Jan Berger: Honza není člověk, Honza je bůh

Králové fotbalu je zajímavá knížka ve které sportovní novinář Zdeněk Pavlis představuje všechny dosavadní vítěze ankety Fotbalista roku. Poutavé vyprávění o největší hvězdách československé a později české kopané vydalo nakladatelství xyz a eFotbal.cz vám jako ochutnávku v deseti pokračováních představí některé z třicítky držitelů této prestižní trofeje, kteří psali, nebo ještě píší, historii našeho nejpopulárnějšího sportu. Čtvrté vyprávění patří sparťanské ikoně Janu Bergrovi.

Obžalovaný Jan Berger, nar. 27. 11. 1955 v Praze, uvolněný z pracovního procesu jako vrcholový hráč kopané pro TJ ČKD Sparta Praha a reprezentační tým ČSSR, dne 14. 10. 1982 kolem 17,00 hodin v kavárně Letná v Praze 7 v podnapilém stavu hrubými slovními výroky napadal hosty, jakož i servírky, dále neoprávněně vešel za výčepní pult, kde čepoval a rozléval pivo, čímž vzbuzoval veřejné pohoršení a při zákroku přivolané hlídky VB hrubými slovními výroky urážel příslušníky VB, a to jak při převozu na MO VB Letná, tak na tomto státním orgánu, jakož i při převozu na Záchytnou stanici, kde navíc před těmito příslušníky užil hanlivých výrazů proti republice a proti prezidentu ČSSR, tedy dopustil se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržností, hrubě urazil veřejného činitele při výkonu jeho pravomocí, veřejně hanobil republiku, snižoval vážnost prezidenta republiky, čímž spáchal trestný čin výtržnictví, trestný čin útoku na veřejného činitele, trestní čin hanobení republiky a jejího představitele a odsuzuje se k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, který se podmíněně odkládá na zkušební dobu čtyř let.
Obžalovanému se ukládá, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholických nápojů a dále se mu ukládá ochranné ambulantní protialkoholní léčení.

Proti tomuto rozsudku není další řádný opravný prostředek přípustný.

Senát Městského soudu v Praze, 11. dubna 1983. "Spad jsem až na dno. Do lochu s kriminálníkama. Na cimru s vožralama. Dneska by to bylo jiný… Zasmáli by se, nad nalitým Bergrem by mávli rukou. Nebo by mi ji třeba nějakej vyhazovač natáh a v bulvárních plátcích by pak vypočítávali, jestli jsem měl sedm piv a pět vodek nebo jestli víc. A jestli tam se mnou chlastal jenom Caudr, nebo s náma pařili i další. A vymejšleli by si, jestli jsem Husáka nazval buzerantem nebo vychrlil nadávek ještě víc a horších. Tenkrát to byl ale malér. Děsnej. Když jsem těch osmadvacet dní v ruzyňské cele poslouchal bachaře, mohlo mi jebnout. Že dopadnu určitě hůř než ten kriminálník, co je se mnou na cele za loupežný přepadení. Že prej můžu slíznout i osm let natvrdo, protože jsem hanobil republiku a taky prezidenta, chystal se pláchnout za kopečky a kdovíco ještě. Horší než někoho přepadnout. Než nemakat. Za těch osm paragrafů že mi to spočítaj. A za Husáka ještě něco přidaj. Přitom já nemenoval, jenom jsem těm poldům řek, že jsou stejný buzeranti, jak ten nad nima.

Průser to byl, to jsem věděl. Kdybych aspoň o tý emigraci neblábolil. Jenže to jsem byl v takový ráži, že sem si to nemoh vodpustit. Blbý kecy, že poletím za pár dnů s nároďákem do Dánska a že tam zůstanu. Já, kterej nedokázal zůstat ani v Plzni, když manželka řekla, že si tam nezvykne a že se vrací do Prahy. Radši jsem jezdil vlakem den co den ze Smíchova do Plzně a zase zpátky, než abych utek vod rodiny. A najednou frajeřím a vytahuju se se Západem.

