Petr Kouba: Po zlatém gólu už jen za prašivku

Králové fotbalu je zajímavá knížka, ve které sportovní novinář Zdeněk Pavlis představuje všechny dosavadní vítěze ankety Fotbalista roku. Poutavé vyprávění o největších hvězdách československé a později české kopané vydalo nakladatelství xyz a eFotbal.cz vám jako ochutnávku v deseti pokračováních představí některé z třicítky držitelů této prestižní trofeje, kteří psali, nebo ještě píší, historii našeho nejpopulárnějšího sportu. Šestá kapitola je věnována brankáři, který zažil vzestup i pád, Petru Koubovi.

Všechno mohlo dopadnout jinak. Pro český nároďák, pro Petra Koubu možná také. Stačilo, aby německý přízrak z Udinese Bierhoff, který ve finále vůbec neměl nastoupit a po němž trenér Vogts sáhl opravdu až v nejvyšší nouzi, trefil svou plouživou střelou rovnou bránu. Nebo aby jeho ránu Michal Horňák nohou netečoval. Aby balon letěl tam, kam se český gólman natahoval. Aby nezměnil směr. Finálové prodloužení evropského šampionátu mohlo dál pokračovat a kdoví, jak by nakonec skončilo. Pro Koubu, pro celý český nároďák.

Nic z toho se ale nestalo, takže třiasedmdesát tisíc diváků v ochozech fotbalového chrámu ve Wembley v páté minutě finálového prodloužení na pár vteřin oněmělo. Dvaadvacet hráčů, kteří v tu chvíli na place zrovna byli, také.

Vždyť on mu ten balon vypadl z rukou. On si ho snad hodil do sítě sám! Pohřbil sebe i celý mančaft. V tu chvíli byl konec. Prodloužení, finálového dramatu, českého snu o triumfálním pochodu Anglií, završeném ziskem evropského zlata.

Poprvé a naposledy rozhodoval onoho 30. června 1996 o evropském titulu zlatý gól a zrovna Petr Kouba ho dostal. Neskutečně ušmudlaný. Hrozný.

"Šest let jsme spolu spávali na pokoji. Ve Spartě i v nároďáku. A najednou vidím, jak těmi svými hůlčičkami balon lehounce tečuje a mně je v tu chvíli jasné, že už neudělám vůbec nic. Jen sebou plácnu na opačnou stranu, než jsem měl namířeno. Ani ruce už nestačím po míči pořádně natáhnout.

A to jsem si byl jistý, že ho mám, neboť mířil přímo na mne. Jen jsem se ho dotknul. Nepatrně, a tudíž bez šance vytěsnit ho vedle tyče. Strašný gól.

A já byl před celým světem za největšího diletanta pod sluncem, protože všichni ukázali na mne. Já měl udělat hroznou chybu. Mně měl balon vypadnout z rukou. Já měl prohrát finále. Jenže já v té bráně stál. V té, co je vzdálenější od kabin a do které jsem dostal všechny čtyři góly, když jsem chytal ve Wembley za reprezentaci.

Byla to strašná darda. Nejblbější gól, který jsem v životě dostal. Jenže jenom já vím, jak to doopravdy bylo. Já a televizní záznam, z něhož je patrné, že Míša Horňák Bierhoffovu střelu skutečně tečoval." Oplatit v londýnském finále Němcům porážku ze skupiny a vyhrát EURO, možná by se Koubova kariéra po návratu ze šampionátu odvíjela úplně jinak. Třeba by nemusel řešit pouze dilema, zda se upsat portugalskému FC Portu nebo se dohodnout se španělskou La Coruňou, která za něho zaplatila milion a šest set tisíc euro k tomu.

Možná by se i některý z anglických klubů ozval. A nemuselo jít jen o druholigové kluby, které projevily zájem o českou brankářskou jedničku, ale Koubovi moc po chuti nebyly.

Třeba by se nakonec i Barcelona pokorně vrátila a chtěla by ho znovu do svých služeb, jako tomu bylo ještě před prvním šampionátovým duelem s Němci.

"A ona ho opravdu chtěla a dokonce až do kabiny za ním lidé z Barky přišli, jenže my pak dostali od Němců dva hloupé góly a Španělé zájem ztratili," ujišťuje tehdejší reprezentační trenér Dušan Uhrin, že o jeho chráněnce, jedničku ze Sparty i nároďáku, byla mezi evropskými velkokluby mela.

Na laciné branky od Němců nechal český gólman v dalších zápasech evropského šampionátu svými výkony zapomenout, z Bierhoffovy finálové trefy zněly ovšem tóny osudové. Pro Bierhoffa, který už nikdy v dresu německé reprezentace žádnou branku nedal a sehrál jen pár zápasů. Pro Petra Koubu, syna stejně slavného táty, který s Duklou jezdíval vyhrávat Americký pohár mezi newyorské mrakodrapy a který se s národním mužstvem v dvaašedesátém roce dostal do finále světového šampionátu v Chile, ale také.

