Panenka: Mojí libůstkou je sledovat brankáře při penaltách, v jakékoliv lize, v jakémkoliv zápase

Když se řekne panenka. Co se komu vybaví? Mužům Panenka s velkým P, tedy Antonín Panenka. Ano ten, který svým neuvěřitelným, zábavným a dnes už legendárním obloučkem přes německého brankáře Seppa Maiera vystřelil Československu v roce 1976 titul mistrů Evropy. Ženám ten charismatický chlapík s typickým knírkem. Až potom možná hračka. Před měsícem, 2. prosince 2018, oslavil Antonín Panenka ve zdraví své sedmdesátiny a poskytl při této příležitosti obsáhlé interview magazínu HATTRICK.

Těší vás, že se vítězná penalta z finále mistrovství Evropy 1976 provedená obloučkem ve světě nazývá „Panenka“?

Samozřejmě mě to těší. Nikdy bych si nemyslel, zvlášť na začátku, že ta penalta vstoupí do historie fotbalu. Těší mě také to, že mě napodobují další a další hráči světa. Přestože už je to více než 40 let, tak ta penalta pořád žije. To je pro mě největší vyznamenání.

Jak jste na tu myšlenku obloučku vlastně přišel? Skutečně sám, nebo jste někoho kopíroval? Viděl jste ji někdy před tím?

Napadlo mě to proto, že jsem to v daném okamžiku viděl jako nejideálnější a nejjednodušší možnost vstřelit gól. Ale úplně první myšlenka byla již dva roky před mistrovstvím Evropy 1976. Začal jsem tento kop zkoušet v tréninku, v přátelských utkáních, v československé lize. Měl jsem to velmi dobře „zmáknuté“, skoro až perfektně, protože jsem toto provedení trénoval třikrát čtyřikrát týdně. Když jsem odjížděl na mistrovství, tak jsem věděl a ani jsem se tím netajil, že pokud budou pokutové kopy, tak že to kopnu právě tímto způsobem. Měl jsem obrovskou výhodu, že do té doby ten kop nikdo neznal a ani ho nikdo neprovedl. Navíc, nikdo na Bohemku nechodil, aby se podíval, jak to dělám. (smích)

Proč právě do středu branky? Nebylo to přece jen trochu bláznivé?

Protože téměř vždy se brankář někam pohne. Riskne nějakou stranu. K tomu mi nahrávalo tehdejší pravidlo, podle kterého musel brankář stát na čáře a mohl se pohnout až v okamžiku, kdy protihráč míč kopnul. Žádný brankář předem nemohl vědět, že to kopnu doprostřed. A pokud už se gólman jednou rozhodne a někam skončí, není možné se vrátit. Proto jsem se rozhodl pro ten princip lehkého obloučku. Když bych dal prudkou ránu, tak by brankář mohl být schopný v pádu nohou nebo rukou zareagovat a zabránit gólu. Dnes je ta pozice takto kopnout penaltu daleko těžší. Podle pravidel se brankář může pohybovat na brankové čáře, nesmí sice dopředu, ale doprava a doleva ano, tím se to pro střelce stává obtížnější.

Neměl jste strach, že vás německý brankář Sepp Maier při finálovém penaltovém rozstřelu prokoukne?

Neee. Doopravdy ne. Věděl jsem, že to takto dopadne. Možná to vypadá, že se vytahuji, ale není to pravda. Je to něco mezi nebem a zemí, ale prostě jsem věděl, že tu penaltu takto proměním a bude to gól. Ne na sto procent, ale na tisíc procent. Sepp Maier nikdy na Bohemce nebyl, nikdy neviděl, že to takto trénuji. (smích) Šlo jen o to trefit branku a dobře ten kop technicky provést.

Sledoval jste předchozí kopy? Věděl jste, co dělají spoluhráči a jak Sepp Maier chytá? Měl jste ho víc „přečteného“?

Nastudovaného jsem ho neměl, ale reagoval jsem na vývoj při penaltách. Věděl jsem, co Sepp dělá. Nebylo to nic neobvyklého, čekal do posledního okamžiku a pak risknul jednu stranu. Prostě tak jako vždy všichni gólmani v té době. Takže jsem očekával, že to tak půjde dál.

Jak přímo po utkání reagoval Sepp Maier?

