Petr Čech: Gólmanův nejtěžší zápas

Králové fotbalu je zajímavá knížka ve které sportovní novinář Zdeněk Pavlis představuje všechny dosavadní vítěze ankety Fotbalista roku. Poutavé vyprávění o největší hvězdách československé a později české kopané vydalo nakladatelství xyz a eFotbal.cz vám jako ochutnávku v deseti pokračováních představí některé z třicítky držitelů této prestižní trofeje, kteří psali, nebo ještě píší, historii našeho nejpopulárnějšího sportu. Devátá kapitola se věnuje záložníkovi Arsenalu Londýn, Tomáši Rosickému.

Sváděl nejtěžší životní zápas. Na oxfordské klinice hrál o vlastní život. Vteřiny stačily, aby se najednou všechno obrátilo naruby. V utkání s Readingem uběhlo snad teprve půl minuty, když ho Hunt trefil do hlavy. Pak už nic. Bezvědomí, tma, převoz do nemocnice.

Z osudového okamžiku mu nezůstalo v paměti nic. Jen chvíle před zápasem, který měl být pro něho i Chelsea podobný jako desítky jiných, při nichž po příchodu na ostrovy stál v její bráně. Snad si vybavil ještě rozcvičku a podávání rukou se soupeřem. A také volný poklus zpátky do brány a chvíle soustředění, než sudí zahájil utkání. Všechno stejné jako ve chvíli, kdy se do velkého fotbalu dostal.

Ani když přišel z Francie do slavné Chelsea, nezměnil své zvyklosti. Žádné rituály, křižování, talismany v bráně. Absolutní koncentrace se pro něho stala základem. I proto mu začali říkat Peter Perfect. Anebo také Pan nula či jenom Mister dokonalý.

I na Reading se absolutně soustředil, protože nedělal rozdíly mezi soupeři. Jedno, zda se hrálo proti Barceloně, Liverpoolu, Manchesteru či Readingu, Spartě nebo Blšanům. Zda chytal za Chelsea nebo za nároďák. Od chvíle, kdy z něho v Plzni udělali brankáře, ho to tak přece učili.

I do souboje s irským záložníkem Stephenem Huntem se vrhl naprosto soustředěně. Nespočítá, kolikrát podobně padal pod nohy útočníků. V Plzni, Blšanech, Spartě, Rennes. Jen na ostrovech co musel za dva roky absolvovat podobných soubojů.

Pár desítek vteřin a po nich sekunda, která mu změnila život. A mohla ho změnit nadobro. Fraktura lebky, do níž jsme museli voperovat dvě titanové destičky, abychom spánkovou kost zpevnili, pravilo se ve zprávě oxfordského koncilia, když se po několika dnech děsivého mlčení objevila první oficiální lékařská zpráva na světle světa. Dál nic. Jen naděje, že český gólman Petr Čech je fyzicky i psychicky natolik silný, že svůj zápas vyhraje.

Na ostrovech se rozpoutaly nekonečné debaty, zda Hunt zasáhl českého gólmana úmyslně, nebo zda jeho faul vyplynul pouze z nešťastné shody náhod. Experti se přidali a vypočetli, že Čechova srážka s Huntovým kolenem se rovnala čelnímu nárazu dvou automobilů jedoucích osmdesátikilometrovou rychlostí. Bouřlivák na trenérské lavičce Chelsea José Mourinho žádal viníkovo nejpřísnější potrestání. Třeba i doživotní zákaz fotbalu.

Marně Stephen Hunt opakoval, že vůbec neví, jak se všechno seběhlo a donekonečna přísahal, že Čecha úmyslně nezranil. Nešťastné náhodě nikdo nevěřil, Hunt dostal cejch a nic mu nepomohlo, že disciplinární komise anglické Fotbalové asociace po opakovaném promítání videozáznamu oné inkriminované situace a po prostudování zápisu i opětovné výpovědi sudího Mika Rileyho nevynesla žádný trest. Úmysl v tom viděli všichni. Gólmani Mikloško, Stejskal a spol., kteří na ostrovech působili dávno před Čechem a udělali si také náramné jméno v Premier League ve West Hamu či Queens Park Rangers. Experti rovněž přitakávali a všichni do jednoho se obávali, aby se onou vteřinou hrůzy neopakoval osud bájného českého fotbalisty Rudolfa Kučery. Obrovský talent, jenž dostal fotbal nadělený snad od sudiček, přece zůstal v třiašedesátém roce po srážce s Polákem Oslizlem také v bezvědomí na trávníku. Odnášeli ho na nosítkách, vezli ho z Julisky do střešovické nemocnice, operovali ho.