"Zpočátku sice byly ve hře kluby s velkými jmény, jenže když jsem se měl rozhodnout a někomu se na pár let upsat, zase až tolik už jich nebylo. Mohl jsem zůstat na ostrovech, jenže ve druhé anglické divizi jsem skončit nechtěl. Pro gólmana chytajícího ve finále EURO se mi podobné angažmá zdálo málo.

Porto, které mělo rozhodně zvučnější jméno než La Coruňa, sice projevovalo eminentní zájem a dokonce garantovalo, že se dostanu do brány, jenže mě lákal španělský fotbal.

Vyhlášená La Liga. Souboje s Barcelonou, Realem, Valencií. Když už mě za takové peníze kupují, přece mě nenechají na lavičce, ujišťoval jsem sám sebe. Přece musím chytat, aby se jim prachy za přestup vrátily, věřil jsem, když jsem přestup podepisoval. Netušil jsem, jak to v La Coruně chodí. Až po parafování smlouvy mi všechno došlo.

Nedocenili jsme, že v kádru La Coruni už je deset cizinců a nastupovat přitom mohou jen čtyři.
A po čase dokonce už jen tři, protože španělský fotbalový svaz kvótu legionářů omezil, což byla další rána do vazu.

A už teprve jsem netušil, že kamerunský reprezentační gólman Songo má i francouzský pas, takže je považován za občana Evropské unie, není proto vlastně ve Španělsku cizincem, a omezení se na něho tudíž nevztahují. Na rozdíl ode mne! Musím však uznat, že chytat uměl. A dobře. Nigerijec Rufai také. A to nemluvím o gólmanovi španělského nároďáku Molinovi, jenž po čase rovněž přestoupil do La Coruni, takže o jedno místo v bráně jsme se ucházeli čtyři. Čtyři brankáři, co ve svých zemích čapali za reprezentační mužstvo.

Konkurence jsem se nebál a ani mě netrápila. Půl roku jsem si říkal: Nebudeš remcat, ukážeš charakter, vybojuješ si své místo v trénincích a přípravných zápasech. Do brány se procpeš! Pak mi ale začalo vadit, že jsem nedostal pořádnou šanci. Vždyť já během roku odchytal v La Coruně jen čtyři zápasy. Já, který byl zvyklý stát v bráně Sparty i nároďáku permanentně, který jsem na Letné vyhrával tři roky po sobě pod Uhrinem a Dobiašem ligu, zkusil si čtvrfinálovou skupinu Poháru mistrů evropských zemí proti Barceloně, Benfice a Kyjevu, v reprezentaci měl za sebou už 36 zápasů a hlavně, dotáhl to až do finále evropského šampionátu.

Trenér Toshak přitom nikdy neřekl: ,Nechci tě.‘ Celý první rok, co jsem v La Coruně vysedával na lavičce a ztrácel nejlepší léta svého fotbalového života, pořád dokola opakoval: ,Máš to těžké, chci tě, ale do brány nepůjdeš. Potřebuju tě, kdyby se něco stalo." Když ležel po Bierhoffově tečované trefě na trávníku ve Wembley a brečel jako kluk, nic z toho netušil. Měl v očích slzy. Omlouval se ostatním a oni zase jemu. Tak strašný gól nikdy nedostal.

Snad jen jednou, ještě za Máčalovy éry v dvaadevadesátém roce, kdy nechtěl k přátelskému zápasu do Polska jet, protože se mu měla narodit dcera. Těsně před utkáním mu máma volala, že je holka na světě a on že je tátou. Celý poločas stál v bráně jako omámený, vůbec nevěděl, co se na hřišti děje, a když Warzycha vystřelil ze čtyřiceti metrů, vypadl mu míč z náruče do sítě.

Tehdy v půli z placu utekl. Teď nebylo kam, protože finále skončilo. Chtěli zlato a přišli o něj. Cítili jen lítost a bezmoc. A nikomu z té Uhrinovy party nedocházelo, co vlastně dokázali a kam až se dostali. Bylo jim ukradené, že za nimi přišel do šatny prezident Havel, kterému sport nikdy nic neříkal a jenž se poprvé a naposledy v životě vydal na fotbal. Kvůli nim. Kvůli evropskému finále.

Nevnímali, že je první muž evropského fotbalu Lenart Johansson dekoruje v přítomnosti samotné královny Alžběty. Cítili jen obrovské zklamání a hlavou se jim honilo jediné: Proč? Kadlecovi, Horňákovi, Radovi, Suchopárkovi, Poborskému, Bejblovi, Nedvědovi, Bergerovi, Němcovi, Kukovi, Šmicrovi, Koubovi, všem, kteří hráli finále a zažili stříbrný šampionát v Anglii. Proč, když byli tak blízko? Proč sudí Pairetto nepískal, když jeho kolega na čáře zvedl praporek a signalizoval ofsajd? Proč, když ke zlatu scházelo nějakých dvacet minut? Proč musel rozhodnout tak hrozný zlatý gól? "Teprve když jsme se vrátili domů a zažili triumfální přivítání na Staromáku, nám všechno došlo. Až doma zklamání přebolelo. Pochopili jsme, co jsme dokázali. My, kteří jsme jeli do Anglie jako naprostí outsideři, kteří jsme se měli už po skupině pakovat a vrátit se kvapem domů, protože na Němce, Italy a Rusy jsme mít neměli.

