Dítě války: Z uprchlického hotelu do Realu Madrid

Jeho příběh zní jako námět hollywoodského trháku. Dítě války, syn pastýře koz, hyperaktivní kluk na chodbách uprchlického hotelu a… nejlepší fotbalista světa za rok 2018. Osud měl pro Luku Modriče mnoho zkoušek, než jej zavedl do slavného Realu Madrid. Dokonce ještě víc než pro fiktivního hrdinu Santiaga Muñeze, o němž vypráví „neuvěřitelný“ film Góóól! z roku 2005.

Proč v uvozovkách? Protože proti příběhu, který žije Luka Modrič je skoro všední. „Jako každé dítě jsem měl sny. Snil jsem o tom, že jednou budu hrát fotbal za velký klub a budu vyhrávat velké trofeje,“ vyprávěl Modrič v roce 2018, když přebíral Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu roku, poté, co dovedl čtyřmilionové Chorvatsko až do finále světového šampionátu.

Stejné sny jako malému Lukovi se honí hlavou milionům chlapců po celém světě. U některých je jejich naplnění pravděpodobnější než u jiných, ale ani „členství“ v mládežnické akademii nějakého z top evropských klubů ještě není zárukou, ale ani znaménkem, že by se jednou mohly naplnit.

O to úžasnější je příběh chlapce, který dělal první krůčky s balonem u nohy na parkovišti uprchlického hotelu během chorvatské války za nezávislost, kdy byla celá země bombardována jugoslávskými letadly.

Luka Modrič se narodil v roce 1985 v malé vesničce zhruba čtyřicet kilometrů od Zadaru. Vyrůstal se svými rodiči, sestrami a dědečkem, po němž byl pojmenován, ve starém kamenném domě v horách, kde s tátou odmalička pásl kozy. Vcelku idylický život, chtělo by se říci, kdyby však v roce 1991 nezačala válka, srbští rebelové mu nezavraždili dědečka, nevypálili dům do základů a on se i s rodiči nemusel dát na útěk. Přesně za těchto okolností se totiž šestiletý Luka dostal až do onoho uprchlického hotelu v Zadaru, kde udivoval ostatní „azylanty“ svou energií, radostí a fotbalovým uměním.

Bomby cestou na trénink

„Tehdy jsem se o něm doslechl poprvé. Říkali mi, že po hotelu pořád pobíhá s balonem nějaký malý hyperaktivní kluk, docela mu to jde, a prý snad s tím míčem chodí i spát,“ vzpomíná na začátek devadesátých let někdejší fotbalový kouč Josip Bajlo, jenž malého Luku po válce pozval do klubu NK Zadar. Hned, jak ho viděl hrát, přihlásil jej do klubové základní školy a staral se o jeho vývoj. „Na svůj věk byl opravdu malý a hubený, ale na první pohled bylo jasné, že je na něm něco speciálního,“ vzpomíná Bajlo.

To bylo Lukovi jedenáct let. Válka za chorvatskou nezávislost sice skončila, ale jugoslávské války v regionu stále trvaly. „Snad milionkrát se stalo, že jsme šli na trénink a najednou začaly z nebe padat bomby, takže jsme místo tréninku museli běžet do krytu,“ vzpomíná na nevšední průpravu Lukův kamarád a spoluhráč z dětství Marijan Buljat. 

Podle lidí z Modričova okolí ale byly právě tyhle zážitky tím, co jej po mentální stránce zocelilo a bez čeho by se nikdy nestal nejlepším fotbalistou na světě.

V šestnácti letech si jej v Zadaru vyhlédlo Dinamo Záhřeb, poté co jej kvůli drobné postavě odmítl Hajduk Split, nejlepší klub v Dalmácii, a po sezoně jej poslalo na hostování do bosenského Zrinjski Mostar, kde se Luka dočkal dalšího zocelení charakteru. „Kdo dokáže hrát v bosenské první lize, dokáže hrát kdekoli,“ říká s odkazem na soubojovost a fyzickou náročnost, kterou je bosenská Premier League proslulá. 

Že on tam hrát „dokázal“, potvrzuje i ocenění pro nejlepšího hráče celé ligy, které zde získal v pouhých osmnácti letech. Následující sezonu strávil na hostování v chorvatském Interu Zaprešič, kde se významně podílel na historickém druhém místě a vstupence do předkola Poháru UEFA (předchůdce dnešní Evropské ligy). Navíc se stal i chorvatským fotbalistou roku. 

V následující sezoně už zůstal v Záhřebu, kde během čtyř sezon třikrát vyhrál ligu a dvakrát národní pohár, zářil v předkolech Ligy mistrů i v Poháru UEFA, upoutal pozornost Barcelony, Chelsea či Arsenalu, a když už bylo jasné, že jej Dinamo neudrží, fanoušci přinesli na stadion děkovné transparenty a tleskali mu ve stoje. V pouhých třiadvaceti letech, s dvaadvaceti brankami a jedenadvaceti asistencemi ve třiasedmdesáti zápasech, se zde stal legendou.

Když se o něj v létě začaly vážně zajímat Manchester City a Newcastle United, nastoupil šéf Tottenhamu Daniel Levy okamžitě na letadlo a osobně zaletěl do Záhřebu, aby se vrátil s nejdražší akvizicí v historii klubu. Za Modriče tehdy zaplatil 16,5 milionu liber, čímž vyrovnal rok starý rekord Darrena Benta, a podepsal s ním smlouvu na šest let. 

Rozjezd v Premier League měl ale Modrič, jenž si na počest Johana Cruijfa vybral číslo čtrnáct, hodně pomalý. V první sezoně odehrál téměř vše, zvládl tři branky a solidních devět asistencí, ale jak Juande Ramos, tak Harry Redknapp se obávali nasadit drobného kreativce do středu zálohy, který se v Premier League podobal spíše bitevnímu poli než umělecké výstavě.

„Bohužel byl tak dobrý, že ho trenéři mohli postavit kamkoli a zahrál tam skvěle,“ vzpomíná jeho někdejší spoluhráč z Tottenhamu Tom Huddlestone, jenž jeho univerzálnost popsal jako dar i prokletí zároveň. Často se kvůli tomu totiž objevil i na pozici, na kterou nebyl zvyklý a kterou by si asi jinak nevybral, a tento fakt jej držel mimo střed zálohy, kde se cítil nejlépe.

Ve své druhé sezoně i kvůli tomu ztratil formu, poranil si koleno a znovu musel ze všech stran poslouchat, že je na fotbalistu příliš malý a slabý. V tomto duchu o něm tehdy hovořil i kouč Arsenalu Arsène Wenger, ale kluka, který vyrůstal za dopadů bomb na ulici, nemohla slovní kritika nijak ranit.

Celý příběh Luky Modriče, včetně toho, jak jej v Tottenhamu zachránil mladý Gareth Bale, nebo jak se stal oporou slavného Realu Madrid i chorvatské reprezentace, kterou dovedl ke stříbru na MS, se dočtete v novém čísle časopisu HATTRICK, s Modričem na titulní straně.