Ivo Viktor: Za pět korun do brány FIFA
Králové fotbalu je zajímavá knížka, ve které sportovní novinář Zdeněk Pavlis představuje všechny dosavadní vítěze ankety Fotbalista roku. Poutavé vyprávění o největší hvězdách československé a později české kopané vydalo nakladatelství xyz a eFotbal.cz vám jako ochutnávku v deseti pokračováních představí některé z třicítky držitelů této prestižní trofeje, kteří psali, nebo ještě píší, historii našeho nejpopulárnějšího sportu. Druhá kapitola patří výtečnému bývalému brankáři Ivo Viktorovi, který získal ocenění hned pětkrát.
Koupili ho za pět korun. To aby měl na vlak a vůbec přijel k nim do Prostějova. Kdyby tenkrát v šedesátém roce ve Šternberku tušili, koho to do velkého fotbalu pouštějí, asi by cenu zvedli. A co teprve kdyby jim došlo, že se z osmnáctiletého kluka Viktorů stane po letech jeden z nejlepších gólmanů Evropy i světa, že bude patřit do zlaté bělehradské party a jednou se postaví i do brány výběru FIFA! Rozhodně by se nespokojili jen s dojednaným pouťákem, který k nim navíc přijelo odkopat béčko prostějovských Železáren slátané s dorostenci. Kluk Viktorů by ovšem ani tehdy nelicitoval a nedohadoval se. Natož aby natahoval dlaň, kladl si podmínky a diktoval, za kolik k nim půjde.
"To by mě maminka přetrhla jako hada. Byla strašně přísná a nedovedla si představit, že by se za fotbal mělo někomu platit. Natož, že bychom mohli dostat nějaké peníze jen za to, že půjdu chytat do města. Ono stačilo, když mě lanařily dva prostějovské druholigové kluby a funkcionář z konkurenčního OP Prostějov se ji pokoušel přesvědčit tím, že z jejich patronátní fabriky dostane látku na šaty, když půjdu k nim. Vyhodila ho i s látkou.
Oni to ale stejně byli podvodníci. Jedni jako druzí. Bafuňáři z Železáren mi naslibovali bydlení, abych nemusel každý den dojíždět, protože oni sice kopou druhou ligu, ale trénují každý den. A už toho bych si měl považovat, protože v jiných klubech to tak nechodí. Tak to alespoň vykládali, aby mě na vařenou nudli chytili. Jakmile jsem k nim přestoupil, žádného z nich jsem už nikdy neviděl.
A byt, který mi ukazovali, když mě lanařili do Železáren, byl už také dávno obsazený. Splakal jsem já, splakal i Šternberk. Také neviděl ani korunu." Přesto Ivo Viktor neváhal, upsal se Železárnám a vydal se do Prostějova za svým prvním velkým fotbalovým přestupem. Prvním ze čtyř, protože jestliže může někdo sloužit jako symbol klubové věrnosti, pak právě Ivo Viktor.
Klukovská léta ve Šternberku, kde ho díky známosti s místním doktorem udělali starším, jen aby za ně už jako šestnáctiletý mohl chytat I. A třídu, pak krátká zastávka v druholigovém Prostějově, dva roky vojákování v Brně a po těchto intermezzech opravdový přestup do pražské Dukly. Na dlouhých čtrnáct let. Na celou fotbalovou kariéru.
Byla to prostě úplně jiná doba. Nepřestupovalo se každé dva tři roky jako dnes, protože peníze ve sjednocené socialistické tělovýchově zase až tak moc neznamenaly, natož aby se za ně dal koupit fotbalista. A když už měl hráč jméno a něco znamenal, neexistovalo prakticky vůbec, aby odešel z jednoho ligového klubu do druhého. Nemyslitelná zrada se nepřipouštěla. Kolaborace v rámci ligy nebyla trpěna.
Samozřejmě se pár výjimek našlo, třeba, že z pražské Julisky po letech přestoupil Pavel Kouba na Letnou, do Bohemians přišel z Teplic Přemysl Bičovský a z Trnavy Karol Dobiaš, nebo, že Sparta přilákala z Košic Andreje Kvašňáka, jenž se v tu ránu stal pro celé Slovensko prodejným Judášem, jenže to byly události skutečně vzácné. Vědělo se o nich minimálně půl roku dopředu, protože všechno podléhalo bezpočtu souhlasů.
Stačilo, aby měl oddíl námitky a bylo vymalováno. Nějací manažeři či agenti neexistovali, všechno s fotbalisty domlouvali přímo kluboví šíbři. Sekretáři a ve finále maximálně předsedové klubů, kteří v dobrém rozpoložení sáhli do šrajtofle a z černých klubových peněz šoupli hráči něco na přilepšenou. Třeba pět korun na vlak, jako tehdy prostějovští bafuňáři mladičkému Viktorovi. Vzal si je, i když pak z toho byl dlouho špatný. To už nebyl jen párek a pivo, které dostávali od hospodského po vyhraném zápase ve Šternberku, to byly opravdové peníze. Sice jen pětikačka, ale i tak.
A co všechno mu přitom slibovali… Dobré místo, kvartýr, fotbalovou budoucnost. O tu mu šlo hlavně, takže nesplněné sliby tehdy nebolely. Podstatnější pro mladého Viktora bylo, že ho druholigové Železárny vzaly, že trénoval s mančaftem na škváře a že chytal mistráky. Tedy, že odchytal hned první utkání a pak si musel dát pauzu, protože z čelákovické premiéry ho vezli rovnou do nemocnice. Vlastní obránce Riedel mu totiž přerazil nos! "Tehdy jsem začínal a doma z toho vzniklo pozdvižení. Maminka dokonce přijela na vizitu do prostějovské nemocnice, aby se utvrdila, jakým hulvátským sportem je fotbal. Vždycky to prohlašovala a teď se o tom znovu ujistila. Nikdy už jsem jí to nerozmluvil, protože mě viděla napuchlého, s nosem zkřiveným a monoklem pod očima, prostě jedna hrůza.
Ale takových zranění pak ještě bylo… Rozkopnutá hlava, zlomeniny, osmadvacet stehů, když se po mně v odvetě Poháru mistrů s Anderlechtem prošel van Himst, prasklá klíční kost, nakonec i předčasný konec kariéry, neboť bolesti v zádech už se nedaly vydržet a já vlastně tři měsíce po bělehradském finále musel s chytáním praštit. Samozřejmě za to mohl fotbal. Jenže zranění k brankářské profesi patří, takže nemá smysl naříkat." Prostějovská štace trvala sice jen rok, než ho povolali na vojnu, ale Viktorovi pomohla.
O mladém gólmanovi, nahrazujícím malou postavu mrštností a na jeho léta i nezvyklou předvídavostí, se začalo mezi fotbalovými šíbry mluvit, takže si ho armádní celky pohlídaly.
Brněnská Rudá hvězda si při rozdělování fotbalových branců vybrala Iva Viktora a dala mu další školu. Šanci samozřejmě také, byť na rozdíl od Prostějova musel na první velký zápas dlouho čekat. Pomalu celé dva roky. Čekání ve stínu Františka Schmuckera, gólmana tehdejší slavné československé brankářské generace Schrojfů, Pavlisů, Koubů, Švajlenů, Stachů, Mokrohajských a Čtvrtníčků, však Viktorovi prospělo. Naučil se toho spoustu. Brankářskému kumštu i trpělivosti.
A právě trpělivost mu přišla moc a moc vhod. V Brně, kde se během jeho vojákování změnila vojenská Rudá hvězda v civilní klub nesoucí název Závody Jana Švermy, kde ale hráčský kádr zůstal a on nikdy nevystrnadil moravskou brankářskou ikonu Schmuckera z místa jedničky, a na další štaci v pražské Dukle zrovna tak. A při počátečním koketování s reprezentací tuplem.
"To už je úděl gólmanů. Jeden chytá, druhý s ním pořád a pořád trénuje a čeká na svou příležitost.
Půl roku, rok, někdy celá léta. Musí tvořit dvojici, mělo by to mezi nimi hrát, ale přitom chtějí chytat oba. Děsivý nápor na psychiku. Někdy až na palici.
Prožíval jsem si to v Brně, i když jsem měl výjimečné štěstí, že jsem Schmuckerovi padl do oka.
Byl sice jen o dva roky starší, takže ve mně mohl vidět konkurenta, jenže on mě jako svého rivala nebral. Možná i proto, že jsem byl záklaďákem a on tušil, že jakmile svléknu uniformu, půjdu o štaci dál.
V pražské Dukle se věčné čekání na šanci opakovalo, protože jsem stejně jako pod Špilberkem spadl do role trojky a dva roky trvalo, než jsem ve Vejvodově brankářské hierarchii postoupil výš.
I proto jsem se později vžíval do rozpoložení svých náhradníků, když jsem deset sezon stál v bráně já a nikoho do ní nepustil.
A co gólmanů prošlo Juliskou za ta léta: Flešar, Netolička, Stromšík, až mně to samotnému bylo hloupé a říkal jsem si, že alespoň na nějaký pohárový zápas či přátelák by je trenér mohl postavit. Jenže to trenéři nedělají. A Vejvoda obzvlášť ne." Při angažmá v Brně si musel pomalu dva roky počkat, než se dostal místo Schmuckera do brány.
Nebo spíše než ho tam na pět zápasů pustilo Schmuckerovo zranění. Osud tomu možná chtěl, že vůbec první ligové utkání bylo Viktorovi souzeno chytat na pražské Julisce, s níž pak na dlouhých čtrnáct let spojil svou kariéru.
A to se nakonec do brány málem nedostal, protože při procházce Prahou lapila vyjukaného Moraváka vojenská lítačka. Na náměstí Republiky ho zabásli, protože měl na uniformě knoflíky, které už neodpovídaly předpisům. Marně se snažil dozorčímu vysvětlit, že je fotbalista a že pod Špilberk podobné nařízení zřejmě ještě nepřišlo. Ani zatelefonovat ho nenechali, takže sám musel knoflíky vypárat, našít nové a pak taxíkem stíhat ligovou premiéru. Možná proto chodil později ustrojen vždy předpisově a jeho uniforma neměla chybu. Knoflíky obzvláště ne! V premiéře sice dostal dva góly a Brno v Praze prohrálo, mladého Viktora si však na Julisce všimli.
A nejen proto, že chytil bombarďákovi Šafránkovi penaltu. Hlavně padl do oka Bohumilu Musilovi, jenž měl dokonalý přehled o všech mladých fotbalistech v Čechách i na Slovensku a byl hotovým lexikonem mladých talentů. Když proto Viktorovi brněnské vojákování končilo a začaly se o něho zajímat Prešov, bratislavský Inter stejně jako pražští Bohemians, trumfnul všechny. Přivedl ho do Dukly.
A mladý Viktor byl přitom rozhodnutý pro Bohemku, od níž chtěl jediné: aby mu v Praze zařídila stipendium a on mohl dál studovat. Žádné peníze za přestup, žádný byt, jen stípko, protože žil v naivní představě, že velký fotbal a studium lze dohromady zvládnout.
Umluvili ho. Navykládali mu, jaké perspektivy se před ním otvírají, vypočítávali, že slavná generace skončí, protože všem už je kolem dvaatřiceti a donekonečna hrát nemohou. A ani Pavlis přece nebude chytat věčně, když už mu táhne přes třicítku. Uvěřil. Upsal se ale armádě a po dva roky toho litoval. Co litoval, on chtěl už po pár měsících z Dukly utéct.