Mančaft, jenž se na šampionát ani probojovat nemusel, neboť po kvalifikační prohře v Lucembursku se už všude věšely černé fangle. Poslední stránky novin se tiskly jako parte za český nároďák. Aby ne, když mi minutu před koncem šoupnul Hellers balon mezi nohama do sítě a my jsme s amatéry z Lucemburska ostudně prohráli.

Uhrin zelenal a blednul, Chvalovský běsnil a Maška tehdy od nároďáku vyhodil, neboť nikomu nenahlásil, že Bělorusové senzačně porazili Holanďany, takže nám stačí i remíza. A my se s Evropou loučili, protože největším soupeřům v kvalifikační skupině Norům stačilo uhrát v posledních dvou zápasech bod a trumfli by nás. Neuhráli ho. Pro nás už to, že budeme hrát velký turnaj, znamenalo obrovský úspěch. A my ho nejen hráli, my postupovali dál a dál. Po černém začátku proti Němcům zpřeházel trenér sestavu, my jsme porazili Itálii a najednou z nás spadnul respekt ze soupeřů i z velké akce. Nervozita, tréma, obavy také.

Cítil jsem to i na sobě. Letěl jsem na šampionát unavený, nervózní, celý otlučený a pomlácený, bolelo mě koleno, které se pořád plnilo vodou, trápily mě bolesti zad, loket jsem pomalu necítil. Nejít o evropský šampionát, zůstal bych doma, protože mně samotnému bylo jasné, že nejsem v ideální formě. Tušil to ale i Uhrin, doktoři Čech s Krejčím stejně jako maséři. Všichni dělali, co jen mohli.

Všeuměl Karel Mališ mi dokonce vyrobil speciální chránič na loket, jen abych mohl do brány. Poznal to i můj předchůdce v bráně nároďáku Luděk Mikloško, který v té době už chytal na ostrovech za West Ham a přijel se podívat na první zápas s Němci. V Prestonu, kde jsme bydleli, za mnou přišel. Ne aby kázal, poučoval, dával rady. Jen prohodil, abych se krotil a ovládal. Že si všiml, jak se už při rozcvičování rozčiluju, jak jsem vzteklý, že některé balony pouštím, že jsem nervózní a nervozitu přenáším na ostatní. ,Neblbni, ovládej se, drž to v sobě. Jde přece jen o dobré rozcvičení!‘ dal mi radu a já se krotil."

Byl zvyklý se krotit. Už jako kluk, na němž doma chtěli, aby se učil a studoval, protože balon ho těžko někdy uživí. Táta o tom věděl své, i když léta chytával ligu v Dukle i ve Spartě a na konci kariéry si dokonce pár let vydělával jako profesionál ve Francii. V Bohemians, kam ho přivedl starší brácha Pavel, ale odkud ho jako dorostence šupem poslali na hostování do Slavoje, protože měli v mančaftu lepší gólmany, než byl kluk Koubů, braný mezi Klokany jako páté kolo u vozu. U Botiče, kam si ho stáhli zpátky, když právě v zápase Slavoje s Bohemkou ukázal, že brankářské geny získal po tátovi a ke všemu je mazaný, až to hezké není. To když na balon dosáhl až za čárou, ale protože sudí nic neviděl, hned ho vykopl a hrálo se dál. V juniorce Klokanů, kterou dostal po návratu z Belgie na povel legendární Karol Dobiaš, jenž mladé kluky do fotbalu úplně zbláznil. To proto, že byl první na place, hrál se svými svěřenci bago, hecoval je, učil.

A v áčku Bohemians, kde dostal v devatenácti první profesionální smlouvu, ještě víc. Klokanům vládl tvrdou rukou Josef Zadina, který měl Pospíchalovu školu, Koubu zaučoval do brankářského řemesla Zdeněk Hruška, jenž se právě vrátil z řeckého angažmá, a v Ďolíčku vítali někdejšího reprezentanta pamatujícího i světový šampionát ve Španělsku s otevřenou náručí. Aby ne, když byl jedním z posledních z generace Klokanů, jež psala nejslavnější kapitoly klubu.

Naučil toho mladého Koubu hodně. Možná víc než táta, který všechno nechával na synovi a na osudu. Neradil, nepoučoval, nechtěl mít z potomka brankáře za každou cenu. A když se synátor začal objevovat v ligové bráně, na fotbal nechodil. Byl tak nervózní, že mu manželka musela připravit koš plný prádla a on raději žehlil, než aby se na mladého díval z tribuny.

