Josef Masopust: V Chile za rytíře, doma za šmelináře

Králové fotbalu je název zajímavé knížky, ve které sportovní novinář Zdeněk Pavlis představuje všechny dosavadní vítěze ankety Fotbalista roku. Poutavé vyprávění o největší hvězdách československé a později české kopané vydalo nakladatelství xyz a eFotbal.cz vám jako ochutnávku v deseti pokračováních představí některé ze třiceti držitelů této prestižní trofeje, kteří psali, nebo ještě píší, historii našeho nejpopulárnějšího sportu. První kapitola patří legendě českého fotbalu Josefu Masopustovi.

Ani do ručníku nebo třeba jen kusu hadru ten balon nezabalil. Strčil ho prostě do tašky, kterou hodil přes rameno, a seběhl dolů na Dlabačov na tramvaj, aby se dostal domů do Dejvic. Jaképak slavení. Stačilo, že ceremonie trvající pár desítek vteřin proběhla tam nahoře na Strahově před padesáti tisíci diváky před čtvrtfinálovou odvetou Poháru mistrů s lisabonskou Benfikou. A že Zlatý míč, který mu Francouzi předali a k jehož získání mu blahopřál i Portugalec Eusebio, bude ukazovat ještě na Julisce. Jakýpak nejlepší fotbalista Evropy, když Benfiku neporazili a z poháru vypadli. A hlavně, zítra se trénuje. Spíše než gratulaci si od Vejvody zase vyslechne nějakou hlášku. Když po více než čtyřiceti letech stál Josef Masopust v pražském Hiltonu ve světle reflektorů a televizních kamer, neboť po Zátopkových, Čáslavské či třeba Raškovi i jeho uváděli mezi legendy českého sportu, vzpomněl si také na strahovskou slávu v březnu třiašedesátého roku. A když pak sestoupil z pódia a do ruky mu ke kytce a plaketě ještě přidali obálku s padesáti tisíci, vyrazilo mu to úplně dech.

„Vždyť já hrál vlastně poprvé v životě za peníze. Za tak veliké peníze. Pomalu za víc, než dostal celý náš mančaft ve dvaašedesátém roce, když jsme se vrátili z Chile s pohárem za druhé místo z mistrovství světa. Tehdy nám dali za stříbrné medaile odměnu pět tisíc. Tedy těm, kteří odkopali všech šest zápasů. Střídající hráči dostali o patnáct stovek míň a náhradníci museli být vděční za polovinu.

A tím to neskončilo, protože nám chilské prémie ještě chtěli zdanit. Nikomu to nebylo po chuti, ale protože jenom já měl pusu proříznutou, poslali mě za vedením, abych to nějak domluvil. Neškemral jsem, o nic jsem neprosil. Rovnou jsem bafuňářům řekl, že jestli mi těch pět tisícovek zdaní, ať je pošlou rovnou na Vietnam. I za našich časů existovaly dnešní fondy solidarity. Hlavně na Vietnam se tehdy vybíralo. Peníze od fotbalistů nebo třeba po tříkoruně nebo po střešní tašce od školáků.

Nakonec nám na odměny nesáhli, i když ještě na Strahově, kam nás vezli autobusem s vymlácenými okny z ruzyňského letiště, to nebylo zdaleka tak jisté. Zřejmě teprve když Láďa Novák jako kapitán po návratu domů zahlásil šéfovi tělovýchovy Vodsloňovi, že jsme úkol splnili, když nám předali veřejná uznání a lidé na plném strahovském stadionu, kde po našem příjezdu přerušili atletický memoriál, nadšeně aplaudovali a jednotlivé hráče a hlavně pak trenéra Vytlačila zahrnovali ovacemi, padlo rozhodnutí, že nemusíme nic danit a peníze že si můžeme nechat.

