Berbr perlil u Řepky: Repre poničila Sparta, z Laurenta Blanca udělal Le Blanca a West Ham poslal do LM

Loni v červnu jsem na tomto serveru napsal: „Dvoudílné interview Romana Berbra pro deník Sport mi dalo svou dikcí, pokleslými výrazovými prostředky a některými argumenty po dlouhých osmadvaceti letech vzpomenout na legendární projev posledního předlistopadového generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše v Červeném Hrádku v létě roku 1989.“ To jsem netušil, že místopředseda FAČR dokáže po roce a čtvrt tento svůj projev ještě překonat. A to na serveru extra.cz v pravidelném pořadu Tomáše Řepky „Blikanec“, kde poskytl kontroverznímu internacionálovi „interview u baru“. V audiovizuální formě dostávají některé Berbrovy odpovědi ještě větší sílu.

Nechme teď stranou, zda je pro prvního místopředsedu FAČR vhodné, aby poskytoval rozhovory lidem odsouzeným na půl roku do vězení (byť zatím nepravomocně) kvůli zadávání falešných pornoinzerátů na vymyšlené služby své bývalé manželky (modelky Vlaďky Erbové). Můžeme se třeba domnívat, že Tomáš Řepka nebyl hlavním hybatelem této akce a že jen frajersky vzal vše na sebe. Ale o to teď nejde.

Hlavní je v této chvíli obsah interview a věty, které Roman Berbr pro extra.cz pronesl.

Co také Roman Berbr řekl?

O národním týmu a Jarolímově odvolání

„Po Ukrajině jsem byl šišatej. A když jsem letěl z Ruska, tak jsem nevěděl, co mám úplně přesně udělat. Takže můj výkon byl v letadle, když jsem se s Karlem domluvili, že musí skončit, že musí přijít novej impulz. Myslím si ale, že nejsme tak strašný, jak jsme hráli. Když nám to nejde fotbalově, tak musíme jezdit po zadku, musíme aspoň někomu nakopat. Být takový zvíře, jako jsi byl ty, Tomáši. Chybí mi tam emoce, že třeba brankář vyběhne třicet metrů, aby byl hlavičkou u rozhodčího, aby tam obránce něco křičel a hulákal, aby útočník něco dělal.“

O stavu českého fotbalu

„Máme hodně hráčů a málo vojevůdců. U vaší generace to bylo naopak. My jsme měli problém s Pavlem Vrbou i Karlem Jarolímem. Je rozdíl mezi národním trenérem a klubovým trenérem. Oni netrénujou… Jak to řeknu zase česky: hlavní problém byl v tom, že nefungovala chemie mezi náma, realizačním týmem a klukama. A taky se nenašla osa pěti, šesti stabilních hráčů, který se nebudou měnit. Na mě udělal největší negativní dojem, že jeden zápas mi dělá kapitána Suchý, který dělá kapitána ve Švýcarsku, a druhej zápas mi ho nepostaví… Já by sem byl rád, kdy hráli v zahraničí. Ono se říká, že hrajou v zahraničí… Stabilně jsou to dvá, tří. Sparta nám poničila národní tým. Mám tam rumunský reprezentanty, konžský a já nevím, jaký všechny. Dříve byla hlavním dodavatelem hráčů do nároďáku Sparta, dnes dneska tam má šest, sedm hráčů Slavie – a to je na jeden klub moc. Hráč, kterej hraje stabilně venku, by měl hrát stabilně v i národním týmu, ale my to dneska děláme tak, že nám nehraje venku, ale protože si myslíme, že byl dobrej fotbalista, tak ho postavíme do národního mužstva.“

Poznámka autora: V současné Spartě nehraje ani jeden konžský reprezentant. Z Afričanů za ni nastupují: Costa ze Zimbabwe, Kanga z Gabonu a Tetteh z Ghany.