To Hruška, neustálý srandista umějící si vychutnávat fotbal i život a nikdy si nelámající s ničím hlavu, byl jiný kalibr. Naučil Koubu, jak se smiřovat s brankami a brát si poučení z chyb. Jak "minely" pouštět z hlavy. Jak se nenechat srážet na dno. A třeba také to, jak se vyválet ve škváře proslulé Katovny, aby trenéři nic nepoznali a žili v přesvědčení, že gólmani dávají i v mrazu a bahně do tréninku všechno.

Krotil se i tehdy, když se v ligové bráně Klokanů začal objevovat jako jednička on, protože v té době si u Botiče prožívali své peklo. Praskla totiž aféra s černými fondy, na sekretariátu pod tribunou úřadovala místo bafuňářů kriminálka, spousta hráčů si to rázovala častěji k výslechům než na trénink. Zíral, co se ve fotbale také děje.

Po třech letech zíral zase, protože Bohemka ho musela prodat, aby bylo na výplaty a klub mohl žít. Na seznam proto dala Petra Holotu, Michala Petrouše a Petra Koubu. Konkurent nekonkurent, rival nerival, kdo zaplatí, ten je má. Sparta zaplatila. Její reprezentační gólman Jan Stejskal odcházel do anglického Queens Park Rangers a na Letné chtěli k Sovovi mladého, perspektivního brankáře. Na stůl klidně položili tři miliony.

U Koubů v kuchyni se pak všechno upeklo. Petrův táta s Tomášem Pospíchalem, který Bohemku dovedl k největší slávě, ale v té době už pracoval ve službách Sparty, spolu hrávali v jednom dresu, takže se domluvili snadno.

Mladý Kouba šel na Letnou, sekretář Klokanů Jaroslav Houška zkasíroval od Ladova zetě Jana Vrány tři miliony. Dost na splacení dluhů i na to, aby zbylo i pro brněnské hráče a ti mohli projevit takovou vstřícnost, že s Bohemkou prohráli, takže Klokani zmítající se v marasmu, bídě a fotbalové agónii se v lize přece jen zachránili. Mladý Kouba jim k tomu pomohl.

"Měli jsme v Anglii štěstí, jasná věc. Tak jako jsem ho měl ve Spartě, když jsem tam přišel a potkal se s vrstevníky, s nimiž jsem se znal z různých mládežnických výběrů a z nichž po odchodu Chovance, Bílka, Grigy a spol. dával trenér Dušan Uhrin dohromady nové mužstvo. Podobně, jako ho dával do kupy v Prestonu, když jsme projeli první zápas s Němci a už se chystali, že pojedeme domů.

On měl velký dar v tom, že se nikdy nesnažil uměle zasahovat do hráčského kolektivu. Ani ve Spartě, ani v nároďáku. Stvořil mužstvo a nechal ho žít svým životem. Jen shora dohlížel, zda je všechno v pořádku, a pouze když někdo vybočil, lehce ho strčil zpátky. Netrestal, a jestliže se stal průšvih, jako že se v každém mančaftu stával, dal nám možnost, abychom ho napravili.

Dovedu si představit, jak mu muselo být, když před druhým zápasem s Itálií sahal do sestavy a míchal s ní. To on dělal k smrti nerad. Tedy, když všechno klapalo a hrálo se, jak si představoval. V Liverpoolu mu rošády vyšly a pomohly nám. S Itálií, s Ruskem také, i když nebýt Šmicrovy trefy minutu před koncem a penalty zahozené Italy ve druhém zápase naší skupiny proti Němcům, pakovali bychom se.

Měli jsme ale štěstí a táhli jsme dál. Do Birminghamu, kde jsme vyřadili Portugalce, zpátky do Manchesteru, kde jsme i s vykartovaným mužstvem uhráli s Francií bezgólovou remízu a pak ji vyřadili v penaltovém rozstřelu.

Věřil jsem si. Věděl jsem, že jednu pentli určitě chytím. Dopředu jsem věděl, kam ji jednotliví hráči kopou. Uhrinův asistent Werner Lička sám hrával ve Francii a měl všechny soupeřovy střelce přečtené. Už v hotelu mi podal dokonalé reference a než k rozstřelu došlo, ještě jednou zopakoval, kdo kam kope. Pouze o Pedrosovi nevěděl vůbec nic. Paradoxem bylo, že právě jeho střelu jsem vykopl. Stačilo se na něho podívat. Byl celý nervózní, viděl jsem na něm, že se bojí střílet k tyči, aby snad neminul bránu, už při rozběhu jsem poznal, že se do míče opře jen placírkou.

