Když se ohlédnete za svou kariérou, máte pocit, že jste z ní vytěžil maximum?
"Do osmnácti let jsem byl v Písku, takže už to, že za sebou mám ligovou kariéru, byl trochu zázrak. Z píseckého dorostu jsem přecházel do Slavie na poslední dorostenecký rok. Vybudoval jsem si tam nějakou pozici a hrál jsem, ale jako týmu se nám příliš nedařilo. Potom jsme šli do béčka, kde bylo na začátku přípravy asi pětatřicet kluků. Udržel jsem se mezi těmi zhruba dvaceti, kteří v kádru zůstali. Kdo ví, jak by to jinak dopadlo.
Ani tam jsem zpočátku nehrál, až později jsem se dostal do sestavy a začalo se mi dařit. Měl jsem i trochu štěstí. Karel Jarolím si mě zavolal a oznámil mi, že nastoupím v poháru. Od té doby jsem se v áčku Slavie udržel. Byl to obrovský skok. Připsal jsem si i jeden start v Evropské lize, asi dvacet minut. Pro mladého kluka obrovský zážitek."
Co vám zabránilo v tom, abyste se dostal ještě dál?
"Když jsem ve Slavii hrál svůj nejlepší fotbal, vážně jsem se zranil. Dlouho se nevědělo, co mi je, a rok byl pryč. Potom už jsem tam do toho tolik nenaskočil. Ještě jsem měl jednu skvělou sezonu ve Zlíně, ale následoval přestup do Dukly a další vážné zranění. Myslím si, že kdyby ta zranění nepřišla, možná jsem to mohl dotáhnout dál. Ale to je takové to kdyby."
Říkáte, že už cesta z Písku do Slavie byla trochu zázrak. Nenapadlo vás někdy, že co vám fotbal na začátku dal, to vám později zranění zase vzala?
"Takhle nad tím člověk asi nemůže přemýšlet. Zranění k fotbalu patří, bohužel se nevyhnula ani mně a hodně mě ovlivnila. Ale nespojoval jsem si to tak, že jsem se nejdřív někam dostal a potom za to přišla zranění. Takhle jsem o tom nepřemýšlel."
S čím jste tehdy do Slavie přicházel? Bral jste to jako šanci, která se nemusí opakovat, nebo jste rovnou pomýšlel na áčko?
"Pamatuju si, že jsme ve škole vyplňovali dotazníky o tom, jaké máme sny. Většina kluků psala Premier League, španělskou ligu nebo reprezentaci. Já byl střídmější a vždycky jsem říkal, že mým snem je jednou si zahrát první ligu. Dal jsem si reálný cíl a ten jsem si splnil. Když jste do osmnácti let v Písku, trénujete třikrát týdně a o profesionální kariéře se vám ani nesní, je to velký zážitek. Mám z toho dobrý pocit a jsem za to rád."
Jak se váš přesun do Slavie vůbec seběhl? Vyhlédli si vás?
"V píseckém dorostu jsem dával spoustu gólů. Slavia sem jezdila na soustředění a myslím, že se o mně zmínil někdo z lidí kolem ubytování. A pozvali si mě na zkoušku. Táta mě tam během týdne vozil na tři tréninky a pak si mě v létě pozvali na začátek přípravy. Zalíbil jsem se jim natolik, že jsem v kádru zůstal."
Jarolímova přísnost? Bral jsem ji
Po dorostu přišlo béčko. Byl to pro vás další postupný krok, nebo už jste pokukoval po prvním týmu?
"Na začátku jsem to opravdu neměl jednoduché. Půl roku jsem seděl, dokonce se nabízelo, že se vrátím do Písku do třetí ligy. V zimě to ale nějak nedopadlo. Asi to tak mělo být, protože po zimě jsem se dostal do základní sestavy, hrál pravidelně a dařilo se mi.
Po áčku člověk samozřejmě pokukoval, jenže Slavia v té době hrála o titul, vyhrávala ho a hrála Ligu mistrů. Nevypadalo to úplně reálně. Nakonec tam ale asi byla nějaká zranění, vzali mě na pohár a ten jsem odehrál docela dobře. Pan Jarolím měl podle mě mladé hráče rád a dával jim šanci. Líbil jsem se mu, nechal si mě tam a už jsem zůstal."
U Karla Jarolíma se zastavme. Měl pověst náročného trenéra a vy jste pod něj přišel v době, kdy se těšil obrovskému respektu. Jaký byl?
"Hodně se to řešilo. Některým citlivějším hráčům nemusely jeho poznámky při tréninku dělat dobře, ale mně to naopak pomáhalo. Měl velký respekt a co řekl, to platilo. Hlavně měřil všem stejně. Když jste hráli dobře, hráli jste. Když špatně, seděli jste na lavičce. Později si mě vytáhl i do Boleslavi, když už jsem ve Slavii nehrál. Skončili jsme třetí, což je vedle semifinále poháru se Slavií asi můj největší úspěch. Takže mi vlastně pomohl dvakrát."