Mluvili tajemně o úderu do spánkové krajiny a těžkém otřesu mozku, naznačovali, že možná za půl roku, možná za rok, ale božský Rudi se nevrátil už nikdy takový, jaký byl předtím, než ho v pohárovém duelu Dukly s Górnikem Zabrze Oslizlův loket srazil k zemi. "Petr je silný," neztrácel víru gólmanův manažer Pavel Zika, který Petra Čecha přivedl ze Sparty přes dvouletou štaci ve francouzském Stade Rennes do nejprestižnější fotbalové ligy světa.

"Šlo o zranění ohrožující život, jež může mít vážné následky," přidal informaci šéf neurochirurgů John Firth.
V oněch říjnových dnech roku 2006 vyhrál jeden z nejsledovanějších pacientů světa Petr Čech svůj nejtěžší zápas. Pár dnů po náročné operaci na neurochirurgické klinice v Radscliffe Infirmary v Oxfordu přijal první návštěvu: manželku Martinu a spoluhráče z Chelsea. Za týden vstal z lůžka. A už v polovině prosince začal individuálně trénovat, i když lékaři tvrdili, že minimálně na půl roku může na fotbal zapomenout.

On se však už po 98 dnech vrátil na scénu Premier League. Nejprve na Anfield Road v duelu proti Liverpoolu, 7. února už stál i v bráně české reprezentace v přípravě proti Belgii. V helmě, kterou mu musela nejprve zvláštní komise složená z anglických rozhodčích a poté i komise UEFA povolit.

"Vrátil jsem se a všechno bylo stejné, jako když jsem před třemi měsíci chytal naposledy. Na zápas s Readingem jsem si přitom vůbec nevzpomněl. Soustředil jsem se jen na to, co se v utkání s Liverpoolem stane, a nikoli na to, co bylo. A potom – měl jsem přece helmu, která mi dodávala jistotu. Pocit, že se mi v ní nemůže nic stát, byl důležitý.

Během chystaného návratu jsem si na ni zvykl natolik, že jsem si nedovedl představit, že bych bez ní chytal. Vlastně jen na počítačovém simulátoru určeném pilotům obřích boeingů jsem ji neměl na hlavě. Ale to byla spíše zábava a legrace než nějaký trénink. S mým kolegou z brány Chelsea Cudicinim jsme rozhodně nešli do profesionálního výcvikového centra pro piloty s tím, že budeme trénovat postřeh. I když třeba na nácvik koncentrace to byla skvělá věc. Třeba i proto, že jsem sice pilotoval letadlo poprvé, ale hned napoprvé jsem s ním přistál.

Všechno bylo po čtvrtroce stejné jako při posledním utkání, jen rukavice jsem si vzal jiné. Nikoli však z pověrčivosti. Po onom utkání s Readingem se prostě někam ztratily. Můj náhradník Cudicini v nich ještě chytal, ale kam se pak poděly, nikdo neví." Osudy pohádkových hrdinů podléhají všelijakým peripetiím. I v pohádkách fotbalových.

Obr ze Smetanovy Lhoty jménem Koller dospěje k uznání, slávě a bohatství až pomalu ve třiceti letech, mladíček Petr Čech drží svůj příběh pevně v rukou už od sedmnácti.

A sám ho píše a vytváří, protože cílevědomost a poctivost je mu odmalička vlastní. Jako klukovi, který obdivoval Dominátora Haška a chtěl stát stejně jako on v hokejové bráně. Jenže kopačky se daly pořídit laciněji než hokejová výstroj, takže táta ho raději odvedl na trénink Viktorky v plzeňských Štruncových sadech. Strčili ho do zálohy a i na křídle ho nechali kopat, protože levou to docela uměl a góly jí také dával. Mohl se z něho stát solidní ligový fotbalista, kdyby nezasáhla náhoda a brankář jejich žákovské jedenáctky nevynechal jeden ze zápasů.