Nešel jsem k tyči jako při předchozí Blancově střele, kterou jsem mohl také mít. Vydržel jsem stát tak dlouho, abych míč vykopl. To stačilo, aby na mne vzápětí všichni naskákali a Uhrin mi děkoval, protože jsme byli ve finále a táhli Anglií dál. Na Londýn, na Wembley." Pod Uhrinem zažil Kouba první velký vrchol své kariéry. Triumfální pochod Evropou, který se na jaře dvaadevadesátého roku zastavil až ve čtvrtfinálové skupině Poháru mistrů.

Sparta vyřadila nejdříve v prodloužení Glasgow Rangers a pak i jedno z nejlepších mužstev Evropy té doby Marseille, ve skupině vyhrála doma nad Barcelonou a Kyjevem a s Benfikou Lisabon remizovala. Stačilo málo a mohla postoupit mezi čtyři nejlepší kluby Evropy. Neprohrát v posledním zápase na Ukrajině, kde dal Salenko gól z děsného úhlu rovnou do šibenice. Získat v chrámu Benfiky víc než bod, k čemuž bylo ostatně blízko, kdyby právě Kouba nezavinil penaltu. Anebo uhrát remízu na Nou Campu. I tak byla účast ve čtvrtfinále nultého ročníku Champions League úspěchem, který už žádné z českých mužstev nikdy nezopakovalo.

"Pro nás to byla obrovská škola a nesmírná zkušenost. A samozřejmě infuze sebedůvěry a sebevědomí, jež nám pomáhala i v dalších letech. Ve Spartě i v nároďáku. Po Evropě a doma ještě víc. Třeba zkušenost z Marseille, kde jsem šel do brány, i když jsem celý den střídavě zvracel a seděl na záchodě, nacpal do sebe tubu živočišného uhlí, a přesto měl v břiše takové křeče, že jsem do poslední chvíle nevěřil, že nastoupím. Všechno se pochopitelně tajilo a já nakonec skutečně stál na place. Dostal jsem tři góly, ale nakonec zlikvidoval Waddlovu penaltu, čímž nastal zvrat, díky němuž jsme prohru zmírnili a v pražské odvetě pak přes Marseille postoupili.

Například zážitky z Glasgowa, kde ještě čtvrt hodiny před začátkem zápasu stálo na tribunách jen pár pořadatelů a několik zoufalých zbloudilců. Měl jsem ve zvyku rozcvičovat se co nejdéle, abych se dostal do varu a v šatně se už jen převlékl do suchého, takže jsem odcházel ze hřiště vždy jako poslední. Bude to v klidu, lístky jsou tady asi moc drahé, takže nikdo nepřišel, hlásil jsem v kabině ostatním. Za pár minut jsme se vrátili a já měl pocit, že jsem v pekle. Stadion narvaný k prasknutí, jedna tribuna bučela, druhá zpívala, třetí vstávala a ukazovala, že dostanu trojku. Ohlédl jsem za bránu a tam jen nizoučká zídka.

A to pivo, které do sebe Skotové ládovali v útrobách stadionu, bylo cítit až do vápna. Děsný pocit. Pomalu stejný, jako když dal v prodloužení Siegl gól, snížil na 1:2 a všichni skákali a objímali se jako pominutí. Jen já stál v bráně a nechápal, proč šílejí. Co blbnete, to mi při penaltách tak věříte? Vůbec jsem totiž netušil, že gól vstřelený v prodloužení na soupeřově hřišti se počítá v pohárové matematice za dva a že postupujeme. Tak málo jsem toho věděl o pravidlech. Nebo spíš věděli.

O čtyři roky později v Anglii to ale nebylo jiné. Ještě pár dnů před finále mnozí z nás vůbec neměli ánung, co to zlatý gól vůbec je. Trenéra Uhrina nevyjímaje. Natož abychom tušili, že jakmile ho někdo vstřelí, je po všem. I když jde o finále evropského šampionátu. Dál se nehraje, je konec. Neodvratně."

V Anglii si zažil hořký konec. Po odchodu do ciziny zase poznával, jak vypadají konce brankářské jedničky. Nejdříve v La Coruně, kde během první sezony střídavě vysedával na lavičce náhradníků anebo i na tribuně, takže i na srazy nároďáku ho přestával Uhrin zvát.

Marně se zapřísahal, že osud zlomí, všem ukáže a chytat bude. Čtyřikrát za celý rok ho Toshak pustil do brány a měl utrum. Chodil za trenérem, dožadoval se audience u prezidenta klubu, prosil a žadonil, aby ho pustili. Aby mohl alespoň na hostování odejít, protože chce a potřebuje chytat. "Jsme s tebou spokojeni," slýchával neustále od nejvyššího bosse, který jako neomezený vládce rozhodoval v Deportivu o všem. O tužkách pro sekretářky i o přestupech.

Nakonec ho s manažerem Pavlem Paskou přece jen zlomili. Uznal, že pro klub i pro Koubu bude asi opravdu lepší, když se vrátí na trávník. Třeba v německém Kaiserslauternu, který po roční epizodě právě postupoval zpátky do bundesligy a kde měl Paska silné vazby. A hlavně kde k pilířům sestavy patřili dva čeští vicemistři Evropy Kadlec s Kukou, takže i pro Koubu měl být po dlouhé pauze návrat mezi tyče snazší a jednodušší.