Stabilní dvojice Pavlis s Koubou ho vůbec nepustila do brány, u trenéra Jaroslava Vejvody se mu rovněž nedostalo slyšení. Legendární kouč, s jehož jménem jsou spojeny největší úspěchy Dukly, totiž už tehdy razil zásadu, kterou přijal za svou například i kouč současné české reprezentace Karel Brückner. Změny nemiloval, plně si vystačil s dvanácti třinácti hráči, rošády v sestavě dělal, jenž když už nebylo zbytí.
Mladý Viktor tak skončil v pražském přeboru, kde kopalo béčko Dukly. S Dušanem Kabátem, Františkem Veselým a dalšími hráči, z nichž to nakonec pět dotáhlo až do československé reprezentace. Z brněnské ligové scény hodně drsný pád! Vždyť chytal jen o třídu výš, než když ho jako šestnáctiletého postavili poprvé do brány Šternberku.
A po roce další rána, neboť Václav Pavlis si ohlášený konec aktivní kariéry znovu rozmyslel a rozhodl se ještě rok pokračovat. Viktor se zase musel zbavit iluzí, že by se dostal alespoň mezi náhradníky a vysedával jako dvojka na lavičce. Chtěl pryč. Chtěl do Slavie, která mu hodila přestupové laso a slibovala, že mu dá šanci.
"Zamračený Vejvoda si mě zavolal, otočil židli, obkročmo na ni sedl, jak měl ve zvyku, když hodlal spustit hromobití, ruce dal na opěradlo a pronesl dvě holé věty: "Jseš mladej, vyzraj. S nikým nejednej!" A bylo vymalováno! Neměl jsem sebemenší šanci z Julisky odejít. Ani v tu chvíli, ani později, protože Slavia mě lanařila ještě několikrát.
"Vždyť je ti tady dobře," byl se mnou raz dva hotový i Rudla Kocek, když jsem za ním jako za náčelníkem chodíval, aby mě pustili jinam.
Měl jsem smůlu, jako všichni lepší fotbalisté té doby. Ti horší občas něco zkasírovali a přestoupili jinam, my zůstávali jako ve vězení. Deset, dvanáct let." Ještě dva roky vyzrával na Julisce, než začal na podzim pětašedesátého roku konečně za Duklu pravidelně chytat. Pravda, Vejvoda ho po přestupové rozmluvě vzal jaksi na vědomí a občas ho postavil do brány. Při domácích pohárových zápasech, při zájezdu Dukly na mistrovství spřátelených armád do Vietnamu, čtyřikrát za dva roky dokonce při ligových duelech.
Ale teprve, když při turné Dukly po Jižní a Střední Americe prasklo, že se Pavel Kouba upsal Spartě a chce za každou cenu odejít, stala se z třiadvacetiletého Viktora na Julisce brankářská jednička. Po dvou letech čekání, zato však na dlouhých dvanáct sezon. Tucet pohádkových sezon, během nichž se z Iva Viktora stal brankářský pojem. V Dukle, Československu, v Evropě i ve světě.
Viktorovu cestu ke slávě nastartovala hned první opravdová sezona na Julisce. Paradoxně nikoli pod Jaroslavem Vejvodou, který odešel do Polska pozvedat ke slávě varšavskou Legii, ale pod Bohumilem Musilem, jenž si ho vyhlédl v Brně a přivedl ho do Prahy. Stavěl ho do brány pravidelně a i Viktorovou zásluhou získala Dukla v sezoně 1965/66 znovu mistrovský titul. Sice po dramatických dostizích se Spartou a Slavií, neboť o pořadí rozhodlo až úplně poslední kolo a celkové skóre tří pražských rivalů, ale měla ho. V pořadí už osmý, ale také na jedenáct let poslední.
Teprve když Viktor v sedmasedmdesátém roce vzhledem ke zdravotním problémům s aktivní kariérou definitivně končil a uvolnil místo v bráně svému nástupci Netoličkovi, přerušili pražští vojáci mistrovskou hegemonii Trnavy a bratislavského Slovanu a dočkali se zase korunovace.
"Měl jsem smůlu. Když jsem přišel na Julisku, slavná generace pomalu končila. Nejen ‚chilané‘, ale i další velcí fotbalisté, kteří v mužstvu kopali: Borovička, Vacenovský, Brumovský, Čadek… Všichni ti, kteří Duklu pozvedli k její slávě, na tréninku se pokopali a třeba i poprali, ale pro mužstvo by cedili i krev. Skuteční profesionálové, byť v amatérských podmínkách.
Úspěšné období se prostě nenávratně uzavřelo a trvalo pomalu deset let, než se objevila generace Nehodů, Vízků, Rottů, Pelců, Štambacherů a dalších hráčů, kteří na slavnou éru navázali. Mezitím jsme ovšem upadli do průměru, jeden rok jsme dokonce hráli o záchranu. Chytat jen v Dukle, nikdy bych ve fotbale nic neznamenal.
Naštěstí jsme dosahovali v evropských pohárech lepších výsledků, než měl slavný mančaft před námi i mužstvo, které přišlo po nás, protože jsme postoupili až do semifinále Poháru mistrů evropských zemí.
Hlavně jsem se však chytil v reprezentaci a nikdy jsem vlastně v jejím dresu nevyhořel. Zatímco na Julisce před patnácti sty diváky jsem čas od času vždycky něco vymyslel a dostal nějaký neskutečný gól, v nároďáku mě nic podobného nepotkalo.
Možná až na druhý gól v bělehradském finále s Německem, na kterém jsem měl svůj podíl a jenž mi i po letech občas někdo předhodí. Jako bychom na šampionátu nic jiného nedokázali, jako bych nic jiného nechytil." Viktorovi by k renomé gólmana světové třídy dva mistrovské tituly rámující jeho ligovou kariéru nestačily, i když pravdou je, že ten první mu otevřel dveře ke slávě. Už proto, že po nepovedené kvalifikaci národního týmu o postup na světový šampionát 1966 do Anglie, přišel k československé reprezentaci trenér Jozef Marko a začal budovat nové mužstvo. Nikoli snad pro evropský šampionát 1968 v Itálii, protože mistrovství starého kontinentu se teprve rodilo a přílišnou prestiž v té době v Evropě ještě nemělo, ale s perspektivou Mexika 1970.
Hned na začátku si vyhlédl dva gólmany, na něž po celé čtyři roky svého působení u národního mužstva vytrvale sázel: Alexandra Vencla z bratislavského Slovanu a Iva Viktora z pražské Dukly. Pravidelně se střídali. Alespoň zpočátku, než se gólmanská hierarchie vyprofilovala a než si o dva roky starší Viktor řekl o roli jedničky.
Po zájezdu do Ria de Janeira, kdy v památném červnovém zápase proti Brazilcům chystajícím se vyrazit do Evropy podmanit si fotbalový svět sice dostal na Maracana od Pelého za dvacet minut dva góly, ale pak už v bráně čaroval, takže národní tým odešel s přijatelnou prohrou 1:2 a Viktor s aplausem stotisícového publika. Po utkání na stejně slavném trávníku londýnského Wembley, kam si o pět měsíců později pozvali čerství mistři světa Angličané československou reprezentaci, aby se svými diváky oslavili zisk Zlaté Niké.
Nachystanému holdu novým světovým šampiónům však nakonec scházel lesk, neboť Viktor byl ve fotbalovém chrámu nepřekonatelný a senzačně vychytal bezgólovou remízu. Hrdina z Wembley, tak ho tehdy titulovali a po celá další léta při vzpomínce na duel s Angličany měli z jeho brankářského kumštu respekt.
"Zápas ve Wembley sice nebyl ke koukání, protože se hrálo jen na jednu bránu, ale mně nesmírně pomohl. Ten vůbec první zrovna tak, i když jsme na Maracana jako sparingpartneři Brazilců prohráli. Bylo to i o štěstí, protože proti jihoamerickým fotbalistům to bylo vždycky těžké. Němci či Angličané, to byli ranaři, které člověk záhy přečetl a věděl, jak vypálí a kam míří, takže z nich jsem žádný respekt neměl. S takovými Brazilci s Pelém v čele to ale bylo strašně těžké. S Cruyffem, Blochinem, u nás doma třeba s Kvašňákem, Maškem či Frantou Veselým zrovna tak. Nikdy jsem nevěděl, co vymyslí, čím mě přelstí, kdy upadnou nebo něco pošeptají sudímu… Na Maracana jsem měl štěstí a to se mě pak drželo dál.
Mezi prvním a druhým utkáním uteklo pomalu půl roku, kdy jsem byl zraněný, takže se do brány dostali i jiní gólmani. Nikdo z nich se však nechytil. Kramerius, Jindra a spol. měli prostě smůlu, že to mančaftu nešlo, a oni ho tudíž spasit nemohli. A já mohl děkovat fotbalovému pánubohu, že nastala právě taková konstelace." Dva velké reprezentační zápasy v Brazílii a Anglii, stejně jako spanilá jízda pohárovou Evropou v sedmašedesátém roce přes van Himstův Anderlecht Brusel a Cruyffův Ajax Amsterodam až do semifinále Poháru mistrů dopomohly Viktorovi k roli jedničky národního mužstva. Trenér Musil zrovna tak.
Po návratu z Anglie si vzal svůj objev stranou a řekl mu pravdu, kterou si Viktor opakoval a jíž se držel celá další léta, co stál v bráně: "Když ti nedali gól Angličané, neznamená to, že ti ho nedá Slavia," postavil svého gólmana zpátky na pevnou zem. A Viktor na ní stál, i když se mu otevíral celý fotbalový svět. Lákal ho nizozemský Ajax i Feyenoord, doma ho nepřestávala lanařit Slavia, dokonce i Brazilci se ozvali a nabízeli, aby šel chytat za oceán.
Brankářský klenot z Julisky však byl neprodejný. A také nerozhodný, protože se příčilo jeho naturelu, aby si odchod do ciziny vydupal a vytrucoval.
Hlavně ho však lapili na vidinu světového šampionátu v Mexiku 1970, kam se československá reprezentace probojovala. Stačilo, aby mu jen naznačili, že odchodem do ciziny zpřetrhá pouta a vazby, sejde z očí, možná i ztratí formu. Aby jen tak mimoděk dodali, že ze západoevropských klubů se hráči do národního mužstva reprezentujícího socialistické Československo nepovolávají.
Anebo jen zcela výjimečně, což byl v té době pouze případ Andreje Kvašňáka, jenž dostal souhlas k angažmá v belgickém Mechelenu a trenér Jozef Marko si prosadil, aby se na kvalifikační zápasy a barážový duel s Maďarskem vrátil a pomohl reprezentaci.
Kdyby jen Vikor tušil, v jakou blamáž se vystoupení v Mexiku promění a jaký pogrom na reprezentanty bude po návratu ze světového šampionátu následovat, zřejmě by se rozhodl jinak. Možná by sebral odvahu a prosadil si angažmá ve velkém evropském klubu kalibru Ajaxu.
"Byli jsme v sedmém nebi, když jsme na neutrálním hřišti v Marseille rozstříleli v dodatečném barážovém utkání Maďarsko 4:1 a postoupili na mistrovství světa do Mexika. Ba co víc – my jsme věřili, že ze šílené skupiny, v níž jsme hráli s budoucími mistry světa Brazilci a obhájci titulu Angličany, klidně můžeme postoupit.