O sociologických důvodech stagnace

„Vaše generace zmizela, vypařili jste se někde v páře. Pak taky přišla doba tý revoluce a ty lidi nějak míň hřešili a nějak míň vyráběli ty fotbalisty. Asi takhle bych to nějak viděl.“

O výběru Chovance v roli šéfa komise rozhodčích

„My jsme takovej specifickej stát. My, Slováci, Poláci, Maďaři, Ukrajinci… Pořád, když prohrajou ty kluby, tak maj problém s těma rozhodčíma. V tom západním světe to tak není… Já jsem věděl, že bude končit to polský neštěstí, který tady bylo v podobě Listkiewicze, já jsem veřejně říkal, že to bylo nešťastný rozhodnutí, že jsme ho vzali… A teď jsme přemejšleli, koho. V okamžiku, kdybychom tam dali jakéhokoliv rozhodčího, Královce, Járu, Berbra, tak bysme vyvolali tlak mezi klubama a náma – tim svazem. Takže jsme přemejšleli, aby to byl gramotnej a inteligentní kluk. A našli jsme Pepika Chovance, protože vim, že to je diplomat. A klobouk dolu, von se do toho dostal, jezdí po fotbalech, baví ho to, a myslim, že i ty kluby ho berou. A my ho bereme taky.“

„Nechápu, co je to za stát, že si tady každej může říkat, co chce.“

Roman Berbr, místopředseda FAČR

O mediálním světě a o soudech s rozhodčími

„Ten mediální svět je samozřejmě nebezpečnej pro toho, kdo neni dostatečně odolnej. Ty seš odolnej a bolí to, já jsem dost odolnej a bolí to. Ale vrchol došel, když z našeho ranku vyskočili ty rozhodčí, ty Kovařící, a já nevím, jak se jmenovali, Kociánové, a začali říkat věci, mně to připadalo, jako by je někdo zaplatil a dělali to na zakázku. A začli říkat věci, který byly totální lži. Tam samozřejmě nám bouchly saze, domluvili jsme se s polomanželkou, jak já říkám, vzali jsme si právníka a teď se s nima soudíme. A já říkám, že to připomnělo jak svazu, tak na tu druhou stranu, aby trošičku začly přemejšlet o tom, co se píše. Nechápu, co je to za stát, že si tady každej může říkat, co chce. Bohužel ty soudy to neradi soudí, já to cítím na těch soudech, který prožíváme, dneska už to trvá tři roky, výsledek není nikde žádnej. Já ale budu bojovat do konce, kdybych měl jít do Štrasburku, tak prostě půjdu s tim…“

Poznámka autora: Polomanželkou myslí Roman Berbr svou partnerku Dagmar Damkovou, členku výkonného výboru FAČR., bývalou šéfku komise rozhodčích FAČR a mezinárodní rozhodčí. Některé výsledky Berbrových soudních pří jsou však již jsou známé, třeba minulý týden místopředseda FAČR opakovaně prohrál svůj spor u Nejvyššího soudu s bývalým rozhodčím Antonínem Kordulou, který se nyní po mimořádné valné hromadě Jihomoravského fotbalového svazu naopak vrací do českého fotbalu jako nový člen výkonného výboru Jihomoravského fotbalového svazu.

O pravidelné účasti českých klubů v Lize mistrů

„Není to reálný. Ať mě každej pomlouvá, naše liga je proti světu prostě pomalá. Uvidíme to teďka v tej konfrontaci těch hráčů, který jak přijdou v Lize mistrů i v Evropskej lize, francouzský, anglický a já řikám i ruský. V tej rychlosti nás budou přehrávat. My nejsme schopný během pěti deseti let hrát pravidelně čempionslíg. Vůbec né. Myslím si, že jsme takový týmy na Evropskou ligu a teď se připravuje ještě na uefě projekt, že bude třetí pohár. A já mám vobavu, abychom neskočili až do toho třetího poháru. Čempionslíg ale myslim hrát nebudeme, protože se to rýsuje tak: všechny ty velký kluby, všechny ty Barcelony, Liverpúly, West Hamy budou hrát svoji čempionslíg a vypadnou z ní ty Plzně a Slavie. Ty, který tam vobčas jako by naskočej, ty spadnou do tý Evropský ligy.“

Poznámka autora: FC West Ham United, za nějž mj. také hrával Tomáš Řepka, ve své historii nikdy nestartoval v Lize mistrů. V posledním ročníku anglické Premier League skončil až na 13. místě, nikdy ji nevyhrál, nikdy se nestal anglickým mistrem. Jedinou evropskou trofej, kterou získal, byl někdejší Pohár vítězů pohárů – v roce 1965, tedy před dlouhými 53 lety. Nyní se pohybuje v Premier League až na 17. příčce, na hraně sestupu.