Nemohli tušit, že roční štace na Betzenbergu se promění v cestu slzavým údolím. Že angažmá v dresu Kaiserslauternu bude mít trpkou pachuť a Kouba se bude ještě moc rád vracet do La Coruni.

"Najednou mělo zase všechno smysl. Kaiserslautern se po druholigové epizodě chystal na bundesligu a posiloval, já byl blíž domova a navíc měl vedle sebe kluky, které jsem znal a s nimiž jsem hrál v nároďáku. Hlavně jsem ale zase chytal. A pravidelně. Bundesliga se blížila a já cítil, jak se vrací forma i někdejší pohoda. Z celého mančaftu vyzařovala, ze mne také. Přišlo však poslední přípravné utkání před začátkem soutěže a pět minut před koncem generálky mi jeden z protihráčů prošlápl koleno.

Nic, vrátím se, věřil jsem, že německá štace je pro mne tou pravou. Jenže po pár týdnech přišli doktoři na to, že mám díru v chrupavce. Tvrdé vystřízlivění. Krutá diagnóza.

,Jsi tady na hostování, starej se sám. Půl roku bude trvat, než se díra zacelí a ty se vrátíš,‘ slyšel jsem od doktora. Spadl jsem tam, kde už jsem se smažil. Na dno. A možná ještě hlouběji, protože pro Kaiserslautern jsem přestal v tu chvíli existovat.

Staral jsem se. Mirek Kadlec mi dohodil sportovního lékaře, který mu pomohl. Vzal si mě do parády, opichoval koleno, předepisoval rehabilitace a cvičení, radil, jak posilovat. A těch injekcí, co do mne narval. Půlrok se protáhl pomalu na celou sezonu, protože jakmile jsem začal běhat, koleno jsem měl zase jako konev. Tři kola před koncem bundesligy jsem se ale přece jen vrátil. Vyklusával jsem, pomalu se zapojoval do tréninku, postavil jsem se i do brány. A pak to přišlo.

První gólman Reinke se zranil, jeho maďarský náhradník Szücs, kterého Kaiserslautern narychlo koupil, když jsem já byl nepoužitelný, skončil na marodce také. Trenér Otto Rehhagel přišel, že mě potřebuje. Že se jede na titul, že to musím zkusit.

,Zbláznili jste se, vždyť já tři čtvrtě roku nechytal,‘ vylítlo ze mne, ale on zachoval klid a že prý všechno bere na sebe. Zpaciřkoval mě. Doktor také. A protože koleno i při plném tréninku drželo a já chtěl být mužstvu alespoň něco platný, odjel jsem na předzápasové soustředění a byl jsem nachystaný na premiéru v bundeslize.

Jen pár hodin, protože o půlnoci mi můj soukromý doktor telefonoval, že v injekcích objevil látku, která figuruje na seznamu zakázaných prostředků. Ale abych byl v klidu, že všechno zařídí a sepíše dopis na svaz a dopingovou centrálu, v němž všechno vysvětlí. Zbláznil se! Podvedl mě. Celou dobu mě ujišťoval, že je všechno v nejlepším pořádku. Šel jsem vzbudit trenéra a všechno mu vyklopil.

Druhý den jsem pochopitelně nechytal. Kaiserslautern se ode mne okamžitě distancoval. Stal jsem se dopingovým vyvrhelem. Hříšníkem, který kašlal na klub a léčil se podle svého. A vůbec nikoho nezajímalo, proč k tomu došlo… Narodil se skandál plnící stránky novin, protože ani soukromý doktor neposlechl a iniciativně napsal dopis německému fotbalovému svazu, jak a čím brankáře Koubu léčil. Musel jsem na dopingovou kontrolu, a i když její výsledky dodnes neznám, ocejchovali mě Kainovým znamením.

Po roce jsem s ním odcházel zpátky do La Coruni. S ním a s německým titulem vlastně také, i když jsem se o něj nijak nezasloužil, a proto ho neberu. Kaiserslautern se totiž německým mistrem nakonec přece jen stal a já figuroval na širší soupisce."

Vrátil se do La Coruni s přesvědčením, že nic horšího už prožívat nemůže. Dostal zlatý gól ve Wembley, ale ten už dávno přebolel. Rok v Deportivu vlastně nechytal, jenže to už byla také minulost. Další sezonu se v Kaiserslauternu nedostal do brány vůbec a navíc z něho udělali dopingového psance, ale z toho se dostane. Tentokrát už přece musí prokletí zlomit.

Nezlomil. Netušil, že nový trenér Javier Irureta bude přebudovávat mužstvo k obrazu svému, že bude daleko víc sázet na domácí fotbalisty, že přivede Španělského reprezentačního gólmana Molinu. Teprve když začala příprava, pochopil, že se vrátil do jiného klubu, než jaký opouštěl.

