Se Spartou válel v Lize mistrů, teď hraje stopera v 9. lize. Petrohrad? Byli jsme za celebrity, vzpomíná Hartig

Nejpopulárnější sport planety si rodák z Kolína užívá i navzdory blížícímu se padesátce. “Hrál jsem ho celý život a vím, že by mi chyběl. Potkám se s kamarády v kabině, kopnu si do balonu a po zápase si dám klobásu a pivo. Prostě idylka,“ glosuje Hartig.

Zatímco v dobách největší slávy operoval na hrotu útoku, v nižších soutěžích zpravidla zastává post středního obránce. “Původně jsem hrál po konci kariéry v záloze, postupně jsem se ale posouval stále více dozadu. Dnes už jsem tak zvyklý hrát stopera, že už ani jinde hrát nechci,“ usmívá se odchovanec velimského fotbalu.

Na Spartu by rád zapomněl, v Bohemians byl tři měsíce bez výplat. Nešporovi profesionální svět nechybí

Mimo své současné působiště v devítiligovém Veletově působí i v několika veteránských týmech, jako jsou staré gardy Sparty a Bohemians nebo Jedenáctka Honzy Bergera. Podobně jako řada jeho vrstevníků nedělá mezi soutěžním a exhibičním utkáním žádný rozdíl. 

“Od žáků jsem, jak já, tak i další kluci, zvyklí hrát naplno. Samozřejmě že se na exhibici většinou nehraje tak tvrdě, ale vyhrát chcete vždycky,“ prohlašuje nositel stotřicetišesti startů v české lize.

Z krajského přeboru do Vršovic

Do prostředí profesionálního fotbalu přitom vstoupil Hartig z dnešního pohledu poměrně pozdě. V létě 2000 dali tehdy třiadvacetiletému útočníkovi divizní Velimi šanci v Bohemians.

“Majitel Velimi se znal s tehdejším předsedou Bohemky Pavlem Švarcem a spolu upekli můj přestup. Pak už to bylo jen na mně, jak se rozhodnu. Naštěstí jsem si jako kluk z vesnice nikdy nedělal z těchhle věcí hlavu. Řekl jsem si, že to půjdu zkusit,“ přibližuje důležitý životní okamžik.

Se Spartou do Ligy mistrů

Kariéra důrazného plejera poté nabrala strmý směr vzhůru, o čemž svědčí fakt, že si ho už po roce v nejvyšší soutěži vybrala do svých řad pražská Sparta, se kterou ochutnal bájnou Ligu mistrů.

"Jednoznačně jde o nejlepší fotbalové zážitky, na které do smrti nezapomenu. Ať už gól proti Feyenoordu, zápasy s Realem Madrid nebo později v Petržalce proti Interu a Portu. Kvůli takovým momentům člověk hraje a já jsem vděčný, že jsem je mohl prožít,“ svěřuje se Hartig, jenž si v milionářské soutěži připsal třináct startů.

Ruská mise

Střelce dvaceti ligových branek neminulo ani zahraniční angažmá. Kromě zmíněné Petržalky jím bylo i dobrodružství v Zenitu Petrohrad. V ruském klubu ho kromě trenéra Vlastimila Petržely, jehož znal z Vršovic, přivítala také početná enkláva českých a slovenských legionářů. S nimi si mohl ve městě přezdívaném Benátky severu užívat postavení nefalšovaných sportovních celebrit.

“Všude, kam jsme přišli, jsme měli buď vstup zdarma, nebo nám nabídli alespoň nějaké slevové kartičky. Lidé nás poznávali na ulicích, neustále chtěl někdo podpis. Bylo to fajn,“ vzpomíná Hartig.

Devadesátky v Benešově? Majitele odvezli v želízkách rovnou do vazby, vzpomínají pamětníci

Čtyřikrát druhý

V dresu Zenitu také získal svou jedinou velkou trofej, když s ním v roce 2003 triumfoval v Ligovém poháru. Jinak ho ale v tomto ohledu provázela smůla, což dokumentují hned čtyři druhá místa v ligových soutěžích. Pomyslný krůček od titulu zůstal ve Spartě, Rusku a dvakrát na Slovensku v letech 2006 a 2007. Právě stříbrná příčka ze sezony 2005/2006 ho mrzí nejvíce.

“S Artmedií jsme měli podzim fantastický mančaft, se kterým jsme vedli ligu a předváděli i skvělé výsledky v Evropě. Bohužel nám z něj ale v zimním přestupovém období odešlo snad osm nebo devět hráčů. My zbylí jsme to bohužel na jaře nedokázali dotáhnout. Jsem ale přesvědčený, že kdyby se takový exodus nekonal, titul bychom v pohodě měli,“ krčí zklamaně rameny.

Osudoví trenéři

V bratislavském celku se český útočník potkal i s budoucím lodivodem Slovanu a tamní reprezentace Vladimírem Weissem. Právě jeho a kouče Petrželu považuje Hartig za své osudové trenéry.

“Mám s nimi dodnes vynikající vztah. Například s trenérem Weissem jsem si ještě donedávna velmi často volal a vlastně to byl on kdo mi dal na sklonku kariéry ještě šanci zahrát si ve Slovanu Bratislava Evropskou ligu. Panu Petrželovi zase vděčím za to, že ze mě udělal ligového hráče, byť pro mě byly jeho dvoufázové tréninky na začátku utrpením. Oba jsou nároční, ale féroví. A za to si jich hrozně vážím,“ říká uznale na adresu bývalých nadřízených.

O dost příkřejší je však k dalšímu z někdejších šéfů Jaroslavu Hřebíkovi, pod nímž působil na Letné. “K určitým lidem se nehodlám vyjadřovat a tento pán je jedním z nich,“ odbývá razantně otázku.

S vrcholovou dráhou se Hartig rozloučil na jaře roku 2012 tam kde ji na začátku tisíciletí odstartoval, ve vršovických Bohemians. Nelze se proto divit, že mu zelenobílý klub přirostl k srdci a nemůže se dočkat rekonstrukce populárního Ďolíčku. 

“Jsem optimista a myslím si, že to tentokrát klapne. Jak hráči, tak především fanoušci, kteří za Bohemku dýchají, si pořádný stadion zaslouží,“ říká s nadějí v hlase.

Život po kariéře

Se začleněním do běžného života neměl muž, který nikdy neuhnul ze žádného souboje, potíže. “Většinu života jsem, vyjma let v zahraničí, žil na vesnici v Brýchorech. Díky čemuž jsem byl pořád mezi normálními lidmi a nikdy neměl problém s jakoukoli prací. Konec s profesionálním sportem tak pro mě nebyla žádná tragédie,“ říká bývalý ligista.

V současnosti pracuje Hartig jako řidič dodávky a dle svých slov je poměrně spokojený. “Beru to tak, že do práce musí chodit každý a já mám štěstí, že mě ta moje celkem baví. Velkým plusem jsou volné víkendy, které jako hráč nemáte. Žiju úplně normální venkovský život a nestěžuji si,“ uzavírá rozhovor.

Má titul s Baníkem, dnes řídí autobus. Magera dává góly v 8. lize, za volantem se našel