A všechno kvůli pitomýmu chlastu. Že jsem se nalil pod vobraz a nevěděl, co dělám a plácám. Že prej jsem alkoholik. Tak to prr. Jednou za čas jsem se nalil, udělal jsem malér, ale že bych chlastal dennodenně, to ne. Uletěl sem, a protože potřebovali někoho chytit a pohrozit, dostali mě. Jasně, zase až takovou práci jim to nedalo. Ale že by mi za to měli napařit osm let navostro, to mi hlava nebrala. A připouštět jsem si to vůbec nemoh, protože to bych na Ruzyni vopravdu zcvoknul. Po osmadvaceti dnech mě z basy vypakovali, takže jsem věděl, že to zase až tak horký nebude. Ze Sparty mě vyhodli, s tím jsem počítal. U soudu mi nejdřív napařili devět měsíců s podmínkou na půldruhýho roku, což by bejvalo šlo, kdyby se prokurátor nevodvolal. Flastr se mu zdál malej. Že mi musí přidat. Že prej jsem měl v těle přes tři promile alkoholu. Že je třeba chránit společnost. Že mám špatné návyky a můj čin je společensky nebezpečnej. Naplatilo na něj ani to, že už sem si odkroutil čtvrt roku u Apolináře a že jsem tam šel sám a dobrovolně a nečekal na jejich nařízení. Nepomohlo, že ani pro docenta Skálu, ani pro primáře Marečka jsem nebyl ztracenej případ. K devíti měsícům mi u městského soudu napařili pět dalších a podmínku natáhli na čtyři roky. Pro dělňase, kterej měl v Prefě šroubovat u panelů, protože s fotbalem měl samozřejmě utrum, docela záhul. Ale hlavně že to bylo za mnou."

Když ležel u Apolináře na cimře s chlapy, kteří obcházeli bufety a nádražní hospody a slévali si pivo z voskovaných kelímků, kteří do sebe lili chlast od rána do noci a pak zase až do rána, kteří by vypili i koze pití, kdyby v něm bylo jen trochu alkoholu, došlo mu, že je úplně na dně. Mezi spodinou. Mezi notoriky a nenapravitelnými ochlasty. On, samorost z Břevnova, který to přes dvouletou štaci v Plzni a na vojně v pražské Dukle dotáhl do Sparty a do nároďáku. A s nároďákem skončil třetí na Evropě v Itálii, aby s ním pár měsíců před malérem a kriminálem úplně vyhořel na Mundialu ve Španělsku.

Fotbalista, který měl dvoje plíce a vůle a bojovnosti na rozdávání. Pospíchalův objev, ale také Havránkovo dítě, protože ti dva na bouřliváka Bergra platili, než se dostal do maléru. Tomáš Pospíchal v Plzni, kam si ho z Břevnova přivedl a kde si ho vozil do Štruncových sadů na tréninky svým bakelitovým trabantem a dokázal ho držet v lati.

František Havránek v olympijském týmu, protože to byl zase chlap, který z ničeho nedělal vědu a víc než trenérem byl pro neukočírovatelného Bergra tátou. Hrajícím rovinu, důvěřivým, ochotným přivírat oči, když to jeho kluci přešvihli a na oplátku slibovali, že za to na place vezmou.

A oni za to vzít uměli. Třeba právě v olympijské Moskvě, kde získali v osmdesátém roce zlato, takže ten zatracovaný opilec Berger, který skončil za katrem a léčil se u Apolináře, byl i olympijským vítězem. Byl na samém dně, takže jen málokdo věřil, že se z něho vyhrabe, natož že se ještě někdy zvedne. Zvládl to. Po roce se vrátil. A dokonce lepší, než když ho zabásli.

Pro sparťanské fanoušky se stal modlou. Pro fotbalový národ bohem. Průšvih, který ho připravil o rok fotbalového života, mu k tomu pomohl, protože tribuny skandující Berger není člověk, Berger je bůh! v něm viděly nezkrotného rebela, který se ani režimu nebál.

A viděly také fotbalový kumšt.