V ligovém kádru Deportiva figurovalo čtyřiačtyřicet fotbalistů, o jedno místo v bráně se ucházeli čtyři gólmani. Kouba mezi nimi. Jenže při audiencích u prezidenta klubu slyšel pořád to samé.

"Nechytáš, ale spokojeni jsme. A potřebujeme tě. Zvlášť teď, když jsme konečně získali titul a vyhráli jsme i Španělský Superpohár." Nakonec si vymodlil, že ho pustili alespoň na hostování do Čech. Měli jedinou podmínku: budou ho dál platit, na peníze mu nikdo nesáhne, ale on prodlouží smlouvu s La Coruňou o další rok. Neváhal, podepsal a šel chytat na Žižkov. Po pár měsících se vrátil i do české reprezentace, neboť nový trenér nároďáku Jozef Chovanec ho povolal k přátelskému zápasu s Anglií a postavil ho ve Wembley. Po dvou letech stál Petr Kouba tam, odkud se vlastně do světa vydával.

"Ta brána vzdálenější od šaten pro mne byla prokletá. S Německem, s Anglií také. Dostal jsem do ní zase dva góly, ale i tak jsem byl šťastný, že jsem zpátky a že jsem všem mohl dokázat, že chytat pořád dovedu. A mohl jsem to na Žižkově a možná i v nároďáku dokazovat dál, kdybych po půl roce ve Viktorce sám nevolal do Španělska, zda domluva platí a zda se na mém ročním hostování nic nemění. Narazil jsem. Vychrlili na mne, že Kamerunec Songo nechytá dobře a že druhý den končí přestupní termín, takže se mám vrátit.

Marně jsem si dělal naděje, že se konečně dostanu do brány La Coruni. Songo chytal dál. Jeden, dva, tři zápasy. Pořád. Půl roku jsem se nedostal na soupisku. Stala se ze mne prašivka. Nepotřebný náhradník. Ráno jsem odtrénoval a zápasy sledoval z tribuny. Anebo chodil na golf a díval se na televizi, když mužstvo právě hrálo venku. Pak mě zase na soupisku mezi šest cizinců, z nichž pouze tři mohli nastupovat k ligovým utkáním, sice napsali, ale nechytal jsem stejně. A přitom jsem měl smlouvu ještě lepší, než když jsem do Deportiva přicházel. Štace plná paradoxů, ale i takový je profesionální život."

Po pěti letech ve Španělsku se vrátil. Ve dvaatřiceti. Po pěti sezonách, kdy dělal věčného náhradníka a odchytal ve vysněné La Lize šest zápasů. Nejprve na rok do Jablonce, kde se zase postavil do brány, pak ještě na dvě sezony do Sparty, aby dělal gólmanskou dvojku a pak dokonce trojku. Na Letnou, odkud se vydal do světa velkého fotbalu a v jejímž dresu prožíval nejkrásnější a nejúspěšnější léta. Do mužstva, jemuž dělal před Anglií dokonce kapitána a v němž zažíval dřevní doby českého fotbalového profesionalismu.

Hlavně za vlády Petra Macha, malého fotbalového Napoleona, který si na valné hromadě koupil mazaně klub za pár korun, a všichni skalní sparťané mu při tom ještě aplaudovali. A za pár akcií, které jim rozdal, mu nadšeně posvětili, aby na Letné vládl, jak se mu zachce. Svedl to, to se mu upřít nedá. Nechal přebudovat a zmodernizovat stadion, aniž se někoho ptal a aniž by čekal na nejrůznější povolení, výměry a souhlas od úřadů. Za jeho vlády získala Sparta tři tituly a na Letnou přišla spousta šikovných hráčů. Další výhodně střelil. A nakonec fotbalovou Spartu bouchnul rodině Rezešů a byl za vodou.

"Měl rád partu i nás hráče, stejně jako my chtěl pořád vyhrávat, ale jednoduché to s ním nebylo.
Poznal jsem to, když mě kluci po odchodu Jirky Němce do Schalke zvolili kapitánem. Věděli, že nejsem žádná horká hlava. Uznávali, že jsem diplomat. Možná si i mysleli, že se mi s ním bude jednat lépe, když mám vystudovaný dva semestry vysoké ekonomické. O prémiích vyplacených i zadržovaných, o platech, smlouvách. O stávce, do níž jsme nikdy jít nechtěli, ale k Machovi se tehdy donesla Sieglova slova a nebyl by to on, aby neudělal bouřku se vší parádou.

Siegla a Martina Frýdka, který se k Horstovi přidal, vyhnal do béčka jen proto, že jsme na Strahově remcali, že kvůli starým, nevyplaceným prémiím snad budeme muset stávkovat. Vážně jsme to sice ani chvíli nemysleli, ale Machovi jsme hnuli žlučí. Jako kapitána si mě zavolal na kobereček a já celý roztřesený volal domů, že ve Spartě asi končím a budu muset o štaci dál. Nebylo to ostatně poprvé ani naposledy, co jsem si na Letné zažil podobnou hektiku.