Čech sice nebyl mezi spoluhráči největší, takže odvěké klukovské pravidlo ,Seš největší, deš chytat‘ v jeho případě neplatilo, ale do brány se postavil. Ale vůbec ne napořád, jak by se na správnou pohádku slušelo, neboť ještě nějaký čas se plzeňští trenéři dohadovali, zda ho mají nechat hrát, anebo ho poslat do brány. Takže střídavě chytal i hrál, ale když ho nechali v bráně natrvalo, neměl nic proti.

V deseti objevil svůj nový vzor, jímž se stal dánský gólman Peter Schmeichel, jenž zazářil na EURO '92 ve Švédsku, kde svému mužstvu, pozvanému na šampionát k sousedům na poslední chvíli místo Jugoslávců, vychytal zlato. Dokonce i první opravdové brankářské rukavice, i když jen gumové, aby ho balon ve dlaních tolik neštípal.

Měl talent. Obrovskou chuť a touhu něco dokázat také. A věřil si, což bylo rovněž důležité. Měl proč, neboť brzy se o něm vědělo nejen v Plzni, ale i ve strahovských kancelářích, kde dávali dohromady své výběry trenéři mládežnických reprezentací.

Vzali ho do reprezentační patnáctky, šestnácky, osmnáctky… Neskutečné, že si ho v Plzni nepojistili. Plzeňská brankářská legenda Josef Čaloun, u níž od třinácti trénoval, ho vychvalovala, další Čechův trenér Jiří Krbeček, který na západě Čech rovněž chytával ligu, zrovna tak. A přece mu doma nenabídli smlouvu a klidně nechali blšanského vyhledávače talentů Jana Říčku, který měl mladého gólmana v merku už dlouho, aby jim Čecha odvedl mezi chmelnice. Za pár šupů, protože Blšany nakonec zaplatily Plzni jen výchovné, vypočítané podle tabulek a směrnic na 350 tisíc.

"Z toho bude jednou nejlepší brankář světa," žasnul tehdejší trenér ligových Blšan Miroslav Beránek, jak lacino sedmnáctiletou posilu pořídili.

"Takový talent v našem fotbale už dlouho nevyrostl," upozorňoval na mladého Čecha na potkání Jan Říčka, který mezitím povýšil v Chvalovského klubu do kanceláře sportovního ředitele.

A že v Blšanech mají v bráně jako jedničku Aleše Chvalovského, který je jen o tři roky starší a chytá za reprezentační jedenadvacítku? Že má Čech obrovského konkurenta v synovi nejmocnějšího muže českého fotbalu, jenž své Blšany přivedl do ligy, sanuje je penězi a drží nad nimi ochrannou ruku? Že by byl Chvalovský nepochybně rád, aby rodinná brankářská tradice pokračovala a jeho potomek nastupoval v lize, když on sám ji neokusil? "Dobře, že máme dva mladé gólmany. A obrovsky talentované k tomu. Oba mají stejnou šanci, je na nich, aby se ukázali," pravil tehdy diplomaticky trenér Beránek.

"To mi stačilo. Od žádného trenéra jsem nikdy nechtěl slyšet, že se ve mně vidí a že budu v mužstvu jedničkou. Jen rovnou šanci jsem chtěl. Jistotu, že se o svou příležitost mohu sám porvat. A v Blšanech mi šanci nabídli, i když jsem hodně váhal, zda mám z Plzně odcházet. Vidina ligy však byla lákavá. A první profesionální smlouvy také, protože v Plzni se k ní moc neměli. Tehdejší manažer Miloš Paul mi odchod rozmlouval, mluvil se mnou o plzeňských perspektivách, ale tím to také končilo. Přestup byl vlastně strašně jednoduchý. Žádné dohadování, žádné tahanice. S Plzní jsem neměl uzavřenou ani profesionální, ba ani poloprofesionální smlouvu, a protože Blšany mi ji předložily, mohl jsem podle přestupního řádu jít.
A šanci jsem dostal opravdu vzápětí… Už v říjnu devětadevadesátého jsem poprvé chytal ligu.
A hned na Spartě, protože Aleš Chvalovský si pohmoždil rameno a trenér Beránek předhodil Spartě mne. Hned první střela na bránu sice znamenala gól, ale dvacet minut stačilo, abych zapomněl na trému i svou ligovou premiéru. Prohráli jsme sice 1:3, ale utkání se mi docela povedlo." Dál už to nebylo o pohádce, ale o cílevědomém úsilí, vytrvalosti, ctižádostivosti a intelektu, vlastnostech, kterými je Čech proslulý.