"Po průseru jsem hrál jedno z prvních utkání v Ostravě. Perfektní návrat – celej stadion skandoval: 'Vožrala Berger, vožrala Berger.' Dobrý, říkám si. A rozjel jsem to. Udělal jsem sólo a dal gól. Víc jsem snad ty fandy rozdráždit nemoh, takže začali řvát ještě víc. Buch, a vedli jsme dva nula. Hrálo se, já sebral balon a minutu ho nikomu nepučil. Najednou začali tleskat a skandovat: 'Ať žije Berger. Ať žije Honza Berger.' Přišli jsme do šatny a trenér Ježek povídá: 'Klobouk dolů, žes to ustál. Myslel jsem, že někoho natřeš.' To jsem nikdy neměl ve zvyku. Vod doby, co mě ještě v Dukle zpucoval Vejvoda za to, že jsem si nenechal líbit, že mi Dobiaš plivnul do ksichtu a já mu za to jednu vrazil, jsem se uměl krotit. Jen na olympiádě v Moskvě jsem ve finále uletěl, když mě Němec Steinbach chytnul za přirození a já mu jí napálil tak, že mu až krev tekla. Za to mi ale Havránek ještě poděkoval, protože jsme šli ven voba a i trenérovi bylo jasný, že vyloučení uškodilo víc Němcům.

V Ostravě jsem věděl, že se musím tuplem krotit. Kvůli sobě. Kvůli Ježkovi, kterej mě v tom mým průseru nenechal, tahal mě zpátky a moc mi pomoh. Kvůli kamarádům vod Apolináře ale taky. Třeba kvůli nějakýmu Červenýmu, se kterým jsme se na cimře něco prokecali. Že jsme vlastně na hovno, že jenom chlastáme, že… A on mi tenkrát povídal: 'Copak ty, ty máš alespoň ten svůj fotbal.' To mě možná nakoplo. Víc než ten jeho slib, že až se stanu Fotbalistou roku, dostanu od něj dárek jako hrom. Víc než všechno to mudrování doktorů, terapie, producírování a všelijaký vopičárny, který jsme museli u Apolináře dělat. Měl jsem svůj fotbal a když jsem se po průseru vrátil, šel mi ohromně. V lize, v evropským poháru, který jsme se Spartou hráli, a po roce i v nároďáku, protože i tam mě vzali na milost. A když jsem se ve čtyřiaosmdesátým vopravdu stal Fotbalistou roku, ten dárek od kamaráda Červeného fakt přišel. On svůj slib dodržel a poslal mi pohorky. Nevadilo, že obnošený, je jedno, že jsem je nikdy nenosil a dal je bráchovi. Ten splněnej slib byl něco obrovskýho a já jsem za něj dodnes vděčný."

O maléry si koledoval všude, kde kopal. Přímo je přitahoval, nebo si na ně spíš sám zadělával. V Plzni, Dukle, ve Spartě i v nároďáku, odkud ho třikrát vyhodili, aby ho zase honem brali na milost. Když ho Pospíchal přivedl do ligy, přičichl prvně k pivu. Karel Süss ho začal vodit na snídaně, kde se místo rohlíčků a kakaa podávala napěněná desítka. Zachutnala mu, takže k cigaretám přidal i pivo. Pospíchal si ho však dovedl kočírovat.

V Dukle ho zase kočírovala vojna a také Luděk Macela, kterému dejvický fotbalový Napoleon Vejvoda svěřil nezvládnutelného Bergra do péče. Pár malérů sice nezahladil a břevnovského bouřliváka pokaždé neuhlídal, ale pořád to šlo. A když bylo nejhůř a Berger skončil v posádkové base, protože jednou toho vypil moc a jindy ho chytila lítačka a on seděl za katrem na náměstí Republiky přes Vánoce, zahladil všechno trenér Vejvoda nebo náčelník Kocek.

První proto, že byl také Břevnovákem a na Bergra trpěl, protože mu prošla pod rukama spousta skvělých fotbalistů a on moc dobře poznal, že tenhle samorost mezi ně patří. Druhý proto, že dlouho doufal, že Bergra zlomí a on zůstane na vojně natrvalo jako lampasák a bude šířit slávu fotbalové Dukly. Ve Spartě nebyl nikdo, kdo by Bergra krotil. Alespoň do doby, než spadl úplně na dno, z něhož se mu pak snažil pomáhat Ježek.