Videa neexistovala, takže jsme uvěřili trenérovi Markovi, který do nás neustále hustil, že Brazilci už dávno nejsou tím, čím bývali, že Rumuni sice fotbal umí, ale i ty porazíme, že na Angličany také máme. Měli jsme dobrý mančaft, který byl minimálně na úrovni pozdějšího slavného bělehradského týmu, takže jsme na jeho ujišťování dali.
Šílenost, jakou otevřenou partii jsme chtěli s Brazilci hrát. A když jim dal Petráš dokonce gól a my vedli, podlehli jsme klamu úplně. Jenže oni z trestného kopu vyrovnali, Pelé přidal druhý gól a když dal Jarzinho ze situace zavánějící ofsajdem třetí branku, už jsme se vezli. Z velkého odhodlání se zrodila čtyřgólová darda, po níž jsme šli do kolen. A mohli jsme dostat nářez ještě větší, kdyby se Pelému povedlo přehodit mě obloučkem z vlastní půlky.
Gól z šedesáti metrů by byl vyhlášen určitě gólem století a já bych asi navždy figuroval jako největší osel pod sluncem. Naštěstí k tomu nedošlo, ale i tak jsem zažil chvíle hrůzy, které se mnou zacloumaly. Proti Rumunům už jsem do brány nešel, ale ani Vencel nedopadl lépe než já. Prohráli jsme zase, s Anglií už vůbec o nic nešlo a jelo se domů.
Tehdy se nakumulovala spousta problémů a také chyb, jež se následně podepsaly na našem vystoupení.
Počínaje evropským turné, které mělo smazat trest Petrášovi, vyloučenému ve vzpomínaném kvalifikačním duelu v Marseille, přes dlouhé odloučení, neboť z úsporných důvodů se po zápasech s Lucemburskem a Norskem letělo rovnou do Mexika, až po samotný pobyt ve vysokohorském prostředí, na které jsme nebyli ani trochu připraveni, a tudíž zákonitě zaplatili daň.
Třeba i proto, že jsme si ani v jednom přípravném utkání nezkusili, co s námi extrémní podmínky, vysoká nadmořská výška a řídký vzduch udělají, protože sjednávat podobné utkání se vedení jevilo jako naprostá zbytečnost. A pak jsme to odnesli my…" Mexický šampionát byl nejhorším údobím Viktorovy kariéry. Československého fotbalu určitě také, protože nikoli vystoupení na světovém šampionátu, ale pogrom, jenž následoval po návratu národního týmu ze země Aztéků, poznamenal celou jednu generaci.
Zbrzdil vývoj fotbalu na mnoho dalších let. Podepsal se pod nezdarem v kvalifikaci o účast na mistrovství Evropy ’72 v Belgii, měl dopad i na následnou kvalifikaci světovou, v níž šlo o šampionát ’74 v Německu.
Nešlo totiž jen o bídné vystoupení v Mexiku, výprask od Brazílie, prohry s Rumuny a Angličany.
Nakumulovalo se toho až příliš. Napovídalo ještě víc. O partičkách, jež spolu nemluvily, o nevraživosti hráčů Slovanu a Trnavy, o hádkách, ba dokonce i rvačce mezi Adamcem a Kvašňákem, neboť oba byli bytostně přesvědčeni, že jsou předurčeni k roli vůdců. O tom, že fotbalisté se v Mexiku zajímali spíše o to, zda jim kápne víc peněz od Adidasu nebo od Pumy, dvou firem, jež se ucházely o právo obouvat československou reprezentaci a měly hráče korumpovat.
Když se proto reprezentace z Mexika vrátila, tehdejší fotbaloví mocní to všem hráčům spočítali. Samozřejmě na popud a s požehnáním ještě mocnějších, sedících ve vedení tělovýchovy a partaje. První i druhou reprezentační garnituru distancovali, čtyřiadvaceti hráčům zakázali půldruhého roku reprezentovat a strhli jim dvacet procent z odměn, které za postup do Mexika dostali.
Dokonce i těm, kteří si sice v kvalifikaci zahráli, ale na šampionát nakonec vůbec nejeli. Za účast a podíl na aféře Adidas-Puma, za finanční machinace a svévolné podepisování smluv s oběma firmami, jak se pravilo v oficiálním verdiktu fotbalového předsednictva, to odskákali všichni.
Fotbal také, neboť se vrátil do doby kamenné… Přestupní řád zavedený po osmašedesátém roce byl zrušen, transferová listina rovněž, všechny přestupy v první i ve druhé lize byly na befel shora zastaveny.
"Trestali nás za slabý výkon v Mexiku, ale o něm se ani slovem nezmínili. Hodilo se jim, že půlka mančaftu hrála v pumách a druhá v adidaskách a udělali z toho případ. Nikdo se přitom nezmínil, že jsme kopali za pár šupů a že za utkání na světovém šampionátu v adidaskách či pumách jsme dostávali 150 dolarů.
Nevadilo jim, že to v mančaftu vřelo a že nikoli mezi Čechy a Slováky, ale mezi hráči Slovanu a Trnavy vládlo permanentní napětí. Ani o kšeftování se sklem a dalšími československými vývozními artikly té doby řeč nebyla. Všechno sklouzlo na kopačky. Chtěli nás potrestat, a tak si záminku našli. Dvacet z nás to schytalo, jenže už za půl roku ortel zrušili a dali nám milost, abychom mohli reprezentovat socialistické Československo." Mexická aféra znechutila Iva Viktora natolik, že se mu hlavou honily myšlenky na konec kariéry.
Nebo na odchod do ciziny, protože přišla opakovaná nabídka z Ajaxu Amsterodam a dokonce i brazilské Sao Paulo o něho projevilo eminentní zájem.
Jenže žádat s pošramocenou reputací a flastrem od disciplinárky o souhlas k odchodu do ciziny? Myslet na angažmá v západní Evropě, když to s československým fotbalem šlo od deseti k pěti a už po půl roce musela být vzata potrestaná první reprezentační garnitura na milost? A domnívat se, že brankář asistující v jedenasedmdesátém roce v moskevských Lužnikách při loučení mužstva světa s legendárním ruským gólmanem Lvem Jašinem a poté figurující dva roky po sobě ve výběrech Evropy v zápasech s mužstvem Jižní Ameriky dostane posvěcení k přestupu do zahraničí? Bláhovost, o kterou se Viktor ani nepokoušel. Možná udělal dobře, protože za věčnou trpělivost byl nakonec přece jen odměněn.
"Těžko mluvit o odměně, protože pozvánky do mužstev Evropy a světa byly dost traumatizující. Alespoň pro mne… Žádnou řeč jsme pořádně neuměli, z klubu i reprezentace jsme byli zvyklí, že nás všude vodili za ručičku, všechno nám nasáčkovali, nadirigovali a určili. A najednou se vydat sám do světa a zapadnout mezi Angličany, Francouze, Němce. Bydlet v přepychových hotelích, kde se pod jídlem a pitím stoly prohýbaly a nikdo nedohlížel, co si člověk vezme a kolik toho vypije.
Jenom zírat, že si slavný Cruyff o přestávce v šatně zapálí a trenérovi to vůbec nevadí. A v moskevských Lužnikách se při loučení s Jašinem tvářit jakoby nic, když Rusové zapomněli na dresy pro brankáře, narychlo sice sehnali jiné, ale ty nám byly malé, takže je stříhali a šili z těch jejich. Ostuda nebetyčná. O ní se ale doma mlčelo a naopak se všude vykládalo, jak všechno perfektně klapalo a jaká sláva to před sto tisíci diváky byla.
My z Východu byli sice při zápasech ve výběrech světa a Evropy za blbce, zážitky jsme však měli obrovské. V jednasedmdesátém v Moskvě stejně jako v Anglii a ve Španělsku v dalších dvou letech, kdy jsem v barvách UEFA účinkoval při zakládání tradice každoročních utkání mezi Evropou a Jižní Amerikou. Jenom ale při zakládání, protože přes obrovský divácký zájem se z těchto konfrontací tradice nestala a z měření sil nakonec sešlo."
Měl jméno a obrovský respekt, stal se uznávanou veličinou mezi evropskými i světovými gólmany, a přesto se pomalu smiřoval s tím, že žádný velký úspěch mu souzen není. Až šest let po mexické blamáži se dočkal. Až ve čtyřiatřiceti zažil bělehradský triumf. Sice "jen" evropský, ale pro československý fotbal, zmítající se po celou tu dobu v marasmu a výsledkové bídě, impozantní. A samozřejmě ovlivňující celé další fotbalové generace v Čechách i na Slovensku … Mezitím ovšem muselo dojít ke krátkému trenérskému intermezzu starého dobráka Rýgra, jenž se ujal národního týmu po potrestaném Markovi, stejně jako k marným pokusům Nováka a Kačániho o renesanci československého fotbalu. A muselo nepochybně dojít i ke kvalifikačnímu zmaru v bojích o Evropu a poté k marnému pokusu probojovat se na mistrovství světa 1974 do západního Německa.
I nový reprezentační kouč Václav Ježek a nároďák s ním si museli protrpět své, neboť dlouhých devět zápasů československý fotbal čekal, než zase poznal, jak chutná vítězství. Děsivá muka, pro trenéra i pro hráče. A nic na nich neměnilo, že třeba na slavném Maracana československá reprezentace alespoň zčásti odčinila mexickou blamáž, neboť dva roky po šampionátu uhrála při Poháru nezávislosti s mistry světa Brazilci remízu. Hlavně Viktorovou zásluhou, neboť s kapitánskou páskou na rukávě vychytal nulu a na jeho adresu zaznívaly stejné ódy, jako když na stejném stadionu před šesti lety debutoval, anebo když byl pasován na nepřekonatelného hrdinu z Wembley.
Právě v těchto těžkých zkouškách se rodilo mužstvo, jež nakonec dosáhlo v památném Bělehradě na evropský primát, z nezdarů, stejně jako povzbudivých remíz s Brazilci či Skoty, dali Ježek s Venglošem dohromady kádr, jenž se stal mistrem Evropy.
Z generace "mexičanů", v něm už moc hráčů nezůstalo… Brankářský tandem Viktor s Venclem a s ním už jen Pivarník, Dobiaš a Petráš. I tenhle základ rozšířený později ještě o Františka Veselého a Polláka však stačil, aby se zrodil nový tým. Fotbalově silný, duchem nezlomný, ve svých touhách ohromně ambiciózní.
I proto zvládl kvalifikaci, i když se ve skupině musel vypořádat s favorizovanými Angličany a po úspěchu prahnoucími Portugalci. Proto ve čtvrtfinále, hraném tehdy ještě na dva zápasy, vyřadil po bratislavské výhře a remíze v kyjevské odvetě ruskou sbornou, jejíž dres oblékal nezadržitelný Oleg Blochin.
Proto poté už přímo v Jugoslávii vypakoval v semifinálové prodloužené sebevědomé Nizozemce, aby ho v bělehradském finále už nemohli zastavit ani Němci. Ti československou reprezentaci zbrzdili, neboť i po prodloužení skončil zápas o zlato nerozhodně, jenže následný penaltový rozstřel přepsal fotbalové dějiny. Hoenessem zahozená a Panenkou naopak furiantsky proměněná penalta je přepsaly.
