Pavel Nedvěd: Grande Paolo
Králové fotbalu je zajímavá knížka ve které sportovní novinář Zdeněk Pavlis představuje všechny dosavadní vítěze ankety Fotbalista roku. Poutavé vyprávění o největší hvězdách československé a později české kopané vydalo nakladatelství xyz a eFotbal.cz vám jako ochutnávku v deseti pokračováních představí některé z třicítky držitelů této prestižní trofeje, kteří psali, nebo ještě píší, historii našeho nejpopulárnějšího sportu. Osmá kapitola se věnuje záložníkovi Juventusu Turín Pavlu Nedvědovi.
Bezmoc z něho přímo vyzařovala. Pocit zoufalství zrovna tak. Ležel na trávníku hamburského stadionu, Italové mu podávali ruce, aby ho zvedli, čeští fanoušci navzdory zklamání tleskali. Hlavně jemu, protože by cedil krev a na hřišti nechal duši, jen aby squadru porazil a vedl českou reprezentaci světovým šampionátem dál. Tak si to přece vysnil a přál, když se do ní po více než roce ve zlých chvílích vracel k barážovým zápasům s Norskem.
Dosáhl už všeho. Nebo skoro všeho, protože v Itálii za deset let nejprve s Laziem a pak s Juventusem získal pětkrát titul, čtyřikrát si sáhl na Superpohár, historicky poslední ročník Poháru vítězů zakončil vítězným gólem. A co víc – stal se i nejlepším evropským fotbalistou a před třemi lety mu předali Zlatý míč France Footballu. Větší pocty se nemohl dočkat, protože už navždy zůstane mezi největšími velikány.
V jedné řadě s legendárním sirem Matthewsem, Di Stefanem, Suarezem, Sivorim, Eusebiem, Cruyffem, Beckenbauerem, Platinim, Zidanem, Rivaldem, Figem, Ronaldem, ale také s českým fotbalistou století Josefem Masopustem, který přebíral trofej čtyřicet let před ním. Jenže ten si zahrál i finále mistrovství světa. Nedvěd po něm toužil, nepopíral to. Nejprve po šampionátu, pak po postupu.
Třeba až do finále, které už jednou okusil a jehož se mu zachtělo znovu.
Před deseti lety v Anglii byl mlaďoch, před nímž se teprve otvíral svět. Do Německa ale přijel jako Grande Paolo, jenž měl jako kapitán vést ty mladé kolem sebe k triumfu, který on a s ním jeho kamarád a souputník Poborský jako poslední pamětníci anglického tažení ve Wembley už málem okusili, ale nakonec si ho nevychutnali.
A vlastně ani před dvěma lety v Portugalsku se ho nedočkali, i když měli mančaft jako zvon a celá Evropa jim za předváděný fotbal tleskala a nakonec je vyhlásila mužstvem servírujícím na šampionátu nejpohlednější fotbal. Jenže co z toho, když on se s tváří zkřivenou bolestí musel jen dívat, jak po jeho předčasném odchodu z trávníku v Portu dávají Řekové v poslední minutě semifinálového prodloužení rozhodující gól? Zakleté finále. Už přece ten pocit zažil, když mu s Juventusem uteklo. Na kolenou klečel a prosil sudího, aby mu v samém závěru semifinálového duelu Ligy mistrů s Realem Madrid nedával červenou kartu a on mohl nastoupit k zápasu o nejcennější šperk mezi klubovými trofejemi v Manchesteru.
Odehrál zápas snů, nahrál Del Pierovi na první gól a sám dal Casillasovi třetí, výkonem zastínil svého slavného předchůdce v dresu "Staré dámy" Zidana, vymazal Ronalda, Figa, Raúla, a teď že by neměl na nejdůležitějších devadesát minut nastoupit? Po klukovském glosování faulu na McManamana, za který už přece dostal žlutou kartu? Meiera neobměkčil. Na nejprestižnější finále, a k tomu navíc ještě proti AC Milán, se díval v Manchesteru jen z tribuny. Nakonec si po turínském zmaru v penaltovém rozstřelu dolů na hřiště nešel ani pro medaili, jak těžce překusoval fotbalovou křivdu. Finále, jež si vysnil a po němž tolik toužil, si nezahrál. Penaltu, na kterou by byl připraven, nekopal.
A teď se z trávníku zvedal stejně těžce jako před třemi lety, když bezmocně ležel uprostřed Stadio delle Alpi. Tehdy věděl, že k finále o "ušatý" pohár nenastoupí a vyloučení obrečel. Teď mu docházelo, že si žádné velké světové finále nezahraje už nikdy. Že ani na šampionátu už ani na jedinou minutu nenastoupí, protože prohrou se squadrou všechno končí. Pro nároďák mistrovství, pro něho reprezentační kariéra trvající tucet let. Opět měl slzy v očích.
"Mistrovství světa pro mne představovalo obrovskou výzvu. Podobnou, jako všechny tři předchozí evropské šampionáty, na nichž jsme hráli. Jako finále Ligy mistrů, jež mi uteklo a které mě stálo několik bezesných nocí. Jako každý zápas, k němuž jsem kdy nastupoval, protože jsem chtěl vždy jen vyhrávat. Když jsme před deseti lety jeli poprvé do Anglie, vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme mladí, vyjukaní, ale dostali jsme šanci a využili ji.
Z evropského šampionátu v Belgii a Holandsku jsme se vraceli zklamaní. Dva roky jsme se chystali, celou kvalifikaci jsme zvládli tak, že nás měli zapsat do Guinnessovky, v zápase s Nizozemskem jsme udělali pro výsledek maximum. A pak rozhodlo něco, co jsme nemohli ovlivnit a co celý svět viděl.
A za čtyři roky v Portugalsku to bylo podobné. Alespoň já cítil zklamání, protože jsme měli na to, abychom mistrovství Evropy vyhráli. V žádném utkání jsme v normálním hracím čase neprohráli, předváděli jsme nejkrásnější fotbal, jaký kdy naše reprezentace hrála, finále jsme si zasloužili. Ale bohužel, snažení jsme nedotáhli do konce. A já se navíc zranil, celé týdny jsem marodil, zranění mě pronásledovala jako v kariéře ještě nikdy, takže jsem v Juventusu nastupoval na hřiště pod injekcemi. A teď zase jen smutek a zklamání."
Paradox, že ho prožíval právě po zápase s Itálií. Pro Nedvěda o to větší, že v zemi fotbalu zaslíbené prožil deset báječných let, kdy dosáhl všeho, o čem se mu snilo. A vyhrál i to, o čem se mu snad ani zdát nemohlo. Alespoň tehdy, když na liverpoolském Anfield Road dal jako vyjukaný, nakrátko ostříhaný kluk ve druhém zápase evropského šampionátu hned po pár minutách po akci Kuky s Poborským Italům první gól, kterým vlastně začalo anglické tažení české reprezentace.
Z první trefy v nároďáku se mohl samým štěstím zalknout. Vždyť přišla na mistrovství Evropy a proti squadře k tomu, vždyť mu otevřela bránu do jiného světa. Už nikoli tureckého Galatasaraye, který se o něho intenzivně zajímal a dokonce jednal i v Praze, když ho na podzim pětadevadesátého roku vyřadil třemi góly z Poháru UEFA. Bylo na nich, aby do 1. ledna složili dohodnutou částku a mohl být jejich. Nakonec cukli, protože se jim požadovaná suma za hráče beze jména a zkušeností zdála až moc vysoká. Už ani ne Eindhoven, s nímž měl dokonce podepsanou smlouvu o smlouvě budoucí, a tento nizozemský klub pro něho představoval jistotu.
Stačila uvážlivá trefa hodná fotbalového rutinéra a otevřely se před ním jiné dimenze. Zvláště když ji tehdy viděl český trenér v italském exilu Zdeněk Zeman, který třiadvacetiletého Nedvěda bedlivě sledoval po celou dobu šampionátu, aby nakonec usoudil, že pro hvězdnou Serii A je to hráč jako stvořený. Samozřejmě v dresu "jeho" Lazia.
"Chtěl ho, Zoff přidal své doporučení a pomoc, takže jsme se na transferu dohodli. A na Eindhoven jsme rozhodně žádný podraz nespáchali, protože jsme opravdu měli uzavřenou jen smlouvu o smlouvě budoucí," brání se Nedvědův manažer Zdeněk Nehoda dodnes nařčení, že vyšší nabídka prostě brala.
Nebyl to však tehdy ani trochu jednoduchý přestup, neboť košickému magnátovi Alexandru Rezešovi, vlastnícímu v té době Spartu, bylo líto milionů, které by měl poslat do Plzně. Při přestupu mladého Nedvěda na Letnou byla totiž ve smlouvě zakotvena klauzule, že na dalším přestupu budou Západočeši finančně participovat. Proto musela sparťanská akvizice nejprve na pár dnů do Košic, které rodina Rezešů rovněž vlastnila, aby Plzeň nedostala nic.
"Po arbitráži ale peníze dostala, takže transakce vymyšlená Alexandrem Rezešem a mým někdejším reprezentačním spoluhráčem Bobbym Pollákem coby sportovním ředitelem tak úplně nevyšla," myje si Nehoda ruce nad pozadím Nedvědova hvězdného přestupu, který vyvolal hodně zlé krve.