Za trenéra Jarabinského mi také chtěli setnout hlavu. On totiž hlásal, že před zápasem nesmíme moc jíst, abychom vletěli na soupeře jako hladoví vlčáci. Na tradičním soustředění v Průhonicích jsme proto dostávali k večeři jen kopeček rýže a kousek vařeného kuřecího, takže hlad jsme skutečně měli jako Herodesové.
Při kartách jsme se domluvili, že kdo prohraje, půjde do mekáče ostatním nakoupit jídlo.

Já karty projel a s pytlem plným hamburgerů, kuřat a sladkostí si to šněroval přes dálnici, aniž bych si všiml, že mě někdo špehuje. Co špehuje, ten neznámý na vedení donesl, že jsem měl v McDonaldu schůzku s bafuňáři Bohemky, kteří mi do pytle nacpali šest set tisíc, abych je rozdal spoluhráčům a my nechali Klokanům bod.

Druhý den jsme s Bohemkou skutečně 1:1 remizovali a já byl na koberci. Koukal jsem jako puk, když mě obvinili, že jsem bouchnul zápas a uplatil spoluhráče, a dlouho trvalo, než si nechali všechno vysvětlit a uvěřili. Jestli ale uvěřil i Jarabinský, to nevím dodnes."

Ani se s tím už trápit nemusí. Jarabinský ze Sparty odešel, on zůstal. Už jen jako brankářská trojka, která kryla záda postupně Špitovi a pak i Blažkovi a Čechovi.

Trénovat naplno nemohl, zdraví mu nesloužilo, marodil, musel se hlídat. A být rád, že ho na Letné nechávají na soupisce a že jeho jméno figuruje i pod dalšími dvěma tituly, které Sparta v překotné době střídání trenérů a příchodů a odchodů Jarabinského, Kotrby a Straky získala.

Měl sice v klubu ještě na rok hráčskou smlouvu, ale když mu na Letné nabídli, aby se dal ve strahovském centru na dráhu trenéra mládeže, nerozpakoval se ani chvíli. Pochopil, že nemá smysl zabírat místo mladším. Došlo mu, že vrcholem jeho kariéry zůstane jednou provždy finále ve Wembley i s tím děsným zlatým gólem, který k němu bude jednou provždy patřit.

Datum a místo narození:
28. ledna 1969 v Praze

Fotbalová kariéra:
Bohemians Praha (1982–1983)
Slavoj Praha (1983–1985)
Bohemians Praha (1985–1990)
Sparta Praha (1991–1996)
Deportivo La Coruňa (1996–1997)
1. FC Kaiserslautern (1997–1998)
Viktoria Žižkov (1998–1999)
Deportivo La Coruňa (1999–2001)
FK Jablonec (2001–2002)
Sparta Praha (2002–2005)

Ligové starty a góly:
257 zápasů (československá, resp. česká liga 251, zahraničí 6)

Reprezentační starty a góly:
40 zápasů

Největší úspěchy:
– stříbro z mistrovství Evropy 1996 v Anglii
– mistr se Spartou v letech 1993, 1994, 1995, 1996, 2003 a 2005
– mistr Německa s Kaiserslauternem v roce 1998, i když v bundeslize neodchytal ani minutu
– mistr Španělska s La Coruňou v roce 2000
– vítěz Českého poháru se Spartou v roce 1996
– Fotbalista roku 1993

Co p ř i n e s l r o k 1 9 9 3 ?
– Poslední ročník federální ligy vyhrála Sparta.
– Československý pohár vyhrály 1. FC Košice, které ve finále v Poštorné porazily Spartu 5:1, v pohárové Evropě ovšem po rozdělení českého a slovenského fotbalu reprezentovalo Brno coby poražený finalista Českého poháru.
– V Lize mistrů vypadla Sparta ve 2. kole s Anderlechtem, v PVP Brno v 1. kole s Leverkusenem a Slavia rovněž v 1. kole s OFI Kréta.
– Společná česko-slovenská reprezentace vystupující po hlavičkou RSC skončila v kvalifikaci MS 1994 až třetí za Rumunskem a Belgií, neboť v posledním utkání v Belgii uhrála jen bezgólovou remízu. Na šampionát do USA nepostoupila.
– Petr Kouba se stal Fotbalistou roku 1993.

V prvním díle jste si mohli přečíst o Josefu Masopustovi ZDE.

Ve druhém díle jste si mohli přečíst o Ivo Viktorovi ZDE.

Ve třetím díle jste si mohli přečíst o Antonínu Panenkovi ZDE.

Ve čtvrtém díle jste si mohli přečíst o Janu Bergrovi ZDE.

V pátém díle jste si mohli přečíst o Tomáši Skuhravém ZDE.

Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.

[ 16. 11. 2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]