"Kolikrát jsem si říkal, že všechno mohlo být jiný, kdybych zůstal v Dukle. A já vo tom uvažoval, protože mi na Julisce nic nescházelo. Parta výborná, mančaft suprový, v něm hráči jako Macela, Nehoda, Vízek, Rott, Štambacher, Pelc, Gajdůšek, Barmoš, se kterýma jsem kopal v olympionicích i v nároďáku. Však jsme taky hned první rok vykopali titul. Starali jsme se jen o fotbal, jezdili na zájezdy, o kterejch se jiným nesnilo, po tréninku se šli najíst dolů do kasáren a pak domů. ty platy, který kluci měli! Sedm tisíc základ a k tomu další dva, tři tisíce za fotbal. V té době to byly obrovský peníze. Však také každý z nich měl auto. Fakt moc nescházelo. Kdybych se tenkrát při předvánočním posezení víc nenapil a oni mě na dva týdny nezašili do basy na posádku proti Kotvě, možná by mě zlomili. Jenže Štědrej den a Silvestr bez rodiny mě vytočily tak, že jsem na Kocka spustil, že mundury nesnáším a zelený mozky mám v oblibě ještě míň, takže jsem z jeho kanceláře vyletěl a z přestupu do Dukly nebylo nic.

Možná, že všechno mohlo být taky jiný, kdybych šel za Pospíchalem do Bohemky. On na mne platil, ten si mě doved pohlídat. Když jsem třeba v Plzni vynechal trénink, objevil se hned druhý den na dvoře našeho starého baráku a zpucoval mě, jak to jenom on uměl. 'Pokuřovat si, to jo, trénovat, to ne. Zejtra ať tě vidím na tréninku,' prones, otočil se a odkráčel. Ženu omývali, já doštípal dříví, dokouřil a druhý den jsem byl v Plzni. A když jsme někdy přišli s Karlem Süssem po snídani na trénink a nohy jsme měli tak těžký, že jsme je nemohli utáhnout, Pospec žádná kázání, žádné mentorování. Dostali jsme dvojnásobný záhul, což byla společně se smradem linoucím se z nedalekého pivovaru opravdu síla.

Ale žádnej malér jsem pod ním neměl a možná bych ho neměl ani v Bohemce. Von byl celej špatnej z toho, že jsem nakonec nešel za ním, kterej mě do ligy přitáh a dal mi první šanci. Do smrti nezapomenu, jak mě na Slavii poprvé postavil a my uhráli remízu 2:2, před vočima mám i moment, kdy Cipro prošláp Rejdovi nohu naskrz a ten normálně z kopačky vylejval krev.

Nikdy mi to sám neřekl, ale od Zadiny, co mu dělal asistenta a kterej ten večer, co jsem podepsal lístky Spartě, přijel k nám do Břevnova, to vím. 'Honzo, ten je úplně hotovej, ten je mimo. Ty jsi byl jako jeho syn,' vykládal, ale to už se nedalo nic dělat. Kdyby na mne nesehrál sekretář Bohemky Zdeněk Svoboda habaďuru a nenechal mě půl roku před skončením vojny podepsat přestupní lístky, který neplatily, mohl jsem skončit u Botiče. Anebo kdyby šíbr Sparty Jarda Houška ty lístky nechtěl vidět. Posledního půl roku vojákování za mnou jezdil pravidelně, někdy přivez ovoce, jindy mi šoupnul do kapsy tisícovku, až se jednou zeptal, co je pravdy na tom, že jsem podepsal Bohemku. Vyklopil jsem mu všechno. Nebo skoro všechno. Že se mi to nějak nezdá, že ty lístky budou asi špatný, že… To se ví, o sto dvaceti tisících, které mi Svoboda nechal uložit na tři vkladní knížky, jsem ani necek.

Nebožtík Houška na lístky mrknul, ujistil mě, že jsou vopravdu neplatný, a já se upsal Spartě. I ty vkladní knížky jsem vod ní dostal, protože ty od Bohemky jsem samosebou vrátil. Škodnej jsem ale nebyl, protože na Letný byli ještě štědřejší a dali mi o dvacet tisíc víc."

Ve Spartě se stal okamžitě hvězdou. V průměrném mančaftu, kde generace Kotálů, Kotků, Beznosků, Rašků a spol. končila a kam všichni ti mladí Chovancové, Haškové, Grigové, Skuhraví a Bílkové teprve postupně přicházeli, to zase takový kumšt nebyl. Pro fotbalistu s darem od boha zvlášť ne. Pro hráče, který na Letné ještě ani nezačal trénovat a už se do ní vracel s bronzovou medailí z evropského šampionátu v Itálii a se zlatou z olympijské Moskvy, to byla samozřejmost. Stejná samozřejmost jako to, že tahoun Berger byl jediný, koho si reprezentační trenér Jozef Vengloš vybral ze Sparty pro mistrovství světa ve dvaaosmdesátém roce ve Španělsku.