"Kvůli tomu okamžiku euforie jsem přece v bráně celá dlouhá léta stál, ale když bylo po všem a my měli zlato jisté, jako by mi nic z toho nedocházelo. Vedení, o něž jsme těsně před koncem strašně blbým gólem nakonec přišli a já dodnes slýchám, že i mojí chybou. Prodloužení, v němž byly oba mančafty po předchozí nastavené semifinálové partii už tak znavené, že vyhlížely penaltový rozstřel jako spásu. Penalty, při nichž mě první tři Němci školili tak, že jsem skákal na opačnou stranu, a když jsem konečně Hoenessův úmysl vystihl, on bránu přestřelil. Panenkovo furiantství, o kterém mi vykládal každý večer na pokoji, kde jsme spolu spali. Troufl si na něj, i když jsem ho varoval, že ho lidi ušlapou, jestli tu svou pentli nedá. Dal ji.
A já najednou nevnímal jásající spoluhráče, hrozen navěšený střídavě na troufalého Panenku a také na mne, ochraptělé trenéry Ježka s Venglošem, nikoho z těch, kdo se k nám nahrnuli a užívali si euforie s námi. Chtěl jsem být sám někde v ústraní, abych si mohl všechno vychutnat sám v sobě. Abych si ještě jednou užil celou svou kariéru, protože už před cestou na evropský šampionát jsem byl rozhodnutý, že skončím. S reprezentací i s chytáním v Dukle. Nečekal jsem ale, že všechno nabere zase až tak rychlý spád a že čtvrt roku po Bělehradu neodvratný konec opravdu přijde. Poraněná páteř urychlila odchod ze scény. Pomalý, ale nezadržitelný."
Když se v Bělehradu loučil, netušil, že se po dvaceti letech ocitne v záři reflektorů znovu. A dokonce v londýnském Wembley, na památném stadionu, kde tolik zazářil úplně na samém počátku reprezentační kariéry. Nestál už samozřejmě v bráně, ale seděl po boku reprezentačního kouče Dušana Uhrina na lavičce jako trenér brankářů.
Objektivy televizních kamer ho pochopitelně nezabíraly tak často jako finálové aktéry na trávníku, přesto mu věnovaly pozornost. Aby ne, když stříbrné Čechy pomáhal dirigovat gólman, jehož jméno se stalo pro celý fotbalový svět ohromným pojmem. Ivo Viktor, jenž v listopadu sedmasedmdesátého roku symbolickou minutou v bráně československé reprezentace ukončil v přátelském střetnutí proti Maďarům svou kariéru v národním týmu, která se zastavila na 63 zápasech a 5 367 odchytaných minutách.
Muž s číslem jedna na dresu, který druhým mistrovským titulem zarámoval své působení v pražské Dukle, aby uvolnil místo mezi tyčemi Jaroslavu Netoličkovi, trpělivě čekajícímu na svou chvíli, jako na ni musel čekat on, když byl tím třetím za Pavlisem a Koubou.
Ivo Viktor, hned pětinásobný československý Fotbalista roku, jenž to na Julisce krátce zkoušel i jako hlavní trenér, aby po roční zkušenosti usoudil, že se bude raději držet toho, co umí a co dělal vždycky – brankářského řemesla a gólmanů. Nejdříve po Uhrinově a poté po Chovancově boku v české reprezentaci, pak ve Spartě jako Haškův asistent, teď, v důchodovém věku na Dukle i při kempech pro mladé gólmany, pořádaných fotbalovým svazem.
"Ti mladí kluci ani nevědí, že jsem také někdy chytal, a já jim to ani neříkám. Proč také? Divili by se, jak jsem si mohl se svou výškou vůbec troufnout postavit se do brány, protože dnes bych už neměl šanci. Všechno je o zakódovaných genetických informacích, už u žáčků se zjišťuje, kolik měří rodiče a jak narostli předci, zda kluk také náležitě vytáhne a bude moci stát v bráně.
Smáli by se, kdybych jim pouštěl filmové záběry z naší éry. Krátkým trenýrkám, ve kterých jsme hráli, akcím a zákrokům, nad nimiž byli diváci u vytržení, odměnám, jež jsme pobírali. Třiceti tisícům za zlato z Bělehradu, což byly peníze, za něž se dala koupit sotva půlka mladoboleslavského embéčka. Poukázkám na výběr zboží v hodnotě pěti tisíc korun, kterou jsem vedle talířů dostával jako Fotbalista roku a kterou pak manželka v Kotvě směňovala. Jednou za šicí stroj, jenž mimochodem slouží dodnes, jindy třeba za mixer… Smáli by se, nechápali a ptali by se, proč jsme tedy fotbal vůbec hráli. Takže jim z videa raději pouštím Petra Čecha a vykládám, že v českém fotbale jsme sice měli vždycky štěstí na dobré gólmany, ale že bez speciálního tréninku a přípravy to tak daleko jako Čech nedotáhnou. Na Julisce, kam jsem se vrátil a kde dvakrát týdně trénuji mladé gólmany, při letních kempech pro brankářské naděje z Čech i Moravy i při přednáškách a školeních pro trenéry.
I když je pravdou, že raději než fotbal mám teď jako důchodce kolo. Pořídil jsem si hned dvě
– jedno na silnici a druhé do terénu. A pro gólmana, jenž po třiceti letech v bráně už špatně chodí, není nic krásnějšího, než vyrazit od nás z Říčan na Jevany a do Posázaví. Tam se alespoň nikdo nesměje našim krátkým trenýrkám a směšným odměnám a člověk si občas řekne: Narodit se ještě víc na východ, mohlo být hůř. Takhle jsme se sice sžírali v beznaději a moc peněz nevydělali, zato zábavy, zpěvu, pití a koček jsme si užili víc než dnešní fotbalisté pobírající miliony."
Ivo Viktor
Datum a místo narození:
21. května 1942 v Křelově u Olomouce
Fotbalová kariéra:
– Šternberk (do 1960)
– Železárny Prostějov (1960–1961)
– RH Brno (1961–1962)
– Sparta ZJ· Brno (1962–1963)
– Dukla Praha (1963–1976)
Ligové starty a góly:
316 zápasů
Reprezentační starty a góly:
63 zápasů
Největší úspěchy:
– zlato z mistrovství Evropy v roce 1976 v Jugoslávii
– účastník mistrovství světa 1970 v Mexiku
– tituly s Duklou Praha v letech 1964, 1966, v sezoně 1976/77, kdy Dukla získala titul, sice na soupisce figuroval, v lize však neodchytal ani minutu
– vítěz Československého poháru s Duklou v letech 1965, 1966 a 1969
– nejlepší hráč finálového turnaje mistrovství Evropy 1976
– hráč mužstva Evropy
– Fotbalista roku 1968, 1972, 1973, 1975 a 1976
– třetí v anketě Zlatý míč France Footballu v roce 1976
Co přinesl rok 1966?
– Ligovým mistrem se stala Trnava, Dukla skončila v tabulce čtvrtá.
– Československý pohár vyhrál Slovan, který ve finále s Duklou nejprve prohrál 0:1, ale v odvetě ji porazil 2:0.
– V Poháru mistrů evropských zemí pokračovala na jaře Sparta ve svém tažení a skončila až ve čtvrtfinále na Realu Madrid. Na jeho hřišti prohrála 0:3, doma vyhrála 2:1 a byla vyřazena.
– Na podzim v novém ročníku evropských pohárů začala Trnava spanilou jízdu PMEZ, která se zastavila až další rok na jaře ve čtvrtfinále na Ajaxu Amsterodam. V PVP začala cesta bratislavského Slovanu k vítězství v této trofeji, jež u Dunaje slavili další rok. Ve Veletržním poháru vypadla Slavia ve 2. kole s Hamburkem.
– Československá reprezentace porazila v přátelském utkání v Bratislavě Brazílii 3:2, když všechny tři góly dal Adamec.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1968.
Co přinesl rok 1972?
–Ligovým mistrem se stala Trnava, Dukla skončila v tabulce třetí.
– Československý pohár získala Sparta
– na Slovanu prohrála 0:1, doma vyhrála 3:2 a na penalty pak 4:3.
– V Poháru mistrů evropských zemí postoupila Trnava přes Anderlecht do jarního čtvrtfinále, kde skončila na Derby County. Stejně tak Sparta přežila v PVP zimu, na jaře roku 1973 vyřadila Schalke a v semifinále skončila na AC Milán. V Poháru UEFA vypadli oba zástupci československého fotbalu už na podzim
– Dukla v 1. kole s OFK Bělehrad, Slovan Bratislava ve 2. kole s Las Palmas.
– Československá reprezentace remizovala na Poháru nezávislosti s Brazílií a Skotskem 0:0, prohrála s Jugoslávií 1:2 a skončila poslední. Zápasem s Brazílií začala černá série devíti zápasů bez výhry…
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1972.
Co přinesl rok 1973?
– Ligovým mistrem se stala Trnava, Dukla skončila v tabulce čtvrtá.
– Československý pohár získal Baník Ostrava
– s VSS Košice prohrál 1:2, ale pak je doma porazil 3:1.
– V Poháru mistrů evropských zemí vykročila Trnava na pouť do čtvrtfinále, kde pak na jaře dalšího roku po dvou nerozhodných výsledcích 1:1 vypadla s Dózsou Újpest po penaltovém rozstřelu (3:4). V PVP skončil Baník Ostrava ve 2. kole s Magdeburgem, v Poháru UEFA vypadly VSS Košice v 1. kole s Honvédem Budapešť a Tatran Prešov ve 2. kole s VfB Stuttgart.
– Československá reprezentace skončila v kvalifikaci o postup na MS 1974 v NSR na druhém místě za Skotskem a na šampionát nepostoupila.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1973.
Co přinesl rok 1975?
– Ligovým mistrem se stal Slovan Bratislava, Dukla skončila v tabulce devátá.
– Československý pohár vyhrála Trnava, která měla ve finále navrch nad Spartou
– vyhrála 3:1 a 1:0.
– V jarním pokračování evropských pohárů skončila cesta Ostravy Pohárem UEFA ve čtvrtfinále na Borussii Mönchengladbach. Na podzim pak vypadl Slovan z PMEZ hned v 1. kole s Derby County, v PVP Trnava s Boavistou Porto, v Poháru UEFA pak Bohemians s Honvédem Budapešť. Jen Inter Bratislava se dostal do 3. kola, kde ho vyřadil polský Mielec.
– Československá reprezentace postoupila se ziskem 9 bodů na ME 1976 do Jugoslávie, když za sebou nechala v kvalifikační skupině Anglii, Portugalsko a Kypr. Bratislavský zápas s Anglií se musel opakovat. První utkání bylo v 16. minutě ukončeno pro mlhu, na druhý den v repríze Ježkův tým vyhrál 2:1.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1975.
Co přinesl rok 1976?
– Ligovým mistrem se stala Ostrava, Dukla skončila v tabulce čtvrtá.
– Československý pohár vyhrála Sparta, která měla ve finále za soupeře Slovan, nad nímž vyhrála 3:2 a 1:0.
– V Poháru mistrů evropských zemí vypadla Ostrava ve 2. kole s Bayernem Mnichov, v PVP Sparta v 1. kole s MTK Budapešť, v Poháru UEFA Slavia v 1. kole s Akademikem Sořa a bratislavský Slovan ve 3. kole s Queens Park Rangers.