Mysleli jsme, kolik že jsme za Chile nedostali, jenže za rok jsme jeli s Popluhárem a Pluskalem do Anglie hrát za mužstvo světa a tam nám spadla čelist. Hned u vchodu do hotelu se nás jakýsi chlapík, kterého jsme měli za portýra, začal vyptávat, jak dlouho se v Londýně míníme zdržet a kolik času v Anglii strávíme. Neměl tušení, že jsme z trochu jiného světa, kde nám nějaké plány a představy nejsou nic platné. A my zase netušili, že se vyptává jen proto, aby nám mohl ke startovnému spočítat i diety.

Když jsme pak na pokoji otevřeli obálku, orosili jsme se. Asi stejně jako já, když ze mne udělali sportovní legendu a ještě mi za to zaplatili. Našli jsme tam totiž šedesát liber startovného a k tomu dalších pět liber na den jako stravné. Devět tisíc korun to tehdy dělalo v přepočtu, takže za jeden zápas ve Wembley jsme dostali pomalu jednou tolik, co za stříbrné medaile z Chile.

A když jsme hráli za výběr Evropy nebo za mužstvo loučící se se sirem Mathewsem, bylo to podobné. Vlastně jen při takových zápasech jsme si přilepšili, i když nám doma nadávali do lampasáků a přeplácených profíků.

Ale abych neblufoval, já si vydělal dost už jako šestnáctiletý kluk, když jsem ještě kopal za Most. Tehdy jsme hráli v Ústí o postup, vyhráli jsme 3:0 a já dal dva góly. Ve vlaku přišel jeden z fanoušků a vysypal mi do klína peníze, které po vagónu vybral do klobouku. ,Hrál si jako Paganini, dej je mámě. Má vás doma šest a nemáte co do huby,‘ slyšel jsem ke svému prvnímu fotbalovému honoráři a zíral stejně, jako po letech v londýnském hotelu na „portýra“.

Josef Masopust zažíval velká léta – stříbro z mistrovství světa v Chile, Zlatý míč France Footballu pro nejlepšího fotbalistu Evropy, který mu udělili jako sedmému v řadě po takových velikánech, jakými byli sir Matthews, Kopa, Sivori, di Stefano, a také utkání ve výběrech světa i starého kontinentu. Být to dnes, topil by se ve slávě a v penězích. Jenže oni byli doma pro fotbalový národ preferovanými lampasáky z Julisky, které neměl nikdo rád. Armáda si vytvořila nejdříve ATK, pak ÚDA a nakonec Duklu, stáhla si do ní na befel hráče z jiných klubů, nacpala si do ligy svůj klub, tak ať si lampasákům chodí fandit lampasáci z kulaťáku. Že získávají tituly? Že doma nemají pomalu konkurenci? Že i ve fotbalové Evropě už něco znamenají? Že si podmanili Ameriku, když mezi newyorskými mrakodrapy vyřachli i věhlasný brazilský Santos a anglický Everton a vyhrávali americkou ligu? Že šest dukláků přivezlo s nároďákem zlato z Chile a Masopust dokonce ve finále obelstil brazilské míčové kouzelníky a dal jim branku? Aby ne, když jsou to profíci, kteří nemají nic jiného na práci než fotbal.

„My sice byli profíky a pobírali jsme skutečně i víc peněz než v jiných klubech, jenže profíky jsme byli jen přístupem a tréninkem. Zatímco ve Spartě, Slavii a všude jinde se trénovalo jednou denně a pak si šli hráči po svém, v Dukle zavedl Jaroslav Vejvoda jako první dvoufázové tréninky. Oni si šli na pivo, my se na Julisce mořili. Proto jsme nad nimi měli navrch, proto jsme hlavně kondicí dlouho přehrávali soupeře a proto jsem mohl za šestnáct let v Dukle získat osm ligových titulů.

A ani s platy to zase až takový rozdíl nebyl. Pravdou je, že jsme brali nějaké čtyři a půl tisíce a ve většině civilních klubů se hrálo za polovinu, jenže my se upsali armádě a tam vládl striktní řád. Jaké prémie byly vypsány, takové se vyplácely. Neexistovalo, abychom dostali peníze bokem z nějakých vedlejších klubových fondů, jako se to stávalo jinde. Na to byla armáda moc opatrná.

