Režisér Filip Renč, fanoušek Slavie: Hrál jsem s Vladimírem Šmicerem

Režisér Filip Renč, fanoušek Slavie: Hrál jsem s Vladimírem Šmicerem
ROZHOVOR

Populární režisér Filip Renč hrával za fotbalový tým osobností Amfora. A fandí odmalička mistrovskému mužstvu pražské Slavie.

Jak ses stal slávistou?

Děda jím byl, táta taky, navíc se mi líbily sešívaný dresy a bylo mi sympatický, že Slavia vznikla jako literární klub, což je mi bližší než dělnický spolek, který stál u zrodu Sparty.

Jaký jsi fanda?

Oceňuju, když to někdo umí a pokud vyhraje Slavia, tak mě to potěší. Nesnáším ale nevraživost a jakékoli násilí. Musí to být férová hra, ne fanatismus a nepřátelství.

Hrál jsi někdy fotbal?

Když mi bylo asi osm, chodil jsem do Edenu na tréninky. Jelikož jsem byl ale druhý nejmenší dítě ze třídy, ostatním klukům jsem nestačil. Nebyl jsem ten podsaditej typ se silnýma nohama, jakým by měl fotbalista být. Ale tu hru jsem obdivoval, tak mě tam rodiče zkusili přihlásit. Později mi ale vadilo, když jsme hlavičkovali s těžkými, koženými míči, protože mě z toho pravidelně bolela hlava a měl jsem migrény.

Odehrál jsi za Slavii nějaký zápas?

Ani jeden. Chodil jsem na tréninky a byl jsem rád, že jsem tam mohl být. Po těch migrénách jsem ovšem přestal docházet i na ně. Slávistou jsem ale zůstal.

Později jsme se potkali jako spoluhráči v Amfoře.

Byl jsem rád, když mi Petr Salava nabídl, že za ni můžu hrát a mohl jsem se s ní podívat i po světě. V Amfoře ale hraju spíš tenis než fotbal. Kontaktní sporty mi nevyhovujou. Nelíbí se mi, když do sebe lidi strkají, kopou se a podrážejí si nohy. Mám radši individuální sporty.

Pamatuju si tě i ze hřiště.

Když už jsem nastoupil, bylo to vždycky jen na pár minut. Déle se na mou hru Petr nemohl koukat (úsměv).

Na jakém postu jsi nastupoval?

Nejradši čekám v ofsajdu, až mi nějakej zkušenej fotbalista přihraje a já jenom nastavím nohu a dám gól.

Kolik už jsi jich dal?

Za celá ta léta ani jeden (smích). Když ale tak o tom přemýšlím, tak jsem možná jeden přece jen dal. Vlastní (smích). Nikdy jsem fotbalista nebyl. Nebyl jsem ani fyzicky vybavenej na to, abych zvládl běhat devadesát minut. Běh není moje silná stránka. Fotbal mám radši jako divák.

Znáš se s některými hráči Slavie?

Se Šmicerem a Knoflíčkem. Občas se potkáváme na různých akcích. S Vláďou Šmicrem jsem hrál i tenis. Znal jsem se taky s Frantou Veselým. Dokonce jsem měl tu čest si s ním v Amfoře zahrát. Měl kondici, jako mladej kluk a dokázal přihrát na milimetr přesně přes celou šestnáctku. Dokonce vyhledával i mně, abych se konečně trefil, ale to se mi, jak už jsem zmiňoval, nikdy nepodařilo. Každopádně byl pro mě zážitek, nastupovat v jednom týmu s ním a Tondou Panenkou.

Sleduješ zápasy reprezentace?

Naopak se moc nedívám na českou ligu. Koukám se na poháry. Teď hlavně na Slavii.

Těší tě, jaké má poslední dobou mužstvo?

Líbí se mi, i když je mi trochu líto, že se vytratilo, když proti sobě nehraje Letná a Vršovice. Dneska jsou mužstva mezinárodně obsazený, a ti hráči nemůžou mít ke klubu žádnej vztah. Jsou tam jenom pro peníze.

Je dobré, když hrají v našich týmech cizinci?

Určitě zvedají úroveň český ligy. Jenže fotbal je jeden z největších byznysů a asi se tam dějou největší podrazy a podvody, který jsou ve sportu možný dělat. Obávám se, že se mnoho zápasů nerozhodne na hřišti, ale u kulatýho stolu (smích).

Pár odchovanců ve Slavii přece jen ještě hraje.

Jo, jsou výborný. Jen mě štve, když hrajeme venku, že máme modrý dresy. To mi ke Slavii nejde.

CELÝ PŮVODNÍ ROZHOVOR S REŽISÉREM FILIPEM RENČEM SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 16. KVĚTNA 2019.