V Plzni, kde si podíl na přestupu Nedvěda do Lazia právem nárokovali, v českém fotbale ale vlastně také, neboť lakotná slovenská vychytralost překročila únosnou mez. Morální tedy určitě, i když podle panujících řádů nijak napadnutelná nebyla. Na západě Čech se ale cítili podvedeni. Vždyť jejich trenér Josef Žaloudek Nedvěda objevil, léta se mu věnoval a připravil ho pro velký fotbal. Ten kluk přece u něho i bydlel, jen aby stíhal tréninky a školu. Dokonce o něm vždycky mluvil jako o svém druhém tátovi. A byl to přece Žaloudek, kdo dokázal i jindy tak neoblomnému Václavu Ježkovi Pavlův přestup do Sparty rozmluvit, když bylo klukovi teprve šestnáct a Tomáš Pospíchal, působící v té době jako sparťanský skaut, ho nechal poprvé podepsat přestupní lístky na Letnou.
A že se jí pak stejně upsal, když vojákoval v Dukle a Sparta ho zlanařila? Že si prosadil svou, i když jeho táta byl na schůzce v dejvickém Internationalu, kam přijel až od nich ze Skalné, rezolutně proti? Právě proto přece byla ve smlouvě klauzule, že se na Plzeň při jeho eventuálním dalším přestupu nezapomene. Jasně, vydřel a vypracoval se sám. A mnoho toho musel překousnout, to se ví. Třeba když mu sparťanský trenér Karol Dobiaš vpálil, že může být rád, že se vůbec mezi šestnáct hráčů vejde a vysedává na lavičce, aby ho pak dokonce nechal sedět na tribuně.
Patino teď vykládá, že to bylo všechno trochu jinak, že Méěo dostal po třetím podzimním vyloučení flastr a stejně nemohl celý měsíc hrát, a na tribunu tudíž musel. Pochopitelně tvrdí, že tím Nedvědovi vlastně pomohl a nakopl ho vzhůru, protože jakmile ho po měsíci postavil, začal hrát jako z partesu.
Možná to opravdu tak bylo. Už u nich přece trénoval víc než ostatní, zůstával na hřišti, pořád si přidával a nic neošidil. A od dědy i Josefa Žaloudků chtěl pořád slyšet, co dělá špatně a co má dělat jinak.
Odmalička byl fotbalovým fanatikem. Dokonce takovým, že ani nepostřehl, že ho trenér Dušan Uhrin v ligovém zápase v Hradci vystřídal, když se nakopnutý svíjel za postranní čarou. Jen co ho doktor trochu pofoukal, vletěl na hřiště zase, i když na trávníku už místo něho běhal Michal Bílek.
Jiní měli talent od pánaboha, on znal jen dřinu. Zůstával na Julisce a běhal po atletické dráze kolem dokola. Letnou obíhal, dokud nezhasly reflektory. Proto mu také začali říkat Úderník. Anebo Stachanovec, protože měli jeho tréninky za čiré bláznovství. "Byl poctivý a na place cholerik, jakým jsem býval já. Nemusel jsem se na něho dívat, a přesto jsem věděl, že on jako jediný nic neošidí," chválí ho teď Dobiaš.
"Příklad, kam až to poctivostí, svědomitostí, obrovskou vůlí a motivací může dotáhnout fotbalista, i když není v ničem nadprůměrný. Vím dobře, o čem mluvím, protože já to byl, kdo si ho nakonec přivedl z Plzně na Spartu," přidává se Uhrin.
Aby tak nemluvili, když Pavel jde do italské ligy a oni si mohou přičítat zásluhy. Ať je mají, protože právě Dobiašovi chtěl přece mladý Nedvěd dokázat, že nepatří na lavičku, ale na plac. A Uhrinovi, který se mu na Letné něco navyčítal, že pořád jenom padá a nic nevydrží, také ukázal, že dovede rány schytat a ne se jenom věčně válet.
Zvlášť když ho začal brát do nároďáku a on už měl přece jen něco za sebou. Mistrovské tituly se Spartou, ale třeba i tři góly, jimiž vyřadil z Poháru UEFA Turky, anebo moc povedený výkon, jímž se blýskl proti milánskému AC na San Siru, když se v pětadevadesátém roce pod Jarabinským probojovali do třetího pohárového kola.
Už tenkrát si ho přece v Itálii všimli a Zeman chtěl, aby mu ho do Lazia koupili. I jim se ale zdálo 750 tisíc dolarů, které za něho na Spartě požadovali, až příliš mnoho. Tehdy ho nekoupili a teď, kdy se o něho zajímá Parma a vehementně o něj usiluje Eindhoven, za něho vysázeli čtyři miliony dolarů. Aby ne, když tu jejich slavnou squadru plnou velkých hvězd pomohl v Liverpoolu svým gólem vyřadit a dostal se s českým mančaftem až do finále.
Už to není jen nějaký fotbalista z Prahy, ale vicemistr Evropy. A za vicemistra, kterého u nich v Plzni vychovali, jim přece podíl z velkého přestupu právem náleží. Dostali ho. Tak jako Lazio dostalo Pavla Nedvěda, o kterého trenér Zdeněk Zeman moc stál.
Pro čtyřiadvacetiletého fotbalistu bylo ternem, že šel právě do Lazia a k Zemanovi k tomu. "Pochopitelně jsem měl všechno snazší. Už třeba proto, že jsme na vůbec prvním soustředění byli s Laziem u nás v Čechách, neboť jsme se chystali na Serii A ve Františkových Lázních, kousek od mého domova. V Římě jsme sice s manželkou začali okamžitě s italštinou, ale v kabině jsem nemusel překonávat jazykovou bariéru, což bylo v prvních měsících také hrozně důležité.
Trenér se mnou mluvil česky, takže jsem všem jeho představám a úkolům, jež pro mne měl, perfektně rozuměl. A fotbal, který s Laziem praktikoval, mi také maximálně vyhovoval. To všechno bylo pro mé začátky v Itálii ohromně důležité." Nejen na prvním soustředění u lázeňských pramenů na západě Čech, ale i potom, když už jezdil na reprezentační srazy z Říma, měl pro svého fotbalového učitele Zemana jen slova uznání. Za vlády Dušana Uhrina, když v dalekém Rijádu skončila česká reprezentace na Poháru konfederací FIFA třetí stejně jako v éře jeho nástupce u národního mužstva Jozefa Chovance, kdy se na lavičce Lazia v rychlém sledu vystřídali Maifredi, Zoff a po něm švédský trenér Sven Göran Eriksson. A nic na tom neměnilo, že až s italskou gólmanskou legendou Zoffem a hlavně pak se svérázným Skandinávcem přišly největší úspěchy Lazia. Nejprve vítězství v Italském poháru a zároveň i v Superpoháru, v další sezoně primát v posledním ročníku evropského Poháru vítězů pohárů a nakonec v roce 2000 triumf dokonalý
– titul a pohár k tomu, tedy Scudetto, jež je snem každého italského klubu.
Nedvěd k němu vydatnou měrou přispěl, i když zpočátku dost dlouho trvalo, než našel s Erikssonem společnou řeč. Pro Itálii už byl Lvem z Prahy nebo také Železným robotem, protože fanoušci nestačili žasnout nad jeho výdrží, nezlomnou bojovností a kilometry, které během každého utkání naběhá. Švédský kouč však měl své vyvolené.
I on posadil Nedvěda párkrát na tribunu a dokonce nic nenamítal proti tomu, aby ho z Lazia prodali za šest milionů dolarů do konkurenčního AS Řím. Musel ho důkladně poznat, než pochopil, že pro jeho tým je hráčem nepostradatelným. Vlastně až při historicky posledním finále Poháru vítězů pohárů v Birminghamu, kdy právě Nedvěd dával do sítě Realu Mallorca vítězný gól, to uznal.
"Opravdu dokázal, že je velkým hráčem, skutečně je to Grande Paolo," pravil tehdy, neboť zisk evropské trofeje i pro něho představoval obrovskou satisfakci. Vždyť i jemu začali v Itálii předhazovat, že umí být jen věčně druhý, neboť prokoučoval báječně rozjetou sezonu, kdy Lazio už vedlo Serii A o šest bodů, a přesto titul nezískalo. I proto, že v jejím závěru nechával Nedvěda jen na lavičce.
Teprve když našli společnou řeč, teprve když po příchodu Argentince Verona a střelce Inzaghiho změnil Eriksson styl hry, dočkalo se Lazio největšího triumfu ve své stoleté historii. Nejprve v Monte Carlu porazilo vítěze Ligy mistrů Manchester United a získalo evropský Superpohár, k němu přidalo na konci sezony nejen Italský pohár, ale po dostizích s Juventusem, trvajících do poslední kola, i titul.
