Moje rande s nejkrásnějším pohárem

Přijel do Prahy a já ho prostě musím vidět. Sáhnout si na něj mohou jen vyvolení, nad hlavu ho zvedají šampioni. Já se s ním alespoň vyfotím. Pohár pro vítěze Ligy mistrů přijel do Prahy. Přivezla mi ho UniCredit Bank. Celou tu parádu sponzoruje.

„Tati, pojedeme na výlet?“ ptá se od rána malá Viki. „Pojedeme, neboj. Ne autem, ale metrem a podíváme se na krásný pohár,“ slibuju dceři. Nadšení tím nevzbudím, ale já se těším.

Dlouho vybírám oblečení. Oblek? Nesnáším! Triko, mikina? Nakonec ze skříně vytahuju největší relikvii a nejkrásnější věc, kterou doma mám. Dres FC Schalke 04. Vpředu logo klubu a jméno sponzora, na zádech číslo jedenáct a jmenovka Sand. Kdysi mi ho dal kapitán milovaného klubu. Ebbe Sand, muž, který překonal rakovinu. Ligu mistrů nikdy nevyhrál, zákeřnou nemoc porazil a pro německý Gelsenkirchen a celé Dánsko se stal ikonou. Co je víc? Ano, to je ten správný oblek. Vyrážíme a za chvíli stojíme před stanem, kde nejcennější pohár stojí.

Snad deset minut čekáme ve frontě. „Bude to zadarmo?“ ptá se mě chlápek v montérkách. Na chvíli si udělal volno. Nevadí mu, že prší. Peněz má málo, ale ten pohár chce vidět za každou cenu. Vstup je volný, takže nemá problém. A za chvíli už spolu s ostatními prohlíží dresy Ronalda, Ronaldinha. Figa, které zdobí účelný a zároveň vkusný stan. Fotbalové relikvie. Nosili je muži, známí tak z televize.

Vladimír Šmicer, Milan Baroš a Marek Jankulovski ti pohár vybojovali. A každý, kdo kdy kopl do míče, o něm snil. Já vlastně ne. Fotbalově na to nemám. Jsem střevo, chcete li. Do ligy by mě ani nejlepší manažer neprotlačil. Ale na svou chvilku s pohárem se těším. Instruuji manželku, že chci, aby mě vyfotila, podám ji svou oblíbenou, deštěm promočenou šusťákovku a v dresu FC Schalke se hrnu k poháru. Řada na mě přijde za chvilku. „Do not touch,“ zpraží mě anglicky stewardka. Když se chci o stolek s pohárem pro vyvolené ležárně opřít. Má krásně hnědé oči, ale zlobí se. Pardon, špitnu a dívám se, podle pokynů, nahoru, kde je oficiální fotoaparát.

Tři sekundy s pohárem, možná pět, uplynuly. „Promiň, nestihla jsem tě. Bylo to moc rychlé,“říká omluvně má choť. Nevadí, za tři dny si stáhnu oficiální foto z internetu.

Byli jsme spolu jen malou chvilku. Pohár pro šampiony a já. Přesto to byla zvláštní schůzka. Na chvíli jsem zažil pocit, který mají ti nejlepší fotbalisté. Jen pár centimetrů od něj, poháru pro vyvolené. Že mezi ně nepatřím? Nevadí. Budu sedět u televize, nebo přímo na stadionu, a držet palce. A kdyby třeba někdy vyhrálo FC Schalke, tak se budu počítat mezi vítěze.

Pak dceru, které fotbal a Liga mistrů nic neříkají a fotbal ji štve, protože má radši Toma a Jerryho a princezny, uchlácholím balónkem s logem UniCredit a Ligy mistrů. Dám si předražené pivo – od sponzora Ligy mistrů a těším se na úterý a středu. Až zavlají vlajky a zase propuknou boje o 74 centimetry vysoký pohár, s kterým jsem chvilku kamarádil…

Na Staroměstském náměstí bude slavná trofej k vidění i v neděli 26. září od 10:00 – 22:00.