A my přece byli lampasáci. Upsali jsme se, abychom hráli fotbal, jako se jiní upsali civilním klubům a byli někde v ČKD vedeni na papíru jako soustružníci, skladníci či plánovači. My ale i do služby museli a taky na stráž nás stavěli. A museli jsme podstoupit i vojenský výcvik, protože jen tak z nás přece důstojníky udělat nemohli. Tehdy nás převeleli do Vyškova, dali nám do rukou pušky a samopaly, já musel dokonce střílet z tarasnice, abych si zasloužil uniformu a mohl hrát fotbal.

A těch papírů, co jsme se napodepisovali, když jsme se vraceli z ciziny. Že jsme se s nikým v zahraničí nepotkali, s nikým nemluvili, žádné vojenské tajemství nevyzradili. A přitom jediným tajemstvím, které jsme znali, bylo, jak často paní Tománková na Julisce pere dresy, kam je věší a jaký krém na balony používá, abychom je moc rychle nezničili. A její manžel že ji krotí, aby tak moc nehudrovala, když se nějaký prošoupe.“ Na světový šampionát do Chile jel v jedenatřiceti letech a přitom moc nescházelo, aby ho trenér Karel Kolský, který vojenské mužstvo dával dohromady a vytvořil jeho základy a slávu, tři roky předtím z Julisky nevypakoval. Stejně jako Nováka a Pluskala.

Osmadvacetiletého Masopusta, který se měl teprve stát jednou z největších opor československé reprezentace, finalistou mistrovství světa, nejlepším hráčem, který po běhá evropských hřištích a jehož bude pro jeho fotbalový kumšt obdivovat celý svět.

Už když z teplické „drožďárny“ přišel společně s Novákem do ATK, nic zase až tak extra v něm neviděl. Uměl, to se mu upřít nedalo, míč ovládal a na hřišti měl přehled, přihrávky rozdával jedna báseň a pro fotbal byl také obrovsky zapálený, takže, sám se sebou věčně nespokojený, si po tréninku ještě přidával.
Dávno předtím, než ho Ota Pavel ve své knize Dukla mezi mrakodrapy popsal jako hráče, který „…neměl výskok, neměl sprint, neměl rozštěp. Přestože nebyl na dráze nejrychlejší, dostával vysokou užitkovou rychlost, jakmile měl míč na kopačkách. Měl výborný cit v nohách, na hřišti měl nejraději chvíli, kdy bariéry pulsovaly vzrušením…“ tohle všechno o Masopustovi věděl, jenže… Jenže roky se zastavit nedaly, těm třem léta přibývala a Kolský v nich neviděl perspektivu. V kádru, který měl v Dukle, také ne. S mužstvem získal dva tituly, jenže v posledním roce ho bratislavská Červená hviezda trumfla a nechala mu v lize jen druhé místo, takže musel začít znovu.

Během dvouměsíčního turné po Střední Americe se rozhodl, že kádr rozpustí a s těmi třemi se rozloučí. Věděli to a byli smířeni se svým údělem. I s tím, že skončí nejen v Dukle, ale i v reprezentaci, protože i tu Kolský trénoval a rok předtím vedl na mistrovství světa ve Švédsku.

Možná že už v Malmö, když národní mužstvo vypadlo po opakovaném zápase se Severními Iry hned ve skupině, prohlédl, kam se fotbal ubírá. Že už tam v něm dozrávalo přesvědčení, že změny potřebuje nejen reprezentace, ale také jeho Dukla, kterou po léta piplal a šplhal s ní k vrcholu.

Za mořem se v názoru utvrdil, protože během turné sice vojáci porazili slavný FC Santos, ale jinak prohrávali pomalu s kdekým. S brazilským Bangu, kostarickou Saprissou i Herdinou, výběrem Ria i mexickou reprezentací.