Co vás naučil kromě samotného fotbalu?
"Ukázal mi velký fotbal i to, jak být profesionál. Byl třeba pes na jídlo. Já byl v té době ještě takový janek a stravu jsem si nijak zvlášť nehlídal. Pod jeho vedením člověk začal přemýšlet, co jí, co si může dovolit a co už ne. Uměl poradit i fotbalově a tréninky byly na tehdejší dobu na vysoké úrovni. Dnes už je samozřejmě všechno zase dál, ale chtěl se Slavií hrát kombinační fotbal a slavil s ním úspěchy. Pro mě byla práce pod ním krokem dopředu."
Liverpool a Dolní Chabry? Moje srdcovka, hlásí Šmicer junior. Rád by zpět mezi pražskou elitu
Jak vás přijala kabina Slavie? Přece jen jste byl mladý hráč, který klubem neprošel od dětství.
"Přišel jsem s obrovským respektem. Všechny jsem zdravil 'dobrý den' a starší kluci si ze mě kvůli tomu dělali legraci. Pro mě byl obrovský zážitek sedět vedle Vaniaka, Vlčka nebo Hubáčka. Byla to velká jména a ti fotbalisté byli úplně na jiné úrovni. Tréninky měly jiné tempo. Já jen mlčel a každý trénink makal na sto procent. Myslím, že mě i díky tomu starší kluci měli rádi. Viděli, že tomu dávám všechno a na nic se nevykašlu. Potom to máte snazší, než když přijdete namachrovaný a myslíte si, jaký jste fotbalista."
Zažil jste ale také období, na které fanoušci Slavie vzpomínají s hrůzou. Jak jste ten pád vnímal zevnitř?
"Když jsem přicházel, hrála se ještě Evropská liga. Rozpočet už ale podle všeho počítal s postupem do Ligy mistrů. To nevyšlo přes BATE Borisov a tam asi začaly problémy. Najednou bylo jasné, že ty peníze budou chybět. Potom se hodně rozprodal kádr. Zůstala nějaká osa týmu a my mladí. Naštěstí jsme měli skvělé jaro a hráli opravdu dobrý fotbal. Byl tam ještě Ondra Čelůstka, osu tvořili Karol Kisel nebo Lukáš Jarolím. Z fotbalového pohledu to tedy ještě fungovalo, ale pak přišly i špatné sezony."
Kromě sportovních nezdarů se neustále řešily i finance. Jaké to bylo pro hráče?
"Řešilo se, jestli vůbec dostaneme licenci. My jsme čtyři měsíce nedostali výplatu a chodili jsme tam zadarmo. Přesto si myslím, že jsme hráli dobrý fotbal. V jarní tabulce jsme byli, myslím, čtvrtí. Finanční problémy ale přetrvávaly a to fanoušky naštvalo. Licence se nakonec udělila, jenže prostředky pořád nebyly. Hráli jsme za úplně jiné peníze a také kvalita kádru byla jiná, než na jakou jsou fanoušci zvyklí dnes. Teď se na Slavii kouká krásně, ale tehdy to tak růžové nebylo."
Hráči v podobných situacích obvykle říkají, že se soustředí jen na fotbal a ostatní věci neřeší. Realita je asi jiná, že?
"Samozřejmě je jiná. Některé věci musí zůstat v kabině, ale měli jsme tehdy zdravé jádro týmu. Štvalo nás, že výplaty nechodí, kluci si půjčovali peníze. Já měl štěstí, že jsem byl z domova zvyklý s penězi rozumně zacházet. Na účtu jsem měl nějaké peníze a celé ty čtyři měsíce jsem z toho v klidu vyžil. Neměl jsem ještě rodinu, hypotéku ani leasing a nemusel jsem nic takového platit. Dokážu se ale vcítit do hráčů, kteří tyhle závazky měli. Pro ně to určitě příjemné nebylo. Přesto jsme makali naplno."
Co vám v té době říkalo vedení?
"Slibů jsme slyšeli strašnou spoustu. 'Už se to posílá, už máme peníze, už vám je posíláme.' Tohle se opakovalo každý týden. Příjemné to nebylo. Možná by bylo lepší, kdyby přišli a řekli na rovinu, že peníze teď nejsou a v nejbližší době nebudou. Ve fotbale to tak někdy je. Dřív mělo podobné problémy víc klubů, výplaty nechodily včas u spousty týmů."
Zahrál si mládežnickou Ligu mistrů i proti sparťanu Grimaldovi. Úžasné zážitky, líčí záložník
Semklo vás to jako kabinu?