Však byl také Nedvěd celý u vytržení ještě pár dnů po ligovém triumfu, když na soustředění české reprezentace před evropským šampionátem 2000 v rakouském Seefeldu líčil, jaké drama na Olympijském stadionu v Římě zažívali… "Strašné nervy. Zápas Juventusu skončil pomalu až hodinu a čtvrt poté, co jsme nad Reggianou vyhráli, a my přímo na obrovitém plátně na stadionu sledovali, jak nás může Juventus ještě o titul připravit. A desetitisíce našich fanoušků také. Nakonec ale nedokázal vyhrát, takže následovalo něco nepředstavitelného. Fanoušci se vrhli na trávník, svlékli nás, sebrali úplně všechno, co jim bude titul připomínat. Zachraňovali jsme se úprkem jenom ve slipech. A co se potom dělo v ulicích města, bylo rovněž nepopsatelné. Nikdy jsem nic podobného nezažil."
Zisk mistrovského titulu Nedvěd obrovsky prožíval, přímo na Olympijském stadionu se křižoval a děkoval bohu, před cestou na evropský šampionát ale nepovažoval za nutné připomenout, že drama se zrodilo díky sudímu Pierluigi Collinovi, holohlavému finančníkovi, jenž záhy vstoupil i do dějin českého fotbalu. V Peruggii v přívalech vody přerušil zápas, měsíc a dva dny poté nařídil v předposlední minutě utkání Čechů s Nizozemci za Němcův faul penaltu.
Pravda, před cestou z dočasného domova reprezentace v belgickém Knokke-Heist do Amsterdamu před Collinou spoluhráče varoval, neboť s ním měl své zkušenosti, ale až v osudovém šampionátovém okamžiku se rozpomněl na ligové drama i střety, které s ním v Itálii měl. Collina obdaroval Nedvěda žlutou kartou, Nedvěd pak po čase na znamení usmíření obdaroval Collinu svým dresem.
Pro Grande Paola, jak se mu začalo i doma v Čechách říkat, to nebyla jediná hořkost, kterou musel v reprezentaci spolknout. A karta také ne, samozřejmě. Když totiž Chovancův tým neuspěl v kvalifikaci o postup na mistrovství světa v Japonsku a Koreji, mělo být ještě hůř. Zvláště když se na závěr nevydařené baráže s Belgií nechal v odvetě na pražské Letné jako kapitán za řečnění vyloučit a mužstvo dohrávalo v oslabení. Stejně jako v prvním zápase v Bruselu, kdy dostal červenou Řepka. On byl však označen za jednoho z hlavních viníků nezdaru, o něm trenér mluvil jako o kapitánovi, od něhož čekal víc.
"Situace je dnes zcela jiná než v roce 1996, kdy většina členů stříbrného týmu na mistrovství Evropy neměla lukrativní angažmá a pro reprezentaci byla ochotna udělat maximum. Jsem kritizován ze všech stran, ale já na hráče nemám takové páky jako kluboví trenéři. Hlavní zdroje příjmů jsou v klubech, my můžeme jen apelovat na národní hrdost," hřímal tehdy Chovanec, zatímco Nedvěd se bránil.
"Nebyla forma, nešlo to. Za mistrovství světa jsem byl ochotný dát cokoli. Mrzí mě to strašně moc. I vyloučení, samozřejmě… Rozhodčí snad uměl česky. Řekl jsem mu něco, co se nedá publikovat, ale mluvil jsem zásadně česky. O konci reprezentační kariéry ale rozhodně nepřemýšlím. Ani teď, ani kdybychom na šampionát postoupili. Dál ale bude záležet jen na trenérovi, zda bude chtít mých schopností využívat." Nový trenér české reprezentace Karel Brückner Nedvěda, který už v průběhu kvalifikace o postup na MS 2002 přestoupil z Lazia do Juventusu, využívat chtěl. A moc.
"Nikdy jsem nepřistoupil na konfrontační styl, jakým byl Nedvěd v minulosti hodnocen, neviděl jsem ho v maximálně negativním světle, do něhož byl hlavně po nepovedené kvalifikaci o účast na mistrovství světa stavěn. Pro mne vždy byl a je zarputilým vůdcem, což je vlastnost, které si nesmírně cením," vykládal trenérský doyen.
Jak by se také mohl odejít bez megastar, za kterou byla turínská "Stará dáma" ochotna zaplatit sumu, která všem vyrazila dech. Rodina Agnelliů poslala na bankovní účet Lazia kolem 1,6 miliardy korun, jen aby Nedvěda měla. Hvězdného Francouze Zidana prodala za rekordních 90 milionů dolarů do Realu Madrid, tak proč nekoupit za polovinu této sumy hráče, o němž se přece už po Itálii povídá, že kdo ho má, ten má i titul? Je hvězdou a bude ještě větší, tušil manažer a sportovní ředitel Juventusu Luciano Moggi. "Bude naším novým vůdcem," tvrdil trenér Marcello Lippi, když Nedvědovi nabízel dirigentskou taktovku po Zidanovi, jen aby ho zlomil k přestupu. Svedl to.
Lazio, kde Nedvěd prožil pět nezapomenutelných let, potřebovalo nutně peníze k umoření narůstajících dluhů a on chtěl do náruče "Staré dámy" nakonec také. Transferová částka z něho udělala nejdražšího hráče v dějinách českého fotbalu. A také multimilionáře, protože Juventus mu nabídl pohádkovou smlouvu datovanou až do roku 2006, garantující roční příjem pět milionů eur a ještě sto tisíc navrch.
V Římě málem vypuklo povstání. Fanoušci "bílomodrých" demonstrovali před sídlem šéfa klubu Cragnottiho, neboť se nechtěli smířit s tím, že jejich Paola prodal. A právě do Juventusu. "S ním bychom určitě získali další titul," přiznal po čase Dino Zoff, pendlující mezi prezidentskou kanceláří a trenérskou lavičkou.
Hned první rok Nedvědova působení získal Juventus titul a vyhrál i Superpohár, v následující sezoně znovu. A dokonce se probojoval až do finále Ligy mistrů po vyřazení Realu Madrid, ale v Manchesteru mu Nedvěd moc chyběl. I to si dobře uvědomovali experti hlasující v anketě francouzského časopisu France Football o držiteli Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy.
Dva dny před Štědrým dnem roku 2003 ho Nedvědovi udělili. "Juventus je absolutní špička mezi všemi kluby světa a já v něm našel novou motivaci. Chce pořád vítězit a já také, v tom jsme si podobní. Byl jsem vždycky týmovým hráčem, který dával všechno, co v něm je, ve prospěch mužstva, a proto za Zlatý míč vděčím Juventusu.
Když jsme hned po mém příchodu vyhráli Serii A a já zažíval na hřišti něco podobného jako rok předtím v Římě, uvědomil jsem si, jak velkou rodinou Juventus je. Od nejvyšších šéfů až po všechny fanoušky, jimž jsme nestačili ze hřiště utéct a oni nás zase obrali úplně o všechno. Jeden chtěl dokonce mé kopačky, ale ty jsem ubránil.
Nikdy jsem na individuální ocenění moc nedal, vždy byl pro mne důležitější úspěch kolektivu. Ale tahle trofej je pro mne mimořádná. A nejen pro obrovskou cenu, kterou má… Už při předávání v Paříži mi ostatně Francouzi doporučovali, abych si pronajal nějaký trezor a Zlatý míč do něho uschoval." V jedenatřiceti letech vstoupil mezi legendy světového fotbalu. Mohl se snad bez něho trenér české reprezentace Karel Brückner obejít? Dávat dohromady nové mužstvo, spřádat velké plány a přitom přehlížet hráče Nedvědova formátu? Fotbalistu, o kterém v Itálii tvrdili, že se o něm nedá mluvit, ale musí se milovat, zatímco doma se stal předmětem vášnivých debat a rozporuplných diskusí? Kvůli výbuchu reprezentace v baráži, ale i kvůli jeho proměně? Kvůli jeho chování, blonďaté hřívě, černým brýlím na očích, sbírce drahých hodinek, vzývání a zdůrazňování role boha v jeho životě.
A samozřejmě i kvůli milionům na kontě, protože i tak to přece v Čechách chodí. "Je přece samozřejmé, že svůj vliv má věk, klima, prostředí, v němž se člověk pohybuje. Platí to pro mne stejně jako pro Nedvěda, protože jde o normální běh života," hájil ho doyen na lavičce české reprezentace.
"Je to člověk s obrovskými lidskými hodnotami, k němuž chovám obrovskou úctu. On, ať bude dělat cokoli, bude to dělat dobře," přidával se trenér Juventusu Marcello Lippi, který Nedvěda vedl po tři roky v Turíně, přiletěl s ním do Prahy, když mu v Čechách udělili novinářský Zlatý míč, a už jako reprezentační trenér Itálie mu gratuloval, když se vrátil z evropského šampionátu v Portugalsku s bronzovou medailí.
I na hamburském stadionu ho v onen podvečer 22. června 2006 utěšoval, když italská squadra, kterou v Německu vedl a dovedl ke zlatu, porazila českou reprezentaci a Nedvědovi se navždy zbortil sen, že si na světovém šampionátu někdy zahraje velké finále.