Vlastně nevím, protože jsme se přímo po utkání neviděli. Ale nejen pro něj, ale pro všechny německé hráče to bylo obrovské zklamání. Nepřipouštěli si nic jiného, než že to finále vyhrají, že budou mistři Evropy. Ale nějak se jim to „zvrtlo“. Byli to tak kvalitní a silní hráči, že se z toho rychle oklepali. A jejich fotbalový život šel dál.

Měli jste možnost si o té penaltě někdy popovídat?

Pak později, po letech, po hodně letech jsme se potkali několikrát. Mnohokrát jsem ten kop viděl při výročích, v televizních pořadech. A to i se Seppem Maierem. On je v soukromí Sepp velice příjemný člověk, showman, nezkazí žádnou legraci. Vždy byl výborný, zábavný, veselý do té doby, než padlo jméno Panenka. V tu ránu se změnil v šelmu a bylo vidět, že to pořád nemůže skousnout. Bylo a je mu to stále nepříjemné, když mu to někdo připomene. Ale to mi bylo jedno. Asi po 35 letech od finále jsme se potkali v Praze, dali jsme si pivo, zahráli si golf, pak už to spolkl.

… a nakonec vás pochválil?

(smích) Ne, to nikdy neřekl. Ale to mi nevadí.

Jaké jste měl ohlasy na svou penaltu okamžitě po zápase? Neříkali vám spoluhráči či trenéři, že jste se zbláznil?

Hráči i trenéři věděli, že takto penalty zkouším a kopu. A ani jsem se netajil tím, že pokud bych na ni šel, tak bych ji takto provedl. Ale před mistrovstvím Evropy jsem nemohl vědět, jak a kam až dojedeme, že porazíme Nizozemsko. Spíš jsem to viděl na remízu a že bych to tak kopl už proti nim v semifinále. Ale pak se to všechno „promíchalo“ a vyšlo to až na finále. Dnes už mohu říct, že jsem rád, že Němci v poslední minutě finále vyrovnali, jinak by ta penalta do historie nevstoupila. (smích)

Kolikrát jste tu penaltu viděl? Každých pět při výročí?

Nejsem typ, který by se kochal a prohlížel staré fotografie, díval se na nahrávky a záznamy. Od toho mistrovství jsem to finále viděl celé jen jednou. Ale je pravda, že na besedách nebo firemních akcích se ta penalta pouští.

Co si o ní s odstupem desítek let a jako fotbalový expert i fanoušek myslíte? Pobaví vás? Říkáte si, že to byl fakt podařený „kousek“?

V první řadě chci dělat „jakoby“ vtipného, i když nevím, jestli to vtipné je, a říkám překvapeně: Zase jsem dal gól. Po kolikáté už a zase stejným způsobem. (smích) Jsem rád, že veřejnost má o tu penaltu pořád zájem, že ta penalta neumřela a že se o ní v již několikáté generaci mluví a že ji znají i malé děti.

Dostáváte tantiémy? Poplatky za copyright?

(smích) Noooo. Z legrace jsem o tom uvažoval. Tenkrát byla jiná doba, takže neexistovaly takové věci jako dnes. Know-how, myšlenkové vlastnictví. Moje manželkou v té době shodou okolností pracovala na patentovém úřadě, tak jsme se z legrace ptali jejího šéfa, jestli by se to dalo zaregistrovat. Bohužel mi řekl, že to nejde, protože to není hmotná věc. Dnes je ta situace jiná. Ale myslím, že už je pozdě. Ale říkal jsem si, že když desítky hráčů na celém světě tu penaltu napodobují, tak by občas mohli poslat nějaké tantiémy. Že by to k tomu důchodu bylo příjemné. (smích)

Kdo byl váš nejlepší napodobitel?

Ptají se mě na to skoro vždy. Pár týdnů před těmi mými sedmdesátinami se mnou v Praze natáčely chilská a uruguayská televize, a ta otázka zase padla. Jednou mě požádala mexická televize, abych okomentoval jejich sbírku nahrávek provedení mojí penalty. Dali jich dohromady asi sedmdesát z různých zemí a z různých soutěží. Každou penaltu mi pustili a já jsem ji musel okomentovat. Jestli ji ten hráč kopl dobře, co se mi líbilo, co ne. Pustili mi záznam hráče z druhé argentinské ligy a mně se to jeho provedení tak líbilo, že jsem jim řekl, že to kopl ještě lépe než já. Jeho oblouček byl ještě jemnější, přímo do středu, ta křivka byla úžasná.