Kolský nemusel ani moc mluvit, a Masopust, Novák i Pluskal přesto věděli své. Jenže když se Dukla ze zámořského turné vrátila, neskončili na Julisce ti tři, ale Kolský. Vystřídal ho Musil, který si „přestárlou“ trojici nechal v mančaftu, jenže ani on neměl v lize úspěch. S Duklou skončil až třetí! Čekalo se tedy, že až Jaroslav Vejvoda bude tím katem, který mužstvo omladí a vrátí ho tam, kam za Kolského patřilo. Na výsluní. Vrátil ho tam. Na celých dalších pět let, kdy měl Duklu na povel.

I zásluhou Masopusta, Pluskala a Nováka, protože pochopil, jakými jsou pány fotbalisty a jak obrovský význam mají pro mužstvo. Pro armádní jedenáctku z Julisky, s níž po infuzi nové chuti a důvěry získali čtyři ligové tituly v jednom sledu a pro reprezentační tým samozřejmě také. Mistrovství Evropy – v šedesátém roce ještě neoficiální – to už naznačilo, světový šampionát za dva roky v Chile to pak potvrdil.
„Nafasovali jsme kalhoty a saka, které měli šest let předtím olympionici v Melbourne, dokonce i baretky nám přidali, aby nám snad v Chile nebyla zima na hlavu. I když si asi i ve skladu na tělovýchově mysleli své, protože jsme se měli za mořem jenom otočit a po zápase se Španěly, Brazilci a Mexičany se zase honem vracet.

Žádného kustoda nám sebou nedali, protože takový přepych se nenosil. Ostatně i tři z hráčů se povolávali do Chile dodatečně a maséra jsme si museli opatřit přímo na místě. Moc peněz jsme mu dát nemohli, protože Josef Rogl s doktorem Jírou měli po návratu popotahovačky i z toho, že nám za valuty koupili ovoce, a tím málem ohrozili devizové hospodářství státu.

Já musel také vysvětlovat, proč jsme evidované rádiovky nepřivezli zpátky a neodevzdali je ve skladu. Byl jsem totiž nejen hráčem, ale jako jeden ze starších a rozumnějších i kustodem výpravy.

Barety s anténou nikdo nevzal na hlavu, takže když jsme se s Chile loučili, darovali jsme je našemu domorodému masérovi. Co víc jsme mu mohli dát, když jsme na cestu dostali půldruhého dolaru kapesného na den? A náš Parra měl doma devět dětí, takže jsme chtěli, aby dostal ještě nějakou odměnu v naturáliích pro své potomky. Samozřejmě jsme to schytali, po návratu se na nás dívali jako na šmelináře a hodnotu rádiovek nám strhli z prémií za druhé místo.

Ono to vůbec bylo moc zajímavé mistrovství. V Praze nás vyprovodili s tím, že nemáme ani vybalovat, protože dostaneme pětku od ·Španělů i Brazilců a pomažeme domů, a do Chile jsme letěli půldruhého dne. Přes Řím, Lisabon, s přesedáním a zastávkami v Brazílii, Argentině a Uruquayi. A když jsme pak čtyři dny před prvním zápasem dorazili do Zelené rokle, asi patnáct kilometrů od Viňa del Mar, byli jsme rozčarováni tuplem. Žádné průzkumné týmy, pozorovatelé či snad trenéři tehdy před mančaftem na obhlídku nejezdili, takže jistý úřadník z naší ambasády v Santiagu dostal pověření, aby nám něco vybral.
Španělé se v jakémsi středisku ROH pro nižší bankovní úředníky z Viňa del Mar odmítli ubytovat, Brazilci se Zelené rokli také obloukem vyhnuli, ale pro nás byla dobrá.

Byli jsme sice na mnohé zvyklí, přesto jsme byli zděšeni, když jsme dorazili na místo. Nevlídné a studené ratejny pro šest až osm lidí, vojenské kavalce, plechové skříňky, v kohoutku jen studená voda, na podlaze a na zdech švábi, mravenci a všelijací broučci, takže doktor našeho týmu nechal ze všeho nejdříve vystříkat pokoje dezinfekcí. A pak také vymámil topení, protože v noci byla na pokojích děsná zima. Kdyby ty rádiovky nebyly tak hrozné, možná jsme v nich spali.