A to ještě netušil, že prokletí není zdaleka konec. Manažera Moggiho, jenž Grande Paola přivedl do Turína, na základě telefonních odposlechů usvědčili a odsoudili a Juventusu sebrali tituly, které získal pod Lippiho nástupcem Fabiem Capellem. Start v Lize mistrů byl také zmařen, protože obrovská korupční aféra smetla "Starou dámu" až do druhé ligy. Lippi do ní pochopitelně nemusel, i když i jeho vyšetřovali, neboť ho vinili, že některým hráčů dělal v reprezentaci jméno jen proto, aby pak přes agenturu svého syna profitoval na jejich přestupech.
Nedvěd ostatně příliš těžkou a hlavně nesmírnou tvrdostí přetékající Serii B také hrát nemusel. Za pět let získal na Stadio delle Alpi čtyři mistrovské tituly, dvakrát s Juventusem vyhrál italský Superpohár, přivedl "bianconeri" k branám finále Champions League. A individuálních ocenění získal, že se to snad ani vypsat nedá. Zvolili ho nejlepším záložníkem Ligy mistrů i italské Serie A, nominovali ho do jedenáctky EURO 2004 a vybraného týmu roku 2005, doma z něho dělali znovu a znovu nejen českého krále fotbalu, ale i Sportovce roku jako vůbec z prvního fotbalisty. A hlavně mu jako nejlepšímu hráči Evropy přidělili Zlatý míč, jakéhosi fotbalového Oscara.
Ucházela se o něho spousta klubů, nabízeli mu smlouvu v Itálii i v Anglii, Ivan Hašek ho lákal do Francie, arabští šejkové k nim do zálivu, zvalo ho rovněž knížecí Monako.
Spousta hvězd z Turína utekla, protože chtěly víc – hrát elitní soutěž, vychutnávat kouzlo Champions League, nastoupit jednou k velkému finále. Nedvěd se však zasnoubil se "Starou dámou" a zůstal jí věrný i v časech zlých. Sám a dobrovolně. Ostatně i proto nadobro ukončil reprezentační kariéru, aby se mohl soustředit jen na spásu a nové vzkříšení svého klubu.
Po roční epizodě v Serii B ho mezi italskou fotbalovou elitu skutečně přivedl. Rozmýšlel se, zda zůstat i další rok, váhal nad novou smlouvou, licitoval o financích. A také odmítal nabídky z milánského Interu a dalších velkých klubů z celé Evropy, jež měly o Granda Paola eminentní zájem a nabízely daleko větší balík peněz, než jaký mu byl ochoten vyplatit Juventus.
"Nakonec mi smlouvu vylepšili, dokonce chtěli, abych ji prodloužil až do konce roku 2009, jenže já se upsal pouze na rok. Hlavně proto, že jsem našel novou motivaci a chci svému klubu ještě pomoci tam, kam patří. Mezi špičku italského fotbalu, do Ligy mistrů. S kádrem, který máme, s gólmanem Buffonem, záložníkem Camoranesim, kanonýrem Trezeguetem i se zkušeným trenérem Clauidem Ranierim, jenž po návratu Juventusu do Serie A vystřídal Didiera Deschampse, to bude reálné," vykládal Nedvěd.
Už nepřidal, že v jeho rozhodování sehrála dost možná roli i jedna nenaplněná touha. Sen zahrát si alespoň ještě jednou v životě opravdu velké finále.
Pavel Nedvěd
Datum a místo narození:
30. srpna 1972 v Chebu
Fotbalová kariéra:
– Tatran Skalná (1977–1985)
– RH Cheb (1985–1986)
– ·koda Plzeň (1986–1991)
– Dukla Praha (1991–1992)
– Sparta Praha (1992–1996)
– Lazio Řím (1996–2001)
– Juventus Turín (2001– 2008)
Ligové starty:
407 zápasů/95 gólů k 1. 4. 2007 (česká liga 118/31, zahraničí 289/64)
Reprezentační starty a góly:
91 zápasů/18 gólů
Největší úspěchy:
– stříbro z mistrovství Evropy 1996 v Anglii
– bronz z mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku
– bronz ze Poháru konfederací FIFA v roce 1997 v Saúdské Arábii
– účast na MS 2006 v Německu
– mistrovský titul se Spartou v letech 1993, 1994 a 1995, s Laziem vítěz italské Serie A v roce 2000, s Juventusem v letech 2002, 2003, 2005 a 2006 (poslední dva tituly však byly Juventusu následně odebrány)
– vítězství v Poháru vítězů poháru s Laziem v roce 1999
– vítězství v národním poháru se Spartou v roce 1993, s Laziem v letech 1998 a 2000,
– vítěz italského Superpoháru s Laziem v letech 1998 a 2000 a s Juventusem v letech 2002 a 2003
– vítěz evropského Superpoháru s Laziem v roce 1999
– držitel Zlatého míče France Footballu pro nejlepšího fotbalistu Evropy v roce 2003
– spousta individuálních ocenění
– nejlepší cizinec Serie A v letech 1997, 2001, 2003, nejlepší hráč východní Evropy v roce 2003, nejlepší záložník Ligy mistrů v roce 2003, člen All stars týmu na EURO 2004 apod.
– Nejlepší sportovec České republiky v roce 2003
– Fotbalista roku 1998, 2000, 2003 a 2005
Co přinesl rok 1998?
– Doma se mistrem stala Sparta, v Itálii vyhrál Juventus, Nedvědovo Lazio skončilo sedmé.
– Český pohár vyhrál Jablonec, který ve finále porazil Drnovice 2:1 po prodloužení, Italský pohár získalo Lazio, které pak vyhrálo i historicky poslední ročník Poháru vítězů pohárů.
– V Lize mistrů skončila Sparta v předkole na Dynamu Kyjev, v Poháru UEFA pak vypadla v 1. kole se San Sebastianem stejně jako Olomouc s Olympique Marseille. Slavia prohrála ve 2. kole s Bolognou.
– Česká reprezentace po sérii přípravných zápasů vstoupila do kvalifikace ME 2000 výhrami nad Faerskými ostrovy, Bosnou a Hercegovinou a Estonskem.
– Pavel Nedvěd se stal Fotbalistou roku 1998.
Co přinesl rok 2000?
– Českým mistrem se stala Sparta, italským Nedvědovo Lazio Řím.
– Domácí pohár vyhrál Liberec, který ve finále porazil Ratíškovice 2:1, Italský pohár získalo Lazio.
– V Lize mistrů vypadla Slavia už v předkole se Šachtarem Doněck, Sparta v základní skupině skončila až čtvrtá za Arsenalem, Laziem a Doněckem. V Poháru UEFA vypadly Drnovice v 1. kole s Mnichovem 1860, Liberec ve druhém s Liverpoolem a Slavia na jaře ve 4. kole s Kaiserslauternem.
– Česká reprezentace prohrála na mistrovství Evropy v Belgii a Nizozemsku s Nizozemskem 0:1, s Francií 1:2 a po vítězství nad Dánskem 2:0 skončila ve skupině až třetí, takže vypadla.
– Pavel Nedvěd se stal Fotbalistou roku 2000.
Co přinesl rok 2003?
– V tuzemsku se stala mistrem Sparta, v Itálii Nedvědův Juventus Turín.
– Český pohár získaly Teplice po finálovém vítězství nad Jabloncem 1:0, Italský pohár se stal kořistí AC Milán.
– V Lize mistrů vypadla Slavia v předkole s Celtou Vigo, Sparta skončila v základní skupině druhá za Chelsea a probojovala se do osmifinále, kde vypadla s AC Milán. V Poháru UEFA vypadla Viktoria Žižkov v 1. kole s Brönby Kodaň, Slavia ve 2. kole s Levski Sofia a Teplice ve třetím s Celtikem Glasgow.
– Nedvědův Juventus se probojoval až do finále Ligy mistrů, ale v Manchesteru prohrál po penaltovém rozstřelu s AC Milán.
– Česká reprezentace vyhrála kvalifikaci o postup na ME 2004 do Portugalska, druhé ve skupině skončilo Nizozemsko.
– Pavel Nedvěd se stal Fotbalistou roku 2003.
Co přinesl rok 2004?
– Českým mistrem se stala Ostrava, v Itálii vyhrál ligu AC Milán, Juventus skončil třetí.
– Domácí pohár získala Sparta po vítězném finále s Ostravou 2:1, Italský pohár se stal kořistí Lazia Řím.
– V Lize mistrů vypadla Ostrava v předkole s Leverkusenem, Sparta skončila v základní skupině až čtvrtá za Lyonem, Manchesterem United a Fenerbahce Istanbul. V Poháru UEFA vypadla Slavia v předkole s Dyn. Tbilisi, Ostrava skončila v 1. kole s Middlesbrough a Olomouc se Zaragozou.
– Česká reprezentace vyhrála na ME v Portugalsku skupinu, když porazila Lotyšsko 2:1, Nizozemsko 3:2 a Německo 2:1, ve čtvrtfinále vyhrála nad Dánskem 3:0 a v semifinále podlehla až v prodloužení Řecku 0:1. Získala bronzové medaile, Milan Baroš se stal nejlepším střelcem šampionátu.
– Pavel Nedvěd se stal již počtvrté vítězem ankety Fotbalista roku.
V prvním díle jste si mohli přečíst o Josefu Masopustovi ZDE.
Ve druhém díle jste si mohli přečíst o Ivo Viktorovi ZDE.