Mladý Chvalovský mu uvolnil cestu sám, neboť odešel na půldruhého roku hledat štěstí do německého Stuttgartu, a mladičký Petr Čech se stal v Blšanech jedničkou. A také oporou, protože bez něho by se venkovský klub, zmítaný na jaře roku 2001 po zatčení Chvalovského seniora prvními vážnými otřesy, těžko udržel v nejvyšší soutěži.

Svou roli zvládl. Dokonce tak dokonale, že se o něho začaly zajímat německé Brémy. Sparta je však trumfla. Položila na stůl 21 milionů korun a Čech byl její.

"Je to talent, který se nám bohatě vyplatí," tvrdil letenský ředitel Miroslav Pelta, zatímco v kuloárech se tehdy spekulovalo, že z Letné přišlo do Blšan vlastně všimné pro Chvalovského. Ten totiž musel složit mnohamilionovou kauci, aby ho vůbec pustili z vazby na Pankráci. Dostal se do velkých finančních problémů, takže podobný obnos se mu moc hodil. Zvláště když k němu on a jeho Blšany tak snadno přišly, neboť 350 tisíc vyneslo po půldruhém roce šedesátinásobek.

Zejména když v uzavřené dohodě stálo, že Čech zůstane mezi chmelnicemi na hostování a bude znovu zachraňovat ligu.

Mladého gólmana však nemuselo nic z podobných dohadů vzrušovat. Chytal v Blšanech i v reprezentační dvacítce, která se probojovala na mistrovství světa, a to pro něho bylo podstatnější než nějaké spekulace. A budoucí kariéra ve Spartě zrovna tak. Po návratu ze šampionátu dvacetiletých se na Letné skutečně objevil. Ovšem jako dvojka, která měla za zády staršího a zkušenějšího Blažka do brány dorůst.

Zvládl to bleskově, neboť Blšany mu zase pomohly. Sparta totiž dostala ve třetím kole mezi chmelnicemi tři góly, pak prohrála doma s Libercem a Hřebík musel udělat v bráně rošádu. Čech se dostal mezi tyče a svou šanci nepustil. V lize odchytal 902 minut bez inkasovaného gólu, takže z historických statistik vymazal po 47 letech i neprůstřelného Theodora Reinmanna z bratislavského Slovanu, neboť ho o 133 minut trumfnul. V obletované a ostře sledované Lize mistrů si nejen měnil dres s německou gólmanskou legendou Oliverem Kahnem, ale ani v premiéře na scéně Champions League mu na Olympijském stadionu v Mnichově nedal Bayern gól. Co na tom, že mu pomohla tyč a břevno. I bezgólová remíza s Bayernem stejně jako dvě výhry nad Feyonoordem a body urvané Spartaku Moskva pomohly Spartě do osmifinále Ligy mistrů. A Čechovi k náramnému renomé, neboť v šesti zápasech dostal ve skupině jen tři góly. V osmifinále s Realem, s Panathinaikosem a s Portem si ho dál vylepšoval, i když branek v jeho síti pochopitelně přibylo, neboť v takové konkurenci už Pražané nárok neměli.

A v české reprezentaci, kam ho už na podzim trenér Jozef Chovanec pozval, aby ho pak na jaře roku 2002 jeho nástupce Karel Brückner postavil během soustředění na Kypru k prvním přátelákům, o sobě také dával vědět. Zejména když ho nepřekonali ani útočníci Maďarska a Walesu.

Nabídky z ciziny se jen hrnuly. Zvláště když čeští mladíci pod Beránkovým vedením a Brücknerovým dohledem vyhráli ve Švýcarsku evropský šampionát jedenadvacítek. Velkým Čechovým přičiněním, neboť po bezgólové finálové remíze zahodili Francouzi při penaltovém rozstřelu tři pokusy a česká lvíčata s Čechem v bráně mohla slavit. A také myslet na angažmá v cizině, protože zájem se o ně strhnul převeliký.