Sparta na Bergrovi stála, olympioniky táhl celou kvalifikaci a pak v Leningradu a Moskvě rovněž, v národním týmu na něj Vengloš také pravidelně pamatoval. Přes všechny průšvihy, které nadělal, a incidenty, jež s ním měl. "Problematickej jsem byl, jenomže oni všichni dobře věděli, že jsem fotbalista. Takže mě z nároďáku vylili, napařili mi pokutu a pak mě zase vzali zpátky. Třikrát se to stalo, přesto jsem si zahrál na Evropě i na mistrovství světa ve Španělsku. A to šlo někdy na vostří nože. Když jsem třeba jednou přišel na sraz nároďáku do dejvického Internacionálu nalitý pod vobraz a začal se s Venglošem hádat. On byl obrovskej diplomat a hned tak se vytočit nenechal, jenomže do mne se dal.

'Ty čučár, ty spriatok,' křičel na celý hotel.

A já řádil taky, protože jsem byl jak houba.

'Děte do hajzlu, vy Slováci zajebaný,' pustil jsem se do něho.

Samozřejmě jsem vyletěl, ale zase až tak dlouho to netrvalo a znovu mě povolali.

Vzal mě do Itálie a já tam stačil Tondovi Panenkovi nahrát na nejrychlejší gól šampionátu, než mě ňákej Řek kopnul do nohy a bylo po mistrovství. Chytil jsem do nohy růži a doktor Kundrát mě operoval přímo na pokoji. Tonda z naší cimry utek, to se ví, i když jsem měl v puse ručník, abych neřval jako tur. Doktor mi totiž nohu jen opíchal a pak kůži rozříz a bolavé místo vyškrábal. Stejně jsem si už nekop.

Ve Španělsku to už tuplem sláva nebyla, protože jsme projeli, co jsme mohli. Za to ale moh Vengloš. Nejdřív jsme museli na dva týdny do Tater, pak jsme se na skok votočili v Praze, sehráli přípravnej zápas a druhý den jeli do Itálie, kde jsme jezdili po přátelácích a měli formu jako hrom. V Itálii jo, ale ve Španělsku pak už ne, protože ve Valladolidu na nás padla ponorková nemoc. Zvlášť když do nás furt rvali Kuvajt, pouštěli nám video a my z toho byli hotový. A pak přiblblej Kuvajt přišel a my s ním remizovali.

Vengloš celý zjančený začal míchat se sestavou, posílat na trávník všelijaké Kukučky, střídat gólmany a už jsme se vezli. Angličani nás vyřachli, já se v tom zápase zranil a navíc mě vzali na doping. Lil jsem do sebe jedno pivo za druhým, až jsem se zřídil jako prase, což mi taky nepřidalo. Ani na mne nečekali a ujeli mi. A když jsme pak neporazili Francouze a vypadli, bylo to až negustovní. Při závěrečném večírku, kdy se Češi a Slováci mydlili, tuplem.

Takže já vlastně jenom s Havránkem neměl žádnej malér, i když mě bylo i v olympijském mančaftu dost. Když nám před finále s Němci řekli, že za zlato dostaneme pět tisíc, šli jsme za ním a aby si postavil mančaft z náhradníků, že my za tak směšný prachy hrát nebudem. Anebo aby šli hrát Himl s Knechtem, když tolik chtěli, abychom se dostali do finále. Havránek to tenkrát opravdu zařídil, takže jsme zkasírovali slušný prachy. My, co jsme odkopali celou kvalifikaci a na olympiádě pak hráli ve všech zápasech, jsme měli v obálce šedesát tisíc, když jsme šli z Hradu od Husáka.

Já z toho utáh čtvrtku za jediný večer. Táhli jsme Prahou, až jsme skončili v Kaskádě. Nakonec jen my dva s Havránkem, protože ostatní nevydrželi a postupně vodpadávali. Měli jsme ji, von i já. Semleli jsme všechno, dokonce i to, že mě jako jediného nevzali na přijetí olympijských vítězů do moskevského Kremlu, protože se báli, aby z toho nebyl průser. 'Už jsi měl upito a já měl strach, že tam uděláš nějakej bordel,' přiznával Havran, proč nakázal Macelovi, aby mě uklidil na pokoj, koupil mi basu piva a nařídil, že musím tři hodiny čekat, než se všichni vrátí. Než se vrátili, byl jsem na šrot. Tu noc, kdy jsme se vraceli z Hradu, taky. Platil jsem za všechny lidi, co v hospodě byli, a když jsem dorazil domů, patnáct tisíc bylo fuč. Žena o tom dodnes neví. Netuší, že jsme si za ty prachy klidně mohli koupit chatu. Věřila a věří, že jsme za olympiádu shrábli pětačtyřicet tisíc."