– Československá reprezentace se stala v Bělehradě mistrem Evropy. Na cestě ke zlatu vyřadila ve čtvrtfinále hraném na dva zápasy SSSR (2:0 v Bratislavě a 2:2 v Kyjevě), v Záhřebu vyhrála v prodloužení nad Nizozemskem 3:1, v Bělehradě pak po nerozhodném finále 2:2 s NSR vyhrála při penaltovém rozstřelu 5:4. V poslední sérii nedal za Němce Hoeness, zatímco Panenka svou penaltu proměnil.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1976.
Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.
V prvním díle jste si mohli přečíst o Josefu Masopustovi ZDE.
[ 19. 10. 2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]
"To by mě maminka přetrhla jako hada. Byla strašně přísná a nedovedla si představit, že by se za fotbal mělo někomu platit. Natož, že bychom mohli dostat nějaké peníze jen za to, že půjdu chytat do města. Ono stačilo, když mě lanařily dva prostějovské druholigové kluby a funkcionář z konkurenčního OP Prostějov se ji pokoušel přesvědčit tím, že z jejich patronátní fabriky dostane látku na šaty, když půjdu k nim. Vyhodila ho i s látkou.
Oni to ale stejně byli podvodníci. Jedni jako druzí. Bafuňáři z Železáren mi naslibovali bydlení, abych nemusel každý den dojíždět, protože oni sice kopou druhou ligu, ale trénují každý den. A už toho bych si měl považovat, protože v jiných klubech to tak nechodí. Tak to alespoň vykládali, aby mě na vařenou nudli chytili. Jakmile jsem k nim přestoupil, žádného z nich jsem už nikdy neviděl.
A byt, který mi ukazovali, když mě lanařili do Železáren, byl už také dávno obsazený. Splakal jsem já, splakal i Šternberk. Také neviděl ani korunu." Přesto Ivo Viktor neváhal, upsal se Železárnám a vydal se do Prostějova za svým prvním velkým fotbalovým přestupem. Prvním ze čtyř, protože jestliže může někdo sloužit jako symbol klubové věrnosti, pak právě Ivo Viktor.
Klukovská léta ve Šternberku, kde ho díky známosti s místním doktorem udělali starším, jen aby za ně už jako šestnáctiletý mohl chytat I. A třídu, pak krátká zastávka v druholigovém Prostějově, dva roky vojákování v Brně a po těchto intermezzech opravdový přestup do pražské Dukly. Na dlouhých čtrnáct let. Na celou fotbalovou kariéru.
Byla to prostě úplně jiná doba. Nepřestupovalo se každé dva tři roky jako dnes, protože peníze ve sjednocené socialistické tělovýchově zase až tak moc neznamenaly, natož aby se za ně dal koupit fotbalista. A když už měl hráč jméno a něco znamenal, neexistovalo prakticky vůbec, aby odešel z jednoho ligového klubu do druhého. Nemyslitelná zrada se nepřipouštěla. Kolaborace v rámci ligy nebyla trpěna.
Samozřejmě se pár výjimek našlo, třeba, že z pražské Julisky po letech přestoupil Pavel Kouba na Letnou, do Bohemians přišel z Teplic Přemysl Bičovský a z Trnavy Karol Dobiaš, nebo, že Sparta přilákala z Košic Andreje Kvašňáka, jenž se v tu ránu stal pro celé Slovensko prodejným Judášem, jenže to byly události skutečně vzácné. Vědělo se o nich minimálně půl roku dopředu, protože všechno podléhalo bezpočtu souhlasů.
Stačilo, aby měl oddíl námitky a bylo vymalováno. Nějací manažeři či agenti neexistovali, všechno s fotbalisty domlouvali přímo kluboví šíbři. Sekretáři a ve finále maximálně předsedové klubů, kteří v dobrém rozpoložení sáhli do šrajtofle a z černých klubových peněz šoupli hráči něco na přilepšenou. Třeba pět korun na vlak, jako tehdy prostějovští bafuňáři mladičkému Viktorovi. Vzal si je, i když pak z toho byl dlouho špatný. To už nebyl jen párek a pivo, které dostávali od hospodského po vyhraném zápase ve Šternberku, to byly opravdové peníze. Sice jen pětikačka, ale i tak.
A co všechno mu přitom slibovali… Dobré místo, kvartýr, fotbalovou budoucnost. O tu mu šlo hlavně, takže nesplněné sliby tehdy nebolely. Podstatnější pro mladého Viktora bylo, že ho druholigové Železárny vzaly, že trénoval s mančaftem na škváře a že chytal mistráky. Tedy, že odchytal hned první utkání a pak si musel dát pauzu, protože z čelákovické premiéry ho vezli rovnou do nemocnice. Vlastní obránce Riedel mu totiž přerazil nos! "Tehdy jsem začínal a doma z toho vzniklo pozdvižení. Maminka dokonce přijela na vizitu do prostějovské nemocnice, aby se utvrdila, jakým hulvátským sportem je fotbal. Vždycky to prohlašovala a teď se o tom znovu ujistila. Nikdy už jsem jí to nerozmluvil, protože mě viděla napuchlého, s nosem zkřiveným a monoklem pod očima, prostě jedna hrůza.
Ale takových zranění pak ještě bylo… Rozkopnutá hlava, zlomeniny, osmadvacet stehů, když se po mně v odvetě Poháru mistrů s Anderlechtem prošel van Himst, prasklá klíční kost, nakonec i předčasný konec kariéry, neboť bolesti v zádech už se nedaly vydržet a já vlastně tři měsíce po bělehradském finále musel s chytáním praštit. Samozřejmě za to mohl fotbal. Jenže zranění k brankářské profesi patří, takže nemá smysl naříkat." Prostějovská štace trvala sice jen rok, než ho povolali na vojnu, ale Viktorovi pomohla.
O mladém gólmanovi, nahrazujícím malou postavu mrštností a na jeho léta i nezvyklou předvídavostí, se začalo mezi fotbalovými šíbry mluvit, takže si ho armádní celky pohlídaly.
Brněnská Rudá hvězda si při rozdělování fotbalových branců vybrala Iva Viktora a dala mu další školu. Šanci samozřejmě také, byť na rozdíl od Prostějova musel na první velký zápas dlouho čekat. Pomalu celé dva roky. Čekání ve stínu Františka Schmuckera, gólmana tehdejší slavné československé brankářské generace Schrojfů, Pavlisů, Koubů, Švajlenů, Stachů, Mokrohajských a Čtvrtníčků, však Viktorovi prospělo. Naučil se toho spoustu. Brankářskému kumštu i trpělivosti.
A právě trpělivost mu přišla moc a moc vhod. V Brně, kde se během jeho vojákování změnila vojenská Rudá hvězda v civilní klub nesoucí název Závody Jana Švermy, kde ale hráčský kádr zůstal a on nikdy nevystrnadil moravskou brankářskou ikonu Schmuckera z místa jedničky, a na další štaci v pražské Dukle zrovna tak. A při počátečním koketování s reprezentací tuplem.
"To už je úděl gólmanů. Jeden chytá, druhý s ním pořád a pořád trénuje a čeká na svou příležitost.
Půl roku, rok, někdy celá léta. Musí tvořit dvojici, mělo by to mezi nimi hrát, ale přitom chtějí chytat oba. Děsivý nápor na psychiku. Někdy až na palici.
Prožíval jsem si to v Brně, i když jsem měl výjimečné štěstí, že jsem Schmuckerovi padl do oka.
Byl sice jen o dva roky starší, takže ve mně mohl vidět konkurenta, jenže on mě jako svého rivala nebral. Možná i proto, že jsem byl záklaďákem a on tušil, že jakmile svléknu uniformu, půjdu o štaci dál.
V pražské Dukle se věčné čekání na šanci opakovalo, protože jsem stejně jako pod Špilberkem spadl do role trojky a dva roky trvalo, než jsem ve Vejvodově brankářské hierarchii postoupil výš.
I proto jsem se později vžíval do rozpoložení svých náhradníků, když jsem deset sezon stál v bráně já a nikoho do ní nepustil.
A co gólmanů prošlo Juliskou za ta léta: Flešar, Netolička, Stromšík, až mně to samotnému bylo hloupé a říkal jsem si, že alespoň na nějaký pohárový zápas či přátelák by je trenér mohl postavit. Jenže to trenéři nedělají. A Vejvoda obzvlášť ne." Při angažmá v Brně si musel pomalu dva roky počkat, než se dostal místo Schmuckera do brány.
Nebo spíše než ho tam na pět zápasů pustilo Schmuckerovo zranění. Osud tomu možná chtěl, že vůbec první ligové utkání bylo Viktorovi souzeno chytat na pražské Julisce, s níž pak na dlouhých čtrnáct let spojil svou kariéru.
A to se nakonec do brány málem nedostal, protože při procházce Prahou lapila vyjukaného Moraváka vojenská lítačka. Na náměstí Republiky ho zabásli, protože měl na uniformě knoflíky, které už neodpovídaly předpisům. Marně se snažil dozorčímu vysvětlit, že je fotbalista a že pod Špilberk podobné nařízení zřejmě ještě nepřišlo. Ani zatelefonovat ho nenechali, takže sám musel knoflíky vypárat, našít nové a pak taxíkem stíhat ligovou premiéru. Možná proto chodil později ustrojen vždy předpisově a jeho uniforma neměla chybu. Knoflíky obzvláště ne! V premiéře sice dostal dva góly a Brno v Praze prohrálo, mladého Viktora si však na Julisce všimli.
A nejen proto, že chytil bombarďákovi Šafránkovi penaltu. Hlavně padl do oka Bohumilu Musilovi, jenž měl dokonalý přehled o všech mladých fotbalistech v Čechách i na Slovensku a byl hotovým lexikonem mladých talentů. Když proto Viktorovi brněnské vojákování končilo a začaly se o něho zajímat Prešov, bratislavský Inter stejně jako pražští Bohemians, trumfnul všechny. Přivedl ho do Dukly.
A mladý Viktor byl přitom rozhodnutý pro Bohemku, od níž chtěl jediné: aby mu v Praze zařídila stipendium a on mohl dál studovat. Žádné peníze za přestup, žádný byt, jen stípko, protože žil v naivní představě, že velký fotbal a studium lze dohromady zvládnout.
Umluvili ho. Navykládali mu, jaké perspektivy se před ním otvírají, vypočítávali, že slavná generace skončí, protože všem už je kolem dvaatřiceti a donekonečna hrát nemohou. A ani Pavlis přece nebude chytat věčně, když už mu táhne přes třicítku. Uvěřil. Upsal se ale armádě a po dva roky toho litoval. Co litoval, on chtěl už po pár měsících z Dukly utéct.
Stabilní dvojice Pavlis s Koubou ho vůbec nepustila do brány, u trenéra Jaroslava Vejvody se mu rovněž nedostalo slyšení. Legendární kouč, s jehož jménem jsou spojeny největší úspěchy Dukly, totiž už tehdy razil zásadu, kterou přijal za svou například i kouč současné české reprezentace Karel Brückner. Změny nemiloval, plně si vystačil s dvanácti třinácti hráči, rošády v sestavě dělal, jenž když už nebylo zbytí.
Mladý Viktor tak skončil v pražském přeboru, kde kopalo béčko Dukly. S Dušanem Kabátem, Františkem Veselým a dalšími hráči, z nichž to nakonec pět dotáhlo až do československé reprezentace. Z brněnské ligové scény hodně drsný pád! Vždyť chytal jen o třídu výš, než když ho jako šestnáctiletého postavili poprvé do brány Šternberku.
