Talent Alexander-Arnold aneb Když nejlepší obránce na světě neumí bránit

„Podíval jsem se do vápna, všiml jsem si, že hráči Barcy nedávají pozor a že mezi nimi stojí Divock, tak jsem si řekl ‚proč ne?‘ a zkusil jsem to,“ vzpomíná Trent na možná nejznámější roh posledních let.

Od té doby už od rohového praporku neodchází, ale většinu standardek zahrává rovnou. I díky tomu se ve svých jedenadvaceti letech zapsal do historie Liverpoolu jako první obránce, který si ve dvou sezonách anglické nejvyšší soutěže připsal dvouciferný počet asistencí. Jeho jméno najdete i v Guinessově knize rekordů, protože žádný jiný obránce nepřihrál v jedné sezoně Premier League na víc branek (12 – v této sezoně už ale svůj rekord vyrovnal jedenáct zápasů před koncem sezony). Ale to není vše. Podle Cafú, kapitána mistrů světa z roku 2002 a jednoho z nejlepších obránců historie, má dokonce všechny předpoklady k tomu, aby jednou získal Zlatý míč.

„Rozhodně je to jeden z nejlepších pravých beků na světě, o tom není pochyb. Stačí, když bude dál poctivě pracovat,“ říká o Trentovi Cafú, jenž by uvítal narušení stereotypu v udílení nejprestižnější individuální trofeje výhradně ofenzivním hráčům a Trent Alexander-Arnold by v tom byl ideálním mezistupněm, protože ač obránce, bránit příliš neumí a herním projevem ho ani moc nepřipomíná.

V Kloppově herním systému 4-3-3 se dvěma neprostupnými stopery a mořem volného prostoru na krajích to totiž přímo vybízí k tomu, aby si hrál spíše na Davida Beckhama než na Garyho Nevilla.

NIKDO NECHCE BÝT GARY NEVILLE

A tím se dostáváme k další věci, kterou už Trent za svou krátkou kariéru stihl změnit. Vtipné anglické pořekadlo o tom, že „mladí fotbalisté nechtějí být skvělými krajními beky nebo příštím Garym Nevillem“, ale spíše technickými ostrostřelci typu Raheema Sterlinga, už díky němu tak úplně neplatí. Prvním role-modelem mladých obránců se sice už před lety stal Sergio Ramos, na jehož „práci“ později navázal Arnoldův parťák z Liverpoolu Virgil van Dijk, ale dnes už mají svůj idol i krajní beci, a to nejen na Ostrovech. Pro Skoty je to Andy Robertson, pro Angličany a všechny ostatní Trent Alexander-Arnold. A oba jsou si toho dobře vědomi.

„Chceme změnit to, jak se svět kouká na krajní obránce. Hecujeme se, kdo udělá víc kanadských bodů nebo kdo pošle do vápna hezčí míč. Hrát beka už totiž dávno není jen o bránění,“ říká autor dvou branek a deseti asistencí v aktuální sezoně, jenž má v bránění pořád velké rezervy.

Na rozdíl od svého levonohého „odrazu“ na druhém kraji obrany a většiny moderních beků, Trent není tak rychlý, ale jeho přihrávky na dlouhou vzdálenost by mu mohl závidět i Steven Gerrard, kterého jako malý sledoval na Anfieldu dírou v plotě a doufal, že jednou bude jako on. Se skromností sobě vlastní ale říká, že to není ani tak o jeho noze, jako spíš o skvělém pohybu útočníků. „Už spolu nějakou dobu hrajeme, tak vím, kam by asi tak chtěli balon… ale že se k němu pokaždé dostanou? Jsou neuvěřitelní,“ říká „stříbrný chlapec“ z roku 2018 (v anketě Golden Boy skončil druhý za Matthijsem de Lightem) s obdivem o liverpoolském triu Mané, Firmino, Salah.

Podle Garyho Linekera ale Trent může být jednou ještě lepší než oni. „Liverpool má hodně speciálních hráčů, hlavně ty tři vpředu, ale Trent je opravdu velmi speciální. Sleduji ho každý zápas a pokaždé tam má tři čtyři momenty, kdy jen zírám s otevřenou pusou,“ říká bývalý anglický reprezentant a dnes uznávaný televizní (a twitterový) expert. Jedním z těch momentů byla právě ona dnes už historická rozehrávka rohového kopu na Origiho. Ale brzy přijdou další a ještě lepší.

Podobně Trenta vidí i Jamie Carragher, bývalý anglický obránce, jenž celou svou profesionální kariéru zasvětil právě Liverpoolu. Carragher přidává také svůj pohled na to, jak by se Trentova pozice mohla v budoucnu měnit. Vychází přitom ze dvou skutečností: zaprvé z té již zmíněné, a sice že bránění nepatří mezi Trentovy nejsilnější stránky, a zadruhé z té, že víc asistencí než on má v Premier League jen Kevin de Bruyne.

PŘEDURČEN K ÚSPĚCHU

„Už teď má větší herní kvalitu než současní liverpoolští středopolaři. A ty jeho pasy? Myslím, že by se jednou mohl posunout do zálohy a stát se takovým liverpoolským Kevinem de Bruynem. Ta pozice by mu náramně seděla,“ nechal se slyšet Carragher, a to přitom nevěděl, že Arnold už v mládí středního záložníka hrával a jeho dětským idolem byl Zinedine Zidane, jenž na tomto postu odehrál nejvíce zápasů ve své kariéře.

Právě když dvaatřicetiletý Zidane na mistrovství Evropy v roce 2004 dvěma góly v nastavení otáčel skóre zápasu s Anglií, malý Trent akorát začínal s fotbalem. Bylo mu šest let a stejně jako všichni v jeho rodině fandil Liverpoolu, když poprvé nakráčel do Prenton Parku na druhém břehu řeky Mersey, kde klub jeho srdce brousí všechny své talenty.

Tehdejší mládežnický kouč a dnes šéf náboru nejmenších dětí do liverpoolské akademie Ian Barrigan, mezi jehož největší objevy patří vedle Arnolda také Jon Flanagan, Brad Smith nebo Jordan Rossiter, v něm prý okamžitě viděl klenot. Odmalička byl technicky zdatný, měl skvělé atletické dispozice a vítěznou mentalitu. A navíc mohl hrát všude. Všem tak bylo brzy jasné, že tenhle kluk to dotáhne daleko. A ne proto, že jeho babička z matčiny strany měla kdysi krátký románek se Sirem Alexem Fergusonem.

„V nějakých třinácti čtrnácti letech jsem si uvědomil, že bych to mohl dokázat, že bych vážně mohl hrát za áčko Liverpoolu,“ vzpomíná Arnold, jenž už dva roky nato vedl šestnáctku reds s kapitánskou páskou na paži. Tehdy ale ještě hrával na křídle. Do obrany se zatáhl až později, protože přes ni vedla nejrychlejší cesta do prvního týmu, a svým ofenzivním pojetím zde exceloval.

JAK SE KARIÉRA JEDNOHO Z NEJLEPŠÍCH PRAVÝCH BEKŮ SOUČASNOSTI VYVÍJELA DÁL, SE DOČTETE V NOVÉM ČÍSLE HATTRICKU, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 5. BŘEZNA 2020.