O doporučeních na trenéra národního týmu

„Já teď budu vtipnej. Nebo budu chtít bejt vtipnej. Byly to bomby, co jsem dostával za doporučení. Měl jsem asi přes sto mejlů, ale řeknu vo čtyřech. Jó, ty mě jako zachvátily. První mejl byl vo tom, abych si vzal Zemana. Takže, než jsem dočet ten mejl, tak jsem si řek, že vodpovim, protože pan prezident je na Hradě a určitě nemá čas. Pak jsem to dočet a zjistil jsem, že to je Zeman támhle ze Sicílie nebo z Itálie nebo vodkuď je. Tak to mi připadalo úplně šílený dneska. Druhej mejl, musím říct, že byl vážnej. A že mi doporučil, a teď nelžu, Tomáši, Stramaccioniho. To byl rekord, to jsem musel jít rozchodit. Chodil jsem chvíli po kanceláři, a to jsem měl chuť toho člověka, on se podepsal a všecko o sobě napsal, udat někam do nějaký čtvrti, tadydle v Praze. Třetí mejl mi doporučil Láďu Vízka, aby byl národní trenér… Ale čtvrtej, to byl rekord největší. Dostali jsme ho z Maroka, ten chlap vo sobě napsal sívíčko, ten, kdo to psal, a doporučil nám Leblanka, Francouze. Tak to jsem mu chtěl napsat, že troje Hradčany nemáme na prodej. Protože já si myslim: my sme vopravdu národ bláznů. Ty se museli zbláznit, ty lidi vůbec nechápou, co to je národní trenér. Nechápou, že to netrénuje… Nechápou, že ten fotbalovej svaz má nějakej badžet, že nemůžeme prodat Karlštejn. Já jsem z toho úplně blázen.“

Poznámka autora: Roman Berbr měl patrně na mysli nikoli LeBlanca, což je americký herec, ale Laurenta Blanca, francouzského internacionála a mistra světa i Evropy, který coby trenér naposledy vedl Paris Saint-Germain.

O tom, kdy požádal Dagmar Damkovou o ruku

„Já jsem udělal takovou věc, že když byla na olympiádě v Číně, tak jsem jí asi po prvním zápase zavolal a řek jsem jí: Když budeš pískat finále, tak si tě vezmu. No a vona to dotáhla do finále, pískala Čína – Amerika, no tak jsme se pak asi za rok v Americe vzali.“

Poznámka autora: Je to hezké, ale Roman Berbr má špatnou paměť, ve finále olympijského turnaje fotbalistek se 21. srpna 2008 v Pekingu pod vedením Dagmar Damkové neutkaly Čína s Amerikou, ale USA s Brazílií (1:0 po prodloužení).

O tom, zda by chtěl něco ve svém minulém životě změnit

„Mně je dneska šedesát let, já se nerad koukám do historie. Vim, coby asi některý lidi chtěli slyšet politicky, ale já prostě takovej nejsem, žil jsem svůj život, měl jsem v osmnácti nějaký věci, udělal jsem ve dvaceti nějaký věci, ve třiceti, ve čtyřiceti. Já bych nevracel nic, já jsem se svým životem spokojenej, jestli se někomu nelíbí, tak ať mě vygumuje z telefonu. Já si na takovýhle věci moc nehraju.“

Poznámka autora: Roman Berbr si poněkud ubírá, není mu šedesát, ale už čtyřiašedesát let, což je třeba pro důchod velmi významné (narodil se 23. června 1954).

Roman Berbr v Řepkově „Blikanci“ tvrdí, že se mu výborně spolupracuje s novým předsedou FAČR Martinem Malíkem. Že to mají rozdělené podle osvědčeného modelu, kde Malík je ten hodný a Berbr ten zlý policajt. Možná by po zhlédnutí posledního „Blikance“ na extra.cz nebylo od věci, kdy by si rozdělili role i v mediální sféře. Přesněji řečeno, aby to byla jen Malíkova doména. Předseda FAČR vládne několika jazyky, umí dobře mluvit na veřejnosti, a to i česky. Vyučený mlýnský montér, který v mládí pracoval jako řidič náčelníka u plzeňské dopravní policie, později absolvent Praporčické školy SNB, mívá přece jen určité komunikační a stylistické rezervy.