou převodovku ve skladu nemají a musíte ho tam nechat? Tomáš Rosický není píchlá guma, ale luxusní převodovka a diferenciál současně.

Hodnotíte tedy své působení u národního týmu negativně?

To není ideálně položená otázka, protože moje působení u národního mužstva mělo tři fáze. Byl jsem tři roky asistentem trenéra Jozefa Chovance v období velkých úspěchů, ale nevyšel nám boj o MS 2002. Byl jsem asistentem Karla Brücknera dva roky. Jsem nesmírně vděčný těmto dvěma koučům, že jsem s nimi mohl pracovat. A byl jsem hlavním trenérem v období, které popisuji. Jsem vděčný za každý krásný zážitek a bylo jich mnoho. Byl jsem u národního mužstva tedy celkem téměř šest – kolika trenérům se takový sen splní? Nelituji ani toho, že jsem do toho šel v době, kdy jsem tušil, že komplikace mohou narůstat. Nebyly to však komplikace neočekávané. Za posledních osm měsíců ve funkci hlavního trenéra jsem se naučil víc, než za celý svůj předchozí profesní život a už se těším, až budu mít šanci to někde uplatnit. Negativně hodnotím jenom sekundární vlivy na mou práci.

Jaké máte na mysli?

Než jsem byl jmenován do funkce, tak jsem byl předem odsouzen k neúspěchu některými médii, která mě označovala za „nýmanda“ a impulzívního outsidera. Se mnou byli osloveni Karel Jarolím a Ivan Hašek, ale ti nabídku nepřijali, ať už z jakýchkoliv pohnutek. Takže nabídku dostal ještě Jozef Chovanec, ale důvěru jsem dostal já. To je, holt, život. Média mi však hned nastavila startovní čáru o deset metrů dozadu oproti ostatním. Protože na lavičku národku nepřišli jejich favorité? Je to normální? Ale jsem zvyklý se rvát a rval jsem se, protože jsem tu práci prostě chtěl dělat. Ne pro peníze, ale pro ten cíl a sen. Pracoval jsem u národního mužstva do úpadu za plat kouče čtvrté německé ligy a služební auto. Premiéra proti Anglii ve Wembley s výsledkem 2:2 to ztlumila, ale pak začala kritika narůstat po neuspokojivých výkonech - a proti ní nemůžu říct ani půl slova. Hodně mě zamrzela kritika kolegů, která byla mediální, nekorektní a nekolegiální. Strašně mě zklamal závěr, když došlo k excesu jedné partičky hráčů po zápase se Slovenskem a dostal jsem za to svůj díl, ale přesně tuhle záležitost jsem neměl jak ovlivnit. Bylo to po ukončení akce. Od svazového vedení jsem necítil v době své funkce takovou podporu, jakou by měl reprezentační trenér mít. Vrcholem bylo moje odvolávání – a teď nejde o důvod, ale o styl - e-mailovou poštou. Hluboce se mě to lidsky dotklo. Těch osm měsíců bylo o mém velkém snu, ale často jsem se z něj budil zpocený, takže to má trochu vadu.

Vaším nástupcem byl jmenován František Straka. Jakou mu dáte radu?

Já osobně žádnou, Franta je jako trenér svébytná osobnost. Ze srdce mu přeju víc štěstí, než jsem měl já. Bude mít mnohem lepší mediální podporu, což je pro něj dobrý start. Jeho úkoly však zůstávají stejně prozaické. Čili otočit křivku ze směru dolů do směru nahoru. A to je na trenérské profesi to nejtěžší, v tom je každý trenér sám.

[ 14. 5. 2009 - MediaFax | Foto: ČTK ]