Čech si však nevybral Arsenal, nezlákal ho Everton či další věhlasné kluby, jejichž jména se na stránkách novin neustále probírala a které skutečně měly zájem. Rozhodl se pro průměrný francouzský Stade Rennes. Vzbudilo to pochopitelně obrovský údiv a ani 150 milionů korun, které Sparta od bohatého majitele klubu inkasovala, ho nemohlo zakrýt. Jenže Čech a lidé kolem něho dobře věděli, proč volí francouzskou cestu. A on sám to po dvouletém angažmá v Bretani jasně vysvětlil.

"Udělali jsme moc dobře, že jsme s manažerem zvolili právě Rennes. Sice menší klub, zato však v jedné z pěti nejlepších ligových soutěží světa. Většinou jsem si zachytal daleko víc než ve Spartě, kde jsem si někdy ani pořádně nesáhl na míč, hodně jsem se toho ve Francii naučil a pochytil.

Třeba že na brankáře jsou v současném fotbale kladeny pomalu stejné nároky jako na libera, neboť musí sbírat za obránci balony a rozehrávat je.

A samozřejmě i na očích jsem byl víc. Brali jsme toto angažmá jako jistý mezikrok na cestě dál.
K tomu, abych si udělal dobré jméno a řekl si o opravdu velký přestup. A po půldruhém roce skutečně přišel. Zase v zimě, jako když mě angažovala Sparta a pak mě v Blšanech ponechala ještě půl roku na hostování.

S Chelsea to bylo podobné… V lednu se dohodl přestup, ale až do konce francouzské ligy jsem v Rennes zůstal. A přitom Chelsea nesla obrovské riziko, že bych se mohl zranit, což se skutečně stalo. Měsíc po podpisu smlouvy jsem si vykloubil levé rameno a na dvacet dnů mi ho dali do sádry.

A když mi ji konečně sundali, měl jsem ruku zesláblou jako hůlku. Místo svalů jen kosti potažené kůží. Ani jsme to do Londýna nehlásili, protože stačilo, že si nechali pravidelně posílat lékařské zprávy o mém zdravotním stavu. Za tři týdny jsem ale tréninkové manko dohnal a levačka byla zase jako dřív. Byl to vlastně jediný mráček na pohodovém francouzském angažmá.

Spekulace kolem třinácti milionů eur, za které do Chelsea přestupuji, jsem se snažil nevnímat. Trochu jsem se to už naučil. Když jsem odcházel z Blšan do Sparty a po roce z Letné do Rennes, bylo to podobné. A nakonec mě částka o tolika nulách přestala vyvádět z míry úplně. Ruský majitel Chelsea Roman Abramovič ji byl jako jediný ochoten zaplatit, takže jeho lidé se s Rennes dohodli. I pro mne to byl vlastně signál. Takové peníze přece někdo nedá jen tak pro nic za nic.

Jako kluk jsem vykládal, že jednou budu chytat v Barceloně, po letech se ale pohled na fotbal pochopitelně mění. Mou touhou se stala anglická liga. Proto jsem za nabídkou Chelsea viděl životní šanci. Už nikoli krok, ale přímo skok na cestě dál." Kolem odchodu mladého českého gólmana do klubu ruského miliardáře bylo hodně horko.

Abramovičovi vyjednávači položili na stůl nabídku na 280 milionů korun, jenže movitý majitel Rennes se jim vysmál.

"Pro nás je Petr nepostradatelný," vzkázal přes La Manche prostřednictvím ředitele klubu Dreóssiho, což Francouzi brali jako akt národní hrdosti, takže se jeho výrok dostal málem na titulní stránky novin.
Chelsea postupně přihazovala, až se dostala ke 450 milionům. A přesto nakonec moc nescházelo, aby z třetího největšího transferu v dějinách českého fotbalu nebylo nic.

„Milion eur mohl všechno zhatit. V obrovském kolotoči peněz vlastně pakatel. Oba kluby však při závěrečném londýnském jednání trvaly na tom, že už kompromisů udělaly dost a dál neustoupí. Měli jsme spásný nápad, aby Chelsea přijela v létě do Rennes otvírat nový stadion a Francouzi si tak vybrali svůj milion v naturáliích," líčil peripetie kolem Čechova přestupu na ostrovy jeho manažer Pavel Zika.