"Určitě, opravdu jsme drželi při sobě. Před tím jarem jsme hráli i o záchranu, ale měli jsme skvělou partu a dobře jsme trénovali. Přemýšlel jsem i nad tím, jestli z člověka paradoxně trochu nespadne tlak, když hraje zadarmo. Možná z toho má větší radost, než když mu někdo pořád připomíná, kolik bere peněz, že je ve Slavii a musí vyhrávat.
Řekl bych, že jsme tehdy hráli víc v klidu. V uvozovkách jsme neměli co ztratit. Dobře se namíchali mladí se zkušenými, kteří tým drželi. My jsme kolem nich lítali a makali. To jaro bylo opravdu povedené. Jak jsem říkal, v jarní tabulce jsme skončili čtvrtí. Vzhledem ke kádru jsme možná hráli lepší fotbal, než se od nás čekalo."
Potom přišlo zranění a následně hostování. Měl jste pocit, že se postupně přestáváte cítit součástí slávistického áčka?
"Asi ano. Před zraněním jsem hrál opravdu dobře. Když se chystal reprezentační výběr z ligových hráčů do Japonska, byl jsem dokonce mezi náhradníky, i když jsem nakonec nejel. Pak jsem se v létě zranil a táhlo se to se mnou. Asi tři měsíce mě bolel kotník, absolvoval jsem spoustu vyšetření a pořád se nevědělo, co mi je. Trénoval jsem přes bolest a výkony šly samozřejmě dolů. Když ale nikdo nic nenašel, zkoušel jsem to dál.
Došlo to až do bodu, kdy jsem se o nohu nemohl pořádně zapřít. Potom mi udělali obyčejné CT, našli prasklinu a čekala mě operace. Dohromady jsem se z toho dával zhruba rok. Po operaci jsem byl asi půl roku mimo, pak jsem nastoupil do tří zápasů za béčko, abych se rozehrál, a před koncem sezony se do toho začal znovu dostávat."
Dostal jste po návratu prostor, abyste se znovu prosadil?
"Když přišel pan Rada, ze začátku mi šanci dával. Věděli, na jaké úrovni jsem hrál před zraněním, pořád ve mně viděli potenciál a snažil se mě podporovat. Nastoupil jsem i v prvním kole doma proti Jihlavě. Jenže v poločase jsme prohrávali 0:3 a já šel dolů, od té doby jsem spíš paběrkoval.
Bylo jasné, že mi to nejde jako před zraněním. Potom přišel pan Koubek, trenérů se tam v té době vystřídala spousta, a také mi dával šance. Pamatuju si na zápas na Slovácku, který jsem odehrál skvěle, ale neproměnil jsem dvě nebo tři příležitosti. Pak mě kvůli tomu vystřídal s tím, že jsem mladý kluk. To jsem tehdy vůbec nepochopil. Bral jsem to jako signál, že budu muset v zimě odejít."
Přestup zhatil jediný zápas
A ozval se znovu Karel Jarolím, tentokrát z Boleslavi.
"Neváhal jsem ani vteřinu. Boleslav hrála nahoře a lákalo mě znovu pracovat pod ním. Odehrál jsem tam celé jaro a skončili jsme třetí. Slavia v té době bojovala o záchranu, takže pro mě to dopadlo docela dobře. Hlavně jsem hrál."
Proč z toho nakonec nebyl trvalý přestup?
"Už jsme se s panem Jarolímem domlouvali, že mě v létě ze Slavie koupí a stanu se kmenovým hráčem Boleslavi. Jenže pak přišlo poslední kolo, které mi absolutně nevyšlo, a od té doby se neozvali. To zamrzelo. Kvůli jednomu zápasu jsem přišel o možnost někde zůstat, být kmenovým hráčem a pravidelně hrát."
Jak jste vůbec snášel nejistotu hostování, kdy nevíte, jestli se za půl roku nebudete zase stěhovat?
"Takhle jsem nad tím moc nepřemýšlel, v uvozovkách mi to bylo jedno. Necítil jsem se ukřivděný. Možná jsem byl v tu chvíli zklamaný, ale křivdu jsem v tom neviděl. Musíte něco ukázat na hřišti, ne brečet, že vám někdo ubližuje. Je to na vás. Buď hrajete dobře, nebo špatně, a klub si vás buď vybere, nebo ne. Žádnou zášť jsem necítil."
Potom jste se dostal do Zlína, kde jste prožil svou nejlepší ligovou sezonu. Jak se to seběhlo?