Ve třetím díle jste si mohli přečíst o Antonínu Panenkovi ZDE.
Ve čtvrtém díle jste si mohli přečíst o Janu Bergrovi ZDE.
V pátém díle jste si mohli přečíst o Tomáši Skuhravém ZDE.
V šestém díle jste si mohli přečíst o Petru Koubovi ZDE.
V sedmém díle jste si mohli přečíst o Patriku Bergrovi ZDE.
Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.
[ 30.11.2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]
Dosáhl už všeho. Nebo skoro všeho, protože v Itálii za deset let nejprve s Laziem a pak s Juventusem získal pětkrát titul, čtyřikrát si sáhl na Superpohár, historicky poslední ročník Poháru vítězů zakončil vítězným gólem. A co víc – stal se i nejlepším evropským fotbalistou a před třemi lety mu předali Zlatý míč France Footballu. Větší pocty se nemohl dočkat, protože už navždy zůstane mezi největšími velikány.
V jedné řadě s legendárním sirem Matthewsem, Di Stefanem, Suarezem, Sivorim, Eusebiem, Cruyffem, Beckenbauerem, Platinim, Zidanem, Rivaldem, Figem, Ronaldem, ale také s českým fotbalistou století Josefem Masopustem, který přebíral trofej čtyřicet let před ním. Jenže ten si zahrál i finále mistrovství světa. Nedvěd po něm toužil, nepopíral to. Nejprve po šampionátu, pak po postupu.
Třeba až do finále, které už jednou okusil a jehož se mu zachtělo znovu.
Před deseti lety v Anglii byl mlaďoch, před nímž se teprve otvíral svět. Do Německa ale přijel jako Grande Paolo, jenž měl jako kapitán vést ty mladé kolem sebe k triumfu, který on a s ním jeho kamarád a souputník Poborský jako poslední pamětníci anglického tažení ve Wembley už málem okusili, ale nakonec si ho nevychutnali.
A vlastně ani před dvěma lety v Portugalsku se ho nedočkali, i když měli mančaft jako zvon a celá Evropa jim za předváděný fotbal tleskala a nakonec je vyhlásila mužstvem servírujícím na šampionátu nejpohlednější fotbal. Jenže co z toho, když on se s tváří zkřivenou bolestí musel jen dívat, jak po jeho předčasném odchodu z trávníku v Portu dávají Řekové v poslední minutě semifinálového prodloužení rozhodující gól? Zakleté finále. Už přece ten pocit zažil, když mu s Juventusem uteklo. Na kolenou klečel a prosil sudího, aby mu v samém závěru semifinálového duelu Ligy mistrů s Realem Madrid nedával červenou kartu a on mohl nastoupit k zápasu o nejcennější šperk mezi klubovými trofejemi v Manchesteru.
Odehrál zápas snů, nahrál Del Pierovi na první gól a sám dal Casillasovi třetí, výkonem zastínil svého slavného předchůdce v dresu "Staré dámy" Zidana, vymazal Ronalda, Figa, Raúla, a teď že by neměl na nejdůležitějších devadesát minut nastoupit? Po klukovském glosování faulu na McManamana, za který už přece dostal žlutou kartu? Meiera neobměkčil. Na nejprestižnější finále, a k tomu navíc ještě proti AC Milán, se díval v Manchesteru jen z tribuny. Nakonec si po turínském zmaru v penaltovém rozstřelu dolů na hřiště nešel ani pro medaili, jak těžce překusoval fotbalovou křivdu. Finále, jež si vysnil a po němž tolik toužil, si nezahrál. Penaltu, na kterou by byl připraven, nekopal.
A teď se z trávníku zvedal stejně těžce jako před třemi lety, když bezmocně ležel uprostřed Stadio delle Alpi. Tehdy věděl, že k finále o "ušatý" pohár nenastoupí a vyloučení obrečel. Teď mu docházelo, že si žádné velké světové finále nezahraje už nikdy. Že ani na šampionátu už ani na jedinou minutu nenastoupí, protože prohrou se squadrou všechno končí. Pro nároďák mistrovství, pro něho reprezentační kariéra trvající tucet let. Opět měl slzy v očích.
"Mistrovství světa pro mne představovalo obrovskou výzvu. Podobnou, jako všechny tři předchozí evropské šampionáty, na nichž jsme hráli. Jako finále Ligy mistrů, jež mi uteklo a které mě stálo několik bezesných nocí. Jako každý zápas, k němuž jsem kdy nastupoval, protože jsem chtěl vždy jen vyhrávat. Když jsme před deseti lety jeli poprvé do Anglie, vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme mladí, vyjukaní, ale dostali jsme šanci a využili ji.
Z evropského šampionátu v Belgii a Holandsku jsme se vraceli zklamaní. Dva roky jsme se chystali, celou kvalifikaci jsme zvládli tak, že nás měli zapsat do Guinnessovky, v zápase s Nizozemskem jsme udělali pro výsledek maximum. A pak rozhodlo něco, co jsme nemohli ovlivnit a co celý svět viděl.
A za čtyři roky v Portugalsku to bylo podobné. Alespoň já cítil zklamání, protože jsme měli na to, abychom mistrovství Evropy vyhráli. V žádném utkání jsme v normálním hracím čase neprohráli, předváděli jsme nejkrásnější fotbal, jaký kdy naše reprezentace hrála, finále jsme si zasloužili. Ale bohužel, snažení jsme nedotáhli do konce. A já se navíc zranil, celé týdny jsem marodil, zranění mě pronásledovala jako v kariéře ještě nikdy, takže jsem v Juventusu nastupoval na hřiště pod injekcemi. A teď zase jen smutek a zklamání."
Paradox, že ho prožíval právě po zápase s Itálií. Pro Nedvěda o to větší, že v zemi fotbalu zaslíbené prožil deset báječných let, kdy dosáhl všeho, o čem se mu snilo. A vyhrál i to, o čem se mu snad ani zdát nemohlo. Alespoň tehdy, když na liverpoolském Anfield Road dal jako vyjukaný, nakrátko ostříhaný kluk ve druhém zápase evropského šampionátu hned po pár minutách po akci Kuky s Poborským Italům první gól, kterým vlastně začalo anglické tažení české reprezentace.
Z první trefy v nároďáku se mohl samým štěstím zalknout. Vždyť přišla na mistrovství Evropy a proti squadře k tomu, vždyť mu otevřela bránu do jiného světa. Už nikoli tureckého Galatasaraye, který se o něho intenzivně zajímal a dokonce jednal i v Praze, když ho na podzim pětadevadesátého roku vyřadil třemi góly z Poháru UEFA. Bylo na nich, aby do 1. ledna složili dohodnutou částku a mohl být jejich. Nakonec cukli, protože se jim požadovaná suma za hráče beze jména a zkušeností zdála až moc vysoká. Už ani ne Eindhoven, s nímž měl dokonce podepsanou smlouvu o smlouvě budoucí, a tento nizozemský klub pro něho představoval jistotu.
Stačila uvážlivá trefa hodná fotbalového rutinéra a otevřely se před ním jiné dimenze. Zvláště když ji tehdy viděl český trenér v italském exilu Zdeněk Zeman, který třiadvacetiletého Nedvěda bedlivě sledoval po celou dobu šampionátu, aby nakonec usoudil, že pro hvězdnou Serii A je to hráč jako stvořený. Samozřejmě v dresu "jeho" Lazia.
"Chtěl ho, Zoff přidal své doporučení a pomoc, takže jsme se na transferu dohodli. A na Eindhoven jsme rozhodně žádný podraz nespáchali, protože jsme opravdu měli uzavřenou jen smlouvu o smlouvě budoucí," brání se Nedvědův manažer Zdeněk Nehoda dodnes nařčení, že vyšší nabídka prostě brala.
Nebyl to však tehdy ani trochu jednoduchý přestup, neboť košickému magnátovi Alexandru Rezešovi, vlastnícímu v té době Spartu, bylo líto milionů, které by měl poslat do Plzně. Při přestupu mladého Nedvěda na Letnou byla totiž ve smlouvě zakotvena klauzule, že na dalším přestupu budou Západočeši finančně participovat. Proto musela sparťanská akvizice nejprve na pár dnů do Košic, které rodina Rezešů rovněž vlastnila, aby Plzeň nedostala nic.
"Po arbitráži ale peníze dostala, takže transakce vymyšlená Alexandrem Rezešem a mým někdejším reprezentačním spoluhráčem Bobbym Pollákem coby sportovním ředitelem tak úplně nevyšla," myje si Nehoda ruce nad pozadím Nedvědova hvězdného přestupu, který vyvolal hodně zlé krve.
V Plzni, kde si podíl na přestupu Nedvěda do Lazia právem nárokovali, v českém fotbale ale vlastně také, neboť lakotná slovenská vychytralost překročila únosnou mez. Morální tedy určitě, i když podle panujících řádů nijak napadnutelná nebyla. Na západě Čech se ale cítili podvedeni. Vždyť jejich trenér Josef Žaloudek Nedvěda objevil, léta se mu věnoval a připravil ho pro velký fotbal. Ten kluk přece u něho i bydlel, jen aby stíhal tréninky a školu. Dokonce o něm vždycky mluvil jako o svém druhém tátovi. A byl to přece Žaloudek, kdo dokázal i jindy tak neoblomnému Václavu Ježkovi Pavlův přestup do Sparty rozmluvit, když bylo klukovi teprve šestnáct a Tomáš Pospíchal, působící v té době jako sparťanský skaut, ho nechal poprvé podepsat přestupní lístky na Letnou.
