Žlutá - stop na deset minut? Veksláci s píšťalkou to zneužijí!

[hot]KOMENTÁŘ[/hot] Jak jsme vás už informovali, Nizozemský fotbalový svaz (KNVB) nabídl zajímavou novinku, kterou si vyzkouší v amatérských a mládežnických soutěžích. Od sezony 2013/2014 bude hráč potrestaný žlutou kartu nucen opustit hřiště na 10 minut a jeho mužstvo bude hrát v „hokejovém“ oslabení. Před opětovným vpuštěním na hrací plochu pak bude muset potrestaný fotbalista ukázat, že z něho už vyprchaly emoce. Proč ne, je to zajímavý nápad, ale s tím, že už by se pak neměly karty sčítat a sloužit jako „stopky“ (v Gambrinus lize po čtyřech či osmi žlutých) v příštích zápasech.

Jak už bylo také sděleno, důvodem nizozemského experimentu je událost z loňského prosince, kdy se stal jednačtyřicetiletý pomezní sudí obětí útoku tří mladíků amsterdamského mužstva Nieuw Sloten a v nemocnici svým zraněním podlehl: „Po smutných událostech z 2. prosince jsme něco potřebovali udělat. Musíme přijmout silnější opatření. Násilí do sportu nepatří,“ vysvětlil ředitel amaterského fotbalu v Nizozemsku Anton Binnenmars.

Karty jsou staré jen čtyři desetiletí

Hlavně mladším fotbalovým příznivcům není od věci připomenout, že žluté a a červené karty nebyly v nejpopulárnějším sportu zavedeny „odjkaživa“. Naopak jsou poměrně mladým opatřením. Vymyslel je po mistrovství světa 1966 v Anglii anglický rozhodčí Ken Aston. Nechal se přitom inspirovat dopravními semafory. Žlutá – pozor!, červená – stop!.

Důvodem byl poměrně skandální průběh památného světového šampionátu v roce 1966, kdy hlavně Brazilci v čele se svou hlavní hvězdou Pelém byli doslova rozkopáni. A jelikož neexistoval žádný předstupeň před vyloučením, většinou soupeřům brazilských techniků tenhle „obranný“ systém vycházel.

Žluté a červené karty byly úspěšně vyzkoušeny při fotbalovém turnaji olympijských her 1968 v Mexico City a pak i na MS 1970 v Mexiku. V Československu byly proto v mistrovských soutěžích zavedeny již v roce 1971. Podle pravidel jsou však karty povinné až od roku 1982. Tedy pouhých třicet let.

Nešlo jen o přísnější trestání surové hry. Karty měly také sloužit k lepší informovanosti hráčů i diváků a při mezinárodních zápasech měly zabránit případným jazykovým problémům.

S tresty za sčítání karet se kšeftuje

Původně však žluté karty neměly sloužit k trestům v příštích utkáních. Byly nástrojem jen pro daný zápas. Až později je ve svých soutěžích začaly UEFA, FIFA a pak také tuzemský svaz sčítat a po určitém počtu karet zastavovat činnost. Předlistopadový svazový předseda Rudolf Kocek dokonce navrhoval po čtvrté kartě mužstva v utkání ještě přísnější tresty.

Jak už bylo řečeno, to ale vůbec nebyl původní smysl barevných karet, které vymyslel pan Aston. Naopak některým „vekslákům“ s píšťalkou to rozšířilo korupční prostor. Kromě čachrování s penaltami, fauly, ofsajdy a hrubým hracím časem a nastavováním mohou ještě na objednávku před důležitým zápasem vykartovat opory postiženého týmu.

Takhle si třeba v roce 2004 vesele objednával kartičky pro klíčové hráče budoucích soupeřů žižkovský šíbr Ivan Horník. Například u sudího Miroslava Liby, jenž byl nedávno slavně zvolen šéfem Středočeského fotbalového svazu...

V téhle souvislosti mě napadá, že i s desetiminutovými vyloučeními za žluté karty se dá kšeftovat. Ovšem v Nizozemsku ne, tam bych se toho nebál. Jak už konstatoval předseda ČSTV a basketbalového svazu Miroslav Jansta, v Česku je potíž, že se fotbal nejen na hřišti, ale i organizačně, dostal do rukou rozhodčích. O tom ale zase až příště.

Pavel Procházka, šéfredaktor magazínu Hattrick