"Dobíhala mi smlouva na Slavii a v létě mě pozval David Hubáček do Zlína, který postupoval z druhé ligy. Po tom povedeném půlroce ve Slavii to pro mě bylo další skvělé období. Zlín mi strašně přirostl k srdci a odehrál jsem tam svou nejlepší ligovou sezonu. Vzpomínám na to moc rád, mám tam spoustu kamarádů. Když vidím, kde se teď Zlín nachází, je to škoda, protože lidé v klubu jsou opravdu fajn."
Čekal jste, že vás po takové sezoně Slavia ještě bude chtít vyzkoušet?
"To je asi jediná věc, která mě tehdy trochu mrzela. Ve Zlíně jsem dal sedm gólů, na čtyři přihrál, odehrál třicet zápasů a pořád jsem byl hráčem Slavie. Přesto už o mě neměli zájem ani do přípravy. Zamrzelo mě, že se nikdo neozval, jestli to nechci znovu zkusit. Zároveň jsem ale chápal, že už jsem tam nějakou dobu byl a další šanci mi nedali."
Ve Slavii jste se navíc minul s mistrovskými tituly, při příchodu i odchodu. Mrzí vás, že jste u některého neměl alespoň pár startů a nemohl ho mít na kontě?
"Jsem spíš ten typ, který by si takový titul příliš nepřičítal. Když odehrajete deset minut nebo dva tři zápasy, myslím, že i sami hráči vědí, že jsou mistry hlavně proto, že byli součástí kádru. Kdybych titul získal, chtěl bych k němu přispět mnohem víc minutami, góly i asistencemi. Pak si toho člověk určitě váží víc, než když odehraje tři zápasy po dvaceti minutách."
Po Zlínu jste zamířil do Dukly, jenže přišlo další vážné zranění.
"Hned po třech týdnech přípravy jsem si vážně poranil koleno, přetrhl jsem si křížový vaz. Nechci říct, že to byl úplný konec, protože když jsem se po roce vracel, ještě to vypadalo dobře. Závěr sezony jsem v Dukle chytil. Jenže v létě začala příprava a znovu jsem se zranil. Potom už mě Dukla nechtěla a já zvolil cestu do Německa za manželkou."
Když vás zdraví opakovaně zradilo, začal jste přemýšlet i nad plánem B?
"Takhle jsem tehdy nepřemýšlel. Byl jsem mladší, zranění jsem bral jako součást fotbalu a vždycky věřil, že se z nich nějak dostanu. Z toho prvního jsem se ještě vrátil dobře, s kolenem už to bylo horší. Bolí mě dodnes. Nejsem ale člověk, který plánuje dlouho dopředu. Plán B jsem neměl. Spíš beru věci tak, jak přijdou, a snažím se na ně reagovat."
Po Německu jste se vrátil do Písku. Co vás táhlo dál hrát, když ani ČFL není po fyzické stránce jednoduchá soutěž?
"Písek mě vychoval pro velký fotbal a od začátku kariéry jsem měl v hlavě, že se sem budu chtít vrátit a dohrát tady. Jsem Písečák. Vracel jsem se rád a jsem rád i za to, že jsme se s klubem domluvili na podmínkách spojených s trénováním. S fyzičkou jsem vlastně neměl problém a nemám ho ani dnes. Spíš už člověk nezvládne takovou tréninkovou zátěž jako dřív. Když jsem ale přišel, dal jsem v první sezoně ČFL asi čtrnáct gólů a byl opěrným bodem týmu. Chtěl jsem jím být. Věděl jsem, že mě tady vychovali, a cítil jsem, že jim to dlužím."
Dnes v Písku působíte jako trenér. Věděl jste už během kariéry, že se chcete vydat touto cestou?
"Když jsem byl mladší, vůbec mě to nebavilo. Ve Slavii jsme se účastnili i různých náborů, ale tehdy mě to netáhlo. Jak člověk stárne a přemýšlí, co bude dělat po kariéře, začne to vidět jinak. Postupně mě to k trénování táhlo čím dál víc. Dnes mě strašně baví a naplňuje. Chci jít trenérskou cestou. Fotbalu se věnuju celý život a myslím, že mu rozumím nejvíc ze všeho. Kdybych teď šel dělat jinou práci, určitě o ní nebudu vědět tolik jako o fotbale. I takhle jsem nad tím přemýšlel. Když něco děláte celý život, můžete v tom být dobrý."
Sám ještě nastupujete za Hlubokou v divizi. Jakou má podle vás soutěž úroveň?
"Divize šla hodně nahoru, stejně jako ČFL. Trenéři se vzdělávají, práce má hlavu a patu. Není to stejné jako před pěti nebo šesti lety. Na Hluboké máme dobrý kádr, zázemí i trenéry, kteří nad tréninky přemýšlejí. Není to o tom, že přijdou a řeknou: Tak si jdeme zahrát fotbal. Odvádějí opravdu dobrou práci."