A že se jí pak stejně upsal, když vojákoval v Dukle a Sparta ho zlanařila? Že si prosadil svou, i když jeho táta byl na schůzce v dejvickém Internationalu, kam přijel až od nich ze Skalné, rezolutně proti? Právě proto přece byla ve smlouvě klauzule, že se na Plzeň při jeho eventuálním dalším přestupu nezapomene. Jasně, vydřel a vypracoval se sám. A mnoho toho musel překousnout, to se ví. Třeba když mu sparťanský trenér Karol Dobiaš vpálil, že může být rád, že se vůbec mezi šestnáct hráčů vejde a vysedává na lavičce, aby ho pak dokonce nechal sedět na tribuně.
Patino teď vykládá, že to bylo všechno trochu jinak, že Méěo dostal po třetím podzimním vyloučení flastr a stejně nemohl celý měsíc hrát, a na tribunu tudíž musel. Pochopitelně tvrdí, že tím Nedvědovi vlastně pomohl a nakopl ho vzhůru, protože jakmile ho po měsíci postavil, začal hrát jako z partesu.
Možná to opravdu tak bylo. Už u nich přece trénoval víc než ostatní, zůstával na hřišti, pořád si přidával a nic neošidil. A od dědy i Josefa Žaloudků chtěl pořád slyšet, co dělá špatně a co má dělat jinak.
Odmalička byl fotbalovým fanatikem. Dokonce takovým, že ani nepostřehl, že ho trenér Dušan Uhrin v ligovém zápase v Hradci vystřídal, když se nakopnutý svíjel za postranní čarou. Jen co ho doktor trochu pofoukal, vletěl na hřiště zase, i když na trávníku už místo něho běhal Michal Bílek.
Jiní měli talent od pánaboha, on znal jen dřinu. Zůstával na Julisce a běhal po atletické dráze kolem dokola. Letnou obíhal, dokud nezhasly reflektory. Proto mu také začali říkat Úderník. Anebo Stachanovec, protože měli jeho tréninky za čiré bláznovství. "Byl poctivý a na place cholerik, jakým jsem býval já. Nemusel jsem se na něho dívat, a přesto jsem věděl, že on jako jediný nic neošidí," chválí ho teď Dobiaš.
"Příklad, kam až to poctivostí, svědomitostí, obrovskou vůlí a motivací může dotáhnout fotbalista, i když není v ničem nadprůměrný. Vím dobře, o čem mluvím, protože já to byl, kdo si ho nakonec přivedl z Plzně na Spartu," přidává se Uhrin.
Aby tak nemluvili, když Pavel jde do italské ligy a oni si mohou přičítat zásluhy. Ať je mají, protože právě Dobiašovi chtěl přece mladý Nedvěd dokázat, že nepatří na lavičku, ale na plac. A Uhrinovi, který se mu na Letné něco navyčítal, že pořád jenom padá a nic nevydrží, také ukázal, že dovede rány schytat a ne se jenom věčně válet.
Zvlášť když ho začal brát do nároďáku a on už měl přece jen něco za sebou. Mistrovské tituly se Spartou, ale třeba i tři góly, jimiž vyřadil z Poháru UEFA Turky, anebo moc povedený výkon, jímž se blýskl proti milánskému AC na San Siru, když se v pětadevadesátém roce pod Jarabinským probojovali do třetího pohárového kola.
Už tenkrát si ho přece v Itálii všimli a Zeman chtěl, aby mu ho do Lazia koupili. I jim se ale zdálo 750 tisíc dolarů, které za něho na Spartě požadovali, až příliš mnoho. Tehdy ho nekoupili a teď, kdy se o něho zajímá Parma a vehementně o něj usiluje Eindhoven, za něho vysázeli čtyři miliony dolarů. Aby ne, když tu jejich slavnou squadru plnou velkých hvězd pomohl v Liverpoolu svým gólem vyřadit a dostal se s českým mančaftem až do finále.
Už to není jen nějaký fotbalista z Prahy, ale vicemistr Evropy. A za vicemistra, kterého u nich v Plzni vychovali, jim přece podíl z velkého přestupu právem náleží. Dostali ho. Tak jako Lazio dostalo Pavla Nedvěda, o kterého trenér Zdeněk Zeman moc stál.
Pro čtyřiadvacetiletého fotbalistu bylo ternem, že šel právě do Lazia a k Zemanovi k tomu. "Pochopitelně jsem měl všechno snazší. Už třeba proto, že jsme na vůbec prvním soustředění byli s Laziem u nás v Čechách, neboť jsme se chystali na Serii A ve Františkových Lázních, kousek od mého domova. V Římě jsme sice s manželkou začali okamžitě s italštinou, ale v kabině jsem nemusel překonávat jazykovou bariéru, což bylo v prvních měsících také hrozně důležité.
Trenér se mnou mluvil česky, takže jsem všem jeho představám a úkolům, jež pro mne měl, perfektně rozuměl. A fotbal, který s Laziem praktikoval, mi také maximálně vyhovoval. To všechno bylo pro mé začátky v Itálii ohromně důležité." Nejen na prvním soustředění u lázeňských pramenů na západě Čech, ale i potom, když už jezdil na reprezentační srazy z Říma, měl pro svého fotbalového učitele Zemana jen slova uznání. Za vlády Dušana Uhrina, když v dalekém Rijádu skončila česká reprezentace na Poháru konfederací FIFA třetí stejně jako v éře jeho nástupce u národního mužstva Jozefa Chovance, kdy se na lavičce Lazia v rychlém sledu vystřídali Maifredi, Zoff a po něm švédský trenér Sven Göran Eriksson. A nic na tom neměnilo, že až s italskou gólmanskou legendou Zoffem a hlavně pak se svérázným Skandinávcem přišly největší úspěchy Lazia. Nejprve vítězství v Italském poháru a zároveň i v Superpoháru, v další sezoně primát v posledním ročníku evropského Poháru vítězů pohárů a nakonec v roce 2000 triumf dokonalý
– titul a pohár k tomu, tedy Scudetto, jež je snem každého italského klubu.
Nedvěd k němu vydatnou měrou přispěl, i když zpočátku dost dlouho trvalo, než našel s Erikssonem společnou řeč. Pro Itálii už byl Lvem z Prahy nebo také Železným robotem, protože fanoušci nestačili žasnout nad jeho výdrží, nezlomnou bojovností a kilometry, které během každého utkání naběhá. Švédský kouč však měl své vyvolené.
I on posadil Nedvěda párkrát na tribunu a dokonce nic nenamítal proti tomu, aby ho z Lazia prodali za šest milionů dolarů do konkurenčního AS Řím. Musel ho důkladně poznat, než pochopil, že pro jeho tým je hráčem nepostradatelným. Vlastně až při historicky posledním finále Poháru vítězů pohárů v Birminghamu, kdy právě Nedvěd dával do sítě Realu Mallorca vítězný gól, to uznal.
"Opravdu dokázal, že je velkým hráčem, skutečně je to Grande Paolo," pravil tehdy, neboť zisk evropské trofeje i pro něho představoval obrovskou satisfakci. Vždyť i jemu začali v Itálii předhazovat, že umí být jen věčně druhý, neboť prokoučoval báječně rozjetou sezonu, kdy Lazio už vedlo Serii A o šest bodů, a přesto titul nezískalo. I proto, že v jejím závěru nechával Nedvěda jen na lavičce.
Teprve když našli společnou řeč, teprve když po příchodu Argentince Verona a střelce Inzaghiho změnil Eriksson styl hry, dočkalo se Lazio největšího triumfu ve své stoleté historii. Nejprve v Monte Carlu porazilo vítěze Ligy mistrů Manchester United a získalo evropský Superpohár, k němu přidalo na konci sezony nejen Italský pohár, ale po dostizích s Juventusem, trvajících do poslední kola, i titul.
Však byl také Nedvěd celý u vytržení ještě pár dnů po ligovém triumfu, když na soustředění české reprezentace před evropským šampionátem 2000 v rakouském Seefeldu líčil, jaké drama na Olympijském stadionu v Římě zažívali… "Strašné nervy. Zápas Juventusu skončil pomalu až hodinu a čtvrt poté, co jsme nad Reggianou vyhráli, a my přímo na obrovitém plátně na stadionu sledovali, jak nás může Juventus ještě o titul připravit. A desetitisíce našich fanoušků také. Nakonec ale nedokázal vyhrát, takže následovalo něco nepředstavitelného. Fanoušci se vrhli na trávník, svlékli nás, sebrali úplně všechno, co jim bude titul připomínat. Zachraňovali jsme se úprkem jenom ve slipech. A co se potom dělo v ulicích města, bylo rovněž nepopsatelné. Nikdy jsem nic podobného nezažil."
