Čechům může k záchraně ve druhé divizi Ligy národů stačit i pražská prohra se Slováky 0:1 či 1:2

Čechům může k záchraně ve druhé divizi Ligy národů stačit i pražská prohra se Slováky 0:1 či 1:2
ČTVRTEČNÍ OFSAJD PAVLA PROCHÁZKY

Po úterní porážce na Ukrajině (0:1) se nám tady rozmohl takový nešvar. Totiž tvrdit, že Češi k záchraně ve druhé divizi (B) Ligy národů a k pozici ve druhém koši při prosincovém losu deseti skupin kvalifikace ME 2020 (z každé skupiny postoupí na EURO dva týmy) musejí v posledním utkání v pondělí 19. listopadu 2018 v Praze Edenu uhrát se Slováky alespoň bod.

Nemusejí, pokud tři dny předtím Slováci doma (stejně jako v září v Uherském Hradišti Česko) podlehnou již postupující Ukrajině, stačí týmu Jaroslava Šilhavého na Slavii prohrát i 0:1. Kdyby to bylo 1:2, záleželo by na tom, jakým poměrem by Slováci předtím doma Ukrajincům podlehli. Pokud by to bylo o dva góly a více nebo 0:1, pak by Čechům stačila k druhému místu ve skupině i pražská porážka 1:2.

V soutěžích UEFA totiž na rozdíl od soutěží FIFA nerozhoduje v případě bodové rovnosti celkové skóre, ale bilance ze vzájemných zápasů. Pokud je i ta bodově i ve skóre vyrovnaná, přichází (na rozdíl od české ligy) ke slovu ještě pohárové pravidlo o dvojnásobné síle gólů vstřelených na půdě soupeře. A jestliže by i to bylo stejné (2:1, 1:2), přijde teprve ke slovu skóre celkové.

A ještě něco: není pravda, že Ukrajina bude v březnu 2020 automaticky hrát dodatečnou kvalifikaci mezi čtyřmi nejlepšími celky ze čtyř skupin dvanáctičlenné divize B Ligy národů o účast na ME 2020. Té se totiž zúčastní jen ty čtyři nejlepší týmy, které předtím, v roce 2019, nepostoupí na EURO přímo z klasické kvalifikace. A to by mohlo být teoreticky i Česko, pokud by se na EURO nedostalo přímo. Druhá příčka ve skupině druhé divize (B) Ligy národů by tyto šance jen posílila.

Sedm názorů ohledně nového národního týmu

Přidejme ještě několik názorů na premiérové dvojvystoupení Šilhavého týmu na Slovensku (2:1) a na Ukrajině (0:1):

   1. Zlepšení národního mužstva pod vedením nového realizačního týmu se děje spíše navzdory tomu, co se nyní odehrává ve vedení FAČR.

   2. Jaroslav Šilhavý se měl stát koučem reprezentace hned po neúspěšné Jarolímově kvalifikaci MS 2018. Češi by tak možná byli ještě ve hře o postup do elitní divize Ligy národů.

   3. Pokud se tvrdilo, že Karel Jarolím má nevypověditelnou smlouvu, jak to že ji šlo předčasně vypovědět po zářijové porážce 1:5 v Rusku? Proč se tak nestalo už rok předtím, po zářijové prohře 0:2 v Severním Irsku v roce 2017, která definitivně zmařila české šance na postup na MS 2018 v Rusku?

   4. Není pravda, že v téhle generaci nemá Česko dobré hráče a nedá se s tím nic dělat. Má je, nejsou to sice top světoví hráči typu Nedvěda, Poborského, Rosického či Čecha, ale jsou to dobří fotbalisté evropské úrovně působící v nejlepších ligách této planety (Vydra – Premier League, Vaclík – La Liga, Pavlenka, Gebre Selassie, Kadeřábek, marod Darida – bundesliga, Schick, Jankto, Barák, případně Krejčí – Serie A). Jen je třeba z těchto hráčů ve spolupráci s fotbalisty z turecké a české ligy vytvořit správný tým.


   5. Není pravda, že současná česká nejvyšší soutěž nemůže vychovat kvalitní reprezentanty – Souček, Krmenčík, Zmrhal, Šural aj. budiž důkazem, že to lze.

   6. Není pravda, že o české národní mužstvo není v současné době ve veřejnosti zájem. Ohlasy na výhru na Slovensku a změněný způsob hry i atmosféry v celku jsou jasným dokladem, že Čechy fotbalová reprezentace stále zajímá. Zápas Česko – Slovensko v pondělí 19. listopadu v Praze Edenu by se proto měl stát svátkem reprezentačního týmu a vyvrcholením domácí podzimní sezony. Vedení FAČR to však musí správně marketingově uchopit a nepřešvihnout zase (v minulosti, bohužel, tradičně) pražské ceny vstupenek.

   7. Cílem Šilhavého celku by neměla být (jen) účast na ME 2020, ale především start na MS 2022 v Kataru – po dlouhých šestnácti letech od jediné účasti samostatného Česka na světovém šampionátu v roce 2006 v Německu.