A po roce další rána, neboť Václav Pavlis si ohlášený konec aktivní kariéry znovu rozmyslel a rozhodl se ještě rok pokračovat. Viktor se zase musel zbavit iluzí, že by se dostal alespoň mezi náhradníky a vysedával jako dvojka na lavičce. Chtěl pryč. Chtěl do Slavie, která mu hodila přestupové laso a slibovala, že mu dá šanci.
"Zamračený Vejvoda si mě zavolal, otočil židli, obkročmo na ni sedl, jak měl ve zvyku, když hodlal spustit hromobití, ruce dal na opěradlo a pronesl dvě holé věty: "Jseš mladej, vyzraj. S nikým nejednej!" A bylo vymalováno! Neměl jsem sebemenší šanci z Julisky odejít. Ani v tu chvíli, ani později, protože Slavia mě lanařila ještě několikrát.
"Vždyť je ti tady dobře," byl se mnou raz dva hotový i Rudla Kocek, když jsem za ním jako za náčelníkem chodíval, aby mě pustili jinam.
Měl jsem smůlu, jako všichni lepší fotbalisté té doby. Ti horší občas něco zkasírovali a přestoupili jinam, my zůstávali jako ve vězení. Deset, dvanáct let." Ještě dva roky vyzrával na Julisce, než začal na podzim pětašedesátého roku konečně za Duklu pravidelně chytat. Pravda, Vejvoda ho po přestupové rozmluvě vzal jaksi na vědomí a občas ho postavil do brány. Při domácích pohárových zápasech, při zájezdu Dukly na mistrovství spřátelených armád do Vietnamu, čtyřikrát za dva roky dokonce při ligových duelech.
Ale teprve, když při turné Dukly po Jižní a Střední Americe prasklo, že se Pavel Kouba upsal Spartě a chce za každou cenu odejít, stala se z třiadvacetiletého Viktora na Julisce brankářská jednička. Po dvou letech čekání, zato však na dlouhých dvanáct sezon. Tucet pohádkových sezon, během nichž se z Iva Viktora stal brankářský pojem. V Dukle, Československu, v Evropě i ve světě.
Viktorovu cestu ke slávě nastartovala hned první opravdová sezona na Julisce. Paradoxně nikoli pod Jaroslavem Vejvodou, který odešel do Polska pozvedat ke slávě varšavskou Legii, ale pod Bohumilem Musilem, jenž si ho vyhlédl v Brně a přivedl ho do Prahy. Stavěl ho do brány pravidelně a i Viktorovou zásluhou získala Dukla v sezoně 1965/66 znovu mistrovský titul. Sice po dramatických dostizích se Spartou a Slavií, neboť o pořadí rozhodlo až úplně poslední kolo a celkové skóre tří pražských rivalů, ale měla ho. V pořadí už osmý, ale také na jedenáct let poslední.
Teprve když Viktor v sedmasedmdesátém roce vzhledem ke zdravotním problémům s aktivní kariérou definitivně končil a uvolnil místo v bráně svému nástupci Netoličkovi, přerušili pražští vojáci mistrovskou hegemonii Trnavy a bratislavského Slovanu a dočkali se zase korunovace.
"Měl jsem smůlu. Když jsem přišel na Julisku, slavná generace pomalu končila. Nejen ‚chilané‘, ale i další velcí fotbalisté, kteří v mužstvu kopali: Borovička, Vacenovský, Brumovský, Čadek… Všichni ti, kteří Duklu pozvedli k její slávě, na tréninku se pokopali a třeba i poprali, ale pro mužstvo by cedili i krev. Skuteční profesionálové, byť v amatérských podmínkách.
Úspěšné období se prostě nenávratně uzavřelo a trvalo pomalu deset let, než se objevila generace Nehodů, Vízků, Rottů, Pelců, Štambacherů a dalších hráčů, kteří na slavnou éru navázali. Mezitím jsme ovšem upadli do průměru, jeden rok jsme dokonce hráli o záchranu. Chytat jen v Dukle, nikdy bych ve fotbale nic neznamenal.
Naštěstí jsme dosahovali v evropských pohárech lepších výsledků, než měl slavný mančaft před námi i mužstvo, které přišlo po nás, protože jsme postoupili až do semifinále Poháru mistrů evropských zemí.
Hlavně jsem se však chytil v reprezentaci a nikdy jsem vlastně v jejím dresu nevyhořel. Zatímco na Julisce před patnácti sty diváky jsem čas od času vždycky něco vymyslel a dostal nějaký neskutečný gól, v nároďáku mě nic podobného nepotkalo.
Možná až na druhý gól v bělehradském finále s Německem, na kterém jsem měl svůj podíl a jenž mi i po letech občas někdo předhodí. Jako bychom na šampionátu nic jiného nedokázali, jako bych nic jiného nechytil." Viktorovi by k renomé gólmana světové třídy dva mistrovské tituly rámující jeho ligovou kariéru nestačily, i když pravdou je, že ten první mu otevřel dveře ke slávě. Už proto, že po nepovedené kvalifikaci národního týmu o postup na světový šampionát 1966 do Anglie, přišel k československé reprezentaci trenér Jozef Marko a začal budovat nové mužstvo. Nikoli snad pro evropský šampionát 1968 v Itálii, protože mistrovství starého kontinentu se teprve rodilo a přílišnou prestiž v té době v Evropě ještě nemělo, ale s perspektivou Mexika 1970.
Hned na začátku si vyhlédl dva gólmany, na něž po celé čtyři roky svého působení u národního mužstva vytrvale sázel: Alexandra Vencla z bratislavského Slovanu a Iva Viktora z pražské Dukly. Pravidelně se střídali. Alespoň zpočátku, než se gólmanská hierarchie vyprofilovala a než si o dva roky starší Viktor řekl o roli jedničky.
Po zájezdu do Ria de Janeira, kdy v památném červnovém zápase proti Brazilcům chystajícím se vyrazit do Evropy podmanit si fotbalový svět sice dostal na Maracana od Pelého za dvacet minut dva góly, ale pak už v bráně čaroval, takže národní tým odešel s přijatelnou prohrou 1:2 a Viktor s aplausem stotisícového publika. Po utkání na stejně slavném trávníku londýnského Wembley, kam si o pět měsíců později pozvali čerství mistři světa Angličané československou reprezentaci, aby se svými diváky oslavili zisk Zlaté Niké.
Nachystanému holdu novým světovým šampiónům však nakonec scházel lesk, neboť Viktor byl ve fotbalovém chrámu nepřekonatelný a senzačně vychytal bezgólovou remízu. Hrdina z Wembley, tak ho tehdy titulovali a po celá další léta při vzpomínce na duel s Angličany měli z jeho brankářského kumštu respekt.
"Zápas ve Wembley sice nebyl ke koukání, protože se hrálo jen na jednu bránu, ale mně nesmírně pomohl. Ten vůbec první zrovna tak, i když jsme na Maracana jako sparingpartneři Brazilců prohráli. Bylo to i o štěstí, protože proti jihoamerickým fotbalistům to bylo vždycky těžké. Němci či Angličané, to byli ranaři, které člověk záhy přečetl a věděl, jak vypálí a kam míří, takže z nich jsem žádný respekt neměl. S takovými Brazilci s Pelém v čele to ale bylo strašně těžké. S Cruyffem, Blochinem, u nás doma třeba s Kvašňákem, Maškem či Frantou Veselým zrovna tak. Nikdy jsem nevěděl, co vymyslí, čím mě přelstí, kdy upadnou nebo něco pošeptají sudímu… Na Maracana jsem měl štěstí a to se mě pak drželo dál.
Mezi prvním a druhým utkáním uteklo pomalu půl roku, kdy jsem byl zraněný, takže se do brány dostali i jiní gólmani. Nikdo z nich se však nechytil. Kramerius, Jindra a spol. měli prostě smůlu, že to mančaftu nešlo, a oni ho tudíž spasit nemohli. A já mohl děkovat fotbalovému pánubohu, že nastala právě taková konstelace." Dva velké reprezentační zápasy v Brazílii a Anglii, stejně jako spanilá jízda pohárovou Evropou v sedmašedesátém roce přes van Himstův Anderlecht Brusel a Cruyffův Ajax Amsterodam až do semifinále Poháru mistrů dopomohly Viktorovi k roli jedničky národního mužstva. Trenér Musil zrovna tak.
Po návratu z Anglie si vzal svůj objev stranou a řekl mu pravdu, kterou si Viktor opakoval a jíž se držel celá další léta, co stál v bráně: "Když ti nedali gól Angličané, neznamená to, že ti ho nedá Slavia," postavil svého gólmana zpátky na pevnou zem. A Viktor na ní stál, i když se mu otevíral celý fotbalový svět. Lákal ho nizozemský Ajax i Feyenoord, doma ho nepřestávala lanařit Slavia, dokonce i Brazilci se ozvali a nabízeli, aby šel chytat za oceán.
Brankářský klenot z Julisky však byl neprodejný. A také nerozhodný, protože se příčilo jeho naturelu, aby si odchod do ciziny vydupal a vytrucoval.
Hlavně ho však lapili na vidinu světového šampionátu v Mexiku 1970, kam se československá reprezentace probojovala. Stačilo, aby mu jen naznačili, že odchodem do ciziny zpřetrhá pouta a vazby, sejde z očí, možná i ztratí formu. Aby jen tak mimoděk dodali, že ze západoevropských klubů se hráči do národního mužstva reprezentujícího socialistické Československo nepovolávají.
Anebo jen zcela výjimečně, což byl v té době pouze případ Andreje Kvašňáka, jenž dostal souhlas k angažmá v belgickém Mechelenu a trenér Jozef Marko si prosadil, aby se na kvalifikační zápasy a barážový duel s Maďarskem vrátil a pomohl reprezentaci.
Kdyby jen Vikor tušil, v jakou blamáž se vystoupení v Mexiku promění a jaký pogrom na reprezentanty bude po návratu ze světového šampionátu následovat, zřejmě by se rozhodl jinak. Možná by sebral odvahu a prosadil si angažmá ve velkém evropském klubu kalibru Ajaxu.
"Byli jsme v sedmém nebi, když jsme na neutrálním hřišti v Marseille rozstříleli v dodatečném barážovém utkání Maďarsko 4:1 a postoupili na mistrovství světa do Mexika. Ba co víc – my jsme věřili, že ze šílené skupiny, v níž jsme hráli s budoucími mistry světa Brazilci a obhájci titulu Angličany, klidně můžeme postoupit.
Videa neexistovala, takže jsme uvěřili trenérovi Markovi, který do nás neustále hustil, že Brazilci už dávno nejsou tím, čím bývali, že Rumuni sice fotbal umí, ale i ty porazíme, že na Angličany také máme. Měli jsme dobrý mančaft, který byl minimálně na úrovni pozdějšího slavného bělehradského týmu, takže jsme na jeho ujišťování dali.
Šílenost, jakou otevřenou partii jsme chtěli s Brazilci hrát. A když jim dal Petráš dokonce gól a my vedli, podlehli jsme klamu úplně. Jenže oni z trestného kopu vyrovnali, Pelé přidal druhý gól a když dal Jarzinho ze situace zavánějící ofsajdem třetí branku, už jsme se vezli. Z velkého odhodlání se zrodila čtyřgólová darda, po níž jsme šli do kolen. A mohli jsme dostat nářez ještě větší, kdyby se Pelému povedlo přehodit mě obloučkem z vlastní půlky.