Zisk mistrovského titulu Nedvěd obrovsky prožíval, přímo na Olympijském stadionu se křižoval a děkoval bohu, před cestou na evropský šampionát ale nepovažoval za nutné připomenout, že drama se zrodilo díky sudímu Pierluigi Collinovi, holohlavému finančníkovi, jenž záhy vstoupil i do dějin českého fotbalu. V Peruggii v přívalech vody přerušil zápas, měsíc a dva dny poté nařídil v předposlední minutě utkání Čechů s Nizozemci za Němcův faul penaltu.
Pravda, před cestou z dočasného domova reprezentace v belgickém Knokke-Heist do Amsterdamu před Collinou spoluhráče varoval, neboť s ním měl své zkušenosti, ale až v osudovém šampionátovém okamžiku se rozpomněl na ligové drama i střety, které s ním v Itálii měl. Collina obdaroval Nedvěda žlutou kartou, Nedvěd pak po čase na znamení usmíření obdaroval Collinu svým dresem.
Pro Grande Paola, jak se mu začalo i doma v Čechách říkat, to nebyla jediná hořkost, kterou musel v reprezentaci spolknout. A karta také ne, samozřejmě. Když totiž Chovancův tým neuspěl v kvalifikaci o postup na mistrovství světa v Japonsku a Koreji, mělo být ještě hůř. Zvláště když se na závěr nevydařené baráže s Belgií nechal v odvetě na pražské Letné jako kapitán za řečnění vyloučit a mužstvo dohrávalo v oslabení. Stejně jako v prvním zápase v Bruselu, kdy dostal červenou Řepka. On byl však označen za jednoho z hlavních viníků nezdaru, o něm trenér mluvil jako o kapitánovi, od něhož čekal víc.
"Situace je dnes zcela jiná než v roce 1996, kdy většina členů stříbrného týmu na mistrovství Evropy neměla lukrativní angažmá a pro reprezentaci byla ochotna udělat maximum. Jsem kritizován ze všech stran, ale já na hráče nemám takové páky jako kluboví trenéři. Hlavní zdroje příjmů jsou v klubech, my můžeme jen apelovat na národní hrdost," hřímal tehdy Chovanec, zatímco Nedvěd se bránil.
"Nebyla forma, nešlo to. Za mistrovství světa jsem byl ochotný dát cokoli. Mrzí mě to strašně moc. I vyloučení, samozřejmě… Rozhodčí snad uměl česky. Řekl jsem mu něco, co se nedá publikovat, ale mluvil jsem zásadně česky. O konci reprezentační kariéry ale rozhodně nepřemýšlím. Ani teď, ani kdybychom na šampionát postoupili. Dál ale bude záležet jen na trenérovi, zda bude chtít mých schopností využívat." Nový trenér české reprezentace Karel Brückner Nedvěda, který už v průběhu kvalifikace o postup na MS 2002 přestoupil z Lazia do Juventusu, využívat chtěl. A moc.
"Nikdy jsem nepřistoupil na konfrontační styl, jakým byl Nedvěd v minulosti hodnocen, neviděl jsem ho v maximálně negativním světle, do něhož byl hlavně po nepovedené kvalifikaci o účast na mistrovství světa stavěn. Pro mne vždy byl a je zarputilým vůdcem, což je vlastnost, které si nesmírně cením," vykládal trenérský doyen.
Jak by se také mohl odejít bez megastar, za kterou byla turínská "Stará dáma" ochotna zaplatit sumu, která všem vyrazila dech. Rodina Agnelliů poslala na bankovní účet Lazia kolem 1,6 miliardy korun, jen aby Nedvěda měla. Hvězdného Francouze Zidana prodala za rekordních 90 milionů dolarů do Realu Madrid, tak proč nekoupit za polovinu této sumy hráče, o němž se přece už po Itálii povídá, že kdo ho má, ten má i titul? Je hvězdou a bude ještě větší, tušil manažer a sportovní ředitel Juventusu Luciano Moggi. "Bude naším novým vůdcem," tvrdil trenér Marcello Lippi, když Nedvědovi nabízel dirigentskou taktovku po Zidanovi, jen aby ho zlomil k přestupu. Svedl to.
Lazio, kde Nedvěd prožil pět nezapomenutelných let, potřebovalo nutně peníze k umoření narůstajících dluhů a on chtěl do náruče "Staré dámy" nakonec také. Transferová částka z něho udělala nejdražšího hráče v dějinách českého fotbalu. A také multimilionáře, protože Juventus mu nabídl pohádkovou smlouvu datovanou až do roku 2006, garantující roční příjem pět milionů eur a ještě sto tisíc navrch.
V Římě málem vypuklo povstání. Fanoušci "bílomodrých" demonstrovali před sídlem šéfa klubu Cragnottiho, neboť se nechtěli smířit s tím, že jejich Paola prodal. A právě do Juventusu. "S ním bychom určitě získali další titul," přiznal po čase Dino Zoff, pendlující mezi prezidentskou kanceláří a trenérskou lavičkou.
Hned první rok Nedvědova působení získal Juventus titul a vyhrál i Superpohár, v následující sezoně znovu. A dokonce se probojoval až do finále Ligy mistrů po vyřazení Realu Madrid, ale v Manchesteru mu Nedvěd moc chyběl. I to si dobře uvědomovali experti hlasující v anketě francouzského časopisu France Football o držiteli Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy.
Dva dny před Štědrým dnem roku 2003 ho Nedvědovi udělili. "Juventus je absolutní špička mezi všemi kluby světa a já v něm našel novou motivaci. Chce pořád vítězit a já také, v tom jsme si podobní. Byl jsem vždycky týmovým hráčem, který dával všechno, co v něm je, ve prospěch mužstva, a proto za Zlatý míč vděčím Juventusu.
Když jsme hned po mém příchodu vyhráli Serii A a já zažíval na hřišti něco podobného jako rok předtím v Římě, uvědomil jsem si, jak velkou rodinou Juventus je. Od nejvyšších šéfů až po všechny fanoušky, jimž jsme nestačili ze hřiště utéct a oni nás zase obrali úplně o všechno. Jeden chtěl dokonce mé kopačky, ale ty jsem ubránil.
Nikdy jsem na individuální ocenění moc nedal, vždy byl pro mne důležitější úspěch kolektivu. Ale tahle trofej je pro mne mimořádná. A nejen pro obrovskou cenu, kterou má… Už při předávání v Paříži mi ostatně Francouzi doporučovali, abych si pronajal nějaký trezor a Zlatý míč do něho uschoval." V jedenatřiceti letech vstoupil mezi legendy světového fotbalu. Mohl se snad bez něho trenér české reprezentace Karel Brückner obejít? Dávat dohromady nové mužstvo, spřádat velké plány a přitom přehlížet hráče Nedvědova formátu? Fotbalistu, o kterém v Itálii tvrdili, že se o něm nedá mluvit, ale musí se milovat, zatímco doma se stal předmětem vášnivých debat a rozporuplných diskusí? Kvůli výbuchu reprezentace v baráži, ale i kvůli jeho proměně? Kvůli jeho chování, blonďaté hřívě, černým brýlím na očích, sbírce drahých hodinek, vzývání a zdůrazňování role boha v jeho životě.
A samozřejmě i kvůli milionům na kontě, protože i tak to přece v Čechách chodí. "Je přece samozřejmé, že svůj vliv má věk, klima, prostředí, v němž se člověk pohybuje. Platí to pro mne stejně jako pro Nedvěda, protože jde o normální běh života," hájil ho doyen na lavičce české reprezentace.
"Je to člověk s obrovskými lidskými hodnotami, k němuž chovám obrovskou úctu. On, ať bude dělat cokoli, bude to dělat dobře," přidával se trenér Juventusu Marcello Lippi, který Nedvěda vedl po tři roky v Turíně, přiletěl s ním do Prahy, když mu v Čechách udělili novinářský Zlatý míč, a už jako reprezentační trenér Itálie mu gratuloval, když se vrátil z evropského šampionátu v Portugalsku s bronzovou medailí.
I na hamburském stadionu ho v onen podvečer 22. června 2006 utěšoval, když italská squadra, kterou v Německu vedl a dovedl ke zlatu, porazila českou reprezentaci a Nedvědovi se navždy zbortil sen, že si na světovém šampionátu někdy zahraje velké finále.
A to ještě netušil, že prokletí není zdaleka konec. Manažera Moggiho, jenž Grande Paola přivedl do Turína, na základě telefonních odposlechů usvědčili a odsoudili a Juventusu sebrali tituly, které získal pod Lippiho nástupcem Fabiem Capellem. Start v Lize mistrů byl také zmařen, protože obrovská korupční aféra smetla "Starou dámu" až do druhé ligy. Lippi do ní pochopitelně nemusel, i když i jeho vyšetřovali, neboť ho vinili, že některým hráčů dělal v reprezentaci jméno jen proto, aby pak přes agenturu svého syna profitoval na jejich přestupech.