A my dukláci jsme to ještě od ostatních schytávali, že se Zelená rokle vybírala jen kvůli nám, protože jsme na podobné bydlení z vojny zvyklí. Tehdy ale stačilo, aby trenér Vytlačil pronesl svých pár typických vět, v nichž se mísil jeho zvláštní humor s osobitým nadhledem, dal nám na druhý den volno a Zelené údolí se pro nás stalo rájem. Uprostřed lesů jsme měli absolutní klid, protože se za mužstvem považovaným za největšího outsidera nikdo nenamáhal jezdit. A nám stačilo ke štěstí, že jsme na šampionátu, který jsme si tak perně vybojovali a na němž jsme nakonec udělali opravdovou díru do fotbalového světa.“ Bylo to triumfální tažení z Viňa del Mar až do Santiaga. Od zápasu se Španěly a Brazilci, kteří měli hned v prvním zápase ve skupině nasázet Vytlačilovu týmu po pěti gólech a poslat ho kvapem domů, až po slavné finále s týmem kanárků, jež vstoupilo do fotbalových dějin. Třeba Masopustovým gólem, který byl snad ještě parádnější než jeho proslulý slalom, při němž v New Yorku v dresu Dukly procházel obranou Santosu a Espaňolu, nebo ho dva roky před Chile v reprezentačních barvách vykouzlil přes čtyři Rakušany a nakonec i jejich gólmana Kitzmüllera. Tentokrát to byla ovšem paráda o to větší, že ho vstřelil brazilskému brankáři Gilmarovi ve finále mistrovství světa.

Masopust se tím gólem zapsal do historie šampionátu stejně jako ve Viňa del Mar svým sprintem a náhlým zastavením před kulhajícím Pelém. A to jen proto, aby zraněný fotbalový král mohl odehrát míč, neboť na trávníku pouze statoval a střídat podle tehdejších pravidel nemohl. Jenže Pelé českého gentlemana Masopusta viděl, pochopil a balon kopl do autu. Z tak rytířského činu byl i první muž světového fotbalu Stanley Rous úplně vedle, takže i na závěrečném banketu mluvil o Masopustově férovosti a dával ho za příklad.

Finále ovšem vešlo do dějin i obratem, který Brazilci zařídili ve druhé půli, a tak přece jen získali po výhře 3:1 vysněnou Zlatou Niké. Na Vytlačilovo mužstvo zbyl jen obrovský stříbrný „plecháč“, který přivezlo do Prahy a během triumfální cesty z ruzyňského letiště na Strahov ukazovalo z vymlácených okýnek autobusu lidem.

„Příznivá konstelace nám nemohla přát věčně, jenže před finále se toho seběhlo až moc.
Garrincha byl v semifinále vyloučen a původně proti nám neměl nastoupit. Jenže FIFA mu nakonec trest zrušila s odůvodněním, že v minulosti hrál vždy slušně a k souboji byl vyprovokován.

To ale nestačilo… Snad čtvrthodiny před začátkem finále vtrhla do naší šatny horda brazilských novinářů, aby zpovídala a fotografovala Schrojfa, kterého už před zápasem vyhlásili nejlepším brankářem šampionátu. Samozřejmě ho to rozhodilo, takže Vytlačil se na poslední chvíli rozmýšlel, zda neposlat do brány náhradníka Koubu. Dokonce nás starší zavolal na poradu, ale nakonec usoudil, že Schrojfa nemůže o finále připravit. Kdyby to udělal, kdoví, jak by utkání s Brazilci dopadlo.