Klaplo to. Angličané složili bankovní garanci a český gólman mohl podepsat s Chelsea pětiletou smlouvu, která mu měla zaručit měsíční příjem osm milionů korun. Právě spekulace kolem platu, které se objevily ve francouzských novinách ještě dřív, než se v Anglii vůbec dohodl na podmínkách, představovaly pro Čecha druhý mráček na bretaňském angažmá. "Budu brát čtyřikrát víc než v Rennes. A kdo chce vědět kolik, ať si to vypátrá," vzkazoval tehdy.

Vykloubené rameno ho sice přibrzdilo, ale ligu ve Francii dochytal a na evropský šampionát do Portugalska jel s českou reprezentací jako brankářská jednička.

Ve dvaadvaceti letech jako nejmladší hráč Brücknerova výběru, na hřišti však jako jedna z největších opor, na niž doyen na lavičce národního týmu sázel a spoléhal.

Věděl proč. Vždyť Čech stejně jako řada jeho vrstevníků prošel úspěšnou Brücknerovou jedenadvacítkou, v níž trenér své mladíky dokonale poznal. Čecha jako vyspělého, sebevědomého, ctižádostivého fotbalistu s charakterem a intelektem. Jistotu, jak rád dodával.

A nová akvizice Chelsea po celé tažení Portugalskem skutečně jistotu představovala. Ve skupině v klíčovém utkání proti Nizozemcům, ve čtvrtfinále proti Dánům, v boji o postup do finále proti Řekům. Jen Dellasův gól neměl na samém konci prvního prodloužení přijít.

I tak se Čech v červenci stěhoval k Temži s bronzovou medailí, což byla vizitka, která ho předurčovala do role jedničky v bráně Chelsea. Zvolení nejlepším brankářem evropského šampionátu samozřejmě také. A nový trenér Abramovičova týmu Portugalec José Mourinho, jenž na lavičce vystřídal Itala Claudia Ranieriho, ji Čechovi skutečně svěřil. Napořád.

"Sotva se postavil do brány, bylo jasné, že tam Carla Cudiciniho už nepustí," hlásil kontroverzní Portugalec. I pro něho představoval mladý český gólman jistotu.

Hned v první sezoně, kdy se naplnila padesát let stará touha klubu a Chelsea už tři kola před koncem soutěže slavila po půl století vítězství v Premier League. Teprve druhé ve stoleté historii klubu. A rok nato znovu, což byla událost pomalu ještě větší, neboť v novodobé historii soutěže se něco podobného povedlo jen dvěma klubům.

Může se někdo divit euforii, která na Stamford Bridge zavládla? Mourinhovi, jenž házel nejdříve sako a pak i svou medaili vděčným divákům? Šílenství, jež panovalo? I nevydařený atak na ohlášené vítězství v Lize mistrů, který prvním rokem skončil v semifinále na Liverpoolu a rok poté ve čtvrtfinále na Barceloně, byl odpuštěn.

Titul znamená v Anglii nejvíc. A dva tituly po sobě se rovnají hotovému zázraku. Zvláště když Chelsea přidala k ligovým primátům na jaře roku 2005 ve velšském Cardiffu i Carling Cup, ligovou pohárovou trofej vzývanou na ostrovech jako další fotbalová modla.

A Čech se o všechny trumfy a slávu nepochybně moc a moc zasloužil. V Čechách držel jeden rekord v neprůstřelnosti, na ostrovech přidal další. Rovných 1025 minut mu nikdo nedokázal dát gól, takže vymazal i sto let starý zápis z historických statistik anglického fotbalu. Zařadili ho po skončení soutěže samozřejmě do ideální ligové jedenáctky i jedenáctky Ligy mistrů, dali mu Zlaté rukavice pro nejlepšího brankáře sezony, společně s Buffonem z turínského Juventusu se o něm začalo mluvit jako o nejlepším gólmanovi světa.
"Jestliže takhle vydrží chytat ještě deset let, stane se z něho nejlepší brankář historie," vysekl mu poklonu jeho někdejší velký vzor Peter Schmeichel.

Už to nebyl talentovaný český gólman, ale Peter Perfekt. Pan dokonalý. Anebo také Pan nula, protože během premiérové sezony odchytal 24 zápasů s nulou a osmnáct z toho v jedné řadě.

V Chelsea si ho pojistili a prodloužili s ním smlouvu až do roku 2010. Pochopitelně za královských podmínek, které Čechův manažer Pavel Zika jen naznačil, když mluvil o tom, že se z jeho chráněnce stal nejlépe placený český sportovec na celém světě. Trumfnul Nedvěda i hokejovou megastar Jágra.