Gól z šedesáti metrů by byl vyhlášen určitě gólem století a já bych asi navždy figuroval jako největší osel pod sluncem. Naštěstí k tomu nedošlo, ale i tak jsem zažil chvíle hrůzy, které se mnou zacloumaly. Proti Rumunům už jsem do brány nešel, ale ani Vencel nedopadl lépe než já. Prohráli jsme zase, s Anglií už vůbec o nic nešlo a jelo se domů.
Tehdy se nakumulovala spousta problémů a také chyb, jež se následně podepsaly na našem vystoupení.
Počínaje evropským turné, které mělo smazat trest Petrášovi, vyloučenému ve vzpomínaném kvalifikačním duelu v Marseille, přes dlouhé odloučení, neboť z úsporných důvodů se po zápasech s Lucemburskem a Norskem letělo rovnou do Mexika, až po samotný pobyt ve vysokohorském prostředí, na které jsme nebyli ani trochu připraveni, a tudíž zákonitě zaplatili daň.
Třeba i proto, že jsme si ani v jednom přípravném utkání nezkusili, co s námi extrémní podmínky, vysoká nadmořská výška a řídký vzduch udělají, protože sjednávat podobné utkání se vedení jevilo jako naprostá zbytečnost. A pak jsme to odnesli my…" Mexický šampionát byl nejhorším údobím Viktorovy kariéry. Československého fotbalu určitě také, protože nikoli vystoupení na světovém šampionátu, ale pogrom, jenž následoval po návratu národního týmu ze země Aztéků, poznamenal celou jednu generaci.
Zbrzdil vývoj fotbalu na mnoho dalších let. Podepsal se pod nezdarem v kvalifikaci o účast na mistrovství Evropy ’72 v Belgii, měl dopad i na následnou kvalifikaci světovou, v níž šlo o šampionát ’74 v Německu.
Nešlo totiž jen o bídné vystoupení v Mexiku, výprask od Brazílie, prohry s Rumuny a Angličany.
Nakumulovalo se toho až příliš. Napovídalo ještě víc. O partičkách, jež spolu nemluvily, o nevraživosti hráčů Slovanu a Trnavy, o hádkách, ba dokonce i rvačce mezi Adamcem a Kvašňákem, neboť oba byli bytostně přesvědčeni, že jsou předurčeni k roli vůdců. O tom, že fotbalisté se v Mexiku zajímali spíše o to, zda jim kápne víc peněz od Adidasu nebo od Pumy, dvou firem, jež se ucházely o právo obouvat československou reprezentaci a měly hráče korumpovat.
Když se proto reprezentace z Mexika vrátila, tehdejší fotbaloví mocní to všem hráčům spočítali. Samozřejmě na popud a s požehnáním ještě mocnějších, sedících ve vedení tělovýchovy a partaje. První i druhou reprezentační garnituru distancovali, čtyřiadvaceti hráčům zakázali půldruhého roku reprezentovat a strhli jim dvacet procent z odměn, které za postup do Mexika dostali.
Dokonce i těm, kteří si sice v kvalifikaci zahráli, ale na šampionát nakonec vůbec nejeli. Za účast a podíl na aféře Adidas-Puma, za finanční machinace a svévolné podepisování smluv s oběma firmami, jak se pravilo v oficiálním verdiktu fotbalového předsednictva, to odskákali všichni.
Fotbal také, neboť se vrátil do doby kamenné… Přestupní řád zavedený po osmašedesátém roce byl zrušen, transferová listina rovněž, všechny přestupy v první i ve druhé lize byly na befel shora zastaveny.
"Trestali nás za slabý výkon v Mexiku, ale o něm se ani slovem nezmínili. Hodilo se jim, že půlka mančaftu hrála v pumách a druhá v adidaskách a udělali z toho případ. Nikdo se přitom nezmínil, že jsme kopali za pár šupů a že za utkání na světovém šampionátu v adidaskách či pumách jsme dostávali 150 dolarů.
Nevadilo jim, že to v mančaftu vřelo a že nikoli mezi Čechy a Slováky, ale mezi hráči Slovanu a Trnavy vládlo permanentní napětí. Ani o kšeftování se sklem a dalšími československými vývozními artikly té doby řeč nebyla. Všechno sklouzlo na kopačky. Chtěli nás potrestat, a tak si záminku našli. Dvacet z nás to schytalo, jenže už za půl roku ortel zrušili a dali nám milost, abychom mohli reprezentovat socialistické Československo." Mexická aféra znechutila Iva Viktora natolik, že se mu hlavou honily myšlenky na konec kariéry.
Nebo na odchod do ciziny, protože přišla opakovaná nabídka z Ajaxu Amsterodam a dokonce i brazilské Sao Paulo o něho projevilo eminentní zájem.
Jenže žádat s pošramocenou reputací a flastrem od disciplinárky o souhlas k odchodu do ciziny? Myslet na angažmá v západní Evropě, když to s československým fotbalem šlo od deseti k pěti a už po půl roce musela být vzata potrestaná první reprezentační garnitura na milost? A domnívat se, že brankář asistující v jedenasedmdesátém roce v moskevských Lužnikách při loučení mužstva světa s legendárním ruským gólmanem Lvem Jašinem a poté figurující dva roky po sobě ve výběrech Evropy v zápasech s mužstvem Jižní Ameriky dostane posvěcení k přestupu do zahraničí? Bláhovost, o kterou se Viktor ani nepokoušel. Možná udělal dobře, protože za věčnou trpělivost byl nakonec přece jen odměněn.
"Těžko mluvit o odměně, protože pozvánky do mužstev Evropy a světa byly dost traumatizující. Alespoň pro mne… Žádnou řeč jsme pořádně neuměli, z klubu i reprezentace jsme byli zvyklí, že nás všude vodili za ručičku, všechno nám nasáčkovali, nadirigovali a určili. A najednou se vydat sám do světa a zapadnout mezi Angličany, Francouze, Němce. Bydlet v přepychových hotelích, kde se pod jídlem a pitím stoly prohýbaly a nikdo nedohlížel, co si člověk vezme a kolik toho vypije.
Jenom zírat, že si slavný Cruyff o přestávce v šatně zapálí a trenérovi to vůbec nevadí. A v moskevských Lužnikách se při loučení s Jašinem tvářit jakoby nic, když Rusové zapomněli na dresy pro brankáře, narychlo sice sehnali jiné, ale ty nám byly malé, takže je stříhali a šili z těch jejich. Ostuda nebetyčná. O ní se ale doma mlčelo a naopak se všude vykládalo, jak všechno perfektně klapalo a jaká sláva to před sto tisíci diváky byla.
My z Východu byli sice při zápasech ve výběrech světa a Evropy za blbce, zážitky jsme však měli obrovské. V jednasedmdesátém v Moskvě stejně jako v Anglii a ve Španělsku v dalších dvou letech, kdy jsem v barvách UEFA účinkoval při zakládání tradice každoročních utkání mezi Evropou a Jižní Amerikou. Jenom ale při zakládání, protože přes obrovský divácký zájem se z těchto konfrontací tradice nestala a z měření sil nakonec sešlo."
Měl jméno a obrovský respekt, stal se uznávanou veličinou mezi evropskými i světovými gólmany, a přesto se pomalu smiřoval s tím, že žádný velký úspěch mu souzen není. Až šest let po mexické blamáži se dočkal. Až ve čtyřiatřiceti zažil bělehradský triumf. Sice "jen" evropský, ale pro československý fotbal, zmítající se po celou tu dobu v marasmu a výsledkové bídě, impozantní. A samozřejmě ovlivňující celé další fotbalové generace v Čechách i na Slovensku … Mezitím ovšem muselo dojít ke krátkému trenérskému intermezzu starého dobráka Rýgra, jenž se ujal národního týmu po potrestaném Markovi, stejně jako k marným pokusům Nováka a Kačániho o renesanci československého fotbalu. A muselo nepochybně dojít i ke kvalifikačnímu zmaru v bojích o Evropu a poté k marnému pokusu probojovat se na mistrovství světa 1974 do západního Německa.
I nový reprezentační kouč Václav Ježek a nároďák s ním si museli protrpět své, neboť dlouhých devět zápasů československý fotbal čekal, než zase poznal, jak chutná vítězství. Děsivá muka, pro trenéra i pro hráče. A nic na nich neměnilo, že třeba na slavném Maracana československá reprezentace alespoň zčásti odčinila mexickou blamáž, neboť dva roky po šampionátu uhrála při Poháru nezávislosti s mistry světa Brazilci remízu. Hlavně Viktorovou zásluhou, neboť s kapitánskou páskou na rukávě vychytal nulu a na jeho adresu zaznívaly stejné ódy, jako když na stejném stadionu před šesti lety debutoval, anebo když byl pasován na nepřekonatelného hrdinu z Wembley.
Právě v těchto těžkých zkouškách se rodilo mužstvo, jež nakonec dosáhlo v památném Bělehradě na evropský primát, z nezdarů, stejně jako povzbudivých remíz s Brazilci či Skoty, dali Ježek s Venglošem dohromady kádr, jenž se stal mistrem Evropy.
Z generace "mexičanů", v něm už moc hráčů nezůstalo… Brankářský tandem Viktor s Venclem a s ním už jen Pivarník, Dobiaš a Petráš. I tenhle základ rozšířený později ještě o Františka Veselého a Polláka však stačil, aby se zrodil nový tým. Fotbalově silný, duchem nezlomný, ve svých touhách ohromně ambiciózní.
I proto zvládl kvalifikaci, i když se ve skupině musel vypořádat s favorizovanými Angličany a po úspěchu prahnoucími Portugalci. Proto ve čtvrtfinále, hraném tehdy ještě na dva zápasy, vyřadil po bratislavské výhře a remíze v kyjevské odvetě ruskou sbornou, jejíž dres oblékal nezadržitelný Oleg Blochin.
Proto poté už přímo v Jugoslávii vypakoval v semifinálové prodloužené sebevědomé Nizozemce, aby ho v bělehradském finále už nemohli zastavit ani Němci. Ti československou reprezentaci zbrzdili, neboť i po prodloužení skončil zápas o zlato nerozhodně, jenže následný penaltový rozstřel přepsal fotbalové dějiny. Hoenessem zahozená a Panenkou naopak furiantsky proměněná penalta je přepsaly.
"Kvůli tomu okamžiku euforie jsem přece v bráně celá dlouhá léta stál, ale když bylo po všem a my měli zlato jisté, jako by mi nic z toho nedocházelo. Vedení, o něž jsme těsně před koncem strašně blbým gólem nakonec přišli a já dodnes slýchám, že i mojí chybou. Prodloužení, v němž byly oba mančafty po předchozí nastavené semifinálové partii už tak znavené, že vyhlížely penaltový rozstřel jako spásu. Penalty, při nichž mě první tři Němci školili tak, že jsem skákal na opačnou stranu, a když jsem konečně Hoenessův úmysl vystihl, on bránu přestřelil. Panenkovo furiantství, o kterém mi vykládal každý večer na pokoji, kde jsme spolu spali. Troufl si na něj, i když jsem ho varoval, že ho lidi ušlapou, jestli tu svou pentli nedá. Dal ji.