Kdyby mohl nastoupit zraněný Lála, mohlo se to možná vyvíjet také jinak. Jirka Tichý byl dobrým fotbalistou, měl už něco odehráno, jenže celé mistrovství seděl jenom na lavičce a to by poznamenalo každého. A navíc kopal proti Amarildovi a ke všemu na pravé straně, kde také nebyl doma.
A ke všemu nechtěl ruský rozhodčí Latyšev vidět ruku Djalma Santose, který za stavu 1:2 evidentně srazil Jelínkovu střelu ve vápně. Kdybychom vyrovnali z penalty, třeba jsme mohli mít i zlato.

Latyšev si toho byl asi vědom, takže když jsme se vraceli z Chile a po zastávce v Uruguayi pak v Montevideu přesedali, raději si změnil letenku, jen aby s námi nemusel letět přes oceán.“ Vrátili se z Chile a stali se z nich národní hrdinové. Ovšem jen do chvíle, než zase oblékli dres Dukly.

Masopustovi se samozřejmě aplaudovalo, když na Strahově přebíral Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 1962 od France Footballu. Fanoušci na něho byli pochopitelně náramně pyšní, když ho z ciziny zvali na velká utkání. Do Anglie, kde slavil fotbal sto let a Masopusta vybrali do mužstva světa společně s Popluhárem a Pluskalem. Do týmu Evropy, který nastupoval proti Jugoslávii. Do výběru hvězd, jenž se utkal s mužstvem legendárního Matthewse, když se anglický sir v padesáti letech loučil s ligovým fotbalem na ostrovech.

Chodili logicky i na Julisku, do pohárového azylu vojáků na Strahov či do Edenu, když Dukla táhla Evropou a do Prahy přijížděla velká evropská mužstva – Benfica s Eusebiem, Simoesem, Colunou a dalšími hvězdami stejně jako předtím Tottenham anebo potom Anderlecht, Ajax či Celtic Glasgow.

Jakmile se ale ligová realita vrátila, přízeň byla pryč. A s přibývajícími lety z ní nezůstalo skoro nic. Z úcty a obdivu k velkému fotbalistovi, který si čtyřicet let před Pavlem Nedvědem sáhl na tolik ceněný Zlatý míč, teprve ne. Zvláště když Josef Masopust vydržel na scéně velkého fotbalu tak dlouho. S národním mužstvem vstoupil ještě do bojů o postup na mistrovství Evropy 1964, dokonce hrál ještě ve svých čtyřiatřiceti letech v kvalifikaci proti Rumunům o účast na anglickém světovém šampionátu.

A v Dukle kopal ještě déle, i když na něho z ochozů pokřikovali, aby i s tím svým slalomem a Zlatým míčem už táhl. Teprve v šestaosmdesátém roce se vydal do Belgie, kde se na něho znovu začali dívat jako na pana fotbalistu.

„Měl jsem jít dřív, třeba už po posledním titulu, který jsme získali v šestašedesátém.
Manželka chodila z fotbalu domů a referovala, co si o mně náčelníci povídají a jak na mě lidé křičí, jenže já dal vždycky na trenéry. Hlavně na Musila, který pořád bědoval, že mu zůstali samí mladí hráči a on prostě mezi nimi někoho zkušeného mít musí a že mě jako jejich tátu pořád potřebuje.

Takže jsem zůstával, vydržel jsem ještě další dva roky. Logicky jsem byl po patnácti letech okoukaný, pochopitelně že nezůstávalo jen u pokřiků o bačkorách a důchodu, někteří lidé mi začali dávat na srozuměnou, že na velký fotbal už nemám a měl bych už někam táhnout i s tím svým slalomem.
I proto jsem byl rád, že jsem šel v sedmatřiceti do ciziny a ještě dva roky dokazoval opak v Molenbecku nejprve ve druhé a po postupu i v první lize. A možná jsem mohl vydržet i déle, kdybych si s trenérem Crossingu van Boxelaarem trochu víc rozuměl. Jenže on mě v lize už tolik nestavěl a lavička náhradníků pro mne nikdy nebyla.“ Po návratu z belgického angažmá se Masopusta pokoušela zlákat slovenská Žilina, dokonce mu nabízela, že může jejich aerotaxi létat jen na zápasy, ale on se rozhodl pro trenérskou dráhu.
Nejprve na Julisce, pak čtyři roky v Brně, které v osmasedmdesátém roce přivedl k prvnímu a poslednímu mistrovskému titulu; vyzkoušel si angažmá v belgickém Hasseltu i třeba v daleké Indonésii.