Čechova cena vzrostla na fotbalové burze na miliardu, jeho roční příjmy jsou odhadovány na 260 milionů.
I s touto vizitkou odjížděl s českou reprezentací na mistrovství světa do Německa.

"V Anglii jsem prožil dva velice úspěšné roky. Ligový pohár a k němu i titul hned v první sezoně, obhajoba primátu v Premier League v té druhé. To byla obrovská věc, protože před námi se v novodobé historii povedla obhajoba jen Arsenalu a Manchesteru. Však také na Stamford Bridge teklo po zápase s Manchesterem víc slz a panovalo větší nadšení, než když jsme v první sezoně dovezli titul z Boltonu. A šampaňského také, jasná věc.

Nasadil jsem si v Chelsea laťku hodně vysoko a povedlo se mi ji udržet. V šestatřiceti zápasech jsem osmnáctkrát vychytal nulu, což mluví za všechno. A to mi ještě nepočítali zápas s Evertonem, kdy jsem střídal a branku jsem také nedostal.

I pro mne to byl moc dobrý rok, i když na rozdíl od trenéra jsem svou pamětní medaili divákům nehodil. Přidal jsem ji do sbírky a myslel si, že dodám ještě nějakou. Na některý z pohárů jsme si troufali… Co se nestalo, může být ale za rok. Na Chelsea se zrodilo silné mužstvo. Vítězná dynastie, která chce vyhrát všechno, co se jen vyhrát dá." Nejen v Chelsea, ale i v české reprezentaci na světovém šampionátu měl takovou představu. V Německu ale zůstalo jen u představy. Jediný Čech totiž představoval Brücknerovu jistotu. Hlavně v utkání s Ghanou, kde nebýt jeho, kdoví, jak by konfrontace s africkým týmem v Kolíně nad Rýnem dopadla. Likvidoval i nemožné, jenže porážce a vyřazení už ve skupině nezabránil. Hořkost v duši mu zůstala. Podobná, jako když mu před dvěma lety v Portu vstřelil v semifinálovém prodloužení evropského šampionátu Řek Dellas jediný gól, nebo když je ze semifinále Ligy mistrů vyřadil hodně sporný gól Liverpoolu. Možná ještě větší, protože přece jen šlo o mistrovství světa.

Vrátil se k Temži a podstoupil operaci obou ramen, kterou dlouho odkládal. I v Německu do něho píchali injekce a polykal prášky, jen aby mohl do brány. A záhy už zase stál v bráně Chelsea, aby s ní kráčel za vítězstvími a triumfy, o nichž po skončení jara mluvil. Klidně, uvážlivě, bez známky sebemenšího naparování nebo snad nějakého fanfarónství, jež je mu naprosto cizí.

Až do 14. října roku 2006, kdy ho osudová chvíle donutila vybojovat nejtěžší zápas života. I z něj vyšel vítězně. Za čtvrt roku byl zpátky. O velkou životní zkušenost bohatší, a tudíž silnější, odolnější a vyzrálejší.
Od chvíle, co se vrátil do brány, to dokazoval. Zranění na něm nezanechalo stopy, Petr Čech se stal opět velkou oporou Chelsea.

V Premier League, v níž jeho tým bojoval až do předposledního kola s Manchesterem o třetí titul v řadě, na scéně Ligy mistrů, kde jeho tažení zastavil až penaltový rozstřel v semifinále s Liverpoolem, v ostrovních pohárových trofejích zrovna tak. Chelsea válčila na čtyřech frontách, aby nakonec přivezla na svůj stadion nejprve podruhé v rychlém sledu Carling Cup a poté z finále ve Wembley i ještě cennější Anglický pohár. Z vysněného mistrovského hattricku a z vytouženého finále Champions League sice nebylo nic, přesto se český legionář v anglických službách spokojeností netajil.