A já najednou nevnímal jásající spoluhráče, hrozen navěšený střídavě na troufalého Panenku a také na mne, ochraptělé trenéry Ježka s Venglošem, nikoho z těch, kdo se k nám nahrnuli a užívali si euforie s námi. Chtěl jsem být sám někde v ústraní, abych si mohl všechno vychutnat sám v sobě. Abych si ještě jednou užil celou svou kariéru, protože už před cestou na evropský šampionát jsem byl rozhodnutý, že skončím. S reprezentací i s chytáním v Dukle. Nečekal jsem ale, že všechno nabere zase až tak rychlý spád a že čtvrt roku po Bělehradu neodvratný konec opravdu přijde. Poraněná páteř urychlila odchod ze scény. Pomalý, ale nezadržitelný."
Když se v Bělehradu loučil, netušil, že se po dvaceti letech ocitne v záři reflektorů znovu. A dokonce v londýnském Wembley, na památném stadionu, kde tolik zazářil úplně na samém počátku reprezentační kariéry. Nestál už samozřejmě v bráně, ale seděl po boku reprezentačního kouče Dušana Uhrina na lavičce jako trenér brankářů.
Objektivy televizních kamer ho pochopitelně nezabíraly tak často jako finálové aktéry na trávníku, přesto mu věnovaly pozornost. Aby ne, když stříbrné Čechy pomáhal dirigovat gólman, jehož jméno se stalo pro celý fotbalový svět ohromným pojmem. Ivo Viktor, jenž v listopadu sedmasedmdesátého roku symbolickou minutou v bráně československé reprezentace ukončil v přátelském střetnutí proti Maďarům svou kariéru v národním týmu, která se zastavila na 63 zápasech a 5 367 odchytaných minutách.
Muž s číslem jedna na dresu, který druhým mistrovským titulem zarámoval své působení v pražské Dukle, aby uvolnil místo mezi tyčemi Jaroslavu Netoličkovi, trpělivě čekajícímu na svou chvíli, jako na ni musel čekat on, když byl tím třetím za Pavlisem a Koubou.
Ivo Viktor, hned pětinásobný československý Fotbalista roku, jenž to na Julisce krátce zkoušel i jako hlavní trenér, aby po roční zkušenosti usoudil, že se bude raději držet toho, co umí a co dělal vždycky – brankářského řemesla a gólmanů. Nejdříve po Uhrinově a poté po Chovancově boku v české reprezentaci, pak ve Spartě jako Haškův asistent, teď, v důchodovém věku na Dukle i při kempech pro mladé gólmany, pořádaných fotbalovým svazem.
"Ti mladí kluci ani nevědí, že jsem také někdy chytal, a já jim to ani neříkám. Proč také? Divili by se, jak jsem si mohl se svou výškou vůbec troufnout postavit se do brány, protože dnes bych už neměl šanci. Všechno je o zakódovaných genetických informacích, už u žáčků se zjišťuje, kolik měří rodiče a jak narostli předci, zda kluk také náležitě vytáhne a bude moci stát v bráně.
Smáli by se, kdybych jim pouštěl filmové záběry z naší éry. Krátkým trenýrkám, ve kterých jsme hráli, akcím a zákrokům, nad nimiž byli diváci u vytržení, odměnám, jež jsme pobírali. Třiceti tisícům za zlato z Bělehradu, což byly peníze, za něž se dala koupit sotva půlka mladoboleslavského embéčka. Poukázkám na výběr zboží v hodnotě pěti tisíc korun, kterou jsem vedle talířů dostával jako Fotbalista roku a kterou pak manželka v Kotvě směňovala. Jednou za šicí stroj, jenž mimochodem slouží dodnes, jindy třeba za mixer… Smáli by se, nechápali a ptali by se, proč jsme tedy fotbal vůbec hráli. Takže jim z videa raději pouštím Petra Čecha a vykládám, že v českém fotbale jsme sice měli vždycky štěstí na dobré gólmany, ale že bez speciálního tréninku a přípravy to tak daleko jako Čech nedotáhnou. Na Julisce, kam jsem se vrátil a kde dvakrát týdně trénuji mladé gólmany, při letních kempech pro brankářské naděje z Čech i Moravy i při přednáškách a školeních pro trenéry.
I když je pravdou, že raději než fotbal mám teď jako důchodce kolo. Pořídil jsem si hned dvě
– jedno na silnici a druhé do terénu. A pro gólmana, jenž po třiceti letech v bráně už špatně chodí, není nic krásnějšího, než vyrazit od nás z Říčan na Jevany a do Posázaví. Tam se alespoň nikdo nesměje našim krátkým trenýrkám a směšným odměnám a člověk si občas řekne: Narodit se ještě víc na východ, mohlo být hůř. Takhle jsme se sice sžírali v beznaději a moc peněz nevydělali, zato zábavy, zpěvu, pití a koček jsme si užili víc než dnešní fotbalisté pobírající miliony."
Ivo Viktor
Datum a místo narození:
21. května 1942 v Křelově u Olomouce
Fotbalová kariéra:
– Šternberk (do 1960)
– Železárny Prostějov (1960–1961)
– RH Brno (1961–1962)
– Sparta ZJ· Brno (1962–1963)
– Dukla Praha (1963–1976)
Ligové starty a góly:
316 zápasů
Reprezentační starty a góly:
63 zápasů
Největší úspěchy:
– zlato z mistrovství Evropy v roce 1976 v Jugoslávii
– účastník mistrovství světa 1970 v Mexiku
– tituly s Duklou Praha v letech 1964, 1966, v sezoně 1976/77, kdy Dukla získala titul, sice na soupisce figuroval, v lize však neodchytal ani minutu
– vítěz Československého poháru s Duklou v letech 1965, 1966 a 1969
– nejlepší hráč finálového turnaje mistrovství Evropy 1976
– hráč mužstva Evropy
– Fotbalista roku 1968, 1972, 1973, 1975 a 1976
– třetí v anketě Zlatý míč France Footballu v roce 1976
Co přinesl rok 1966?
– Ligovým mistrem se stala Trnava, Dukla skončila v tabulce čtvrtá.
– Československý pohár vyhrál Slovan, který ve finále s Duklou nejprve prohrál 0:1, ale v odvetě ji porazil 2:0.
– V Poháru mistrů evropských zemí pokračovala na jaře Sparta ve svém tažení a skončila až ve čtvrtfinále na Realu Madrid. Na jeho hřišti prohrála 0:3, doma vyhrála 2:1 a byla vyřazena.
– Na podzim v novém ročníku evropských pohárů začala Trnava spanilou jízdu PMEZ, která se zastavila až další rok na jaře ve čtvrtfinále na Ajaxu Amsterodam. V PVP začala cesta bratislavského Slovanu k vítězství v této trofeji, jež u Dunaje slavili další rok. Ve Veletržním poháru vypadla Slavia ve 2. kole s Hamburkem.
– Československá reprezentace porazila v přátelském utkání v Bratislavě Brazílii 3:2, když všechny tři góly dal Adamec.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1968.
Co přinesl rok 1972?
–Ligovým mistrem se stala Trnava, Dukla skončila v tabulce třetí.
– Československý pohár získala Sparta
– na Slovanu prohrála 0:1, doma vyhrála 3:2 a na penalty pak 4:3.
– V Poháru mistrů evropských zemí postoupila Trnava přes Anderlecht do jarního čtvrtfinále, kde skončila na Derby County. Stejně tak Sparta přežila v PVP zimu, na jaře roku 1973 vyřadila Schalke a v semifinále skončila na AC Milán. V Poháru UEFA vypadli oba zástupci československého fotbalu už na podzim
– Dukla v 1. kole s OFK Bělehrad, Slovan Bratislava ve 2. kole s Las Palmas.
– Československá reprezentace remizovala na Poháru nezávislosti s Brazílií a Skotskem 0:0, prohrála s Jugoslávií 1:2 a skončila poslední. Zápasem s Brazílií začala černá série devíti zápasů bez výhry…
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1972.
Co přinesl rok 1973?
– Ligovým mistrem se stala Trnava, Dukla skončila v tabulce čtvrtá.
– Československý pohár získal Baník Ostrava
– s VSS Košice prohrál 1:2, ale pak je doma porazil 3:1.
– V Poháru mistrů evropských zemí vykročila Trnava na pouť do čtvrtfinále, kde pak na jaře dalšího roku po dvou nerozhodných výsledcích 1:1 vypadla s Dózsou Újpest po penaltovém rozstřelu (3:4). V PVP skončil Baník Ostrava ve 2. kole s Magdeburgem, v Poháru UEFA vypadly VSS Košice v 1. kole s Honvédem Budapešť a Tatran Prešov ve 2. kole s VfB Stuttgart.
– Československá reprezentace skončila v kvalifikaci o postup na MS 1974 v NSR na druhém místě za Skotskem a na šampionát nepostoupila.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1973.
Co přinesl rok 1975?
– Ligovým mistrem se stal Slovan Bratislava, Dukla skončila v tabulce devátá.
– Československý pohár vyhrála Trnava, která měla ve finále navrch nad Spartou
– vyhrála 3:1 a 1:0.
– V jarním pokračování evropských pohárů skončila cesta Ostravy Pohárem UEFA ve čtvrtfinále na Borussii Mönchengladbach. Na podzim pak vypadl Slovan z PMEZ hned v 1. kole s Derby County, v PVP Trnava s Boavistou Porto, v Poháru UEFA pak Bohemians s Honvédem Budapešť. Jen Inter Bratislava se dostal do 3. kola, kde ho vyřadil polský Mielec.
– Československá reprezentace postoupila se ziskem 9 bodů na ME 1976 do Jugoslávie, když za sebou nechala v kvalifikační skupině Anglii, Portugalsko a Kypr. Bratislavský zápas s Anglií se musel opakovat. První utkání bylo v 16. minutě ukončeno pro mlhu, na druhý den v repríze Ježkův tým vyhrál 2:1.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1975.
Co přinesl rok 1976?
– Ligovým mistrem se stala Ostrava, Dukla skončila v tabulce čtvrtá.
– Československý pohár vyhrála Sparta, která měla ve finále za soupeře Slovan, nad nímž vyhrála 3:2 a 1:0.
– V Poháru mistrů evropských zemí vypadla Ostrava ve 2. kole s Bayernem Mnichov, v PVP Sparta v 1. kole s MTK Budapešť, v Poháru UEFA Slavia v 1. kole s Akademikem Sořa a bratislavský Slovan ve 3. kole s Queens Park Rangers.
– Československá reprezentace se stala v Bělehradě mistrem Evropy. Na cestě ke zlatu vyřadila ve čtvrtfinále hraném na dva zápasy SSSR (2:0 v Bratislavě a 2:2 v Kyjevě), v Záhřebu vyhrála v prodloužení nad Nizozemskem 3:1, v Bělehradě pak po nerozhodném finále 2:2 s NSR vyhrála při penaltovém rozstřelu 5:4. V poslední sérii nedal za Němce Hoeness, zatímco Panenka svou penaltu proměnil.
– Ivo Viktor se stal Fotbalistou roku 1976.
Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.
V prvním díle jste si mohli přečíst o Josefu Masopustovi ZDE.
[ 19. 10. 2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]
- 15:15 - 
- 15:30 - 
- 19:30 - 
- 21:00 - 
Komentáře (0)
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)