Na té nejvyšší úrovni to mohl být třeba Ital Pirlo proti Anglii při Euru 2012? Kolik podobných penalt jste viděl?

Ano, i tuhle penaltu jsem viděl. Kromě Cristiana Ronalda to takto někdy kopli všichni nejlepší hráči. Zidane, Ramos, Messi, Ibrahimovič. To mě těší, že po mně něco zůstalo.

Kopl jste takto penaltu ještě někdy potom? Třeba v rakouské lize?

V rakouské lize ne. Ale o tři roky později v kvalifikaci o mistrovství Evropy 1980 ano. Dokonce za stavu 0:0 v Bratislavě proti Francii. Kde tu penaltu znali, opěvovali ji. Tehdy mi spoluhráč František Štambachr sám říkal: Kopni to doprostřed, to nikdo nebude čekat. Kdyby mi toto neřekl, tak bych ji kopl normálním způsobem. Ale jeho slova mi dodala odvahy, tak jsem ji proměnil.

Když říkáte normálním způsobem, co si pod tím ve vašem podání představit?

Buď doleva nebo doprava. Myslím, že jsou jen dvě možnosti, jak kopnout penaltu. Jedna je zareagovat na to, co dělá brankář. Což je však riskantnější a složitější. Ta druhá možnost je od začátku vědět, kam to chci kopnout. Jestli doprava nahoru nebo doleva dolů a tam se ten míč snažím umístit.

Kdybyste šel dnes na penaltu, zkusil byste to ještě?

Určitě! Mojí libůstkou je sledovat brankáře při penaltách, v jakékoliv lize, v jakémkoliv zápase a musím říct, že z 99 procent, když to člověk dobře kopne tímto způsobem, tak to brankář nechytí.

Jaká penalta je nejjistější na proměnění?

Taková definice neexistuje. Jsou ideální prostory pro brankáře, od pasu k ramenům, kde má největší šanci zasáhnout. Proto považuji za nejideálnější kopnout prudkou ránu buď nahoru, nejlépe do šibenice, nebo po zemi k tyči. Fotbalově se tomu říká za háčky k tyči.

Jaký byste měl tip pro brankáře?

Pokusit se střelce co nejvíce rozhodit. Ale používá to málo brankářů. Pro mě jako pro střelce bylo velmi nepříjemné, když brankář na čáře začal poskakovat, mávat rukama. Tím toho střelce neskutečně vyruší, vyvede ho z klidu a i z úmyslu, kam penaltu kopnout. Poradil bych jim, a divím se, že to nedělají, střelce rozhodit.

Jste prezidentem vašeho mateřského klubu Bohemians1905 Praha. Co je vaší rolí?

Jsem sice čestný prezident, ale moje role není taková, že bych klub řídil. Jak říkají Angličané, jsem ambasadorem klubu, jeho tváří navenek. Nejvíce mě „užívají“ naši sponzoři, firmy, které spolupracují s klubem. Jde spíš o propagační a reprezentativní formu.

Jdete si někdy zakopat s A-týmem Bohemians?

Ale kdepak. To už dávno nejde. Vždyť já už mám problémy se „starými pány“. Současný fotbal už je na mě moc rychlý. (smích)

Kde v posledních letech ztratil český fotbal? A proč?

Ano, nemůžeme být spokojení s výsledky národních mužstev, ani s převedenou hrou. Je tu generace, která nemá moc velkou kvalitu. Bohužel, taková je pravda. A ještě jednou bohužel, mužská reprezentace už není ani průměrné mužstvo, patří spíš mezi podprůměrné. V Evropě jsme řazení mezi slabší a menší fotbalové asociace. Je to vidět i na tom, že žádný náš hráč nehraje v žádném prestižním evropském klubu. Neberu Petra Čecha, který už v národním týmu skončil. Bohužel tato generace nemá na to soupeřit s těmi nejlepšími v Evropě. Ano, byli jsme namlsaní tou silnou generací Nedvěd, Poborský, Šmicer, Koller a další. Nahradit tyto hráče a ukázat takovou výkonnost bude nějakou dobu trvat.

Čím to je?

Zkrátka nemají fotbalovou kvalitu.

CELÉ INTERVIEW S ANTONˇINEM PANENKOU SI PŘEČTĚTE V POSLEDNÍM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 13. PROSINCE 2018!