Sláva mu stoupla do hlavy. Pocit, že je hvězdou, která si může všechno dovolit, zrovna tak. Všelijací kamarádi a kamarádíčci ho v tom utvrzovali. Co jich jenom měl! Plácali ho po ramenou, na stadionu vyřvávali jeho jméno, v hospodě ho zvali na jedno a panáka k tomu, aby se mohli lísat, velebit ho, vykládat, jak Honza Bergrů dovede pařit. A on, samorost z Břevnova, pařil. Pár malérů se zahladilo, ten, kdy se nejdřív se Zdeňkem Caudrem dostali do ráže na Letné, pak se dorazili u Mělníka a Berger potom dal všemu korunu v Praze, byl poslední kapkou. Tou, která ho stáhla na dno. Do ruzyňské cely, na cimru k Apolináři, do panelárny v Prefě, kam musel nastoupit, když ho Sparta vyřadila z ligového kádru. Rok mu trvalo, než se vydrápal tam, kde už jednou byl. Ale svedl to.

"Už podzim byl báječnej. Vzpomínaný návrat v Ostravě a lidi, kteří se během utkání proměnili tak, že na mne čekali před tribunou a já rozdal tolik podpisů jako nikdy v životě. Tažení pohárovou Evropou, kdy jsme hned na úvod vyřachli Real Madrid, což se tomuhle klubu snad nikdy v prvním kole nestalo. Stejně jako se nikdy předtím ani potom nestalo mně, aby za mnou přišli soupeřovi bafuňáři a dávali mi milion dolarů, abych zůstal. V Madridu mě tehdá lámali, ukazovali mi prachy, dokonce mě ujišťovali, že rodinu dostanou přes Červený kříž do Španělska. Vedoucímu mančaftu doktoru Bednářovi, kterej spával na každém zájezdu se šrajtoflí pod polštářem, aby snad o zinkasované valuty nepřišel, se ježily vlasy. Z prachů, které za mne dávali. Z hrůzy, jakej by to byl malér, kdyby Berger zůstal venku, ještě víc. 'Ty by sis moh koupit na Václaváku dva hotely, ale mě by zavřeli, že jsem tě neuhlídal,' žadonil. Nemusel. Měl jsem tady mámu, ségry, bráchu, Patrik byl malý, takže jsem vůbec nepomyslel, že bych v Realu zůstal. I když jsem se rok předtím před policajtama kasal, že zdrhnu. I když jsem možná udělal životní chybu, protože jsem měl celej fotbalovej život před sebou. Jenže to mi v sedmadvaceti nedocházelo.

Měli jsme mančaft, kterej táhl Evropou, vyřadil Real, Lodž, Watford, který tehdá vlastnil zpěvák Elton John a který si i s náma v těch svejch žlutejch hadrech přišel do šatny potřást rukou. Vypadli jsme vlastně až ve čtvrtfinále ve Splitu v prodloužení s Hajdukem. Doma jsme vyhrávali všechno. Ligu, pohár, s Ježkem a po něm i s Táborským. Nebejt toho, že po dvou letech přivedl Oberhel Zachara, asi bych se ještě rozmejšlel, jestli mám jít do Curychu. Ježek se zase vracel, sbírali jsme tituly, i na peníze už to bylo malinko lepší. A fanoušci, kteří mi pak tolik scházeli, mě měli rádi. Stejně jako jsem měl rád já je."

Nemohl se nikdy dlouho vznášet na vlnách euforie. Nebylo mu přáno, aby si štěstí a pohodu vychutnával moc dlouho. Ani v životě, ani ve fotbale. Když se do bahna nesrazil sám, sráželi ho tam jiní. Anebo se tam sráželi vzájemně.