"Byla to zvláštní sezona. Pro Chelsea, pro mě pak tuplem. Po zranění v polovině října zněly prognózy, že si minimálně rok nezachytám a do brány se vrátím až někdy v létě, jenže já to zvládl brzy. Díky obrovské pomoci všech kolem a samozřejmě i vlastním úsilím a přičiněním jsem za čtvrt roku zase stál na hřišti. Byla to má velká osobní výhra, takže vítězství v Carling Cupu a na závěr sezony v Anglickém poháru beru jako odměnu, které si moc vážím. Vždyť jsme teprve třetím klubem v historii, jemuž se povedlo vyhrát oba poháry během jediného roku. A že jsme nezískali třetí titul v řadě? Že jsme se nedostali do finále Ligy mistrů a opět se neucházeli o nejcennější evropskou klubovou trofej? Zranění nás decimovala až příliš, kádr jsme neměli natolik široký a vyrovnaný, abychom se s absencí klíčových hráčů vyrovnali. Ale co se nepovedlo letos, může vyjít další rok, kdy budeme na všechny čtyři trofeje opět útočit. A pro mě je důležité, že při tom budu!"

Pohádkové rozuzlení. Ostatně, tak to přece v pohádkových příbězích bývá. I když ty fotbalové pohádky podobně šťastný konec pokaždé nemívají.

Petr Čech

Datum a místo narození:
20. května 1982 v Plzni

Fotbalová kariéra:
– Viktoria Plzeň (do 1999)
– Chmel Blšany (1999–2001)
– Sparta Praha (2001–2002)
– Stade Rennes (2002–2004)
– FC Chelsea (2004– ?)

Ligové starty:
213 zápasů k 1. 7. 2007 (Blšany 27, Sparta 27, Rennes 70, Chelsea 89)

Reprezentační starty:
52 zápasů k 1. 7. 2007

Největší úspěchy:
– bronz z mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku
– dva mistrovské tituly s Chelsea v letech 2005 a 2006
– zlato z mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2002 ve Švýcarsku
– vítězství v Carling Cupu s Chelsea v roce 2005 a 2007, vítězství v Anglickém poháru v roce 2007
– účast na MS 2006 v Německu
– Zlaté rukavice udělované nejlepšímu brankáři anglické Premier League za rok 2005, ocenění nejlepším brankářem evropského šampionátu 2004 v Portugalsku, zápisy do ligové historie v tuzemsku (902 minuty bez obdrženého gólu) stejně jako v Anglii (1025 minut bez inkasované branky)
– nejlepší brankář světa 2005
– Fotbalista roku 2005
– vítěz Zlatého míče ČR v roce 2005, 2006, 2007

Co přinesl rok 2005?
– Ligovým mistrem se doma stala Sparta, v Anglii ho získala Chelsea.
– Český pohár vyhrála Ostrava, která ve finále porazila Slovácko 2:1, Anglický pohár získal Liverpool.
– V Lize mistrů zůstala Sparta v základní skupině za Arsenalem a Ajaxem až třetí. V Poháru UEFA skončila Ostrava v 1. kole s Heerenveenem, Teplice s Espanyolem Barcelona a jen Slavia postoupila do 3. kola, kde skončila na Espanyolu Barcelona.
– Česká reprezentace skončila v kvalifikaci o postup na MS 2006 druhá za Nizozemskem, ale v baráži proti Norům si po dvou výhrách 1:0 zajistila postup do Německa.
– Fotbalistou roku 2005 se stal potřetí v historii ankety brankář – po Ivu Viktorovi a Petru Koubovi zvítězil Petr Čech z Chelsea.

V prvním díle jste si mohli přečíst o Josefu Masopustovi ZDE.

Ve druhém díle jste si mohli přečíst o Ivo Viktorovi ZDE.

Ve třetím díle jste si mohli přečíst o Antonínu Panenkovi ZDE.

Ve čtvrtém díle jste si mohli přečíst o Janu Bergrovi ZDE.

V pátém díle jste si mohli přečíst o Tomáši Skuhravém ZDE.

V šestém díle jste si mohli přečíst o Petru Koubovi ZDE.

V sedmém díle jste si mohli přečíst o Patriku Bergrovi ZDE.

V osmém díle jste si mohli přečíst o Pavlu Nedvědovi ZDE.

V devátém díle ste si mohli přečíst o Tomáši Rosickém ZDE.

Kniha KRÁLOVÉ FOTBALU o všech vítězích ankety Fotbalista roku je právě v prodeji, najdete na pultech knihkupectví nebo můžete zakoupit přímo u Nakladatelství XYZ.

[ 14.12.2007 - Zdeněk Pavlis | Foto: Nakladatelství XYZ ]