Nedvěd ostatně příliš těžkou a hlavně nesmírnou tvrdostí přetékající Serii B také hrát nemusel. Za pět let získal na Stadio delle Alpi čtyři mistrovské tituly, dvakrát s Juventusem vyhrál italský Superpohár, přivedl "bianconeri" k branám finále Champions League. A individuálních ocenění získal, že se to snad ani vypsat nedá. Zvolili ho nejlepším záložníkem Ligy mistrů i italské Serie A, nominovali ho do jedenáctky EURO 2004 a vybraného týmu roku 2005, doma z něho dělali znovu a znovu nejen českého krále fotbalu, ale i Sportovce roku jako vůbec z prvního fotbalisty. A hlavně mu jako nejlepšímu hráči Evropy přidělili Zlatý míč, jakéhosi fotbalového Oscara.
Ucházela se o něho spousta klubů, nabízeli mu smlouvu v Itálii i v Anglii, Ivan Hašek ho lákal do Francie, arabští šejkové k nim do zálivu, zvalo ho rovněž knížecí Monako.
Spousta hvězd z Turína utekla, protože chtěly víc – hrát elitní soutěž, vychutnávat kouzlo Champions League, nastoupit jednou k velkému finále. Nedvěd se však zasnoubil se "Starou dámou" a zůstal jí věrný i v časech zlých. Sám a dobrovolně. Ostatně i proto nadobro ukončil reprezentační kariéru, aby se mohl soustředit jen na spásu a nové vzkříšení svého klubu.
Po roční epizodě v Serii B ho mezi italskou fotbalovou elitu skutečně přivedl. Rozmýšlel se, zda zůstat i další rok, váhal nad novou smlouvou, licitoval o financích. A také odmítal nabídky z milánského Interu a dalších velkých klubů z celé Evropy, jež měly o Granda Paola eminentní zájem a nabízely daleko větší balík peněz, než jaký mu byl ochoten vyplatit Juventus.
"Nakonec mi smlouvu vylepšili, dokonce chtěli, abych ji prodloužil až do konce roku 2009, jenže já se upsal pouze na rok. Hlavně proto, že jsem našel novou motivaci a chci svému klubu ještě pomoci tam, kam patří. Mezi špičku italského fotbalu, do Ligy mistrů. S kádrem, který máme, s gólmanem Buffonem, záložníkem Camoranesim, kanonýrem Trezeguetem i se zkušeným trenérem Clauidem Ranierim, jenž po návratu Juventusu do Serie A vystřídal Didiera Deschampse, to bude reálné," vykládal Nedvěd.
Už nepřidal, že v jeho rozhodování sehrála dost možná roli i jedna nenaplněná touha. Sen zahrát si alespoň ještě jednou v životě opravdu velké finále.
Pavel Nedvěd
Datum a místo narození:
30. srpna 1972 v Chebu
Fotbalová kariéra:
– Tatran Skalná (1977–1985)
– RH Cheb (1985–1986)
– ·koda Plzeň (1986–1991)
– Dukla Praha (1991–1992)
– Sparta Praha (1992–1996)
– Lazio Řím (1996–2001)
– Juventus Turín (2001– 2008)
Ligové starty:
407 zápasů/95 gólů k 1. 4. 2007 (česká liga 118/31, zahraničí 289/64)
Reprezentační starty a góly:
91 zápasů/18 gólů
Největší úspěchy:
– stříbro z mistrovství Evropy 1996 v Anglii
– bronz z mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku
– bronz ze Poháru konfederací FIFA v roce 1997 v Saúdské Arábii
– účast na MS 2006 v Německu
– mistrovský titul se Spartou v letech 1993, 1994 a 1995, s Laziem vítěz italské Serie A v roce 2000, s Juventusem v letech 2002, 2003, 2005 a 2006 (poslední dva tituly však byly Juventusu následně odebrány)
– vítězství v Poháru vítězů poháru s Laziem v roce 1999
– vítězství v národním poháru se Spartou v roce 1993, s Laziem v letech 1998 a 2000,
– vítěz italského Superpoháru s Laziem v letech 1998 a 2000 a s Juventusem v letech 2002 a 2003
– vítěz evropského Superpoháru s Laziem v roce 1999
– držitel Zlatého míče France Footballu pro nejlepšího fotbalistu Evropy v roce 2003
– spousta individuálních ocenění
– nejlepší cizinec Serie A v letech 1997, 2001, 2003, nejlepší hráč východní Evropy v roce 2003, nejlepší záložník Ligy mistrů v roce 2003, člen All stars týmu na EURO 2004 apod.
– Nejlepší sportovec České republiky v roce 2003
– Fotbalista roku 1998, 2000, 2003 a 2005
Co přinesl rok 1998?
– Doma se mistrem stala Sparta, v Itálii vyhrál Juventus, Nedvědovo Lazio skončilo sedmé.
– Český pohár vyhrál Jablonec, který ve finále porazil Drnovice 2:1 po prodloužení, Italský pohár získalo Lazio, které pak vyhrálo i historicky poslední ročník Poháru vítězů pohárů.
– V Lize mistrů skončila Sparta v předkole na Dynamu Kyjev, v Poháru UEFA pak vypadla v 1. kole se San Sebastianem stejně jako Olomouc s Olympique Marseille. Slavia prohrála ve 2. kole s Bolognou.
– Česká reprezentace po sérii přípravných zápasů vstoupila do kvalifikace ME 2000 výhrami nad Faerskými ostrovy, Bosnou a Hercegovinou a Estonskem.
– Pavel Nedvěd se stal Fotbalistou roku 1998.
Co přinesl rok 2000?
– Českým mistrem se stala Sparta, italským Nedvědovo Lazio Řím.
– Domácí pohár vyhrál Liberec, který ve finále porazil Ratíškovice 2:1, Italský pohár získalo Lazio.
– V Lize mistrů vypadla Slavia už v předkole se Šachtarem Doněck, Sparta v základní skupině skončila až čtvrtá za Arsenalem, Laziem a Doněckem. V Poháru UEFA vypadly Drnovice v 1. kole s Mnichovem 1860, Liberec ve druhém s Liverpoolem a Slavia na jaře ve 4. kole s Kaiserslauternem.
– Česká reprezentace prohrála na mistrovství Evropy v Belgii a Nizozemsku s Nizozemskem 0:1, s Francií 1:2 a po vítězství nad Dánskem 2:0 skončila ve skupině až třetí, takže vypadla.
– Pavel Nedvěd se stal Fotbalistou roku 2000.
Co přinesl rok 2003?
– V tuzemsku se stala mistrem Sparta, v Itálii Nedvědův Juventus Turín.
– Český pohár získaly Teplice po finálovém vítězství nad Jabloncem 1:0, Italský pohár se stal kořistí AC Milán.
– V Lize mistrů vypadla Slavia v předkole s Celtou Vigo, Sparta skončila v základní skupině druhá za Chelsea a probojovala se do osmifinále, kde vypadla s AC Milán. V Poháru UEFA vypadla Viktoria Žižkov v 1. kole s Brönby Kodaň, Slavia ve 2. kole s Levski Sofia a Teplice ve třetím s Celtikem Glasgow.
– Nedvědův Juventus se probojoval až do finále Ligy mistrů, ale v Manchesteru prohrál po penaltovém rozstřelu s AC Milán.
– Česká reprezentace vyhrála kvalifikaci o postup na ME 2004 do Portugalska, druhé ve skupině skončilo Nizozemsko.
– Pavel Nedvěd se stal Fotbalistou roku 2003.
Co přinesl rok 2004?
– Českým mistrem se stala Ostrava, v Itálii vyhrál ligu AC Milán, Juventus skončil třetí.
– Domácí pohár získala Sparta po vítězném finále s Ostravou 2:1, Italský pohár se stal kořistí Lazia Řím.
– V Lize mistrů vypadla Ostrava v předkole s Leverkusenem, Sparta skončila v základní skupině až čtvrtá za Lyonem, Manchesterem United a Fenerbahce Istanbul. V Poháru UEFA vypadla Slavia v předkole s Dyn. Tbilisi, Ostrava skončila v 1. kole s Middlesbrough a Olomouc se Zaragozou.
– Česká reprezentace vyhrála na ME v Portugalsku skupinu, když porazila Lotyšsko 2:1, Nizozemsko 3:2 a Německo 2:1, ve čtvrtfinále vyhrála nad Dánskem 3:0 a v semifinále podlehla až v prodloužení Řecku 0:1. Získala bronzové medaile, Milan Baroš se stal nejlepším střelcem šampionátu.
– Pavel Nedvěd se stal již počtvrté vítězem ankety Fotbalista roku.
V prvním díle jste si mohli přečíst o Josefu Masopustovi ZDE.
Ve druhém díle jste si mohli přečíst o Ivo Viktorovi ZDE.
Ve třetím díle jste si mohli přečíst o Antonínu Panenkovi ZDE.
Ve čtvrtém díle jste si mohli přečíst o Janu Bergrovi ZDE.
V pátém díle jste si mohli přečíst o Tomáši Skuhravém ZDE.
V šestém díle jste si mohli přečíst o Petru Koubovi ZDE.
V sedmém díle jste si mohli přečíst o Patriku Bergrovi ZDE.
Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.
[ 30.11.2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]
- 07:00 - 
- 09:15 - 
- 13:30 - 
- 15:00 - 
- 17:30 - 
Komentáře (0)
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)