Pod Ježkem byl na vrcholu. Za Táborského, s nímž obhájili mistrovský titul a v Poháru mistrů postoupili do čtvrtfinále, kde je vyřadil Juventus Turín s Platinim, Rossim, Boniekem, Tardellim a spol. v sestavě, se na něm také držel.

Jenže Táborského po zisku titulu vyhodili a do Sparty si přivedli svérázného Jána Zachara. Trenéra, který nevyndal párátko z pusy, přehazoval ho z jednoho koutku do druhého, žmoulal ho před hráči i na tiskovkách před novináři, navyplivl ho ani při trachtacích a všelijakých ceremoniích. Předcházela ho pověst rasa, kterého si letenští bafuňáři najali, aby sejmul hvězdy, o nichž si mysleli, že jim přerůstají přes hlavu. Aby jim dal na srozuměnou, kdo je ve Spartě pánem. Bergrovi především.

"Toho pána ani po letech nemusím, a kdyby to šlo, ze svého života bych ho vymazal. Už když přicházel a hlásal, že i sparťané budou běhat v pohorkách a potit krev, jsem si vo něm myslel své. A když pak do novin řek, že on si Spartu nevybral, ale Sparta si vybrala jeho, tvrdil jsem předsedovi Obrhelovi: 'Ten chlap tady víc než rok nevydrží, vy sám obrátíte a budete ho kritizovat.' Měl jsem pravdu, nevydržel.

Tomu člověku jsme udělali to nejhorší, co jsme mohli. Já hlavně, protože s ním jsem problémy mít musel a měl jsem je a bylo jich mraky, protože jsem nesnášel, jak se ke mně lísal, abych na ostatní donášel, jak dolejzal, abych byl jeho pravou rukou. Ostatní si mysleli totéž, ale báli se ceknout. Chytil jsem se s ním mockrát. V kabině, kde jsem si před ním provokativně zapálil a poslal ho někam, v čemž bafuňáři viděli vzpouru, takže mi dali distanc na dva zápasy.

Při přípravě na utkání, když oznamoval sestavu a začal mi familárně tykat, čímž mě vytočil na nejvyšší mez. Chytli jsme se a vod té doby mě tituloval Pán Berger. Bylo to k popukání, když recitoval sestavu: 'Ivan, Pepík a pán Berger.' Na Letenské pláni, když nás dusil tak, že jsme už vopravdu krev málem plivali a já do sněhu napsal větu o něm a pánském přirození. Tehdy vyletěl a ani nevím, zda měl to svý párátko v puse: 'Nebudu zjišťovat, kdo to byl, já vím, kdo to byl.' Ponoukal jsem ho, nenechal jsem to jen tak být: 'Tak řekněte, kdo to byl. Bojíte se to říct?!' A on, že se o tom bavit nebude a že tím dnem ve Spartě končí. Skutečně se sbalil a na týden odjel na Moravu, jenže co čert nechtěl, trenér reprezentace Masopust ho zrovna jmenoval svým asistentem, protože v nároďáku kopalo nejvíc sparťanů. Byl jsem na mrtvici. Zachara jsme měli zpátky, takže jsme nemohli dopustit, aby s náma vyhrál titul. S Pepíkem Chovancem jsme to zkolabovali.

A finále Československého poháru zrovna tak. Jeli jsme do horoucích pekel, spali v jakýchsi bungalovech na konci světa někde za Jelšavou, měli proti sobě nabuzenou Trnavu a dopředu jsme věděli, že pohár vypustíme, protože jsme nechtěli, aby se pod nějakou trofejí objevilo Zacharovo jméno.

Chovanec nedal při penaltovém rozstřelu první pentli, já to završil, a ten pán proto nikdy nebude s nějakým úspěchem Sparty spojovanej. Fanouškům jsem se omluvil a voni pochopili, že kdyby měli za trenéra takového člověka jako my, udělali by to samé. Já před nima totiž nikdy nic netajil. Proto jsem vyklopil i to, že když liga končila a já měl angažmá v Curychu jistý, přijela za mnou Lokotka Košice a chtěla, abychom jí poslední zápas bouchli. Potřebovala to, aby se v lize zachránila. Počítala, že si budu chtít Zachara vychutnat až do konce. Po gólmanovi Stano Semanovi navíc poslala čtvrt milionu, aby si pojistila výhru a záchranu. Jenže já hrál naposled za Spartu a v tu chvíli nešlo o Zachara, ale o mne. O mé loučení. O fanoušky, kteří mě měli rádi a na tribunách skandovali: 'Hoóóónza Berger, jinak to nevidim.' Dali jsme jich Košicím vosum a já mohl z Letné odejít jako král."