Dokonce vedl po čtyři roky i československou reprezentaci. To, co dokázal jako hráč, se mu ovšem s národním mužstvem nepovedlo, protože nepostoupilo ani na mistrovství Evropy, ani na světový šampionát. A on to samozřejmě schytával ze všech stran. Jako trenér a po listopadu jako opovážlivec, který se hodlal postavit mocnému Františku Chvalovskému a ucházet se o křeslo prvního muže českého fotbalu.

Teprve sedmdesátníka Masopusta vrátili na fotbalový piedestal. Nejprve ho zvolili Fotbalistou století a pak z něho po Zátopkových, Čáslavské a Raškovi udělali i legendu českého sportu. A obálku s padesáti tisíci mu k tomu vrazili, aby tím i malinko smazali z hříchu svých předchůdců.

Josef Masopust
Datum a místo narození:
9. února 1931 ve Střimicích u Mostu, které už neexistují

Fotbalová kariéra:
- Baník Most (1945–1950)
- Vodotechna Teplice (1950–1951)
- ATK, ÚDA a poté Dukla Praha (1952–1968)
- Royal Crossing Moleenbeck (1968 –1970)

Ligové starty a góly:
388 zápasů/79 gólů

Reprezentační starty a góly:
63 zápasů/10 gólů

Největší úspěchy:
– stříbro z mistrovství světa v Chile v roce 1962
– bronz z prvního neoficiálního mistrovství Evropy hraného ve Francii jako Pohár národů
– účastník mistrovství světa 1958 ve ·Švédsku
– osminásobný mistr republiky s ÚDA, resp. Duklou Praha v letech 1953, 1956, 1958, 1961, 1962, 1963, 1964 a 1966
– vítěz Československého poháru s ATK, resp. Duklou v roce 1952,1961, 1965 a 1966
– držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy v roce 1962
– hráč mužstva světa v roce 1963 a Evropy v roce 1964 a 1965
– český Fotbalista století vyhlášený v roce 2001
– Rytíř sportu, držitel ceny fair play
– Fotbalista roku 1966

Co přinesl rok 1966?
– Ligovým mistrem se stala Dukla Praha, která vyhrála i Československý pohár, když porazila Prešov 2:1 a 4:0.
– V Poháru mistrů evropských zemí vypadla na jaře Sparta ve čtvrtfinále, když sice doma porazila Partizan Bělehrad 4:1, ale na jeho hřišti prohrála 0:5. Na podzim začalo podobné tažení Dukly, která přes Esbjerg a Anderlecht postoupila do dalších bojů, jež byly na pořadu na jaře roku 1967. Tam vyřadila ve čtvrtfinále Ajax Amsterodam a zkončila až v semifinále na Celtiku Glasgow. V Poháru vítězů vypadl Prešov s Bayernem Mnichov hned v 1. kole, v Poháru veletržních měst skončil Spartak ZJ· Brno v 1. kole na Dinamu Záhřeb a Sparta na FC Bologna.
– S československou reprezentací se v pražském utkání s týmem SSSR rozloučil po deseti minutách na trávníku její dlouholetý kapitán Ladislav Novák a po devadesáti minutách i Josef Masopust.
– Na mistrovství světa v Anglii porazil ve finále domácí tým mužstvo NSR 4:2.
– Národní tým sehrál už bez Masopusta dva přátelské zápasy v Brazílii (1:2 a 0:0) a jeden v Anglii (0:0), kde začala vycházet hvězda brankáře Viktora.
– Josef Masopust se stal Fotbalistou roku 1966.

Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.

[ 12.10.2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]