V Curychu, kde před jeho příchodem trénoval Ježek, o něm měli dobré reference. A Berger je naplnil. První rok, kdy byl zdravý a kdy mu to kopalo stejně jako ve Spartě, určitě. Švýcarská liga zažívala euforii a vzestup diváckého zájmu, neboť po letech do ní vtrhli cizinci. Rakušan Jara hrál v St. Gallenu, kopal tady Švéd Prytz, Rumun Raducanu, z mnichovského Bayernu přišel do Curychu německý internacionál Norbert Eder, který hrál ve finále MS v roce 1986. Ke čtvrté příčce jako pod Ježkem to sice FC Curych s Bergrem v sestavě nedotáhl, ale i tak vládla v klubu spokojenost. Však si také libovali, jak moc dobře udělali, že ho přetáhli belgickému Beverenu, kam ho trenér Ladislav Novák moc chtěl. A že trumfli Norimberk, Mannheim či Uerdingen.

A spokojenost mohla vládnout dál, kdyby se v nové sezoně Berger už ve třetím kole nezranil, nemusel s pochroumanými zády na závážnou operaci obratlů a nevypadl proto ze sestavy. Když se po roce vrátil, neměl už chuť bojovat s mladými vlčáky o místo v sestavě. Raději šel do druholigového FC Zug, kde hrál libero a legendární Holanďan Neeskens před ním předstopera, aby si po roce mezi sebou rozdělili i trenérské funkce. Neeskens dostal roli hlavního trenéra, Berger asistenta. O další cestě fotbalového bouřliváka bylo rozhodnuto. Nejprve u žáků, dorostenců i dospělých ve Švýcarsku, po čtrnácti letech v cizích službách pak i doma.

"Byla to krásná doba. A bohatá vším, co přinášela. Pochopitelně až na peníze, jenže to k ní patřilo. Proto nebrečím, i když mi velkej fotbal samozřejmě schází. Ale nejsem ještě tak starej, abych nevěřil, že snad ještě něco nepřijde. Ve dvaapadesáti se toho dá stihnout dost."

Jan Berger

Datum a místo narození:
27. listopadu 1955 v Praze

Fotbalová kariéra:
– Břevnov (1965–1976)
– Škoda Plzeň (1976–1978)
– Dukla Praha (1978 –1980)
– Sparta Praha (1980–1986)
– FC Curych (1986–1990)
– FC Zug (1990–1992)

Ligové starty a góly:
241 zápasů /43 gólů

Reprezentační starty a góly:
30 zápasů/žádný gól

Největší úspěchy:
– bronz z mistrovství Evropy 1980 v Itálii
– zlato z olympijských her 1980 v Moskvě
– účastník MS 1982 ve Španělsku
– mistr republiky s Duklou Praha v roce 1979 a se Spartou Praha v letech 1984 a 1986
– vítěz Československého poháru se Spartou v roce 1984
– Fotbalista roku 1984

Co přinesl rok 1984 ?
– Ligovým mistrem se stala Sparta.
– Československý pohár vyhrála rovněž Sparta, která ve finále v Bratislavě porazila Inter 4:2.
– V Poháru mistrů začalo tažení Sparty, které skončilo až na jaře dalšího roku ve čtvrtfinále na Juventusu Turín. V PVP vypadl Inter Bratislava ve 2. kole s Evertonem. V Poháru UEFA skončila v 1. kole Dukla Praha s maěarským Videotonem Szekesfehérvar a Dukla Bánská Bystrica s německou Borussií Mönchengladbach, Bohemians postoupili až do 3. kola, kde vypadli s Tottenhamem.
– Československá reprezentace začala kvalifikaci o postup na MS '86 prohrou 1:2 v Portugalsku a domácí výhrou 4:0 nad Maltou.
– Jan Berger se stal Fotbalistou roku 1984.

V prvním díle jste si mohli přečíst o Josefu Masopustovi ZDE.

Ve druhém díle jste si mohli přečíst o Ivo Viktorovi ZDE.

Ve třetím díle jste si mohli přečíst o Antonínu Panenkovi ZDE.

Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.

[ 2.11.2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]